Korespondenční volba ze zahraničí, která bude platit už pro letošní sněmovní volby, může některé menší volební kraje připravit o poslance. V textu pro ParlamentníListy.cz to uvádí politolog Tomáš Doležal, který tak upozornil na pasáž zákona, o níž se spíše mlčí.

Závažných argumentů – ústavněprávních i jiných – proti zavedení korespondenční volby v zahraničí do českého právního řádu a volebního systému i proti korespondenční volbě jako institutu je mnoho.

Většina z nich zazněla během veřejné, nejen parlamentní, debaty v době, kdy se tento návrh na volební revoluci ze strany tehdejší Fialovy pětikoalice projednával v Poslanecké sněmovně a v Senátu.

S blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny ovšem není na škodu připomenout si některé z nich znovu – a hlavně demonstrovat, jak konkrétně mohou korespondenční hlasy odevzdané v zahraničí ovlivnit konečné výsledky voleb do naší dolní parlamentní komory a její podobu.

Ponechme přitom stranou ústavněprávní aspekty této záležitosti, jakkoli je evidentní, že zde existují relevantní skutečnosti, na základě kterých se lze domnívat, že korespondenční způsob volby není v souladu se základními principy volebního práva definovanými českou ústavou.

Bohužel, autoritativní stanovisko Ústavního soudu k této věci není – a zřejmě ani dlouho nebude – k dispozici, protože jediný politický subjekt, který měl početní sílu na podání příslušné ústavní stížnosti, tedy hnutí ANO, tak neučinil…

Soustřeďme se tedy nyní na samotný popis dopadů, které bude mít korespondenční hlasování ze zahraničí na konečný výsledek sněmovních voleb. Přičemž klíčovým momentem je zde nastavení mechanismu převodu hlasů (nejen těch korespondenčních) odevzdaných v zahraničí na poslanecké mandáty.

Dosud tomu bylo tak, že před každými volbami do Poslanecké sněmovny byl vylosován jeden český volební kraj a všichni voliči hlasující v zahraničí vybírali svého favorita z kandidátních listin politických stran, hnutí a koalic zaregistrovaných právě a jedině v tomto kraji.

Což bylo nejen naprosto nelogické, ale rovněž to několikrát výrazně asymetrickým a neakceptovatelným způsobem ovlivnilo konečný výsledek voleb a podobu našeho hlavního zákonodárného sboru.

Dva příklady:

V roce 2006 byl tímto vylosovaným krajem, kde se započítávaly hlasy odevzdané v zahraničí, Jihočeský kraj.

A jen díky hlasům odevzdaných v zahraničí mohla následně vzniknout Topolánkova vláda ve složení ODS, KDU-ČSL a Strana zelených (disponující 100 mandáty a podpořená dvěma přeběhlíky z ČSSD).

Jelikož díky hlasům ze zahraničí se v Jihočeském kraji rozdělovalo o jeden mandát více, než kdyby se zde započítávaly pouze „domácí“ hlasy. Onen mandát navíc získala ODS.

Kdyby se tehdy zahraniční hlasy započítávaly v některém jiném kraji, získaly by ČSSD a KSČM ve sněmovně společně většinu 101 mandátů a velmi pravděpodobně by okamžitě sestavily většinovou vládu – jak ostatně (v případě příznivého výsledku) deklarovaly již před těmito volbami.

Takto byl ovšem výsledný poměr obou politických bloků 100 na 100 a tento volební pat později umožnil Mirku Topolánkovi za známých okolností přetáhnout na svou stranu dva opoziční poslance a získat důvěru sněmovny pro svůj vládní kabinet.

Ve volbách do sněmovny v roce 2017 byl oním vylosovaným krajem Středočeský kraj a díky hlasům ze zahraničí zde nezískalo poslední přidělovaný mandát hnutí SPD, nýbrž TOP 09.

A zase – pokud by byly zahraniční hlasy nalosovány do některého jiného kraje, disponovaly by tenkrát hnutí ANO a SPD ve sněmovně společně 101 mandáty a výchozí vyjednávací situace pro sestavení budoucí vlády – i podoba této vlády – by byly významně odlišné, než tomu v realitě bylo.

Takovou moc mají zahraniční hlasy. Nejen ty korespondenční.

Systém přiřazování zahraničních hlasů losem do určitých krajů je od základu špatný bez ohledu na to, jestli se hlasuje jen fyzicky, nebo i korespondenčně.

Jak tomu bude letos? Jinak než doposud.

Zahraniční hlasy, včetně těch korespondenčních, budou rozlosovány do čtyř největších volebních krajů dle toho, v jaké zemi byly odevzdány (či odeslány).

Půjde o tyto volební kraje: Praha, Středočeský kraj, Jihomoravský kraj, Moravskoslezský kraj.

Přičemž velikostí volebního kraje je myšlen celkový počet oprávněných voličů, resp. počet voličů, kteří v tom kterém kraji skutečně k volbám přišli a odevzdali svůj hlas. Protože na základě těchto počtů se jednotlivým krajům (a následně politickým stranám, hnutím a koalicím) přidělují mandáty, resp. jejich počet.

V této souvislosti připomeňme, že poslední volby do sněmovny rozhodly výsledky ve dvou z těchto největších krajů – ve Středočeském kraji a v Praze.

Po sečtení výsledků ve dvanácti ostatních krajích České republiky byl totiž součet mandátů hnutí ANO a hnutí SPD o jeden vyšší než součet mandátů pro dvě předvolební koalice současných vládních stran. Ale v součtu mandátů přidělených ve Středočeském kraji a v Praze zvítězila tehdejší pětikoalice nad současnou sněmovní opozicí o 17 mandátů –  a celkově tedy o 16 mandátů (108 ku 92).

Záměr přiřazovat zahraniční hlasy (včetně těch korespondenčních) do čtyř největších českých krajů není tedy ničím jiným než metodou typickou pro tzv. volební inženýrství – což je označení pro snahu určitých politických sil prostřednictvím účelových změn volebních pravidel uměle navyšovat své předpokládané volební zisky.

A další věc – ve čtyřech největších českých volebních krajích (Praha, Středočeský kraj, Jihomoravský kraj a Moravskoslezský kraj) se v posledních volbách rozdělovalo celkem 94 poslaneckých mandátů (v roce 2017 dokonce 95), tedy obsazovala se zde skoro polovina sněmovny.

Poté, co do těchto krajů budou arbitrárně přiřazovány i všechny hlasy odevzdané v zahraničí, mohou poslanci v nich zvolení tvořit už nadpoloviční část sněmovny – a zástupci zbylých deseti krajů tak budou v menšině.

I ve světle posledního nálezu Ústavního soudu ohledně volební legislativy (z února roku 2021), který konstatoval deformace a nerovnosti v zastoupení zvolených poslanců na základě znevýhodnění menších volebních krajů, půjde o další jasně protiústavní následek zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí do našeho volebního systému.

A jak konkrétně budou nyní nově převáděny hlasy odevzdané v zahraničí na poslanecké mandáty ve čtyřech největších krajích České republiky?

Celý svět je pro tento účel ve volebním zákoně rozdělen na čtyři teritoria:

1. Západní Evropa (Andorra, Belgie, Francie, Irsko, Lucembursko, Monako, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko, Velká Británie a Severní Irsko)

2. Ostatní Evropa (tedy mj. Francie, Německo, Rakousko, Skandinávie, země jižní, střední a východní Evropy)

3. Území států Ameriky (Severní, Střední i Jižní)

4. Zbytek světa (Austrálie, Asie, Afrika)

A tato čtyři teritoria budou jednotlivě rozlosována mezi naše zmíněné čtyři největší volební kraje.

Tedy např. hlas z Madridu poputuje do Prahy, hlas z Vídně do Středočeského kraje, hlas z Buenos Aires do Jihomoravského kraje a hlas z Johannesburgu do Moravskoslezského kraje.

Pojďme dále, k dalším závažným dopadům tohoto mechanismu. Před zavedením korespondenční volby ze zahraničí totiž v zahraničí hlasovaly maximálně jednotky tisíc občanů – naposledy (v roce 2021) jich bylo něco málo přes 13 000.

Ale i tato nízká čísla ve dvou námi demonstrovaných případech (volby 2006 a 2017) zásadně deformovala vůli voličů hlasujících v České republice. A díky tomu vznikly výrazně politicko-ideologicky jiné vlády, než by tomu bylo tehdy, kdyby se postupovalo pouze na základě hlasů odevzdaných u nás doma, anebo kdyby se zahraniční hlasy rozprostřely rovnoměrně po všech čtrnácti krajích.

Zavedení korespondenčního hlasování bude ovšem znamenat i významné zvýšení volební účasti v zahraničí. Podle loňského sdělení Ministerstva vnitra, které vychází z informací Ministerstva zahraničních věcí, se počet Čechů pobývajících dlouhodobě či krátkodobě v zahraničí pohybuje mezi 400 000 a 600 000. 

Kdyby tedy letos v zahraničí po zavedení korespondenční volby volila pouze polovina ze spodní hranice tohoto oficiálně odhadovaného počtu, jde o 200 000 hlasů. Což je jen o něco málo méně, než byl počet voličů, kteří ve volbách v roce 2021 hlasovali v celém Libereckém kraji.

Takto vysoká volební účast v zahraničí by čtyřem největším krajům přinesla minimálně 7 poslaneckých mandátů navíc (tedy celkově 101) – rozložených dle toho, jaká část světa by danému kraji byla přidělena. Přičemž lze očekávat, že počet (i korespondenčních) hlasů bude v USA či Německu vyšší než v Jemenu či v Guinei-Bissau…

A jelikož sněmovna není nafukovací – a přerozdělovat se bude stále jen 200 poslaneckých mandátů, tak pokud některým krajům oněch celkem 7 mandátů přibude, jiným logicky ubudou.

Které by to mohly být?

Kdybychom vycházeli z volební účasti v roce 2021, šlo by nejspíše o ty kraje, které svůj poslední mandát získaly až v rámci druhého kola přerozdělování dle tzv. nejvyššího zbytku dělení. A nyní už by měly tzv. smůlu.

Šlo by o kraje Jihočeský, Plzeňský, Královéhradecký, Karlovarský a Zlínský. Moravskoslezský kraj by toto riziko hravě vykompenzoval ziskem jednoho
až dvou „zahraničních“ mandátů navíc, a tak by v ohrožení ztráty jednoho mandátu byly ještě kraje Ústecký a Olomoucký – a možná i Pardubický
a Liberecký, protože mezi jejich zbytky dělení byly minimální rozdíly.

Takže nejmenší Karlovarský kraj by mohl mít zcela reálně k dispozici už jenom celkem 4 poslanecké mandáty, což znamená, že na zisk poslaneckého křesla by bylo potřeba získat zde minimálně 15 procent hlasů, resp., že strany s volební podporou do 10 procent by tu byly bez šance na zastoupení ve sněmovně.

A tzv. přirozený práh, tedy procento hlasů, které je potřeba získat pro dosažení poslaneckého mandátu, by se výrazně zvýšilo i v jiných menších krajích,
až někam k 10 procentům.

Lze tedy jednoznačně říci, že zavedení korespondenční volby do české volební legislativy v souběhu se stanoveným mechanismem převodu zahraničních hlasů na poslanecké mandáty dále prohlubuje už tak brutálně deformační charakter našeho systému voleb do Poslanecké sněmovny.

A tato deformace má jasně protiústavní charakter, protože je v rozporu se zásadou rovnosti volebního práva. Volič zkrátka nesmí být diskriminován na základě toho, v jakém kraji žije či volí.

Bohužel, u nás tomu tak od roku 2000, kdy bylo vytvořeno 14 z hlediska počtu obyvatel (a tedy i voličů) zcela rozdílných krajů, bohužel je.

A zavedení korespondenční volby ze zahraničí spolu se změněnou podobou převodu zahraničních hlasů na poslanecké mandáty tuto diskriminaci a zjevnou nespravedlnost ještě více prohloubí.

Protože o tom, kolik bude mít například Karlovarský kraj ve sněmovně poslanců, či o tom, kolik procent hlasů bude muset politická strana pro vstup do sněmovny získat v Libereckém kraji už nebude rozhodovat pouze schopnost mobilizovat své vlastní voliče doma, ve svém regionu – navzdory deformačnímu volebnímu mechanismu – ale mnohem více to bude záležet na faktorech, které čeští voliči a české politické strany neovlivní.

Například na počtu korespondenčních hlasů, které dorazí na naše ambasády v Bruselu, Rijádu, Baku, Pekingu či v Kuala Lumpuru.

Z tohoto důvodu lze tudíž po letošních sněmovních volbách očekávat individuální soudní stížnosti politických stran či konkrétních kandidátů, kteří se budou novými volebními pravidly cítit dotčeni a diskriminováni.

A buďme rádi, protože jak samotná korespondenční volba, tak i její konkrétní aplikace do české volební legislativy a českého volebního systému potřebuje tzv. test ústavnosti – tedy posouzení Ústavním soudem, jako sůl…

Autor: Tomáš Doležal

Původně publikováno na stránkách Parlamentní listy.