Petr Hampl: Hodně se zabýváš analýzami státních financí, důchodových systémů a související problematiky. To je logicky předmětem politických sporů a tudíž i mnoha kontroverzí. Existuje tendence to převádět na osobní konflikty, dělat z toho záležitost „boje principů“ nebo dokonce nesmyslně nadsazovat. I lidé, kteří jsou považováni za ekonomické experty, nedávno zcela vážně tvrdili, že kdyby snížení reálných důvodů bylo schváleno podle řádné procedury (a tudíž trvalo o pár měsíců déle), stálo by to daňové poplatníky o 400 miliard víc. V téhle atmosféře sporů a demagogie jako by úplně zanikalo, že to jsou zároveň technické záležitosti, kde je možné modelovat další vývoj, měnit parametry, věcně porovnávat alternativy atd.

Kdybys měl vypíchnout jednu důležitou záležitost, která v tom všem uniká pozornosti, co by to bylo?

Tomáš Doležal: Těch podstatných záležitostí, které zásadně ovlivní budoucí bilanci veřejných rozpočtů, je více.

Kromě obecných a neodvratných trendů, jako jsou procesy digitalizace, automatizace a robotizace, které citelným způsobem  ovlivní (ostatně, částečně se tomu tak děje už dnes) podobu našeho trhu práce (a tím i daňové a další příjmy státního rozpočtu), jde samozřejmě o budoucí podobu demografického vývoje v ČR (kterou ovšem může politická reprezentace do velké míry ovlivnit) a dále o záležitosti a oblasti, kde mohou být parametrické změny provedeny poměrně rychle a měly by na systém veřejných financí (a veřejné správy a veřejných služeb) velice pozitivní dopady:

Jde o nutnost totálního rozbití mafiánského systému exekucí, ve kterém je “na doživotí” uvězněno  cca 600 000 českých občanů  (a jejich rodin) a kde je odhadovaný únik jen na nevybraném sociálním pojištění (bez zakalkulování daně z příjmu)  minimálně na úrovni 10 miliard korun ročně, protože aktuální tzv. nezabavitelné minimum ze mzdy je nižší než minimální mzda a nelze z něj důstojně žít – tudíž občané v exekuci nepracují ve standardním pojištěném zaměstnaneckém poměru, ale na různé nepojištěné pracovní dohody, anebo vyloženě načerno. Což generuje další rozpočtové výdaje v podobě dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi, které by jinak vypláceny být nemusely, popř. nemusely by být vypláceny v takovém objemu.

Což nás přivádí k dalšímu zásadnímu tunelu, kudy unikají veřejné příjmy, a to jsou tzv. šedý a černý trh práce. Jiří Halbrštát z personální agentury Manpower před časem pro Novinky.cz uvedl, že podle jeho kvalifikovaného odhadu se v tomto prostředí pohybuje až půl milionu lidí a stát tak může přicházet na daních a pojistném o 250 až 300 miliard korun ročně!!! Pokud bychom úpravou legislativy a kvalitnější prací kontrolních orgánů dokázali tuto částku snížit, byť jen o jednu čtvrtinu, je tzv. důchodový účet trvale v přebytku nebo v rovnováze. Jde samozřejmě o problematiku spojenou s tzv. agenturami práce /zejména v tom smyslu, že mohou být standardními zaměstnavateli, čehož ony i jejich objednatelé z řad firem enormně zneužívají a stát přichází o ohromné finanční prostředky na odvodech), pracovní migrací, podvody s vykazovanými mzdami apod. Částečně to souvisí i se zmíněnou problematikou exekucemi.

Výhrůžky ohledně neodvratnosti prohlubujícího se deficitu tzv. důchodového účtu jsou taktéž kombinací lži a rezignace na provádění poctivé a kvalifikované hospodářské politiky. Dokud byla roční míra inflace pod 5 procenty (což je hranice, při jejímž překročení v průběhu zákonem daných 12 měsíců musí být vyplacena mimořádná valorizace důchodů), tzn. do roku 2019 (vynechme atypické covidové roky), byl důchodový účet buď v mírném schodku, anebo, v závěru tohoto období, dokonce v přebytku. Obnova tohoto stavu není zdaleka nemožná.

A jsou tu k tomu i jiné možnosti – např. umožnit lidem v předčasných důchodech pracovat v zaměstnaneckém poměru, alespoň na částečné úvazky – řekněme do výše minimální mzdy, nebo do 15 000 Kč měsíčně. To dnes nepochopitelně legálně nejde, čímž se připravujeme o další desítky miliard korun daňových a pojistných příjmů ročně.

Anebo ještě jedna věc – vláda hovoří o nutnosti zvyšování věku pro nárok na odchod do důchodu. A přitom zamýšleného efektu (zvýšit příjmy důchodového účtu a snížit jeho výdaje) lze dosáhnout  i mnohem elegantněji a s vyšším efektem tím, že bychom např. o jeden jediný rok prodloužili dobu povinné účasti na důchodovém pojištění pro vznik nároku na starobní důchod – ze současných 35 let na 36 let. To nemusí být pro žádného občana problém, i kdybychom dobu možnosti pracovat vymezili dle vysokoškoláků, tedy od 25 do 65 let, na 40 let. Není důvod, aby lidé nesplnili podmínku být z těchto 40 let 36 let účastni na důchodovém pojištění – zvláště, když se do této doby započítávají všechny životní situace, kdy člověk pracovat objektivně nemůže, tzn. mateřská a rodičovská dovolená, péče o blízkého člověka, který je pro nepříznivý zdravotní stav závislý na cizí pomoci, anebo doba, kdy je člověk  registrovaným nezaměstnaným na Úřadu práce a pobírá podporu v nezaměstnanosti.

I toto opatření by do rozpočtu přineslo desítky miliard korun ročně.

Petr Hampl: Tohle vše působí dojmem, že dochází k oné poměrně časté situaci, kdy někdo schválně přivede podnik do stát to velmi obtížné situace, aby mohl prosadit nějaké „záchranné opatření“, na kterém dobře vydělá. Je-li to mu tak, je to děsivé selhání nejen celé generace politické elity, ale také ekonomů. Nejen ekonomů jednotlivců, ale celého oboru.  Je to tak? A pokud ano, jak si to vysvětluješ?

Tomáš Doležal: Ano, jde o selhání velké části tzv. politických elit i ekonomické obce. Zároveň i zde platí ono okřídlené “čest výjimkám”, které platí zejména v případě některých ekonomů. Hlavně ekonomů hlásicích se k tradiční levici.

Na prvním místě jmenujme Ilonu Švihlíkovou, která na tyto záležitosti a na tato rizika veřejně upozorňuje již dlouhá léta, za což byla (a částečně ještě je) oficiózními ekonomy a médii dehonestována. Přičemž se opakovaně ukazuje, že měla pravdu.

A to zejména v tom, že definovala naši ekonomiku jako závislou a kolonizovanou (tunelovanou) tzv. Západem v podobě vysávání nezdaněných dividend a vyhýbání se daňové povinnosti skrze enormně uměle nadsazené (a v mnoha případech víceméně fiktivní) tzv. vnitrofiremní transakce (transfery, převody), což se samozřejmě nemůže neprojevit na ohromných únicích příjmů, které by jinak byly součástí našeho státního rozpočtu. I proto existuje problém s financováním důchodů, zdravotnictví, sociálních služeb či veřejné správy.

Jde tedy určitě v mnoha případech o selhání, ať již odborné či morální, politické a ekonomické obce. Částečně i o obyčejnou neznalost či neschopnost racionální analýzy (a prognózy) společenského a ekonomického vývoje.

Ale, bohužel, do velké míry jde o zcela plánovitou činnost, kdy určité (zahraniční, ale i české) ekonomické kruhy mají zcela nepokrytě zájem o co největší oslabení státu a jeho funkcí, resp. o privatizaci veřejných služeb typu sociální a důchodové oblasti, zdravotnictví a školství. Těmto subjektům a lidem zcela vyhovuje neustálý propad příjmů státního rozpočtu a jeho narůstající deficit, protože to vede k tomu, že část politické scény dříve či později prohlásí (ostatně, jsme toho svědky už nyní), že stát již nedokáže garantovat důstojné důchody a dostatečnou dostupnost a kvalitu zdravotní péče etc. – a že tedy musí být tyto oblasti částečně zpoplatněny, že část zdravotní péče bude hrazena napřímo z kapes občanů, že se občané musí zdravotně či důchodově (povinně) připojistit u soukromých finančních institucí apod.

Abychom byli féroví, musíme coby ekonomy a odborníky, kteří dlouhodobě poctivě analyzují vývoj makroekonomických ukazatelů a státní hospodářskou politiku jmenovat i experty z prostředí Českomoravské konfederace odborových svazů – především Jaroslava Šulce, Víta Samka, Jaroslava Ungermana a Marina Fassmanna.

Toto vše je neoddělitelně spojeno s tím, že poradenské zázemí současné (i mnoha minulých) vlády v ekonomické a sociální oblasti (NERV atd.) není tvořeno nějakými nezávislými a nestrannými experty a akademiky, ale téměř výhradně “ekonomy”, kteří jsou zároveň zaměstnanci, analytiky a manažery velkých bank a dalších finančních a investičních společností. A těm patří jejich hlavní loajalita, v jejich zájmu jednají, v jejich (a tudíž ve vlastním) ekonomickém zájmu poskytují vládě své rady a doporučení. Jde o jednoznačný konflikt zájmů a velice nebezpečnou záležitost.

A tím, že tito lidé mají dlouhodobě obrovský prostor v korporátních i veřejnoprávních médiích, je vytvářena ve veřejnosti iluze, že jde skutečně o nezávislé experty, kteří národu sdělují objektivní, pravdivé a univerzálně platné teze a recepty na řešení současných ekonomických a sociálních problémů. Nic není vzdálenějšího pravdě. Bohužel, skutečně nezávislí ekonomové, sociologové či demografové, kteří nejsou navázání na peníze od české vlády nebo z fondů Evropské unie prostor v médiích moc nedostávají – a v poradních orgánech této vlády (na rozdíl od premiérské éry Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše) se vůbec neobjevují.

Dalším důvodem tohoto neblahého stavu je skutečnost, že od počátku 90. let minulého století byl ve veřejném prostoru jako jediné správné, fungující a relevantní ekonomické učení prezentován klasický ekonomický liberalismus až libertariánství – tedy ve zkratce názor, že jedinou správnou cestou je maximální privatizace státního majetku a maximální deregulace a liberalizace ekonomického života doprovázený lživým tvrzením, že stát je vždy špatný hospodář, že jeho rozsah musí být minimální a že trh vyřeší vše. Politiky a tvůrci veřejného mínění byly tyto teze v rozporu se skutečností ještě navíc ztotožněny s politickou pravicí – a všechny oponentní nebo alternativní názory byly označeny za scestné levicové až komunistické ideje, které vedou k hospodářskému úpadku.

A i když se za těch 35 let od Listopadu 1989 v praxi ukázalo, že je tomu prakticky téměř naopak, rezidua této indoktrinace mezi lidmi stále přetrvávají. A, což je i lidsky pochopitelné, málokdo (nejen z ekonomů) rád a s nadšením přizná, že se dlouhodobě mýlil a sloužil špatné věci.

Petr Hampl: Ostatně, já ve svém kurzu Metod analýz společenských jevů upozorňuji, že liberální ekonomie posledních desetiletí nesplňuje ani ty nejzákladnější požadavky na vědeckou disciplínu, a že má spíše charakter náboženství. Je vlastně zarážející, že žádná politická strana neusiluje o vytvoření nějakého centra, kde by se pěstovala skutečná ekonomie jakožto empirická věda, nemluvě o společenských disciplínách obecně. Nicméně z toho, co jsi řekl, se zdá, že naše civilizace neztrácí jen obecné řemeslně-technické dovednosti a celkovou vzdělanost, ale také ekonomické kompetence.

Není nejvyšší čas začít budovat nějakou skupinu, kde by byla ekonomie pěstována jako skutečná věda? Je možné definovat, jak by měla taková ekonomie vypadat? Ono by to totiž mohlo velmi snadno sklouznout do stavu, kdy se budou místo liberálních dogmat opakovat jiná dogmata.

Tomáš Doležal: Ano, současná tzv. liberální ekonomie není vědou, ale spíše ideologií, resp. utopií. Na rozdíl od tradičního ekonomického liberalismu, který obnášel jak vědeckou dimenzi, tak i hodnotové zakotvení (prvky křesťanské morálky a etiky, potřebu nastavení a dodržování právního řádu atd.).

Současně platí, že liberální ekonomie (ekonomický liberalismus) na úrovni teorie pracuje s modely –
a tedy vychází z předpokladu, že ekonomické zákonitosti platí a fungují (jako rovnice či přírodní /fyzikální, matematické, chemické/ zákony) všude na světě, v každé době a v každé zemi zcela stejně.

Což je ovšem opakovaně vyvráceno praxí – ekonomický život je podmnožinou lidského života a života společnosti či státu a  v tomto smyslu jsou jednotlivé ekonomické veličiny, kategorie a nástroje (a jejich změny) tzv. závislými proměnnými – což znamená, že jejich účinky v praxi nebudou vždy a všude stejné, ale že o jejich podobě dominantně rozhodnou faktory jako kulturní a historická zkušenost konkrétního státu, jeho sociální a demografické složení, struktura společnosti a hospodářství, podoba politického uspořádání, civilizační vyspělost, mezinárodněpolitické zakotvení apod.

Ostatně – i proto se ekonomie řadí mezi společenské a nikoli mezi přírodní vědy, což moderní ekonomický liberalismus de facto popírá a neguje. Zároveň přitom ovšem rezignuje na základní nástroje a metody přírodních věd, jako je například poctivé studium a využívání matematických a statistických metod, včetně komparace. A proto jde více o ideologii než vědu.

Vedlejším produktem tohoto vývoje, který proniká i do jiných vědních oborů, je i pokles matematické a ekonomické gramotnosti ve společnosti. Souvisí to i s úpadkem školství a vzdělanosti, ale to je jiná a širší otázka.

Do značné míry jde o záležitosti, které má v sobě ekonomický liberalismus (liberální ekonomie) zakódovány od jeho samotného vzniku.

A současně jde o jádro velkého sporu, který byl veden v 19. století s nástupem rozvoje moderního kapitalismu v tehdejší ekonomické obci. Šlo o spor liberální ekonomické teorie (anglosaské, francouzské, resp. později rakouské) a tzv. (německé, konzervativní) historické ekonomické školy.

Tato historická škola považovala studium historie za jediný zdroj poznání o lidském jednání – včetně ekonomických otázek.  Její představitelé tvrdili, že ekonomové mohou formulovat nové ekonomické a společenské zákony pouze na základě sběru a studia statistických, sociologických a historických údajů a zdůrazňovali nezastupitelnou roli státu v ekonomice.

Zcela jistě by bylo nanejvýš důležité a prospěšné vybudovat kvalitní a kredibilní centrum studia ekonomie.

Předmětem kritiky liberální ekonomie ze strany historické školy byla i její deduktivní metoda (od obecného ke konkrétnímu, odvození, usuzování) a víra v obecně platné ekonomické zákony. Historická škola naopak tvrdila, že k opravdovému poznání hospodářských procesů může vést pouze studium empirických faktů a metoda logické indukce (od konkrétního k obecnému, tzv. generalizace).

Obojí by předpokládalo mj. velké peníze do startu, mediální podporu a účast sponzorů, nejlépe domácích podnikatelů, tzv. “národní buržoazie”.

Alternativní cestou je přímá podpora státu těmto aktivitám, což provozuje např. v Maďarsku Viktor Orbán.

Tam je ale podmínkou podíl na vládě národně konzervativních vlasteneckých sil. Anebo vytvoření středoevropské platformy či instituce tohoto typu, jelikož nejen v Maďarsku, ale i na Slovensku,
v Polsku a v Rakousku mají podobné aktivity široké podhoubí.

Jistou možnost by skýtalo i zapojení se do nějaké vlivné mezinárodní konzervativní sítě obdobných aktivit, jakou je např. americká ACU (Americká konzervativní unie), která každoročně pořádá tzv. CPAC (Konference konzervativní politické akce) a v poslední době expanduje do Evropy, zejména do Maďarska a Itálie.

Petr Hampl: Že by tu objevila jakákoliv státní či nestátní skupina, která by měla zdroje na financování takového ekonomického centra a zároveň její představitelé dokázali chápat, o co jde, to je málo pravděpodobné. Navíc velká část anglosaských konzervativců naprosto nekriticky přijímá tržní náboženství.

Nepomohlo by ale aspoň zapojit do debaty o národním hospodářství taky historiky, sociology, psychology atd.? Většina těch disciplín má mnohem robustnější výzkumný aparát než ekonomie a jejich systém předsudků je jiný, takže by tržnímu náboženství nemuseli tak naivně podléhat.

Tomáš Doležal: Ano, bylo by to obtížné, resp. nešlo by o ideální stav. Byť se občas objevují k politicko-ekonomickému mainstreamu kritičtí čeští podnikatelé, nejde vesměs o kritiku systémovou, ale dílčí – a v případě soukromého financování centra tohoto typu by se do jeho fungování asi časem nemohli nepromítnout ekonomické a jiné zájmy jeho majitele/sponzora.

Je i fakt, že tzv. anglosaský konzervatismus není klasickým konzervatismem, resp. že jeho dominantní část je v ekonomické dimenzi liberální až libertariánská. Jde tedy spíše o liberální pravici, nikoli o konzervatismus.

Ale už i v prostředí americké Republikánské strany se poté, kdy ji pomalu začínají ovládat příznivci a podporovatelé Donalda Trumpa, objevují první výhonky myšlenek o nutnosti provádění rozumné sociální politiky, o sociálním pojištění, dělnická a zaměstnanecká témata atd. Ale to je běh na dlouhou trať.

Mnohem schůdnější by mohl být pokus napojit takové ekonomické myšlenkové centrum na síť obdobných institucí v Maďarsku, kde – obdobně jako v Polsku – existuje silná společensko-politicko-akademická konzervativní scéna kontinentálního resp. středoevropského typu.

Tedy skutečný konzervatismus, nejen v základních hodnotových principech, ale i v ekonomické oblasti. Tedy sociálně orientovaný národní konzervatismus, který se od liberalismu liší právě v tom, jak nahlíží ekonomickou dimenzi života a ekonomické fungování společnosti, je sociálně citlivý, uznává důležitou roli státu v ekonomice i nutnost ochrany vlastního trhu a vlastních podnikatelů.

Proto také opravdový konzervatismus nemůže podporovat současnou podobu Evropské unie a evropské integrace, jejíž součástí je i volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob, který ve svých důsledcích středně velkým a menším státům škodí a likviduje jejich ekonomickou základnu, životní úroveň jejich občanů a podkopává i jejich národní a státní suverenitu.

A, ano, zapojení příslušníků společenských věd typu historie, sociologie, psychologie, filosofie, politologie, mezinárodní vztahy a dalších do debat o národním hospodářství by jednoznačně pomohlo a prospělo. Přesně z toho důvodu, že jde o multidimenzionální problematiku, nikoli o přírodní vědu, anebo o soubor pevně daných vzorců a rovnic. Klidně by se dalo hovořit o rehabilitaci pojmu “politická ekonomie”.

V odborných debatách o národním hospodářství je nutný přesah do dalších oborů a problematik. Katastrofou dosavadního ekonomického diskursu u nás je jeho redukce na parciální tzv. ekonomické analýzy a prognózy často pochybných kvalit.

Velice důležité je v tomto kontextu poctivé a komplexní studium dějin ekonomického myšlení  a ekonomické praxe v celém, poznatelném a dohledatelném rozsahu. časově i geograficky – a ničemu se nevyhýbat – ani západní neliberální (a současně nesocialistické) ekonomii, ani Marxovi a ani teorii a praxi tzv. socialistického plánovaného hospodářství.

Původně publikováno na stránkách České společnosti pro civilizační studia.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Martin Brožek

Student

Martin Brožek (2004) je v současnosti studentem. Krom Svatopluku je členem Společnosti Edvarda Beneše a dalších, převážně levicově zaměřených, organizací. V rámci Svatopluku je vedoucím Moravskoslezské větve Ostrava. Zajímá se o historii, makroekonomii a politologii, v rámci té o konzervativní a levicové politické myšlení. Rád čte, hraje deskové hry nebo se zabývá kutilstvím.

Zdeněk Koudelka

Právník

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka Ph.D. – narozen 9. 5. 1969 na Moravě v Boskovicích, žije v Brně. Má blog na Blogosvět.cz. Učitel na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Katedře bezpečnosti a práva AMBIS vysoké školy. V letech 1990-98 a 2014-19 člen zastupitelstva, 1990-91 radní a 1991 a 1992-94 místostarosta městské části Brno-Jundrov. V letech 1993-96 advokátní koncipient. Advokátem byl 1996-2006 a je od roku 2014. V letech 1998-2006 člen a 2002-06 místopředseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu. V letech 2006-14 byl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, 2006-11 náměstek nejvyšší státní zástupkyně, 2011-13 náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Mimo jiné byl v letech 1993-96 člen Redakční rady časopisu Budování států, 1994-2003 člen Redakční rady Politologického časopisu, 2007-11 člen a 2008-11 předseda Redakční rady časopisu Státní zastupitelství, 2010-17 člen Redakční rady časopisu Trestní právo a od 2014 je předseda Redakční rady časopisu Právo a bezpečnost. Významné publikace a další informace lze nalézt na webu Zdeňka Koudelky.

Tomáš Vitvar

Vysokoškolský pedagog

RNDr. Tomáš Vitvar, PhD., působí jako vysokoškolský učitel v oboru geografie a hydrologie na univerzitách v ČR a Ekvádoru. Své zkušenosti z výzkumu uplatňuje jako člen hodnotících panelů Evropské komise pro posuzování návrhů mezinárodních projektů. V tématice vodních zdrojů vyvíjí expertní činnost pro Mezinárodní agenturu pro atomovou energii při OSN, kde v minulosti působil. Kromě svého oboru má rád pohyb v přírodě, černobílé filmy, cizí jazyky a Latinskou Ameriku.

Jiří Medula

Podnikatel

Jiří Medula je bloger, publicista, moderátor, pořadatel koncertů, organizátor společenských i politických akcí a setkání. V poslední době se věnuje záchraně historických objektů a provozování společenského centra. Jeho sarkastické i vážné texty, kterými reaguje na aktuální společenské dění stojí za pozornost.

Tomáš Doležal

Asistent poslance

Ing. Mgr. Tomáš Doležal, MBA je ekonom, politolog, publicista a politický konzultant. Zabývá se expertně především oblastmi sociální politiky a veřejné správy. Pracuje pro hnutí SPD, mj. jako poradce předsednictva a poslaneckého klubu. V oblasti politologie se věnuje komparativnímu výzkumu volebních systémů. Dvacet let působil jako manažer v oblastech distribuční a skladové logistiky a obchodu s energetickými komoditami.

Jana Turoňová

Právnička

JUDr. Jana Turoňová je právnička, zapsaná mediátorka a politička. Specializuje se na mezinárodní, evropské a rodinné právo, externě vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 2019 vstoupila do ČSSD a působila v její ústřední odborné právní komisi. Po roce 2021 byla činná v rámci frakce strany, která mj. usilovala o vytvoření široké koalice levicových stran orientujících se proti liberalismu a progresivismu. V dubnu 2023 byla několika krajskými a okresními organizacemi ČSSD nominována na předsedkyni strany, ale stranickým vedením ČSSD byla navržena na vyloučení ze strany z důvodu údajného podkopávání politiky strany. Její vyloučení bylo potvrzeno na 45. sjezdu v červnu 2023. V současné době působí ve spolku Svatopluk a kandiduje do evropského parlamentu za konzervativně levicovou koalici Stačilo. Její komentáře najdete v internetovém časopise !Argument.

Michal Semín

Publicista

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním aktivistou a publicistou. Za svoji veřejnou činnost byl v nemilosti normalizačního režimu, dnes to není o mnoho lepší. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků (mj. Svatopluk, Akce D.O.S.T., Lipový kříž, Institut sv. Josefa, Spolek přátel domácí školy, Patrimonium sancti Adalberti), od roku 2006 vydává časopis katolického zaměření Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Žije na středočeském venkově, je otcem devíti dětí.

Ilona Švihlíková

Ekonomka

Ilona Švihlíková (1977) vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor Mezinárodní obchod. Odborně se věnuje tématům globalizace a lokalizace, vývoji na komoditních trzích a hospodářské politice. Je autorkou či spoluautorkou pěti monografií. K nejznámějším patří Globalizace a krize, a Jak jsme se stali kolonií. Založila spolek Alternativa Zdola a podílela se na založení mediálního projektu !Argument. V rámci Svatopluku je správkyní prutu Solidarita. Ráda tančí, plave ve Vltavě a chodí na houby. Miluje moderní umění, zejména surrealisty a vážnou hudbu.

Ilona Švihlíková vede svůj informační kanál na Telegramu.

Petr DrUlák

Politolog

Prof. Ing. Petr Drulák, Ph.D. (životopis zde) je zakladatelem spolku Svatopluk. Učí mezinárodní vztahy na Západočeské univerzitě v Plzni. Působil jako velvyslanec České republiky ve Francii, náměstek ministra zahraničí a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Je autorem desítek odborných článků, několika učebnic a monografií publikovaných doma i v zahraničí. Věnuje se politické publicistice: ve slovenském deníku Štandard, MF Dnes a v internetovém časopise !Argument. Na platformě ABJ má pravidelný pořad Nalevo.

Prut Kultura

Pokaždé, když byl český národ utiskován, fungoval zvýšený zájem o jeho historii a rozvoj jeho kultury jako důležitý nástroj osvobozujícího procesu. I dnes potřebujeme pěstovat vědomí o důležitosti našich kulturních statků, investovat úsilí do jejich ochrany nebo podněcovat jejich růst. V prutu Kultura se proto snažíme oživovat povědomí o nejvýznamnějších uměleckých počinech z české historie a také se snažíme přispět vlastní tvorbou. Pořádáme exkurze do významných institucí, galerií a architektur. Promítáme filmy, organizujeme divadelní představení, pořádáme výstavy a besedy s cílem vzdělávat a obohacovat sami sebe i ostatní. Neživou kulturu oživujeme a tou živou žijeme.

Správce prutu: Dominik Forman – dominik.forman@gmail.com

Prut Cesty

Naši zemi vnímáme skrze pozoruhodná místa. Některá vytvořila příroda, jiná odkázaly mýty a dějiny. Všechna vstupují do národní tradice. Návštěvami těchto míst si tradici připomínáme a udržujeme ji živou. Ale také se lépe mezi sebou poznáváme a užijeme si i dost legrace. Naše cesty vždy směřují k pozoruhodným cílům, ale pokaždé je cílem i sama cesta.

Správce prutu: Roman Čeleda – romcel@centrum.cz

Prut Prosperita

Podnikáním a profesními aktivitami přispíváme k prosperitě naší země. Vycházíme z české společnosti, která nám hodně dává, a my se snažíme jí to vracet. Znepokojuje nás nepřetržitý růst nesmyslných předpisů, bruselské regulace i nepřetržité útoky na základní hodnoty. Jsme přesvědčeni, že bez silného národního kapitálu bude náš ekonomický osud v rukách nadnárodních hráčů. Pro ně jsme jen účetní položkou, kterou mohou kdykoliv nahradit. To není dobrá záruka pro příští generace. Dělení na levici a pravici nepřikládáme význam, za podstatnější považujeme to, kdo hájí národní prosperitu a kdo zastupuje jiné zájmy.

Správce prutu (prozatímní): Petr Drulák – drulak@svatoplukzs.cz

Prut Solidarita

Hlásíme se k tradiční levici. Chceme stát, který je silný ale nikoliv všemocný. Respektujeme trh tam, kde má své místo, nikoliv ve vzdělání, zdravotnictví, péči, energetice a jinde, kde selhává a nedokáže reagovat na potřeby občanů, či strategický zájem státu. Hájíme důstojnost práce, zaslouží si jak společenské uznání, tak i odpovídající materiální odměnu. Je nepřijatelné, aby v naší relativně bohaté společnosti byli ohroženi chudobou ti, kdo poctivě pracují či z objektivních důvodů pracovat nemohou. Demokracie proto nemůže být pouze politická, nýbrž také ekonomická. Jsme přesvědčeni, že solidarita je základním tmelem společnosti. Ekonomická solidarita se opírá o národní hodnotovou tradici a nesmí být podkopávána progresivistickými společenskými experimenty.

Správkyně prutu: Ilona Švihlíková – ilona.svihlikova@gmail.com

Prut Tradice

Díváme se na svět očima konzervativní pravice. Nejsme stoupenci kolektivismu, ani individualismu, ale společnosti, chránící svobodu a tradiční hodnotový řád, vycházející z duchovních kořenů naší národní identity. Uvědomujeme si, jak je tento řád ohrožován liberalismem a neomezenou expanzí globálního kapitálu. Chceme rozvíjet povědomí o našich dějinách a dobrém díle našich předků, chceme napomáhat společenskému rozvoji našich národních tradic. Chceme se podílet na intelektuální a hodnotové formaci mladých generací a pěstovat v nich lásku k naší zemi a imunitu proti společnost rozkládajícím progresivistickým ideologiím naší éry. Budeme usilovat o maximální svrchovanost České republiky na mezinárodním poli.

Správce prutu: Michal Semín – semin@outlook.cz