Spisovatelka Radka Denemarková na frankfurtském knižním veletrhu mimo jiné řekla:
„Jak mám oddělovat politiku a literaturu v době, kdy celá Evropa hnědne, v době, kdy všude stačí neukojené choutky jednoho jediného člověka moci, aby celý stát propadl chaosu, v době, kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti, v době, kdy jsme demokracii zredukovali na byznys a ekonomický pragmatismus, v době, kdy kontinentální Čína ohrožuje svobodný Tchaj-wan, v době, kdy Ukrajina brání svou svobodu, což stojí tolik lidských životů, v době, kdy jsou normalizovány nové fašismy, nové totalitarismy a genocidy.“

Milí čtenáři,

vážím si toho, že mé příspěvky vyhledáváte a zamýšlíte se nad nimi. Pro ty, kdo jste přilnuli i k mé poezii, mám malý dárek. Je jím odkaz na mou novou, poměrně objemnou, sbírku básní, převážně sonetů:

Mainstreamová média komentují drtivé vítězství Alternative für Deutschland (AfD) ve spolkové zemi Sachsen-Anhalt s nepokrytým pohrdáním voliči, které vykreslují jako staré venkovany.
Je faktem, že průměrný věk místního obyvatelstva je v rámci Německa jedním z nejvyšších a že podíl osob ve věku 65 a více let zde dosahuje téměř třiceti procent.

Mainstreamová média jako jeden sbor troubí na poplach, že nás kabinet Andreje Babiše navrhovaným rozpočtem žene do údajné záhuby. Zdá se však, že těmto médiím ani tak nevadí fakt, že se Česká republika zadlužuje, ale to, na co je tento dluh vydáván. Peníze totiž primárně nemíří do nákupu zbraní, ale do dopravní infrastruktury a do oblasti sociálního zabezpečení. A to se zjevně neodpouští.

Mainstreamová média pohlížejí na ty, kdo si dovolí poukázat na znaky systémového kolapsu, jako na zločince.
Že přitom skutečně lze mluvit o kolapsu systému jako takového, dokládají jednotlivé oblasti života lidské společnosti.

Kdyby byl ještě naživu Franz Kafka, možná by kromě Ameriky, Zámku a Procesu napsal i román o branci K.

Když se Petr Pavel sešel s představiteli Českého královského institutu, odpověděl na dotaz, zda by si Českou republiku uměl představit jako moderní konstituční monarchii, následovně:
„Já bych s tím neměl sebemenší problém. Když se podíváme kolem sebe, tak i v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně…

Co charakterizuje Evropskou unii v 21. století? Jaké zásadní vize určují její směřování? A jak se rozvíjejí její jednotliví členové? V čem se tyto země liší a jaká je variabilita jejich kultur?
Při zodpovídání těchto dotazů vyvstane jedno zásadní vymezení a objeví se dvě agendy, na nichž Unie jako celek lpí až dogmaticky.

Mluvčí pražské policie, Eva Kropáčová sdělila, že Kancelář prezidenta republiky obdržela výhružky současné hlavě státu, a že se jedná o dvě osoby, které se tohoto činu měly dopustit a které policie vyšetřuje: „Prověřuje je pro trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, za což pisateli hrozí až tři roky vězení.“
Co mě napadne jako první, když se dočtu, že za vulgarity a vyhrožování Petrovi Pavlovi hrozí dotyčným až tři roky vězení? Že důvěra v soudnictví a demokracii není na povel a nedá se nadiktovat. A současně se mi vybaví kauza tehdejšího lokálního politika Martina Langa, který exprezidentovi republiky, Miloši Zemanovi, vyhrožoval podřezáním a spálením a nadával mu do sviní.

Státy evropské unie se již delší dobu potýkají s problémem, který je již očividný a jenž se neustále prohlubuje. Zdaleka nejde pouze o kriticky nízkou čistou míru reprodukce, kdy se ženě během jejího reprodukčního období v průměru nenarodí ani jediná dcera potřebná k zachování stávajícího populačního stavu či nízkou úhrnnou plodnost, kdy se ženě v reprodukčním období za předpokladu neměnných reprodukčních podmínek rodí v průměru 1,1 až 1,8 dětí (1,2 v České republice). Toto je spíše důsledek onoho problému, nikoli příčina.