V říjnu roku 2025 jsem na webu litterate.cz publikoval stať nazvanou „Vzorec systémového živoření“. V ní popisuji základní znaky současného dysfunkčního systému s tím, že rozebírám, v čem spočívá jeho dysfunkčnost.
Jsou zde však dva podstatné tematické okruhy, jimž je potřeba věnovat pozornost:
1) Co k tomuto stavu vedlo?
2) Jaká jsou z této situace východiska.

Koncert ve znamení Evropy

Toto pojednání se zabývá prvním z obou bodů.
K pochopení toho, kam stávající systém dospěl, je nutné si uvědomit, jakou od Velké francouzské revoluce na konci 18. století urazil cestu a kam dospěl. Když od roku 1815 probíhal Koncert velmocí, jednalo se o mocnosti evropské včetně Ruska.
Evropské mocnosti byly současně mocnostmi koloniálními.
Devatenácté století se pro Evropu nese hlavně ve znamení průmyslové revoluce, expanze a populačního růstu. Od roku 1800 do roku 1900 se evropská populace více než zdvojnásobila (z necelých 200 milionů lidí na cca 420 milionů lidí). Do kontextu je vhodné zmínit, že početní nárůst v tomto období zaznamenalo rovněž obyvatelstvo ruské (ze zhruba 30 milionů na více než 120 milionů lidí) a USA (z 5 na 76 milionů). Za růstem početního stavu Ruska i USA stála především územní expanze doprovázená vysokou plodností. V USA tou dobou rovněž dochází ke značné imigraci z Evropy.
Čínská populace rostla zejména v první polovině devatenáctého století, a to z přibližně 300 milionů na 450 milionů lidí. Pak ale dochází k jejímu poklesu (povstání, opiové války) nedostatek půdy, sucha, hladomory).
Asie a Afrika jsou pro Evropu zejména zdrojem levných surovin a odbytištěm výrobků.
Devatenácté století se na evropském kontinentu nese v duchu vykořisťování dělnické třídy a posilování buržoazie.
První nadnárodní korporace vznikly již v 17. století (například Britská Východoindická společnost). Jejich skutečný rozmach ale nastává až po skončení druhé světové války.
Právě obě světové války jsou neklamným dokladem toho, jak kapitalistický systém reaguje na vleklé krize a vlastní dysfunkce.
Vývoj po druhé světové válce je ovlivněn soupeřením dvou poválečných velmocí, tedy Spojených států amerických a Sovětského svazu. Zejména v USA posilují jisté finanční a průmyslové kruhy, které současně ovládají média a usilují o vliv na mezinárodní dění.
Velká Británie, Francie či Belgie ztrácejí své koloniální postavení, nicméně nastává neokoloniální éra, kdy tyto země (respektive jejich korporace) přístup k nerostnému bohatství svých bývalých kolonií stále mají.
V Evropě rovněž dochází k procesu ekonomické spolupráce, z něhož v roce 1993 povstala Evropská unie.
Důležitým milníkem je pád Sovětského bloku, kdy jeho bývalé satelity přecházejí pod ekonomický a vojenský vliv USA a Západní Evropy.
Evropská unie zásadně mění svůj charakter přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 s tím, že ta je platná od roku 2009.

Lisabonské tsunami

Nemám zde na mysli zemětřesení z roku 1755, jakkoli by tomu mohl název tohoto oddílu napovídat.
Od poloviny 90. let 20. století do roku 2009 se v Evropě prosazují silné politické osobnosti, a to na postu předsedů vlád či prezidentů. V Německu to byl spolkový kancléř Gerhard Schröder, ve Francii prezident Jacques Chirac (v České republice je tou dobou premiérem Miloš Zeman s jednobarevným menšinovým kabinetem z ČSSD, tedy sociálně demokratické strany).
Co francouzského prezidenta a německého kancléře spojovalo, třebaže pocházely z opačného politického spektra?

• Byli to výrazní politici, kteří se nepodřizovali nějaké oficiální doktríně.
• Chirac a Schröder se ostře vymezili vůči válce v Iráku.
• Sledovali ekonomický rozkvět svých zemí, viz budování Nord Streamu.

Od prosazení Lisabonské smlouvy se proměňuje i povaha představitelů zemí Evropské unie. V Německu přichází éra Angely Merkelové, aby ho dnes reprezentoval nevýrazný a výrazně neoblíbený Merz. Ve Francii to jde od Hollanda k Macronovi, a v České republice od Sobotky k Fialovi.
Určitým kruhům v USA se nelíbilo, že si některé Evropské státy dovolily vzpírat jejich zájmům v Iráku. Také jim byla trnem v oku spolupráce s Ruskem, z níž Německo očividně profitovalo. Tyto kruhy si rozhodně nepřály ekonomicky silnou a konkurenceschopnou Evropu, zato usilovaly o „barevné revoluce“ v Gruzii či na Ukrajině, a také je financovaly (viz informace Johna Kiriakoua).

V plné podřízenosti

V roce 2014 vychází kniha Wolfganga Bittnera (bývalého člena mezinárodního PEN klubu): „Dobytí Evropy Amerikou“. Na příkladech rozebírá naprostou podřízenost evropských představitelů zájmům určitých amerických kruhů.
S prohlubováním projektu EU jdou ruku v ruce i procesy politické a mediální unifikace, cenzury a odklon od evropské prosperity a mírové politiky. Místo toho čelní evropští politici sabotují Minské dohody, otevírají hranice neomezenému množství migrantů z muslimských zemí, a ničí svou energetiku a svůj průmysl.
Každý by si rovněž bez vyhrocených emocí měl být schopen položit otázku, co se stalo náplní NATO po rozpuštění Varšavské smlouvy, a zda existence této organizace činí svět bezpečnějším či naopak. A vůči komu potřeboval světový hegemon obranný pakt?

Ryze svobodná volba…

Nastává též soumrak tradičních stran, které hájily (aspoň do jisté míry) zájmy té které části populace. To se týká například sociálních demokracií. Ta česká spočívá již několik let v politickém hrobě. Stala se z ní strana nekriticky prounijní, která nebyla odlišitelná od TOP 09. Sociální politiku nahradila politikou pro-migrační a tu mírovou vyměnila za podporu války.
Na sestupné trajektorii je ovšem i Občanská demokratická strana (ODS), která ve Fialově vládě prosazovala zvyšování daní včetně té z nemovitosti, a pro změnu ji je možné zaměnit se Starosty a nezávislými, jak se strana Víta Rakušana nazývá.
Státy Evropské unie svou demokracii dovedly tak daleko, že lidé si mají vybrat mezi Prounijní stranou 1 a Prounijní stranou 2, a cokoli mimo ně je označeno za extremistické. To samé se týká medií.

Kdo hraje prim….

Zároveň není možno pominout fakt, že od 90. let dvacátého století výrazně ekonomicky posiluje Čína a razí si cestu k pozici ekonomické supervelmoci. Kromě toho nedošlo k decimaci Ruska, které se po jelcinovské éře úpadku také hlásí o slovo. A aby toho nebylo málo, ekonomický rozmach zažívá i bývalá britská kolonie, Indie.
Současný vývoj je neodmyslitelně spjatý se zásadní proměnou výrobních prostředků a vztahů. Na trh práce čím dál více vstupuje cosi, co je označováno jako umělá inteligence, a co činí mnohou lidskou práci ve stávajícím systému založeném na maximalizaci zisku nepotřebnou.
Svou stať jsem začal zmínkou o Koncertu velmocí 19. století. I v současnosti lze o koncertu velmoci mluvit. Ovšem tentokrát v něm evropské státy hrají marginální roli. Evropská unie místo do rozvoje levných energetických zdrojů a funkčního průmyslu investovala značně finanční prostředky do podpory pokračující války na Ukrajině, kde však zcela zjevně nestojí na vítězné straně. Proto nelze očekávat, že by se jí investice vrátily zpět. Tyto prostředky pak scházejí nejenom v oblasti průmyslu, ale i sociální politiky.
Buržoazie ztratila své politické zázemí, a proletariziuje se. Část je jí ještě napojena na globální finanční kruhy, část ale již na vlastní kůži pociťuje chudnutí a ztrátu prestiže.
Svět se proměnil, a nyní jde o to, v jakém postavení bude většina lidí.

Kdy nastupují restrikce?

Síť nadnárodních finančních a průmyslových korporací s napojením na tajné služby, think-tanky a média nazývá Radim Valenčík výstižně strukturou současné globální moci, která usilovala o svět unipolární. Takový svět ovšem přestal existovat. Jenže výše zmíněné kruhy se svých cílů nevzdávají. Opírají se o ty, kdo jim bezvýhradně slouží, ať jde o politiky nebo novináře. Tím je dáno, že se nemůže jednat o politiky typu Gerharda Schrödera či novináře typu Jana Petránka.
Proto vzdělávací systém přešel v Evropě od vzdělávání k indoktrinaci. Proto mainstreamová média apelují na jediné správné názory a nehodící se nazývají dezinformacemi. Čím jsou totiž vládnoucí politici slabší, tím silnější restrikce potřebují vůči těm, kdo odmítají poslušnost, která nahradila stavební kámen demokracie, diskusi. Řečeno slovy Hanse Christiana Andersena: Císař je nahý.
Stále je tu však dost těch, kdo jsou ochotni se výměnou za finanční a statusové výhody tvářit, že má na sobě nádherné šaty (či tomu i věří).

Poněkud jiná Evropa…

Evropská unie není Evropou 19. století. Místo baby-boomu se potýká s rekordně nízkou plodností. Surovinové zdroje došly, průmyslová výroba drhne. Do popředí se dostaly prázdné ideologické narativy a sociální problémy vyhřezávají na povrch, což si mladí lidé ve Francii, v Německu či v Itálii uvědomují a bouří se.

Unijní druhé housle a budoucnost Evropy

Evropská unie je v pasti, a Evropu čeká hledání cesty k blahobytu pro její populaci, který však nebude založen ani na vykořisťování kolonií ani na servilním podřízení se jakékoli velmoci.

Groteska mizí…

Houslista toho nepostřehl více,
než že se hraje podle jiných not.
Dali ho jinam, a pak, do třetice,
namísto houslí drží v ruce knot.

A ten knot hoří. Nebere to vážně,
houslista dělá, že má nástroj svůj.
Kdo seje faleš, netěší se na žně,
zvlášť, když tu šalbu razí stůj co stůj.

Ve fraku místo smyčce doutnák třímá,
diváci řídnou, pár jich vpředu dřímá,
několik ještě s křikem dotleská.

A jak dav lidí o hru zájem ztrácí,
pódium dolů klesá o inflaci:
S ním mizí rovněž tklivá groteska…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.