Lidé nikdy nechtěli války, a přesto k nim dochází. Poučme se z minulosti a dobře poslouchejme,
kdo nám co říká a proč to říká.

Koncem minulého roku se dostala na veřejnost slova náčelníka generálního štábu o přípravě na
velkou válku. Raději uvádím přesnou citaci odstavce z projevu generála Řehky:

„Připravujeme se na nejhorší scénář, na válku vysoké intenzity a velkého rozsahu
s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi.“

V armádě jsem sloužil přes dvacet let a mám slušné vojenské vzdělání na to, abych věděl, že
náčelník generálního štábu hovořil o přípravě armády. Je to jeho práce a armáda je určená pro
tuto činnost. Těch dvacet let v armádě jsem nedělal nic jiného, než se připravoval na válku. Je
mi však záhadou, proč se jeho slova dostala na veřejnost. Je to únik informací, nebo úmysl?

Prolistoval jsem si internet a zjistil jsem, že pan generál o válce, na kterou se musíme připravit,
hovořil už v únoru minulého roku, a to určitě nemluvil k vojákům, ale k veřejnosti. V září nás
vybízel, abychom se připravili na válku s Ruskem, a v listopadu byl hromadně citován jeho
projev na velitelském shromáždění. Tak toto už není náhoda. Naši politici nás opravdu
připravují na válku.

Může mi někdo prozradit, jak se máme připravit na jadernou válku? Když jsem ještě sloužil
v armádě a v rámci výcviku jsme se dostali až k použití jaderných zbraní, kreslili jsme do map
výbuchy a vyhodnocovali oblasti zamoření. Bylo nám všem jasné, že je to nesmysl. Nikdo z nás
by do map už nic nezakreslil. Situaci jsme potichu řešili vtipem: „Otázka: Jak se má zachovat
voják, který se ocitne v epicentru jaderného výbuchu? Správná odpověď: Přemění se na
radioaktivní částice a pokračuje v bojové činnosti.“

V historii lidstva byly použity dvě atomové bomby. Dvě města, Hirošima a Nagasaki, byla
srovnána se zemí. První den v obou městech zemřelo 150 000 až 240 000 lidí. Nikdo to přesně
nespočítá, protože lidé v epicentru se okamžitě vypařili. To byli ti, kteří měli štěstí, protože lidé
vzdálení od epicentra stovky metrů zasáhl takový žár, že se jim na těle zaživa spálilo maso a oni
umírali ve strašných bolestech. Ti, kteří přežili světelné záření a tlakovou vlnu, protože byli ve
větší vzdálenosti od epicentra, zabilo radioaktivní záření do několika dní po výbuchu. A záření
zabíjelo ještě roky po náletu, protože radioaktivní spad kontaminoval půdu a vodní zdroje. Jak
se chcete na něco takového připravit?

Na serveru iDNES.cz – s námi víte víc se pan Ondřej Fér za pomoci softwarových simulátorů
pokusil o simulaci útoku na centrum Prahy stejnou jadernou zbraní, jaká dopadla na Hirošimu.
K čemu dospěl:

Ohnivá koule v epicentru výbuchu by na několik milisekund dosahovala řádově milionů stupňů
a pak by se její teplota postupně snižovala na „pouhých“ pět tisíc stupňů Celsia. Všechno
v jejím dosahu by okamžitě zmizelo, vypařilo se, přestalo existovat.

Nad městem by se zvedl charakteristický hřibovitý mrak. Voda ve Vltavě mezi Vyšehradem
a Karlovým mostem by se okamžitě začala vařit a vypařila se. V okruhu přibližně jednoho
kilometru by lidé byli vystaveni dávce radiace, která mnohonásobně překračuje životu bezpečné
hodnoty.

Tlaková vlna by smetla všechno ve čtyřkilometrovém okruhu. Zmizelo by celé historické
centrum města. Až na výjezdech z Prahy by se všechno změnilo v pustinu. Konečný účet:
65 360 lidí by na místě zemřelo, 129 130 lidí utrpělo těžká zranění.

Ale to byla bomba použitá na Hirošimu. Dnes máme mnohem účinnější zbraně. Při použití
doposud největší atomové bomby, jakou kdy lidé stvořili, simulace dospěla k závěru, že při
útoku na Prahu by tlaková vlna takové exploze dosáhla ničivých účinků na severu až
v německých Drážďanech, na východě by za sebou nechala spoušť až v Hradci Králové
a Pardubicích. Most, Kadaň, Klatovy, Strakonice – všechno v okruhu 100 kilometrů od Prahy
– by se změnilo v měsíční krajinu.

Někdo může namítnout, že na naše hlavní město nebude použita ta nejsilnější atomová bomba.
Může mít pravdu. Kdosi spočítal, že v současné době lidstvo disponuje víc než 12 tisíci
jadernými hlavicemi. Tak to už se nemusíme zabývat mohutností, protože tu doženeme počtem.
Je to černý humor, ale já opravdu nevím, jak se máme na takovou katastrofu připravit.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost to ví a na svých stránkách vydal seznam doporučení, co
dělat v případě jaderného útoku. Patří mezi ně včasná příprava evakuačního zavazadla, rychlé
vyhledání bezpečného krytu, v němž je třeba přečkat několik hodin kvůli možnému
radioaktivnímu spadu, nebo následná výměna kontaminovaného oblečení. Tak to bych také
zařadil do černého humoru. Zejména těch několik hodin vyčkat v úkrytu. Přečetl jsem si totiž
při popisu útoku na Hirošimou tento malý odstaveček:

Ještě roku 1950 narazila rybářská flotila u japonského pobřeží na hladinu pokrytou něčím bílým
– zpočátku se námořníci domnívali, že je to sníh, ale později se ukázalo, že jde o radioaktivní
prach, který u nich vyvolal závažné zdravotní problémy.

Já jsem četl knihu Malevil od Roberta Merleho, svého oblíbeného autora historických románů.
Tam někteří lidé atomovou válku přežili. To byl ale jen román a autor to potřeboval pro svůj
děj, kterým chtěl čtenářům něco sdělit. Skutečnost by taková nebyla.

Dejme tomu, že bychom si na základě doporučení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost
zřídili protiatomové kryty. Někteří lidé to v Americe už dělají a firmy zabývající se jejich
výrobou z toho mají určitě dobrý džob. Ale jak v takovém krytu přežít? Musíte tam mít
filtroventilační zařízení. Pro agregát, který ho bude pohánět, dostatek pohonných hmot. Velkou
zásobu trvanlivých potravin, a hlavně zdroj vody.

V takto zařízeném krytu se dá přežít několik týdnů, možná i měsíců. Nevím, asi to nikdo
nezkoušel. Pokud vím, tak byly pokusy s přípravou posádky pro let na Mars a lidé tam žili ve
stísněném prostoru dlouhou dobu. Snad rok? Ale ti lidé byli trénovaní, pečlivě vybraní
psychologem a věděli, že jednou z komplexu vystoupí a budou zase žít normálním životem.

Jakou perspektivu budou mít lidé čekající v atomovém krytu na chvíli, kdy vyjdou ven? Vždyť
radiace zabíjí dlouhodobě, jak jsem právě uvedl. Já osobně jsem přesvědčen, že pokud by někdo
v krytu přežil a mohl z něj vyjít, tak by našel krajinu podobnou té na Marsu.

Udělejme si malou exkurzi do historie, abychom věděli, proč někteří lidé potřebují války.

V úvodu článku jsem napsal dvě věty, které jsou páteří tohoto tématu. Předem musím upřesnit,
že nejsem historik. Jak už jsem se zmínil, sloužil jsem v armádě, ale mou profesí je podniková
ekonomika. Ta mě po skončení služby slušně živila až do důchodu. Historie je mým koníčkem.
Když jsem psal knihu o rytíři Tamfeldovi, musel jsem si nastudovat období třicetileté války.
Od této hrozné války uplynulo dlouhých 400 let. Ale je to hodně, nebo málo? V historii lidstva,
kdy se Homo sapiens vydal zhruba před 100 000 lety na pochod, je vlastně 400 let jen okamžik.
Lidé tehdy byli stejní jako dnes. Měli stejné radosti i starosti a bolelo je to, co nás dnes. Měli
jen jiné možnosti.

Já jakožto historik amatér jsem tam poprvé zaznamenal, že se vytvořila skupina vojenských
podnikatelů. Jejich nejšikovnějším představitelem byl bezesporu Albrecht z Valdštejna. On si
půjčil peníze a nabídl císaři, že mu za ně postaví armádu. Později mu ji za své peníze vyzbrojil,
oblékl a krmil. Císař mu částečně zaplatil z peněz, které vybral od svých poddaných. Lidé si
tedy sami platili válku, která je devastovala. Specifikem doby bylo, že mu císař daroval majetky
exulantů. Valdštejn, původně chudý šlechtic. se stal rázem nejbohatším člověkem v zemi. On
na válce zbohatl. Jiní zchudli.

Mohlo by se zdát, že hrůzy třicetileté války zahájil Jindřich Matyáš Thurn tím, že vyhodil
z okna místodržícího, který jej připravil o úřad purkrabího na Karlštejně. Ve skutečnosti to byl
jen impuls k tomu, aby se mocní pustili do války o majetky pod rouškou náboženských hodnot.

Na začátku minulého století vypukla 1. světová válka. V té době vládla ve vyspělém světě
prosperita. Mnoho šikovných vynálezů usnadnilo lidem život. Zvýšila se produktivita práce
a lidem se začínalo dařit. Lidé na válku nemysleli. Představovali si, jak budou využívat
výsledků průmyslové revoluce.

Mocní té doby však měli jiné plány. Jim se nelíbilo, jak si rozdělili svět a chtěli změnu. Proto
jejich generální štáby potichu plánovaly, jak této změny dosáhnout. Generálové nemohli přijít
na nic jiného než na válku. Když konečně jeden hlupák vystřelil sedm ran v Sarajevu, našel se
důvod a mohli to spustit.

Lidé tomu nemohli věřit. Vojáci, když v létě odjížděli na frontu, slibovali manželkám
a milenkám, že budou do Vánoc doma. Nakonec z toho byly čtyři roky vraždění za použití
moderních zbraní. Takový kulomet, to byla v době, kdy velitelé neznali nic jiného než: „Vojáci
na zteč!“, zbraň hromadného ničení.

Na válce opět vydělali jen ti mocní. Pravda, ne všichni – ti poražení přišli o své koruny, ale
jejich bankéři, zbrojaři a průmyslníci, kteří měli možnost zásobovat armádu, zůstali bohatí
a mohli se připravovat na další válku.

Ta přišla poměrně rychle. Především proto, že výsledky té předchozí nebyly vyhodnoceny
spravedlivě. Například v Německu byla taková bída, že lidé rádi naslouchali někomu, jako byl
Adolf Hitler, který jim řekl, že jim dá práci a vrátí jim národní hrdost. Ve skutečnosti si ale
mohl dovolit vládnout jen za podpory bankéřů, zbrojařů a průmyslníků, kteří potřebovali
armádu, aby měli odbyt pro své výrobky. Že už jsem o tom jednou psal? Ano, ale vždyť scénář
je vždy stejný.

Dnes žijeme skoro 80 let bez globální války. To není náhoda. Dokud žili lidé, kteří si pamatovali
válečné hrůzy, uměli válce zabránit. Pamětníci již vymřeli. Dnes, jak jsem popisoval v úvodu

článku, se stále více mluví o tom, že válka je možná. Politici se na nás stále častěji obracejí
s tím, že musíme zbrojit, protože mír je ohrožen.

Ale proč je ohrožen? Protože se neumějí domluvit? Vždyť to je jejich práce. Nebo je všechno
jinak? Už francouzský prezident François Mitterrand řekl své ženě, která se ho bezelstně ptala,
proč neudělal to anebo ono, že svět řídí peníze, a ne politici. Prozradil to na sebe ve svých
pamětech.

Jistě, v době, kdy dvacet procent populace vlastní osmdesát procent této planety, je zřejmé, kdo
to tady řídí. To jsou ti mocní, kteří rozhodují o zbytku světa. Oni nepotřebují mír. Aspoň ne
takový, který by byl věčný. Lokální války, ty odpovídají jejich potřebám. Globální
termojadernou válku také nepotřebují, protože by sami zahynuli. Jenže se objevují úvahy
o omezené jaderné válce. No jo, ale kde by se ta lokální atomová válka odehrávala? Na východě
Evropy? Ale vždyť to už je jen kousek od našeho domu!!!!

Ne, takovou válku nesmíme připustit a je s podivem, že vojáci, kteří o průběhu a výsledcích
jaderné války vědí nejvíce, nás s podporou Státního úřadu pro jadernou bezpečnost nabádají,
abychom se na ni připravovali.

Musíme neustále připomínat, čeho se už jednou lidé na jiných lidech dopustili, a neustále
opakovat, že jaderná válka vůbec nepřipadá v úvahu.

Nechceme ani konvenční válku, lokální válku. Jakoukoliv válku. Mluvme o tom. Nenechme se
zmanipulovat a připustit, že válka je pouze pokračování politiky, ale jinými, totiž násilnými
prostředky. NE!!! Válka je VŮL!