Mainstreamová média jako jeden sbor troubí na poplach, že nás kabinet Andreje Babiše navrhovaným rozpočtem žene do údajné záhuby. Zdá se však, že těmto médiím ani tak nevadí fakt, že se Česká republika zadlužuje, ale to, na co je tento dluh vydáván. Peníze totiž primárně nemíří do nákupu zbraní, ale do dopravní infrastruktury a do oblasti sociálního zabezpečení. A to se zjevně neodpouští.
Jaký dluh je v pořádku?
Evropská unie se přitom zadlužuje dlouhodobě. Jenže se zadlužuje takzvaně ideologicky správně.
Francie vykázala v rámci Evropské unie v roce 2025 čtvrtý nejvyšší deficit, což dokládají data Eurostatu. Nejvyšší rozpočtový schodek připadl v roce 2025 ze zemí EU na Rumunsko, a to ve výši 7,9 procenta hrubého domácího produktu (HDP). Z dalších států následovaly Polsko se 7,3 procenty, Belgie s 5,2 procenty, a právě Francie s 5,1 procenty. Veřejný dluh Francie se blíží hranici 120 procent HDP, což je více než dvojnásobek úrovně povolené fiskálním rámcem EU. Jedenáct členských států se pohybovalo kolem unijní referenční hodnoty ve výši 3 procent. Průměr eurozóny představoval v roce 2025 cca 2,9 procenta.
Rozpočtový schodek České republiky činil přibližně 2,1 procenta HDP.
Veřejné schodky eurozóny již několik let přesahují úroveň tří procent HDP. Lze konstatovat, že se z tohoto nešvaru stal trend.
Veřejný dluh Francie je hned za Řeckem a Itálií třetím nejvyšším.
Německo je zatím v tomto ohledu na tom lépe než Francie, ale je třeba zmínit, že zde došlo k uvolnění ústavní dluhové brzdy, tedy striktního zákazu vytvářet výrazně vysoké rozpočtové deficity. Za tímto krokem stojí zejména výdaje na zbrojení a na takzvanou zelenou politiku.
Spojené království, které na základě referenda z Unie vystoupilo, má šestý nejvyšší dluh, pátý nejvyšší deficit a třetí nejvyšší náklady na půjčky z takzvaně vyspělých ekonomik.
Dluhy za zbraně jsou svaté
Média rovněž neustále zdůrazňují, jak je třeba více vydávat na zbrojení. Stal se z něho takový příkaz doby, s nímž polemizovat či o němž diskutovat je bráno jako cosi hříšného.
Vybavme si řeckou dluhovou krizi, která se váže k roku 2009, a která trvala nejméně do roku 2018 s tím, že se nejvíce dotkla řeckých občanů tím, že se projevila na úrovni jejich nezaměstnanosti či na jejich penzích.
Je vhodné připomenout, že na zbrojení vydávalo Řecko v roce 2008 zhruba 4 procenta svého HDP, což byl dvojnásobek tehdejší normy v rámci Evropské unie. Dnes by bylo Řecko v tomto ohledu dáváno za vzor zodpovědné politiky. Výdaje na zbraně jsou totiž pro mainstreamová média výjimkou, kdy je zadlužování žádoucí, až přímo svaté.
Optikou evropské reality…
Výše uvedené je důležité zejména pochopení toho, kdo koho jak zadlužuje a kdo ohrožuje naši budoucnost.
Andreje Babiše v žádném případě nevnímám jako spasitele. Patří mezi oligarchy a sleduje své ekonomické zájmy. Není to hodný samaritán, který včera vyšel s mečem v ruce z Blaníku. Dlouhodobě se hlásí k ideovým základům ODS, s níž chtěl již před lety spolupracovat na vládní úrovni. Protibabišovská hysterie tento jeho sen ovšem rozdupala napadrť.
Současně ale není na místě jeho bezbřehá démonizace. Okolnostmi byl dotlačen do role hlasitého kritika činů pánů Fialy, Kupky, Rakušana, Bartoše či Hřiba a jejich promigrační politiky.
Je-li Andrej Babiš pranýřován za rozhazování peněz, nelze to oddělit od stavu a chování Evropské unie jako takové.
Tragédie mylných předpokladů
Evropská komise a členské státy EU poslaly od roku 2022 Ukrajině celkem přes 220 miliard eur, přičemž podstatná část těchto prostředků směřovala do vojenské podpory a nákupu zbraní. V případě půjček se jejich splatnost váže na předpoklad, že Rusko někdy bude platit Ukrajině válečné reparace, respektive, že Rusko válku na Ukrajině prohraje. Tomuto předpokladu ovšem hrubě neodpovídá vývoj na ukrajinské frontě. Jinými slovy Evropa rozhazovala ve velkém, aniž zajistila aspoň nějakou návratnost svých peněz. Takové počínání je bez nadsázky možné označit za ruskou ruletu.
Dlužno dodat, že za půjčku Ukrajině ve výši 90 miliard eur negarantuje kromě Slovenska a Maďarska ani Česká republika, což je třeba připočíst Babišovu kabinetu k dobru. Jedna vlaštovka však jaro nedělá.
Prezident Spojených států amerických se navíc nechal slyšet, že bude chtít po Evropské unii zaplatit vojenské výdaje americké strany na zbraně pro Ukrajinu z prezidentského období Joea Bidena. Kam jednotlivé státy EU pro tyto prostředky sáhnou, a koho to postihne nejvíce?
Půl bilionu sem…
Přes půl bilionu eur dluží Evropská unie v souvislosti s COVDem-19.
Evropský společný dluh vznikl prostřednictvím mimořádného fondu obnovy známého jako NextGenerationEU (NGEU). Evropská komise si tyto peníze postupně půjčuje na finančních trzích vydáváním dluhopisů. Tento dluh má být splacen do 31.12.2058. Opět je důležité zamyslet se nad reálností tohoto plánu.
Fandit nestačí…
Je žalostné, že jedna výrazná část české populace se domnívá, že ji zachrání pánové Fiala s Rakušanem, a druhá se pro změnu upíná k duu Babiš-Havlíček.
Oba tyto početné tábory věřících budou pochopitelně zklamány. Problémy, jimž Česká republika čelí, jsou problémy celoevropskými. Bude-li německý automobilový průmysl rušit sta tisíce pracovních míst, a zároveň pokračovat ve své imigrační politice, pomyslný přetlakovaný společenský kotel exploduje. Ve Francii či ve Spojeném království je to obdobné. Proto hodnotím jako hloupé, když se Andrej Babiš tváří, že nezaměstnanost není problém. Jako premiér by se měl dívat dále než na špičku svého nosu.
Toto není nějaká kosmetická závada na jinak funkčním systému. Toto je příznak kolabujícího systému jako takového.
Povaha problému ryze systémová
Jaroslav Vrchlický napsal mimo jiné sbírku básní nazvanou Morový sloup. Kromě ostatního v ní pojednává o morové epidemii jako o symbolu: O symbolu podstaty problému, o níž se však nesmí mluvit. Mor tak dostává jiná jména, aby ho lidé nevnímali negativně. Aby se ho nebáli. Aby se před ním nechránili. Aby proti němu nebojovali. Tato alegorie mě inspirovala k sepsání následující básně. Jsem totiž přesvědčen, že mor opět řádí, a je povahy ryze systémové.
Kde nejsou základy…
Dívám se na bustu. Myslím na Seiferta,
na scvrklé fasády, co se rozestoupí,
na čas, jenž utichl. Co mi v hlavě vrtá?
Kdo je dnes osloven morovými sloupy?
Nesměle zašeptám: Pane Jaroslave,
opět mor doktoři divně nazývají.
Má znovu mnoho jmen. Pouze ne to pravé,
a chudák pacient je zas na okraji.
Že je vše v pořádku, ozývá se stále.
Refrén již vyčichl. Koho uchlácholí?
Za dezinfekcí puch kráčí po špitále,
tma si teď ustlala přímo nad vrcholy.
Tlačí mě celý svět, na prsou i v hlavě,
každý den od rána nejistota píská.
Pomníkům došel pláč. Chtějí převyprávět,
jak snadno zkamení krásná odaliska.
Rakví je čím dál víc. Prý jde o kolébky.
Nákaza šíří se za dunění zbraní.
Tento mor pozná se dírou vprostřed lebky,
masky jsou strženy. Tváře nezachrání.
Když sochy netruchlí, rozhostí se zima.
taková beztvará, bez chuti a plochá.
Oči jsou vyhaslé. Nic je nezajímá,
strnulá společnost stojí jak ta socha.
Bezcitnost zabíjí více nežli děla,
nezájem, lhostejnost mají hroty ostré.
Lačnost svou slepotu vůbec neviděla,
právě ta lačnost je přebujelým monstrem.
Dívám se na bustu, jestli nepohne se.
Nepohne, v kontrastu k době, která spěchá
a kterou prázdnota naplnila děsem.
Kde nejsou základy, zbytečná je střecha…
Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.
