Jistě ještě máme v živé paměti, jak se mainstreamová média a strany stávající vládní koalice stavěly ke snahám Miloše Zemana nejmenovat některé navržené ministry. Z důvodu nekompetentnosti měl ještě za působení sociální demokracie výhrady k Michalovi Šmardovi jako kandidátovi na resort kultury, v případě Fialova kabinetu měl tytéž připomínky k bakalářovi Janovi Lipavskému. Toho nakonec s nejvyšším možným odporem a pohrdáním jmenoval, aby se poté ostře ohradil proti nominaci Petra Hladíka na resort životního prostředí. Hladík totiž figuroval v kauze Taxis, a i když mu nebylo nic prokázáno, pochybnosti rozptýleny nebyly.

Jak může mít ministr Jurečka tu drzost navrhnout něco takového potom, co naše české rodiny obral o daňové slevy (na manželku, školkovné, i slevu na studenta), zdražil jim pleny i kojeneckou vodu vyšší sazbou DPH a odmítl adekvátně zvednout rodičovský příspěvek?

Předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová se vyslovila pro neČT24 k podmínce prezidenta Pavla, že „nepustí do vlády“ ministry, kteří by zpochybňovali členství Česka v EU a NATO. „Jestliže prezident předem nositele některých názorů vylučuje ze soutěže, není demokrat, nýbrž diktátor,“ soudí Majerová.

Na první pohled může být zarážející údaj deklarované podpory potenciálních voličů stranám Fialova kabinetu. Jenom Spolu si má podle různých průzkumů držet důvěru asi 20 procent voličů. Vyvstává otázka, čím si Fialova vláda tuto důvěru zajišťuje. Jak si za chvíli názorně ukážeme, nemůže to být dáno ani jejím personálním složením, ani výsledky činnosti jednotlivých ministerstev.

Zklamalo mě rozhodnutí prezidenta Pavla podepsat Jurečkovu “superdávku” a absolutně nechápu zmatky, které kolem toho panovaly.
Na jednu stranu prezident vydá prohlášení, že si je vědom mnohých “rizik”, čili CHYB, a že bude žádat příští vládu o případnou opravu, na druhou stranu reformu bezostyšně podepíše?? Proč, když k ní má výhrady?

„Chceme vrátit vládu nad Českou republikou zpět do rukou českých občanů a vyrvat jí nevoleným elitám EU, Bilderbergu a podobně. K tomu je zapotřebí hluboká systémová změna režimu,“ říká předseda zastupitelů SPD ve Středočeském kraji Tomáš Doležal, který je expertem na sociální politiku a též poradcem předsednictva SPD a poslaneckého klubu SPD. Komplexní návrh na změnu režimu v ČR popsal v našem rozhovoru.

Přepisování dějin není dílem okamžiku. Je třeba ho vnímat jako dlouhodobý proces rozdělený do etap.
V české společnosti je charakterizován mediálním přístupem ke třem různým výročím: 1) Ke 14.-16. 3. 1939, 2) K 9. 5. 1945 a 3) K 21. 8. 1968.
Zatímco k protektorátu se v mediálním prostoru rok od roku hlouběji a zarytěji mlčí, srpnové události nabírají oproti tomu na váze, jako by šlo o událost pro naši zemi nejtragičtější. Tehdy ale Československo skutečně zničeno nebylo.

Pražské povstání vyvrací mimořádně zákeřnou lež šířenou sudeťáky jejich českými pomahači o zbabělosti a kolaboraci Čechů během protektorátu. Hrdinské vystoupení Pražanů, kteří se v Květnovém povstání postavili obrovské vojenské převaze německých okupantů. Připomeňme si, jak přispěli více než jen symbolicky k osvobození naši vlasti.

Dopoledne 5. května se sešlo nově utvořené Povstalecké velitelství Alex (náčelník František Slunečko, jeho zástupce Karel Kutlvašr, náčelník štábu František Bürger-Bartoš). Před polednem generál Slunečko, vojenský velitel povstání v českých zemích, vyhlásil všem posádkám pohotovost. Tím byla zahájena horká fáze pražského povstání. Záhy nastaly spory o obsazení klíčových velitelských funkcí mezi politiky a vojáky, resp. mezi Českou národní radou a velitelstvími Alex a Bartoš, která se nakonec České národní radě podřídila.

Čím více a častěji z médií slyšíme, jak se máme nejlépe v našich dějinách, a jak moc je současný režim demokratický, měli bychom se zamyslit, proč jsme přesvědčováni o něčem, co bychom v první řadě měli být schopni posoudit sami.
Pokud se totiž máme dobře a cítíme se svobodně, není třeba nám to připomínat.
Realita je ovšem taková, že minimálně od května 2009 (vrhání stovek vajec na politiky ČSSD na předvolebních setkáních s voliči) se zastrašování a snaha o umlčení politického oponenta stávají běžnou normou.