Když se Petr Pavel sešel s představiteli Českého královského institutu, odpověděl na dotaz, zda by si Českou republiku uměl představit jako moderní konstituční monarchii, následovně:
„Já bych s tím neměl sebemenší problém. Když se podíváme kolem sebe, tak i v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně…
My jsme tu tradici měli na dlouhou dobu přerušenou, ale pokud by to byla vůle lidí a pokud bychom měli přímého následníka – jakože jednoho máme a teď nedávno jsem s ním mluvil – tak proč ne.“
Na první pohled se může zdát, že Petr Pavel poslal dotyčné slušně kamsi: Monarchii mít můžete, když si to bude většina lidí přát. Následník ale nebude z vašich řad, jelikož by to byl opět Habsburk.
Již při druhém pohledu bychom se ale měli ptát, proč se prezident republiky vůbec schází s představiteli zcela nevýznamné organizace, a nikoli například se zástupci Společnosti pro obranu svobody projevu. Patrně proto, že mu monarchie leží na srdci více než svoboda slova.
Uvědomme si, že prezidentova reakce zazněla v určitém kontextu. Pojďme si ho připomenout.

Hodnoty ryze totalitní

Dne 4. 6. se Mariánský sloup vrátil na Staroměstské náměstí. Ten byl stržen 3. 11. 1918 jako symbol habsburského útlaku a rekatolizace. Na sloupu byla panna Marie prezentována jako tvrdá žena, která dupe po drakovi a velí andělům, kteří probodávájí svými meči heretiky – protestanty.
V současnosti se mluví o návratu Radeckého pomníku na Malostranské náměstí. Maršál Radecký potlačoval revoluční a národně osvobozenecké hnutí v Itálii, čímž mařil snahy o sjednocení země, a po vzniku Československa byl právem vnímán jako symbol útlaku českého národa. Byl zodpovědný za smrt tisíců mužů bojujících za svobodu. Byl tvrdou paží absolutismu, nikoli demokracie. Je proto otázkou, proč právě tento maršál má svou sochu mít na pražském náměstí, zatímco jiný, Ivan Stěpanovič Koněv, o tuto výsadu přišel?
Potomci šlechty, která vydělala na pobělohorských konfiskacích, počínaje Buquoyi (Karel Jiří i jeho syn Ferdinand měli za druhé světové války německé občanství a oba vstoupili do Sudetoněmecké strany, tedy SdP) a konče Dietrichsteiny (Alexander se hlásil k německé národnosti, byl členem nacistické SdP a sloužil v německé armádě) či Lichtensteiny (Karel z Liechtensteinu byl vrchním direktorem konfiskací. Lichtensteinové usilují o zpochybnění dekretů a spoléhají na nedostatek dnešních důkazů o kolaboraci svého rodu), se za protektorátu chovali jako kolaboranti a zrádci republiky, a byli dekretálním právem konfiskováni státem, kterému před staletími zabrali za habsburské nadvlády majetky českých stavů. Této cizí šlechty si Petr Pavel váží a glorifikuje ji, kudy chodí.
Na koho se vztahují dekrety prezidenta Edvarda Beneše? Na osoby, které si za války ponechaly maďarskou či německou národnost (s výjimkou prokázaného antifašismu) a na osoby a firmy (organizace) usvědčené z kolaborace s nacisty.

Co naší republice škodí…

Proto jsme v současnosti svědky útoků na prezidenta republiky, Edvarda Beneše a požadavků zrušení postupimského, dekretálního a pařížského práva poválečné Evropy.
Proto Česká televize opakovaně vysílá seriál Modrá krev, který má pobělohorské šlechtické rody vykreslit jako humanisty a obdivuhodné vzory (ale již nemluví o jejich roli v Bachově absolutismu). Aby pak jednou mladé generace po monarchii třeba opět zatoužily, když k vlastenectví a historickým faktům nejsou vedeny na školách, a média jim dopřejí pouze hodně pokřivený obraz reality (Karel Havlíček Borovský kritizující kumulaci moci v armádě a církvi rodem Schwarzenbergů by dnes hořce zaplakal).
Proto Petr Pavel pomáhá Lichtensteinům obcházet dekrety Edvarda Beneše.
Ne, bylo by nemístné vinit Petra Pavla, že se chce stát králem. Ale je zcela na místě ho vinit z konkrétních kroků, které poškozují zájmy České republiky.
Při současné školní i mediální masáži totiž reálně hrozí, že naše budoucí generace si znovu instalují Habsburky na trůn (když už máme zpět Mariánský sloup a v podstatě i Radeckého na piedestalu).
Toto vše je brutální odklon od masarykovských hodnot, který postupuje plynule přes schválení takzvaných církevních restitucí, adoraci nečeské šlechty a stále větším ústupkům následnické organizaci po Konradu Henleinovi.

Pro Čínu Pavel neexistuje…

Zabýváme-li se již kroky Petra Pavla, kde lze diskutovat o jejich prospěšnosti pro naši zem, je třeba zmínit jeho jeden veliký diplomatický kiks. Čína přerušila veškeré kontakty s Petrem Pavlem k vůli jeho zpochybnění svrchovanosti a územní celistvosti této země. Pro Čínu Petr Pavel neexistuje. Otázkou je, zda v současné ekonomické a geopolitické situaci si toto Česká republika může dovolit, a zda by nebylo pro její občany lepší variantou, kdyby měla hlavu státu, která v Číně bude hájit její ekonomické zájmy.

Témata jsou…

Pomalu nám tak krystalizují témata do prezidentských voleb:
1) Pojetí demokracie, vztah k cizí šlechtě a jejím majetkovým nárokům a vztah k symbolům habsburského útlaku. Současně přístup k dekretům prezidenta Edvarda Beneše a možným revizím výsledků druhé světové války.
2) Vztah k Číně jako k důležitému ekonomickému hráči.
3) Eurofederalismus x Euroskepticismus.
4) Podpora indoktrinace a mediální manipulace x Boj proti indoktrinaci a manipulaci.
5) Militarismus x Mírový apel.

Témat lze samozřejmě nastínit více, ale těchto pět pokládám za zásadní. Na rozdíl od Petra Macinky se domnívám, že by současná vláda měla co nejdříve nalézt společného prezidentského kandidáta, jenž by se výše uvedených témat chopil a nabízel v polemikách dnes a denně k Pavlovi jasnou alternativu.

Kam tedy dále?

Neřešme však toliko prezidentskou volbu. Zaměřme se na nastupující generace. U těch totiž reálně hrozí, že se od ideálů masarykovské demokracie dostanou k oslavám habsburského absolutismu.
Pokud jsou církev a šlechta bohaté a vlivné a pokud ve společnosti hlavní pilíře mají jako ve Stendhalově románu barvy červené (armáda) a černé (církev), příliš místa pro diskusi, jež je stavebním kamenem demokracie, jednoduše nezbývá. V armádě se velí, v církvi se káže a panstvo se uctívá. Tento model měl být již dávno překonán. Stálo to mnoho potu a krve mnohých lidí. Již proto bychom se do těchto temných koutů historie vracet neměli.
Taková cesta zpět do středověku by bez nadsázky byla cestou do horoucích pekel.

Záblesk

Čím je víc povelů, má se méně ptát,
a co je správné, prozradí nám kněží,
černá a červená značí: Bez debat,
až je všem jedno, kde že pravda leží.

Co školy naučí? Jak zas méně znát.
Na pravdě dávno vůbec nezáleží.
Ze správných názorů napsat referát
svede i robot. Ale myslet? Stěží.

Církvi a šlechtě média se klaní.
Žehná se rovněž použití zbraní:
Válka je svatá, mír však prokletý.

Poslušnost? Víra? Co nás brzy čeká?
Společnost stavů, ryze středověká?
Kéž temnem projde záblesk osvěty…

Krvavé datum

Dvacátý první červen dvacet jedna,
v pět hodin ráno rána z děla duní.
Brutální jatka – o to se zde jedná:
Nastalo Temno, z něhož nebyl únik.

Rytířů sedm – před nimi tři páni,
měšťanů potom sedmnáct se vleklo.
Nad černým suknem se i slunce sklání
a čtyři svíce ukazují Peklo.

Jeden zde chybí – našli jeho tělo,
nikdo už neví, jak že došlo k pádu.
Fruweina objal – snad, že se mu chtělo,
Jelení příkop u Pražského hradu.

Budovec, Harant – připomeňme Šlika.
Ponurý úkol padl na Mydláře.
Na nebi duha – která nad tím vzlyká.
Hlavy jdou dolů – zazní ryk i nářek.

Hrozivá scéna v mysli stále žije,
zvlášť krutý konec čekal na rektora:
Jak zacházeli s Janem Jeséniem?
Rvali mu jazyk silou agresora.

Uťatá ruka, rozčtvrcený v kole,
nestvůrný režim tři sta let pak vládne.
Byli jsme náhle níže nežli dole,
krutosti byly tehdy mimořádné.

Rozsudek padl jen den před popravou,
nebylo tehdy žádné odvolání.
Majetek mrtvých, zabrán smečkou dravou,
nevrací nikdo. Lupič si ho brání.

Na Staroměstském náměstí proud teče:
Slétli se supi přilákáni krví.
Zlomeny byly čtyři statné meče:
Po Bílé hoře Čechům život zmrví…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.