Česká republika se příliš málo poučila z chyb našich západních sousedů. Na nátlak
velkých firem vláda rozhodla, že uvolní podmínky pro zaměstnávání pracovníků
z největší muslimské země světa Indonésie. I Česká republika si tedy nejspíše bude muset
projít nedozírnými následky, které s sebou přináší dovoz levné nekvalifikované práce ze
zcela odlišných kultur. Pojďme se tedy zaměřit na některé negativní aspekty, které s sebou
přinesla nejen nelegální, ale i zdánlivě bezproblémová legální migrace v zemích na západ
od nás.

Dopady migrace na nižší vrstvy obyvatelstva

Alain de Benoist ve své knize Demokracie jako problém pronesl velmi výstižný výrok:
“Kdokoli, kdo kritizuje kapitalismus a schvaluje imigraci, jejíž první obětí se nevyhnutelně
stává pracující třída, by měl raději zmlknout. Kdokoli, kdo kritizuje imigraci, a přitom mlčí
o kapitalismu, by měl učinit totéž.” Tato pasáž vystihuje úzkou vazbu mezi migrací
a velkokapitálem. Také naráží na skutečnost, že důsledky masové migrace vždy v prvé řadě
odnáší dělnická třída. Dělnická třída, na kterou jako první dopadá rostoucí kriminalita v tradičně
dělnických čtvrtích, které obývá. V těchto čtvrtích se v důsledku podpoře sociálního bydlení
jako první vytvářejí uzavřené migrantské komunity, které postupem času proměňují jejich ráz
a z kdysi bezpečných čtvrtí se stávají „státy ve státě“, „no-go zóny“, ve kterých jsou sotva
vymáhány národní zákony. Původním obyvatelům pak nezbude nic jiného než se odstěhovat,
pokud nechtějí žít v setrvalém strachu o svou bezpečnost. Jako příklad může sloužit postupné
vymizení bílé dělnické třídy neboli „Cockneys“ z vnitřního Londýna. Mezi roky 2001 až 2011
podíl britské bílé populace v Londýně dramaticky poklesl z 59.8 % v roce 2001 na pouhých
44.9 % v roce 2011, a to nejen v důsledku vysoké míry imigrace, ale také odlivu bílých Britů
z Londýna. Zejména dělnických rodin.

S ohledem na skutečnost, že značnou část západních zemí již léta sužují vysoké ceny bydlení,
se mohou nižší vrstvy sotva přestěhovat do „lukrativnější“ hlídané čtvrti ve svém městě.
Přemisťují se do vzdálenějších či dokonce venkovských oblastí, ve kterých nejsou zdaleka
takové pracovní příležitosti jako ve velkoměstech.

Zde je pak namístě dodat, že krize bydlení na západě není dána pouze nízkou úrovní nové
výstavby, nýbrž právě masovou migrací. Ostatně z nedávného článku The Telegraph The truth
about house prices and immigration vyplynula zajímavá data o krizi bydlení ve Velké Británii.
Ve Velké Británii bylo potřeba v poslední dekádě postavit 3,4 milionu bytů, přičemž tento počet
zahrnuje 2,2 milionů bytů pro uspokojení stávající poptávky a 1,2 milionu bytů, které bylo
nutné postavit pro příchozí migranty. Velká Británie v této dekádě postavila 2,1 milionu nových
bytů. Tato skutečnost dokazuje, že bez masové migrace by problém s nedostatkem nových bytů
takřka neexistoval. Paradoxem zůstává, že uvedený článek se snažil dokázat opak – tedy že
příčinou nedostupnosti bydlení není migrace.

Vraťme se však ještě k uvedené pasáži z knihy Demokracie jako problém. Asi každý z nás si
uvědomuje, že ve vyspělém světě narůstá počet profesí, které nechtějí „původní obyvatelé“
vykonávat. Ať už důvodu nízkého mzdového ohodnocení, či v důsledku fyzické náročnosti.
Dovoz levných pracovníků však v dlouhodobém horizontu vede k neutuchající závislosti
jednotlivých ekonomik na přísunu nové a nové levné práce. Také zapříčiňuje neschopnost firem inovovat a tím automatizovat některé nedostatkové profese. Dovoz levné práce má tedy
dalekosáhlé negativní dopady na produktivitu ekonomik jednotlivých zemí. V konečném
důsledku tedy ustupování tlaku velkokapitálu poškozuje zem jako takovou a její rozvoj do
budoucna.

Import nových voličů

Na příkladu západních zemí také čím dál zřetelněji vidíme, že v multikulturní společnosti voliči
nevolí podle ideové politiky, nýbrž podle svých etnických zájmů. Na tuto skutečnost čím dál
více spoléhají zejména progresivně-levicové strany, kterým podpora masové migrace z kulturně
nekompatibilních okruhů přináší nové voliče z řad migrantů. Těmto voličům proto tyto strany
ochotně přizpůsobují svůj politický program.

Typickým příkladem tohoto jednání jsou britští Labouristé, kteří se již před řadou letou odvrátili
od svého původního elektorátu, kterým byla britská dělnická třída. Dnes jejich pozornost
směřuje především k muslimským migrantským komunitám. Bezvýhradná podpora těchto
komunit představuje jeden ze stěžejních pilířů jejich politiky. Zároveň neskrývají své pohrdání
svým původním elektorátem, který vůči multikulturalismu projevuje oprávněnou a životními
zkušenostmi prokázanou skepsi. Toto pohrdání často nabírá podobu antibělošského rasismu
a lze si jen těžko představit, že by mohlo být bez patřičných následků směřováno kupříkladu
vůči komunitám migrantů. Rasismus vůči „původnímu obyvatelstvu“ však nikoho
neznepokojuje.

Pojďme tedy ke konkrétním příkladům. Dlouholetý labouristický starosta Londýna Sadiq Khan
s pákistánskými kořeny a muslimským vyznáním právě v této metropoli spustil rozsáhlou
kampaň, která obyvatelům sděluje, že Londýn vybudovali migranti, čímž překrucuje historii
a dehonestuje tisíciletou práci původních Britů na budování tohoto města. Bývalý lídr
Labouristé Jeremy Corbyn je pak v jednom ze svých předvolebních videí zejména muslimskými
přistěhovalci dokonce obklopen a zdůrazňuje, jak příchod lidí z různých koutů Velkou Británii
obohatil. Toto obohacení zahrnuje podle něj i výstavbu mešit, a tedy i islamizaci britských měst.
Jakoukoli názorovou oponenturu vůči tomuto stanovisku označuje za rasismus.

Zcela otevřeně v této otázce hovoří také francouzský krajně levicový politik Jean Luc
Melenchon. Tento politik podporuje kreolizaci francouzské společnosti neboli nahrazení
původního Francouze univerzálním Kreolem a hlásá, že etničtí Francouzi představují vážný
problém pro soudržnost společnosti.

Jsou Indonésané mírumilovní?

Indonésané jsou navzdory svému většinovému muslimskému vyznání popisováni jako klidní
a mírumilovní lidé. I na ně však islám zanechal určitý negativní vliv. V Indonésii kupříkladu
figuruje několik islamistických teroristických skupin, které si kladou za cíl např. ustavit
v Indonésii Islámský stát. V jedné z částí Indonésie, provincii Aceh, se dokonce místní zákony
řídí islámských právem šaría, které kriminalizuje např. trávení času ve společnosti osoby
opačného pohlaví, která není manželem či příbuzným. Obsahuje také některé – v západním
kontextu – těžko představitelné tresty jako např. bití rákoskou. Právě bitím rákoskou jsou v této
provincii trestány kupříkladu projevy homosexuality.

Chlácholení, že s sebou nově příchozí pracovníci z Indonésie nepřinesou některé poněkud
středověké zvyklosti ze své země, je v přímém rozporu se zkušenostmi ze zemí na západ od
nás, kde se muslimští migranti v uzavřených čtvrtí právem šaría řídí. Právo šaría považují často
za nadřazené právu země, ve které žijí.

Indonésané do České republiky začínají přicházet v poměrně nízkých počtech. Firmy budou
moci přijímat maximálně 1000 studentů indonéských technických škol ročně. Jak česká vláda
ustupuje tlaku velkých firem na přijímání další a další nízkokvalifikované pracovní síly, lze
však očekávat, že tyto počty časem porostou a mohou se rozšířit i o pracovníky z dalších méně
vyspělých zemí. Ostatně v Africe a na Blízkém východě jsou nekonečné zástupy lidí, kteří
prahnou po cestě do Evropy, a po kterých zároveň prahnou velké firmy. Předpoklad, že se těmto
důsledkům Česká republika zázračně vyhne, lze považovat za naivní. Z tohoto důvodu si
musíme neustále připomínat, jaká rizika i tato legální migrace přináší. Opakování je matkou
moudrosti. Jedinou účinnou ochranou proti destabilizaci země vlivem migrace je prevence, tedy
důsledná restrikce legální i nelegální migrace.