Právě před 80 lety československá vláda schválila odsun německého a maďarského obyvatelstva, což bylo se spojenci domluveno již za války, a následně přijato v Závěrečném protokolu postupimské konference.

Před osmdesáti lety, 3. července 1945, odeslala československá vláda (Národní fronty) tzv. spojeneckým mocnostem (USA, Velká Británie, Sovětský svaz) memorandum, v němž apelovala na nutnost provést co nejrychleji odsun zhruba dvou a čtvrt milionů Němců (a cca 400 tisíc Maďarů, ke kterému nakonec pro nesouhlas Spojenců nedošlo a pouze část (70 000/ slovenských Maďarů byla vyměněna za maďarské Slováky a další část rozestěhována po území historických českých zemí) z československého území. Přičemž takový odsun měl probíhat organizovaně, plánovaně a pod dohledem státních orgánů.

Na odsunu se shodli všichni

Podle memoranda, které československá vláda konkrétně adresovala britské vládě (Američanům a Sovětům předala v tomto smyslu nótu), považovali Češi a Slováci odsun jednomyslně “za nezbytný základ budoucí bezpečnosti státu” a “zachování míru ve střední Evropě”. Nerealizovaný odsun navíc blokoval započetí jakékoli potřebné rekonstrukce státu.

Ale hlavně, oddalování odsunu Němců z Československa hrozilo doslova každým dnem výbuchem plošného násilí pod vlivem zvěrstev, kterých se německá okupační moc za masové aktivní spoluúčasti českých (sudetských) Němců dopouštěla od 15.3.1939 (v pohraničí již od roku 1938) do května 1945 na Češích.

Názor, že by snad Němci měli v Československu zůstat, nezastával tehdy naprosto nikdo, ani na politické scéně, ani ve společnosti. Tato „idea“ je plodem (sudeto)německého revanšismu, který se zrodil okamžitě po druhé světové válce a dodnes je udržován při životě velkou částí německé politické scény v podobě masivní a všestranné podpory tzv. sudetoněmeckých krajanských organizací.

Ale, bohužel, tento revanšismus má od roku 1989 i širokou podporu vlastizrádné části českého politického spektra, českého mediálního světa a mnoha českých politických nátlakových organizací financovaných Němci a Evropskou unií. Součástí této sudetoněmecké propagandy je mj. i lživý „příběh“, že odsun Němců z Československa byl nespravedlivý, nemorální a politicky chybný. Je to jedna z největších a nejnebezpečnějších polistopadových lží šířených ve veřejném prostoru.

Většina Sudeťáků spolupracovala s nacisty

Naprostá většina Němců žijících na českém, resp. československém, území před rokem 1945 sympatizovala s genocidní politikou a praxí Hitlerovy německé Třetí říše. A nejen sympatizovala, stovky tisíc českých Němců se na ní aktivně podílely, jako příslušníci gestapa, SS, wehrmachtu, jako brutální dozorci v koncentračních táborech či jako udavači českých odbojářů a českých občanů.

Proto měl být odsun nejen aktem historické spravedlnosti, ale i nutné bezpečnostní prevence proti tomu, aby se léta 1938 až 1945 kdykoli opakovala. Např. v podobě (dalšího) rozbití československého státu ze strany některých zrádných západoevropských států pod záminkou ochrany německé národnostní menšiny.

Odsun Němců nebyl zdaleka čistě československou záležitostí. Britská vláda souhlasila s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy na základě memoranda již 2. července 1942, o čemž byl E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942.

Na konci roku 1943 získal Beneš definitivní souhlas Velké Británie, Spojených států a Sovětského svazu k hromadnému transferu německé menšiny do Německa. Závěrečná zpráva z konference „Velké trojky“ v Postupimi (2.9.1945) pak ve třináctém článku odsouhlasila vysídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska, které bylo předtím v obdobném formátu předjednáno již v roce 1943 na tzv. Teheránské konferenci.

Heim ins Reich

Československá vláda se koncem května 1945 usnesla na vytvoření komise skládající se z ministrů vnitra, zahraničí a národní obrany, která měla předložit návrh na vytvoření Úřadu pro vystěhování Němců a Maďarů a k následné plánované kolonizaci a poté projednala návrh „Vládního nařízení o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení“ a „Směrnice pro kolonizaci a odsun obyvatelstva“.

Ministerstvo vnitra předložilo 1. června 1945 novou verzi těchto směrnic, ve kterých reagovalo na podněty z ministerstva zahraničních věcí a národní obrany. Jednalo se hlavně o změny v pořadí území, odkud měli být Němci vystěhováni.

15.\ června 1945 vládní kabinet reagoval na zprávy z pohraničí ohledně neorganizovaného odsunu a diskutoval o způsobech vysídlování armádou. Proto ještě ten den vláda schválila „Zatímní směrnice pro vojenské správy, resp. vojenské oddíly, provádějící opatření k zajištění nacistických zločinců a odsunu německého obyvatelstva“.

Právní podklad pro odsun Němců tvořil zejména Ústavní dekret prezidenta republiky (Edvarda Beneše) o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, kterým byli Němci zbaveni československého státního občanství, a stali se tak na území Československa cizinci. Doplňme, že drtivá většina českých Němců se tohoto občanství sama vzdala po Mnichovské dohodě (v duchu hesla „Heim ins Reich“).

Revizionistické lhaní

Prezident republiky Edvard Beneš tento dekret podepsal 3. srpna 1945 právě v reakci na Závěrečnou zprávu z Postupimské konference. Na podzim roku 1945 vznikly po celém území Československa v rámci organizovaného odsunu internační tábory v podobě sběrných a karanténních středisek, ve kterých se sestavovaly vysídlovací skupiny pro další transport Němců za hranice.

Celkově bylo v rámci odsunu vystěhováno 1,4 milionu někdejších německých obyvatel Československa (čeští Němci a tzv. karpatští Němci ze Slovenska) do americké okupační zóny Německa a 800 tisíc do sovětské okupační zóny. Několik jednotek tisíc Němců z jižní Moravy a jižních Čech bylo odsunuto do tehdy též vítěznými mocnostmi okupovaného Rakouska.

Při odsunu, v rozporu s revizionistickým lhaním, nebyl uplatněn tzv. princip kolektivní viny. V Československu zůstalo okolo 300 000 Němců, o jejichž ponechání na území republiky rozhodla československá vláda. Šlo zejména o pracovníky v průmyslu a v hornictví a také o osoby v manželství s osobami české nebo slovenské národnosti, samozřejmě za podmínky, že se během války nijak nepodíleli na zločinech německé okupační moci a nespolupracovali s ní, anebo proti ní aktivně bojovali. Přičemž aktivní odbojáři německé národnosti zde samozřejmě mohli zůstat též.

Zločinná německá okupace českých zemí v období od 15.3.1939 do osvobození Československa Rudou armádou (9.5.1945) a řádění Němců na našem území stály život 360 000 našich občanů. Další stovky tisíc Čechů a Slováků zemřely na následky válečných utrpení způsobených Němci, mučení, věznění, totálního nasazení. Celkově jde téměř o milión Čechů a Slováků, kteří zemřeli vinou Němců. Říšských i těch českých. Bezmála 100 000 Čechoslováků padlo v protiněmeckém odboji. Na obou frontách i doma.

Odsun ušetřil tisíce životů Němců

Odsun Němců byl z hlediska naší národní budoucnosti a bezpečnosti jediným možným strategickým řešením, politicky i morálně plně ospravedlnitelný. Nikoli jen z tehdejšího, ale i z dnešního, a i z jakéhokoli budoucího úhlu pohledu.

Netolerujme zpochybňování odsunu Němců. Odmítejme zrádcovské omluvy za něj. Nemáme se za co omlouvat. Alternativou odsunu byla pouze krvavá občanská válka. S mnoha oběťmi, zejména na německé straně. U vědomí hrůz a zločinů, které Němci na Češích napáchali, by nešlo o nic nepochopitelného. Neprovést odsun by znamenalo vložit do základů poválečného československého státu časovanou bombu v podobě přítomnosti několikamilionové německé menšiny (páté kolony) toužící po pomstě za prohranou válku.

Odsun, který byl (stejně jako válečné reparace, které nám Němci dosud nezaplatili) právním důsledkem druhé světové války, tedy ušetřil minimálně desítky tisíc životů bývalých českých Němců, kteří by jinak zemřeli v živelných pouličních řežích anebo na popravišti jako váleční zločinci.

Odsun Němců po druhé světové válce nebyl žádným československým specifikem. Zahrnoval vysídlení německého obyvatelstva z celé východní a střední Evropy, tedy z Československa, Polska, Maďarska a Rumunska do Německa a Rakouska. Celkem šlo o cca 15 milionů Němců.

Slovy vynikajícího soudobého českého historika Vojtěcha Šustka: „Když dnes ideologové tzv. sudetoněmectví hovoří o bezpráví páchaném Čechy na Němcích, připomínají mentalitou násilnické kriminální zločince. Vrah nebo lupič napřed poruší psané i nepsané etické zákony, ale když je v rukou policie, dovolává se práva na lidské zacházení a na advokáta. Najednou jsou zločincům zákony lidskosti vhod?“.

Nenaskakujme na tuto ďábelskou lest.

Původně publikováno na stránkách Ztráty&Nálezy.