Zrekapitulujme si historii a současnost militantní protičeské a dříve protičeskoslovenské organizace. Naši dědové věděli, proč bylo spravedlivé je po válce odsunout.

Ve spojitosti s globálními otřesy na mezinárodní scéně, které značí potenciál pro systémovou změnu, zaznívají hlasy, že by česká alternativní média měla klást důraz na náměty, jak na toto dění v oblasti politiky a ekonomiky reagovat. Je žádoucí stanovit priority, jichž by mělo být v dohledném časovém horizontu dosaženo.

Předsedkyně Trikolory a poslankyně za SPD Zuzana Majerová apelovala na rovné uvažování o konfliktu v Íránu a na Ukrajině. „Osobují-li si USA právo napadnout jinou zemi, cítí-li se ohroženy, nelze stejné právo upírat ani Rusku,“ řekla v rozhovoru pro neČT24. Potvrdila i odmítnutí migračního paktu.

Útok na Írán je další špatnou zprávou pro celý svět, pro mezinárodní právo jako takové, neboť se jedná o ryzí a svévolné bezpráví, a je cynickým vzkazem všem, kdo si váží každého lidského života. Ve válce umírají civilisté včetně žen a různě starých dětí, kojence nevyjímaje. Tak tomu bylo při bombardování Bělehradu, Bagdádu či v Tripolisu.

Pokud má mít jakákoli společnost šanci na svůj budoucí rozvoj, potřebuje, aby na tom budoucí generace byly lépe než ty stávající.
Pojem „lépe“ nelze redukovat pouze na ekonomickou situaci a sociální postavení, jakkoli jsou tato hlediska důležitá.
Zkusme si nyní stanovit parametry, které jsou při srovnávání generací klíčové.

Komu prospívá spor Petra Pavla s Motoristy o Filipa Turka?

Evidentně z něho těží pověstný třetí, když se dva perou, a tím je Andrej Babiš.

Petr Pavel si naopak uzavírá cestu ke znovuzvolení. Ještě nedávno fungoval jako automat na podpisy, a co si přál Fialův kabinet, to mu schválil, dokonce i problematický návrh rozpočtu.

Nyní se pasuje do role automatu na klacky pod nohy pro vládu Andreje Babiše. Nadstranický prezident? Tím Petr Pavel není ani omylem. I jemu nakloněná média nyní o něm referují jako o lídrovi opozice.

ODS uvízla na mrtvém ideologickém bodě. Znovu se hlásí k programu modrých šancí, k tvrdé pravicové politice, osekanému státu, placenému zdravotnictví či asociální politice jako takové. To má být recept pro mimořádně bouřlivou dobu, kdy v Evropské unii skončil blahobyt a kdy se čeká na konec NATO, jakmile USA zaberou Grónsko násilím? Recept na scénář, v němž se evropský automobilový průmysl dostává do závažné hluboké krize a kdy hrozí masové propouštění?
Martin Kuba zakládá nové hnutí, které se od programu ODS bude lišit jen v detailech.
Tragikomickou roli si pak na prknech znamenajících politiku střihli Piráti. Snaží se oslovovat levicově orientované voliče, ale přitom sázejí na spolupráci s ODS, která se profiluje jako tvrdě pravicová asociální strana. Chůze pozpátku je pro Piráty symbolická. S nimi bychom se vraceli zpět. K tomu je třeba připočíst zpackanou digitalizaci či nezvládnutou dopravní situaci v Praze.

Zabýváme-li se sporem ohledně (ne)jmenování Filipa Turka ministrem, nelze odhlížet od kontextu, jímž byl pokus jistých kruhů zbavit se Miloše Zemana. Tehdy bylo dovoleno doslova vše. Vyhrožovalo se aplikací ústavního článku 66, a žádná dehonestace a urážka nemocného člověka nebyla tabu. Tím byla ovšem nastavena laťka pro časy budoucí, a netřeba podotýkat, že byla nastavena proklatě nízko.

Když Hermann Göring hájil před norimberským tribunálem existenci vyhlazovacích koncentračních táborů, argumentoval potřebou zbavit se komunistů. Věřil, že na tuto formulaci bude Západ slyšet. Koneckonců, v USA se brzy dostal k moci fanatický mccarthismus, který se snažil vymýtit cokoli levicového.

Na začátku nového roku zažila Venezuela – a spolu s ní i mnozí z nás – šok, když americké speciální jednotky za zvuku bomb unesly z Caracasu prezidenta Nicoláse Madura. Podle dostupných informací zahynulo kolem 80 lidí. Krátce nato vystoupil americký prezident Donald Trump s prohlášením, že „Venezuelu budou nyní, dokud to bude nutné, spravovat Spojené státy“. Vzniklé náklady nejspíš zaplatí z venezuelské ropy, pro kterou má „prezident, který nezahájil žádnou válku“, vyhlédnuté nové majitele. Americké, samozřejmě. Pro kritiky amerického intervencionismu je to další učebnicový příklad porušení suverenity cizího státu. Jenomže tento příběh není tak jednostranný, jak se na první pohled zdá.