Den 17. listopadu by pro nás všechny měl být mementem. Rok 1939 je symbolem naší poroby a zničení našeho státu. Je symbolem útlaku, nesvobody, ale i vzdoru. Tehdy naši vysokoškolští studenti bojovali proti nacismu. Někteří, jako například Jan Opletal, zaplatili cenu nejvyšší.
Nezapomínejme na násilné uzavření našich vysokých škol. Nezapomínejme na vyhánění našich lidí z pohraničí. Nezapomínejme na všudypřítomný teror a strach.
Bohužel z mainstreamových médií mizí jak připomínka událostí 14. až 16. března, tak 17. listopadu 1939. Nejhorší, co se národu může stát, je, když přichází o svou historickou paměť.

První světová válka, jejíž konec si v těchto dnech připomínáme, byla konfliktem, který drsně a zásadně přepsal mapu Evropy a znamenal definitivní konec „starého dobrého světa“ a nástup modernity 20. století – včetně destrukce přirozeného hodnotového řádu a zrodu ničivých totalitních režimů.

Kam může zajít ideologický fanatismus, názorně předvedl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, Ladislav Kudrna. Nelíbí se mu totiž, že by jedna ze stanic nové trasy metra D měla nést jméno výrazné osobnosti československé literatury.

V projevu Petra Pavla u příležitosti 107. výročí vzniku Československa lze nalézt celou řadu témat, jež by zasloužila hlubší diskusi. Má stať se zaměří na problematiku občanské společnosti.

Dnes je vhodná příležitost k zamyšlení nad tím, jaké jsou vlastně ideové kořeny naší novodobé státnosti. Právě 28. října v Den vzniku samostatné Československé republiky.

V přímém přenosu sledujeme snahu jak rozbít, zneuznat či alespoň zdiskreditovat výsledek voleb, říká Zuzana Majerová. Role, jakou při tom sehrávají neziskovky a další „občanský sektor“ podle ní jen potvrzuje, že skutečně bude třeba přijmout českou obdobu amerického zákona FARA.

Zamýšlíme-li se nad výsledky parlamentních voleb v České republice, speciální pozornost by měla být věnována prvovoličům.
Jak a proč volí lidé ve věku 18 až 22 let? Co jejich rozhodování ovlivňuje? Jaká perspektiva tyto lidi čeká?
Hned na začátku tohoto pojednání je třeba zdůraznit, že sledovaná populace není homogenní. Liší se svým pohlavím, úrovní svého vzdělání, sociálním a ekonomickým statusem, příslušností k městu či venkovu atp.

Má-li být jakýkoli politický systém sestávající z konkrétních institucí, vztahů a norem funkčním a udržitelným, je nezbytné, aby pro většinu své populace vytyčil cíl hodný dosažení a aby byl schopen zajistit společenskou integritu a její konsensus.
Položme si otázku, jaký společný úkol charakterizuje libovolný politický systém bez ohledu na typ režimu, bipartismus či multipartismus nebo skutečnost, zda se jedná o monarchii či republiku.
Zde se rýsuje zřejmý společný jmenovatel: Udržet si moc, zajistit si společenský konsensus.

Je to tak pokaždé. Zatímco se před volbami politici ohánějí veledůležitostí školství a vzdělávání, po volbách je všechno jinak. Největší tahanice jsou o tzv. silové resorty, ať už z pohledu hospodářství a financí, nebo bezpečnosti. Jako by rezort školství mezi ně nepatřil. Ve skutečnosti je to právě tato oblast, jež je z hlediska dlouhodobé strategie rozvoje naší země jedna z nejdůležitějších. A proto je nadmíru důležité, kdo v budoucí Babišově vládě do křesla ministra školství usedne.

Parlamentní volby se staly duelem ANO a Spolu. Všem predikcím navzdory získalo ANO téměř 35 procent hlasů a značný náskok na druhou koalici Spolu. Přitom té se mobilizací podařilo oslovit více voličů než v roce 2021. A to navzdory bitcoinové aféře a kauzám IKEM a Dozimetr. STAN i tak volilo kolem 11 procent těch, kdo se k volbám dostavili včetně Víta Rakušana či Karla Dvořáka (To voliči ODS v domnění, že lze stranu napravit kroužkováním, poslali z kola ven Zbyňka Stanjuru). Letos byla volební účast relativně vysoká, ale i tak je nutné konstatovat, že více než 30 procent osob oprávněných hlasovat svého práva nevyužilo.