Ekonom Tomáš Doležal míní, že předdůchody jsou dalším plivnutím do obličeje těžce pracujících lidí v Česku.

Vláda Petra Fialy opět podvedla značnou část českých občanů, když nedodržela svůj vlastní slib připravit do konce loňského roku legislativní návrh na vyřešení otázky dřívějšího odchodu do důchodu zaměstnanců v náročných profesích v tzv. třetí rizikové kategorii.

Jde už o druhý vládní podraz na tyto lidi v krátké době.

Tito zaměstnanci totiž měli mít podle původního slibu ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky – a v souladu s vládní dohodou s odbory a zaměstnavateli – nárok na dřívější odchod do řádného a plného důchodu již od 1. ledna 2025, ovšem na návrh Marka Bendy (ODS) a Jana Jakoba (TOP 09) jim vládní poslanci toto právo arogantně odepřeli.

Konkrétně se jedná o zaměstnance ze třetí kategorie rizik podle zákona o ochraně veřejného zdraví a o povolání, v nichž jsou tito pracovníci vystavováni vysoké fyzické zátěži, vibracím, zátěži teplem a zátěži chladem.

Dle kvalifikovaných odhadů se jedná celkem o cca 108 000 celoživotně těžce pracujících lidí, kterým vládní poslanci obrazně řečeno plivli do obličeje.

Slušněji se to říci nedá.

Předdůchod „za všechny prachy“

Jaké řešení těmto lidem nabízí Fialova vláda jako alternativu o pět let dřívějšího odchodu do plného a nekráceného starobního důchodu, což jim původně slíbila a následně nedodržela?

Jakkoli vládní návrh ještě není finálně hotový, dle dostupných veřejných informací má jít o využití tzv. předdůchodu. Tedy, v dikci zákona, starobní penze na určenou dobu.

Co to znamená?

Možnost po dobu dvou až pěti let před vznikem nároku na odchod do řádného starobního důchodu pobírat penzi z finančních prostředků naspořených v rámci doplňkového penzijního spoření – tedy v tzv. třetím důchodovém pilíři.

De facto má tedy jít o zavedení povinného penzijního spoření v soukromých penzijních fondech pro vybrané zaměstnanci ve třetí kategorii pracovních rizik a pro jejich zaměstnavatele.

Ovšem tato varianta bude pro drtivou většinu příslušných zaměstnanců, zejména těch starších, prakticky nedostupná.

Proč?

Jednak proto, že podmínkou pro výplatu předdůchodu je (u smluv uzavřených po 1. lednu 2024) minimálně desetiletá doba spoření ve třetím pilíři.

Čili zaměstnanci, kterým je nyní 50 a více let, a kteří nyní nemají soukromé penzijní spoření uzavřeno, budou mít, lidově řečeno, smůlu – vláda je hází přes palubu a jsou odsouzeni k tvrdé dřině minimálně do 65 let svého věku.

U zaměstnanců, kteří si smlouvu o soukromém penzijním spoření uzavřeli před rokem 2024, je povinná doba spoření pro vznik nároku na výplatu předdůchodu pět let.

Ale to ještě nejsou ty hlavní a nejhorší omezující podmínky.

Klíčové je, aby měl občan, který chce předdůchod pobírat, v rámci svého doplňkového spoření nešetřeno potřebné požadované minimální množství finančních prostředků.

Musí mít ve třetím pilíři naspořenou takovou celkovou částku, aby jeho následný předdůchod činil měsíčně alespoň 30 % průměrné mzdy za příslušný předchozí kalendářní rok.

Pro bližší představu: pro zájemce o vstup do režimu předdůchodu činila v roce 2024 požadovaná částka 30 % průměrné mzdy 12 729 korun, takže zaměstnanec, který by chtěl vloni do předdůchodu odejít pět let před dosažením důchodového věku, musel mít v doplňkovém penzijním spoření v tu chvíli naspořenou sumu 763 740 korun.

A to hovoříme jen o minimální naspořené částce, kdy lze předdůchod teoreticky začít čerpat.

Ale kdo z těch, kteří by tyto peníze nakrásně i našetřené měli, si může dovolit žít za 12 729 korun měsičně? A po pěti letech být tzv. na nule?!

Pojistná matematika dle Fialovy vlády

Jakým způsobem a za jak dlouho lze ve třetím pilíři našetřit sumu 763 740 korun?

Samozřejmě že je to individuální a záleží to zejména na výši měsíčního příspěvku.

Ale vezměme si modelový příklad, kdy do „dobrovolně-povinného“ důchodového spoření vstoupí nyní zaměstnanec v náročné profesi ve třetí rizikové kategorie právě proto (a tedy vynuceně), aby v budoucnu získal nárok na předdůchod a aby nemusel v těžkých podmínkách dřít téměř až do 70 let.

Vláda navrhuje, aby odvod zaměstnavatele do třetího pilíře činil 4 % z hrubé mzdy zaměstnance.

Pokud tedy vyjdeme z čísel platných pro loňský rok, při průměrné mzdě by takový zaměstnanec částku potřebnou na pětileté pobírání předdůchodu našetřil za 37 a půl roku, tedy prakticky za celý svůj profesní život!

A postupem času se bude tato doba, s růstem průměrné mzdy, docela rychle prodlužovat a brzy překročí 40 let.

Přičemž vysoký počet zaměstanců v náročných profesích je nucen pracovat i za mzdy významně nižší.

A tudíž významně nižší budou i měsíční povinné příspěvky jejich zaměstnavatelů – a doba nutná k našetření povinné částky pro předdůchod pro ně bude delší než u zaměstnance s průměrnou mzdou.

Co z toho vyplývá?

Mimo jiné to, že zaměstnanci v příslušných náročných profesích, kterým je nyní více než 30 let, mají na dosažení možnosti využít pětiletého pobírání předdůchodu jen naprosto minimální šanci.

Pokud si tedy nebudou do spoření ve třetím pilíři ukládat i vysoké (tisícové) měsíční částky ze svého. Kolik z nich si to může dovolit?

O „supervýhodnosti“ režimu předdůchodů v jeho současné podobě hovoří snad nejvýstižněji aktuální statistika Asociace penzijních společností v ČR, která uvádí, že v naší zemi je aktuálně 6 456 „předdůchodců“…

Není se absolutně čemu divit.

Předdůchod obecně, a teď nehovoříme pouze o jeho případné souvislosti se zaměstnanci v náročných profesích, není pro drtivou většinu občanů, kteří si spoří ve třetím penzijním pilíři, kvůli jeho zákonnému nastavení (a hlavně kvůli finanční dimenzi jeho podmínek) fakticky dosažitelný.

A vůbec neřeší situaci nízkopříjmových (i většiny středněpříjmových) občanů,
pro které je z nejrůznějších důvodů, např. zdravotních, obtížné pracovat až do dosažení zákonného důchodového věku.

Předdůchod se navíc nezapočítává do doby odvádění sociálního pojištění, ke které se přihlíží při výpočtu starobního důchodu. Například na rozdíl od doby evidence občana na úřadu práce.

Přičemž každý rok účasti na sociálním pojištění zvyšuje starobní důchod (jeho zásluhovou složku) o 1,5 %.

Prezentovat tedy předdůchod jako ekvivalent dřívějšího odchodu do plného nekráceného starobního důchodu je ze strany Fialovy vlády cynickým podvodem na ty zaměstnance v náročných profesích, kterých se má tato připravovaná právní úprava týkat.

Cui bono?

Pokud by byl tento hanebný vládní návrh realizován, budou z něj profitovat, na úkor zaměstnanců v náročných profesích, pouze (většinou zahraniční) vlastníci a akcionáři soukromých penzijních fondů, spořitelen a bank.

Když vláda uvádí, že připravovaná úprava se má týkat cca 108 000 zaměstnanců, tak jestliže budeme kalkulovat s průměrnou hrubou mzdou a povinným odvodem zaměstnavatele v objemu 4 % z ní, máme zde částku 2 180 000 000 (dvě miliardy sto osmdesát milionů) korun ročně, které přistanou na účtech příslušných finančních institucí.

A to se vyplatí…

V podstatě se ze strany Fialovy vlády jedná o jakýsi „dárek na rozloučenou“ soukromým penzijním společnostem předtím, než (doufejme) navždy zmizí na smetiště dějin.

Původně publikováno na stránkách časopisu !Argument.