Je 14. března a mokrý sníh se snáší do ztemnělého kraje. Z rádia se linou tóny úvodní pasáže symfonické básně Vyšehrad od Bedřicha Smetany a nevýrazný hlas oznamuje, že skončila jedna éra a iluze o spojenectví oněch velkých s malým národem ve středu Evropy. Psal se rok 1939. Dnes po 86 letech je čas stejně syrový. Nadšení ze svobody po roce 1989 dávno zhořklo a současné „elity“ zrazují naši zem pochybnými spojenectvími jako tenkrát.
Zase milujeme Berlín, Paříž či Londýn a hlavně bruselskou sebranku, která je prý garantem naší existence. Je tragikomické, jak kupíme stejné chyby. Znějí podobná hesla a typově stejní lidé, kteří pro osobní výhodu budou tvrdit kdykoliv cokoliv, si získávají důvěru a parazitují na naivitě či nezájmu lidí o vlastní budoucnost.
Za Spolek Svatopluk jsme tedy dnes vzpomenuli na muže Czajánkových kasáren, kteří 14. března 1939 mezi 17. a 18. hodinou splnili přísahu a svedli boj s německými okupanty. Bohu žel, od časů kdy naši dědové a pradědové věřili, že malý národ může být velkým, jsme se posunuli a sofistikovaným okupantům s nadšením otevřeli dveře a mnozí mají za výborný nápad obnovení Drang nach Osten.
15. března 1939 zmizel na nějaký čas jeden stát, ale co dnes? Pro bláznovství a pokrytectví může zmizet i celý kontinent. Snad mají tam na východě větší rozum než smečka zakomplexovaných ratlíků, které hecují vyhladovělí chrti.
