Po pádu železné opony před 35 lety se zdálo, že se základní politické soupeření bude odehrávat na ose levice-pravice. Dnes se toto kritérium ocitá, pro mnohé nečekaně, na vedlejší koleji. Jak se to stalo a co je nahradilo? Klíčem k odpovědi, alespoň pro Českou republiku, je rok 2004 a naše zapojení se do integračního procesu v Evropě. Již tehdy mnozí varovali – vzpomeňme na bývalého sovětského disidenta Vladimíra Bukovského – že po pár letech zklamaně zjistíme, že jsme jeden nenáviděný sojuz jen nahradili jiným. A že jako za minulého režimu, kdy se v disentu bratřili lidé bez ohledu na to, zda se ideově hlásili k pravici či levici, bude nutné opět spojit síly. Proti komu?
V rámci Evropské unie jde o síly, volající po zrušení práva veta. Takový krok by představoval bezprecedentní posílení centra na úkor členských států, jež by tím přišly o poslední zbytky svrchovanosti. Podobný záměr však existuje i pro tu nejvyšší, tedy planetární úroveň. Existují desítky organizací s podezřele bezedným měšcem, volající po zavádění nástrojů tzv. globálního řízení. Odvolávají se na čím dál tím větší propojenost národů, států i jednotlivců a na potřebu jejich rozdílné zájmy usměrňovat ve prospěch lidstva jako celku. Oblíbená mantra těchto kruhů zní – na globální problémy globální záplata. Odpověď na otázku, jaké je hlavní dělítko v aktuální politické aréně, je tedy nasnadě. Jde o to, zda v ní zvítězí zásada decentralizovaného suverenismu, nebo všeprostupujícího globalismu.
Covidiáda jako rozvička
Idea globálního vládnutí není nová, prochází celým 20. stoletím a neodbytně se hlásí o slovo i dnes. Za covidiády se zdálo, že je plně v sedle a již z něho nesleze. V politické terminologii se zabydlil pojem Velký reset, spojený s postavou šéfa Světového ekonomického fóra Klause Schwaba. Vychází z představy, že z důvodu předcházení různých krizí či jejich následného řešení je třeba podřídit jednotlivé státy centrální politické autoritě, jež by svou vůli mohla účinně prosazovat. Boj s novým uměle rozšířeným chřipkovým virem poskytl ideální příležitost k položení základních kamenů budoucího světového řádu, odpovídajícího představám globalistů. A i když je velké pandemické cvičení, trestuhodně nepotrestané, za námi, za ty dlouhé tři roky stačilo zplodit propracovaný a mezinárodně aplikovaný systém bezprecedentní buzerace. Je v našem vlastním zájmu si tu a tam připomenout šikanu neočkovaných, ponižující prokazování se QR kódy či, jako na Novém Zélandu, budování lágrů pro nepřizpůsobivé. Takže i když je pandemie C-19 definitivně pasé, po technologické stránce se dá bez větších problémů, při jakékoli nové infekci, zopakovat.
Právě tohoto scénáře se obávají svobodymilovní aktivisté, kteří se v minulých měsících zasazovali za to, aby na květnovém zasedání Světové zdravotnické organizace (WHO) nebyla přijata tzv. Pandemická úmluva. Jistě i díky nim se našly tři státy – Slovensko, Velká Británie a Holandsko – které ratifikaci úmluvy, stanovující centrální úlohu WHO při vyhlašování řízení a ukončování pandemií, prozatím nepřipustily. Prezident WHO Tedros Ghebreyesus však nehodil flintu do žita a nechal se slyšet, že co nevyšlo dnes, může vyjít napřesrok (schváleny však byly Mezinárodní zdravotní předpisy, které mnohé centralizační prvky, prozatím neschválené Pandemické úmluvy, bohužel také obsahují).
WHO je však jen jedním z chapadel obří chobotnice, toužící po tom obejmout svět. Jde ostatně o strukturu v rámci Organizace spojených národů (OSN), u jejíhož vzniku globalisté výrazně asistovali. Hlavní sudičkou byl mocný rod Rockefellerů, jenž OSN poskytl nejen myšlenky a peníze, ale i půdu, na níž dodnes stojí její sídlo. Nelson Rockefeller představil v knize Budoucnost federalismu svou vizi globálního vládnutí poměrně pregnantně: „V dnešní době žádný národ není schopen ubránit svou svobodu či naplnit potřeby a touhy svého lidu v rámci svých vlastních hranic a zdrojů… A tak samostatný národní stát v mnoha směrech čelí hrozbě, že nám bude připadat právě tak anachronický, jako starověké řecké městské státy.“
Nelsonův bratr David byl evidentně stejného vyznání: „Někteří se dokonce domnívají, že jsme součástí tajného spolku, působícímu proti zájmům Spojených států, a označují mě a mou rodinu za „internacionalisty“ a za spiklence, kteří se s jinými lidmi snaží vybudovat integrovanější globální politickou a ekonomickou strukturu – jeden svět, chcete-li. Pokud je to obvinění, pak jsem vinen a jsem na to hrdý.“ (Paměti, 2003)
V tomto duchu dnes na půdě OSN vznikají iniciativy, jejichž jediným cílem je přeměna této dosud mezinárodní organizace v organizaci nadnárodní. Širší veřejnosti nejznámějším zastáncem tohoto procesu je současný generální tajemník OSN Antonio Guterres, známý svými apokalyptickými vizemi blízké budoucnosti: „Změna klimatu je tady. Je to děsivé. A to je jen začátek. Éra globálního oteplování skončila a nastává éra globálního varu“.
Agenda 2030
Guterres bubnuje na poplach nejen co se klimatu týče, ale celé agendy udržitelného rozvoje. V květnu 2023 si posteskl, že úsilí o uskutečnění megalomansky koncipované (jednou provždy odstraníme chudobu a zaženeme hlad) Agendy 2030 a příslušných cílů udržitelného rozvoje není dostatečné. Upozornil, že u pouhých 12 % těchto cílů „jsme na dobré cestě“, 50 % cílů je sledováno „slabě a nedostatečně“ a u těch zbývajících jsme se dokonce „zastavili či zařadili zpátečku“. A protože co nejde silou musí jít ještě větší silou, rozhodli se globální papaláši svolat na letošní září do New Yorku Summit budoucnosti, na němž mají členské státy OSN podepsat Pakt o budoucnosti. A v něm se, mimo jiné, zavazují k urychlené aplikaci cílů Agendy 2030, jež OSN stanovila v roce 2015.
„Vyzývám vás, abyste si zprávu prostudovali a uvedli ji v život,“ prohlásil Guterres. „Bude to okamžik pravdy a zúčtování. A musí to být též okamžik naděje, kdy se spojíme, abychom nastartovali nové úsilí o dosažení cílů udržitelného rozvoje.“
V červnu 2020, kdy si Organizace spojených národů připomínala 75. výročí svého vzniku, vydaly členské státy prohlášení, obsahující 12 závazků a výzvu generálnímu tajemníkovi, aby vydal vlastní soubor doporučení k dosažení stanovených cílů. Guterres na tuto výzvu zareagoval v září 2021 zprávou Naše společná agenda, v níž vyzval k „obnovení důvěry a solidarity na všech úrovních – mezi národy, státy a generacemi“, i k „zásadnímu přehodnocení našich politických, hospodářských a sociálních systémů, jež by poskytovaly spravedlivější a efektivnější služby všem“.
Summit budoucnosti má na tento dokument programově navázat. Podle webových stránek Summitu pro budoucnost je shromáždění „příležitostí, která se naskytne jen jednou za generaci“. „Multilaterální správa, fungující v jednodušších a pomalejších dobách, již neodpovídá potřebám a výzvám dnešního složitého, propojeného a rychle se měnícího světu,“ uvádí organizátoři a mezi řádky prozrazují svoji ambici vytvořit globální hierarchickou strukturu.
OSN 2.0
Proto zpráva o Summitu budoucnosti pojednává o konceptu „OSN 2.0“, vycházejícího ze zásadních změn v procesech rozhodování. Vyzývá též k vytvoření nového globálního finančního systému: „Transformovaná mezinárodní finanční architektura má být inkluzivnější, spravedlivější, reprezentativnější, efektivnější a odolnější, reagující na současný svět, investující do cílů udržitelného rozvoje, opatření v oblasti klimatu a do budoucích generací.“ Tyto cíle korespondují s nedávnými Guterresovými prohlášeními, v nichž vyzval k „novému brettonwoodskému momentu“, čímž odkazoval na mezinárodní dohodu z roku 1944, přijímající pravidla pro řízení měnových vztahů mezi státy, včetně požadavku, aby každá země zaručila směnitelnost svých měn za americký dolar.
V lednu 2024 byl zveřejněn návrh Paktu pro budoucnost. Jasně z něj vyplývá, že členské státy „potvrzují význam mnohostranného systému“ s OSN v centru a uvádí, že „budeme jednat s naléhavostí, abychom uskutečnili vizi Agendy 2030, mimo jiné prostřednictvím dohod obsažených v tomto Paktu, zvýšením financování cílů udržitelného rozvoje a dalšími kroky k zajištění udržitelného financování v souladu s našimi závazky v rámci Akční agendy z Addis Abeby na třetí mezinárodní konferenci o financování rozvoje“. Kdo zažil sjezdy normalizační KSČ, musí se štípnout do ucha, zda se ve snu nevrátil o pár desetiletí zpět.
Pokud jde o „oživení mnohostranného systému“, návrh uvádí, že se OSN „bude řídit zásadou inkluzivity, umožňující zapojení i jiných aktérů, než jsou členské státy“. Toto prohlášení nás má zřejmě připravit na nové formy řízení, na němž se, vedle států, budou podílet i globalismus vyznávající třetí sektor či nadnárodní organizace. V návrhu se rovněž zmiňuje potřeba vytvoření „pohotovostní platformy“, jež by byla aktivována v případě „otřesů a krizí, zasahujících více regionů světa“. V takovém případě se od OSN očekává „soudržná, koordinovaná a vícerozměrná reakce“.
Permanentní nouzový stav
Již zmíněná covidiáda z let 2020–2022 se zapsala do dějin také tím, že obohatila novodobou politickou praxi o vládnutí prostřednictvím nouzových stavů. Ty umožňují vládnout prostřednictvím mimořádných opatření a vládních vyhlášek. Přestože již v režimu nouzového stavu formálně nejsme, máme k němu nakročeno, tu z důvodu změn klimatu a potřeby bojovat s nepřátelským uhlíkem, či z důvodu změn geopolitických a potřeby bojovat s nepřátelským Putinem. A protože tyto hrozby mají globální rozměr, stejný rozměr musí mít i naše odpověď. A tak se již několik let setkáváme na půdě OSN a spřátelených organizací s termínem „planetární nouzový stav“, vycházejícího z přesvědčení, že čelíme souběhu řady dějinotvorných krizí – geopolitické, klimatické, energetické, finanční či zdravotní. Má-li v nich lidstvo obstát, bude muset přijmout, tvrdí se nám, drastická opatření. Samotný Guterres opakovaně varuje, že se blížíme k „bodům zvratu“ a že bez potřebných nástrojů na globální úrovni jim nebude možné účinně čelit. Očekává se, že na zářijovém Summitu budoucnosti dojde k pokusu „planetární nouzový stav“ oficiálně vyhlásit. Dílčí a možná i jen časově omezené vítězství nad WHO však dává naději, že hlas rozumu převáží a k ničemu podobnému nedojde.
OSN však není jedinou organizací, prosazující vyhlášení stavu planetární nouze. Do hry se zapojují i organizace přidružené k OSN, jako je Komise pro řízení klimatu (Climate Governance Commission). V září 2023, během klimatického týdne a summitu OSN o cílech udržitelného rozvoje, vydala CGC prohlášení s názvem Vytyčení bezpečné cesty pro schůdnou budoucnost. Uvádí se v něm: „Svět čelí prohlubující se planetární nouzi a je na bezohledné cestě ke katastrofické změně klimatu, přičemž již překročil šest z devíti vědecky stanovených planetárních mezí. Pokud se i nadále nebudou řešit základní příčiny tohoto stavu nouze, jako je ekonomika založená na fosilních palivech, plýtvání zdroji, nadměrná spotřeba a ničení přírody, bude to mít ničivé dopady na celé lidstvo, což vyvolá potenciálně zlomové momenty s nebezpečnými důsledky pro stabilitu planety, a to jak sociální, tak ekologickou. K řešení klimatické krize je nyní zapotřebí celosystémový přístup, který zajistí spolehlivé řízení klimatu a planetárních mezí pro celou Zemi.“
Práci Komise pro řízení klimatu koordinuje Maja Groffová, členka Fóra pro globální řízení, mající rozsáhlé vazby na nadnárodní technokratické elity, včetně Rockefellerovy nadace, jež činnost CGC spolufinancuje. Prohlášení CGC ze září 2023 vyzývá též k prohloubení koncepce globálního řízení: „K řešení současných planetárních rizik je třeba nové pojetí globální správy, při níž dojde k nasazení nové úrovně kolektivní moudrosti a politické odvahy“.
Na tento dokument navázala CGC zprávou Jak řídit stav planetární nouze, zveřejněnou na on-line konferenci 28. listopadu 2023, tedy krátce před zahájením konference OSN o změně klimatu COP28. Vystoupil na ní i člen CGC Johan Rockström, který mimo jiné prohlásil: „Skutečnost, že se nacházíme v antropocénu, zpochybňuje národní stát jako jedinou rozhodovací autoritu pro řešení problémů, kterým čelíme… Proto vyzýváme Valné shromáždění OSN, aby na Summitu budoucnosti v roce 2024 vyhlásilo planetární nouzový stav a uznalo, že trojí planetární krize představuje vážné riziko pro globální stabilitu a bezpečnost.“ A aby měl nouzový stav zuby, CGC navrhuje zřídit Mezinárodního soud pro životní prostředí, který by mohl stíhat, mimo jiné, i „klimatické zločiny“.
Rickström není jen nějaký dobře placený aktivista, jde o mezinárodně uznávaného vědce, zabývajícího se otázkami globální udržitelnosti a výzkumem vodních zdrojů v tropických oblastech. Bývá aktivním účastníkem Světového ekonomického fóra, kde opakovaně volá po globální akci na záchranu planety. Rockströmova koncepce předkládá soubor devíti planetárních mezí, v jejichž rámci se lidstvo může nadále rozvíjet a jež udávají „maximální možné narušení způsobené člověkem“, než se „zemský systém stane nestabilním“. Tvrdí, že by tyto meze měly být používány jako vodítko pro navrhování budoucích modelů řízení, regulací průmyslu a lidského života obecně. Jde o radikální technokratický program, počítající se spuštěním nouzového stavu hned poté, co lidstvo některou z těchto mezí překročí.
Rockström však není zdaleka jediný, kdo volá po vyhlášení globálního stavu nouze. V roce 2023 vyzvala mezinárodní skupina 22 expertů z různých oborů v Proceedings of the National Academy of Sciences k vytvoření „planetární společnosti“, schopné sladit globální řízení s nejnovějšími vědeckými poznatky. Zároveň vyjadřují politování nad tím, že si státy vytvořily vlastní přístupy v oblasti změny klimatu, jež „nemusí být vždy v souladu s politikou jiných států a globálním cílem udržitelné Země“. Zpráva končí výzvou k vypracování „kolektivních řešení v globálním měřítku, překračující hranice států“.
Jde o kontrolu nad člověkem
K volání po vyhlášení globální nouzového stavu se hlasitě přidává i o něco známější Římský klub, jenž k němu poprvé vyzval již v roce 2019, tedy ještě před covidem, kdy zveřejnil svůj Plán planetárního stavu nouze. Důvod? Bez něj prý nebude možné dosáhnout významného snížení emisí oxidu uhličitého a jiných skleníkových plynů. Boj proti klimatické změně však v případě Římského klubu není samoúčelný. Od doby svého vzniku vychází primárně z požadavku na radikální omezení porodnosti a snížení počtu obyvatel na planetě. Starost o klima a životní prostředí tak není ničím jiným než jen zástěrkou pro globální program eugenicky pojaté populační kontroly.
Ve zprávě Římského klubu První globální revoluce z roku 1991, která vyšla o rok později s předmluvou Václava Havla také v českém překladu, se mimo jiné píše: „Při hledání nového nepřítele, který by nás sjednotil, jsme došli k zjištění, že by jím mohly být znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody či hladomor. Všechna tato nebezpečí jsou způsobena lidskými zásahy a překonat je lze jen změnou postojů a chování. Tím skutečným nepřítelem je tedy lidstvo samo“.
Přesně tak. V boji proti klimatické změně není tím skutečným nepřítelem uhlík, ale člověk. A podobně platí, že zeleným internacionalistům nejde o přírodu, ale o kontrolu nad lidskými životy. Jestli dnes čelíme nějaké globální hrozbě, tak je to expertní, technokratické řízení uměle vyvolávaných krizí na globální úrovni, torpédující dosud existující občanské svobody a demokratické procesy.
Publikováno na webu Deník.TO.