Tak jako každý rok jsem se i letos 17. listopadu zúčastnil pietního aktu v Ruzyňských kasárnách.

Jistě si všichni vzpomenou, jak se mainstreamová média vyjadřovala na adresu demonstrací proti kabinetu Petra Fialy. Padaly výrazy jako „lůza“, „proruští kolaboranti“, „pátá kolona“, „dezoláti“. Tyto demonstrace nebyly nikdy propagovány Českou televizí – a jejich představitelé byli hrubě dehonestováni. Lékaři, učitelé, zemědělci – ti všichni, kteří se do těchto demonstrací zapojili, si vyslechli, že stojí na špatné straně a podporují „zlo“.

Den 17. listopadu by pro nás všechny měl být mementem. Rok 1939 je symbolem naší poroby a zničení našeho státu. Je symbolem útlaku, nesvobody, ale i vzdoru. Tehdy naši vysokoškolští studenti bojovali proti nacismu. Někteří, jako například Jan Opletal, zaplatili cenu nejvyšší.
Nezapomínejme na násilné uzavření našich vysokých škol. Nezapomínejme na vyhánění našich lidí z pohraničí. Nezapomínejme na všudypřítomný teror a strach.
Bohužel z mainstreamových médií mizí jak připomínka událostí 14. až 16. března, tak 17. listopadu 1939. Nejhorší, co se národu může stát, je, když přichází o svou historickou paměť.

První světová válka, jejíž konec si v těchto dnech připomínáme, byla konfliktem, který drsně a zásadně přepsal mapu Evropy a znamenal definitivní konec „starého dobrého světa“ a nástup modernity 20. století – včetně destrukce přirozeného hodnotového řádu a zrodu ničivých totalitních režimů.

Kam může zajít ideologický fanatismus, názorně předvedl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, Ladislav Kudrna. Nelíbí se mu totiž, že by jedna ze stanic nové trasy metra D měla nést jméno výrazné osobnosti československé literatury.