Dopoledne 5. května se sešlo nově utvořené Povstalecké velitelství Alex (náčelník František Slunečko, jeho zástupce Karel Kutlvašr, náčelník štábu František Bürger-Bartoš). Před polednem generál Slunečko, vojenský velitel povstání v českých zemích, vyhlásil všem posádkám pohotovost. Tím byla zahájena horká fáze pražského povstání. Záhy nastaly spory o obsazení klíčových velitelských funkcí mezi politiky a vojáky, resp. mezi Českou národní radou a velitelstvími Alex a Bartoš, která se nakonec České národní radě podřídila.

Státní tajemník K. H. Frank se dlouho domníval, že situace není příliš vážná, německé vojsko tudíž zůstávalo v kasárnách. Frank chtěl především rychle zahájit jednání s Američany o kapitulaci a zachránit kůži sobě a maximu svých zločineckých kompliců.

Plánoval rovněž ustavit přechodnou domácí „alternativní“ („protikošickou“, protibenešovskou) českou vládu. Z Terezína nechal za tímto účelem přivézt významné české politické vězně (například Vladimíra Krajinu, Kamila Kroftu, Arnošta Heidricha). Všichni však účast v této vládě odmítli.

Což – byť v jiných historických kulisách – poněkud připomíná snahy o vytvoření kolaborantské „dělnicko-rolnické“ vlády okolo Alosie Indry v srpnu roku 1968. Okolo poledne 5. května navštívil Franka předseda protektorátní vlády Richard Bienert a požádal jej o předání vlády. Snaha o urychlené vyhlášení samozvané vlády Českomoravské republiky však kvůli počínajícím pouličním bojům ztroskotala.

Policejní jednotky rozehnaly střelbou dav v ulici Na Příkopě. Premiér protektorátní vlády Richard Bienert se později pokusil zprávu o převzetí moci vládou pod jeho vedením vyhlásit v pražském rozhlase, ale těsně předtím byl zatčen pražským Národním výborem, který ho předal České národní radě. Po válce byl odsouzen na tři roky odnětí svobody, krátce na to ze zdravotních důvodů propuštěn a v roce 1949 zemřel.

Odpoledne 5. května vedení České národní rady vydalo prohlášení o konci protektorátu: „Lide český! Česká národní rada jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. Protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady.“

To ovšem bylo velice předčasné. Maršál Schörner byl pevně rozhodnut bránit dosud neosvobozené české území proti postupujícím spojeneckým armádám. Nařídil proto Pražské povstání potlačit. Generál Kutlvašr, velitel povstaleckých operací v Praze, měl za cíl zajistit strategickou budovu Českého rozhlasu, kterou střežily zesílené hlídky SS. Esesáci budovu rozhlasu prohledávali, ale nedařilo se jim najít místo, odkud se vysílá.

V chodbách propukly přestřelky, povstalci prostřednictvím vysílání volali o pomoc. Ozbrojení i neozbrojení občané přicházeli na pomoc a kolem budovy se rozhořely pouliční boje. Redaktor Mančal a jeho kolegové po celou dobu bojů pokračovali ve vysílání. Okolo 18. hodiny se Němci vzdali a budova rozhlasu přešla do českých rukou.

V ostatních částech Prahy ovšem němečtí vojáci a příslušníci Waffen-SS útočili na další povstalecká centra, kterými byly zejména Staroměstská radnice a Novoměstská radnice. Bojovalo se i na Wilsonově a Masarykově nádraží. Povstalci obsadili mj. Městskou telefonní ústřednu a Věznici Pankrác.

V německých rukou naopak zůstávaly strategické objekty typu Vítkova, Petřína či letiště Ruzyně. Do Prahy se rovněž začaly okamžitě ze všech stran stahovat těžce vyzbrojené jednotky SS, jimž se postavili na odpor lidé v obcích okolo Prahy. Na řadě míst za to krvavě zaplatili, například v Psárech (dnes okres Praha-západ) nebo v Dolních Chabrech (dnes nejsevernější část Prahy).

Z milovického vojenského prostoru zamířila k hlavnímu město bojová skupina “Millowitz”, z Českého Brodu bojová skupina generála Reimanna a od Litoměřic bojová skupina 4. pluku SS “Der Führer”. Z jihu postupovaly na Prahu z benešovského cvičiště ve dvou proudech jednotky bojového svazku SS “KG Wallenstein”. Západní se blížila z Hradištka přes Zbraslav na Smíchov, východní směřovala proti Krči a Pankráci.

Stalin v reakci na informace o pražském povstání přikázal zahájit připravovanou Pražskou ofenzívu o den dříve (tedy hned 6. května), než bylo v plánu. Předseda KSČ a vicepremiér košické vlády Klement Gottwald v reakci na vypuknutí povstání znepokojeně prohlásil: “Naši nejlepší lidé přijdou na konci války zbytečně o život. Kromě toho hrozí, že se Američané a Britové dostanou do Prahy dříve než Malinovský a Koněv.”

To ovšem nenastalo, protože USA se držely předchozích spojeneckých dohod a sledovaly své vlastní strategické (nejen) válečné zájmy. Povstalci v Praze si byli vědomi toho, že proti masivnímu německému útoku nemají příliš šancí. Česká národní rada vyzvala Pražany, aby budovali barikády, které by zabránily pohybu německých tanků. V noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi 1 600 barikád. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky a lehké kulomety, granáty a jen místy pancéřové pěsti. Do bojů se na straně povstalců aktivně zapojili i příslušníci protektorátního vojska, kteří též dodali velký počet zbraní a munice.

V noci z 5. na 6. května se zúčastnila bojů proti Němcům na levém břehu Vltavy také část 1. divize tzv. Ruské osvobozenecké armády generála Sergeje Buňačenka, tzv. Vlasovci. Nemá smysl tuto epizodu zamlčovat, zlehčovat ani přeceňovat, ale je nutné ji popsat střízlivě a zasadit do historického kontextu.

Vlasovci povstalecké Praze v určitém momentu a v omezených lokalitách částečně pomohli. Ale rozhodně ji neosvobodili ani nezachránili, to je absolutní revizionistická lež. Vlasovci byli zrádci, kolaboranti s Hitlerem a nacistickou mocí, kteří obrátili zbraň proti své vlasti i proti dalším spojencům – např. nadšeně bojovali proti Američanům a Britům ve Francii, anebo mimořádně brutálně pomáhali rozprášit tzv. varšavské povstání. Všude, kde po boku Němců v okupované Evropě bojovali, se chovali mimořádně odporně. Nezaslouží si proto žádné slitování.

A nezmění na tom nic ani skutečnost, že ve snaze dostat se do amerického zajetí a vyhnout se spravedlivému trestu malá část z nich několik hodin bojovala na straně českých odbojářů v Pražském povstání. Komunisté v rámci České národní rady požadovali ukončení spolupráce povstalců s vlasovci, které považovali za zrádce a kolaboranty s německou nacistickou mocí.

Nakonec byli ovšem v orgánech České národní rady přehlasování, když zde bylo schváleno poděkování vlasovcům. Jejich velitele Buňačenka ovšem jednání České národní rady a to, že vlasovce její část kritizovala a neměla zájem o další bojovou spolupráci rozhněvalo. Prohlásil, že je „…škoda každé další kapky krve, která by byla prolita mými vojáky za Prahu.” Vše vyvrcholilo jeho rozkazem podřízenému vojsku opustit Prahu a přesunout se za demarkační linii.

Ráno 6. května osvobodila 3. americká armáda generála Pattona Plzeň. Mezi povstalci se šířily pověsti, že Američané se nyní chystají pokračovat na Prahu. Nebyla to pravda. Ačkoli generál Patton naléhal na své nadřízené, aby mu postup na Prahu povolili, vrchní velitel spojeneckých vojsk Dwight Eisenhower definitivně a rezolutně odmítl z politicko-vojenských důvodů dát k této akci povolení.

Eisenhower nechtěl postupovat přes dohodnutou demarkační linii z politických i vojenských důvodů. Očekávali tuhý odpor tří dobře vyzbrojených německých divizí a nebylo podle něj vůbec žádoucí, aby v posledních dnech války američtí vojáci umírali v bojích na českém území, nota bene za demarkační linií.

Eisenhower tedy vydal svým vojskům finální rozkaz, aby nepostupovala za linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Vysoký představitel KSČ Václav Kopecký krátce po válce prohlásil, že Československo mohlo být v případě příchodu americké armády do Prahy rozděleno na Slovensko (v sovětské sféře vlivu) a Česko (v orbitu tzv. Západu), podobně jako Německo, Korea či Vietnam.

Edvard Beneš v této souvislosti uvedl: “Velmi těžce jsem nesl dohodu se Sovětským svazem, neboť nás stavěla před hotová fakta. Napřed bylo vše ujednáno s Anglií, ale po konferenci v Teheránu jsem zjistil, že Slovensko je v ruské sféře vlivu.” I tyto výroky jasně potvrzují skutečnost, že o tom, kdo osvobodí Prahu, se nerozhodovalo v květnu roku 1945 a že nejvyšší americké politické a vojenské vedení ani na vteřinu nezvažovalo variantu, že předchozí spojeneckou dohodu v této věci poruší. Natož aby v důsledku porušení této dohody ještě obětovalo, byť jeden jediný život amerického vojáka navíc, než bylo nutné.

Němci začali okamžitě po vypuknutí povstání páchat teror i na pražských civilistech. Například v kasárnách SA na Žižkově umístěných v objektu školy Na Pražačce mladí němečtí nacisté z Hitlerjugend zajali v okolí osm desítek rukojmí, z nichž většinu na dvoře umučili a posléze zastřelili. 5. května večer odsud odvezlo nákladní auto asi 20 mrtvých a jejich těla byla shozena do Vltavy. Na několika dalších místech v Praze došlo ve dnech 6. až 7. května rovněž k brutálním masakrům bezbranných civilistů – českých žen, dětí a starců, při kterých bylo bestiálním způsobem zavražděno na 200 Čechů. Ještě se k nim vrátíme.

Nejtěžší boje v Praze probíhaly 7. května. V podvečerních hodinách téhož dne dorazila do Prahy delegace americké armády a setkala se zástupci Vojenského velitelství Bartoš a Vlasovců. Američané avizovali blížící se „generální“ německou kapitulaci a také definitivní rozhodnutí, že Američané zůstanou u Rokycan. Členové této delegace jednali také s velitelem německých vojenských sil v Praze generálem Toussaintem.

Žádali jej, aby zastavil boje v Praze a přesvědčil Schörnera, aby vydal rozkaz zanechat odporu. V noci ze 7. na 8. května podepsal německý generál Alfred Jodl v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci Německa, která měla nabýt účinnosti o půlnoci z 8. na 9. května. Tvrdé boje v Praze však pokračovaly dál. Maršál Schörner se snažil zachránit, co se dalo. Jediným možným řešením a cílem pro něho nyní bylo, aby se co nejvíce jeho vojáků dostalo do amerického zajetí. K tomu potřeboval rychlý a volný průchod Prahou.

Velitel vojsk SS v českých zemích von Pückler tehdy odeslal zprávu velitelství německé armády v tomto znění: “Dal jsem generálu Toussaintovi (velitel jednotek Wehrmachtu v Praze) tyto návrhy: Žádám nejbrutálnějšími prostředky okamžitý hluboký nálet se zápalnými pumami na ulici Příkopy a Václavské náměstí. Tam je středisko povstání.“.

Boje na barikádách zpomalovaly postup Němců do centra Prahy. Ti tak začali používat zákeřný způsob jejich dobytí, když před děly hnali proti barikádám jako živé štíty české civilisty, kteří se bojů neúčastnili.

Dne 8. května ráno oznámil moskevský rozhlas, že Rudá armáda prolomila německé linie u Drážďan a postupuje do Čech. Nebylo ale zřejmé, kdy bude moci dorazit do Prahy. Českým povstalcům přitom docházely síly, neměli dost zbraní ani střeliva. V ranních hodinách 8. května začal největší německý útok na Prahu za použití tanků, děl a letadel. Němci mj. obsadili Libeň, Holešovice a Karlín.

Ve městě se rozhořely prudké boje a situace byla kritická pro obě strany. Schörner rozkázal Toussaintovi, aby Prahu zničil a její obyvatele vyvraždil, ten to ale odmítl a místo toho se vydal do sídla České národní rady jednat o zastavení bojů. S vedením České národní rady se dohodl na okamžitém příměří. Neměl však žádnou pravomoc nad jednotkami SS (které jenom v Praze tehdy měly asi 3 000 příslušníků).

Dne 8. května odpoledne byl mezi Touissantem, Českou národní radou a Vojenským velitelstvím Bartoš sepsán Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil. V platnost měl vstoupit v 18 hodin téhož dne. Němci měli dle dohody přestat bojovat a propustit všechny zajatce. Za to jim měl být umožněn volný odchod z Prahy směrem k Američanům.

Němci odcházeli po silnici směrem na Beroun a Plzeň, ovšem některé jednotky a esesáci tuto kapitulaci nerespektovaly a pokračovaly v boji. Spolu s německými vojáky odešlo i přibližně 20 000 osob, které povstalci propustili ze zajetí.

Dne 8. května uzavřela příměří s povstalci také jednotka Waffen-SS Obersturmbannführera Otto Weidingera, která ustupovala do amerického zajetí. Ostatní příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili a pod velením protektorátního šéfa SS – SS Gruppenführera Carla Friedricha von Pücklera – pokračovali v bojích až do 12. května.

Dne 9. května 1945 po čtvrté hodině ranní přijely do Prahy první sovětské tanky (4. tanková armáda generála Leljušenka od severozápadu, 3. tanková armáda generála Rybalka od severu). Svedli zde několik závěrečných soubojů s příslušníky SS, např. v Dejvicích nebo na Klárově.

Obě armády nakonec společně dosáhly centra města. Tentýž den do Prahy dorazily průzkumné jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Malinovského a večer také prvosledová vojska 4. ukrajinského frontu generála Jeremenka a s nimi části 1. československého armádního sboru.

Dne 11. května sdělili Sověti československé (košické) vládě, že považují vedoucí představitele České národní rady za zrádce, a požadovali jejich potrestání. Důvodem bylo jejich vyjednávání s Němci a vlasovci a dohoda o německé kapitulaci a odchodu Němců do amerického zajetí. České orgány na tento požadavek zprvu nereflektovali.

Dne 31. května proto Sověti výzvu zopakovali – a navíc nově požadovali i potrestání vojenských šéfů pražského povstání – prvé řadě Kutlvašra, Bürgera-Bartoše, Nechanského a dalších. Mezi členy České národní rady, kteří nepožívali jejich důvěru Sověti řadili i jejího místopředsedu, komunistu Josefa Smrkovského, který byl následně odvolán ze Zemského národního výboru. Za vojenské velitele povstání se tehdy rozhodně postavil prezident Beneš. Povýšil je a v armádě – prozatím – zůstali.

Vojenský velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr byl nakonec v roce 1949 odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a současně degradaci na vojína v záloze. Vězněn byl na Mírově a v Leopoldově. Zde byli jeho spoluvězni i Rudolf Toussaint a Josef Smrkovský. V roce 1960 byl Kutlvašr po amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného z výkonu trestu propuštěn.

Zemřel náhle při zdravotní prohlídce 2. října 1961 v nemocnici v Motole. V roce 1968 zrušil Městský soud v Praze všechna jeho obvinění z let 1948 a 1949. Plně rehabilitován byl po listopadu 1989. Dne 28. října 2017 mu prezident republiky Miloš Zeman in memoriam udělil Řád Bílého lva vojenské skupiny I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu.

Místopředseda České národní rady Josef Smrkovský byl v roce 1951 zatčen za podezření z činnosti proti tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému. Poté byl (poněkud paradoxně a až absurdně) obviněn ze spolupráce s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Byl odsouzen za vlastizradu a sabotáž k trestu odnětí svobody na 15 let. Ve vězení nakonec strávil 4 roky – v roce 1955 byl propuštěn na svobodu. Právně, občansky i stranicky byl rehabilitován v roce 1963.

Vojenský velitel Pražského povstání v českých zemích brigádní generál František Slunečko odešel po dosažení věkové hranice 60 let k 1. červnu 1946 do výslužby. Po únoru 1948 byl obviněn z vlastizrady, ale k soudu nakonec nedošlo. Po propuštění z vyšetřovací vazby byl degradován na vojína v záloze a vystěhován z Prahy. Po listopadu 1989 byl posmrtně rehabilitován a byla mu vrácena hodnost divizního generála. V roce 1998 byl vyznamenán in memoriam Řádem Bílého lva – vojenské skupiny III. třídy.

Ačkoliv se přesně počty obětí nikdy nepodařilo zcela přesně verifikovat, uvádí se (zdroj z roku 2016) že při bojích (a v důsledku bojů) Pražského povstání zahynulo nejméně 3 000 Čechů. Němců padlo cca 1 100. Pouličních bojů se zúčastnily desetitisíce Pražanů. Poměrně neznámou dějinnou kapitolou je i účast zahraničních bojovníků v Pražském povstání. Šlo např. o několik desítek Bulharů, kteří za války v Praze většinou pracovali jako zahradníci.

Během bojů se vyznamenali především při obraně Pankráce. Jejich ostatky dnes spočívají v samostatné sekci Olšanských hřbitovů. Památník věnovaný „Synům Bulharska“ můžeme nalézt v pražské Chuchli. Početnou skupinu účastníků Pražského povstání tvořili i Poláci z řad uprchlých zajatců. Jejich četa bránila nádraží Praha-Bubny. Příslušníci 2. polské armády rovněž bojovali ještě 11. května 1945 v Ďáblicích se zbytky fanatických německých příslušníků SS, kteří nerespektovali kapitulaci.

Dosud nedostatečně zdůrazňovanou a popsanou součástí Pražského povstání jsou odporné masakry českých civilistů ze strany Němců – a to jak německých vojáků a esesáků, tak i „obyčejných“ pražských Němců. Němci páchali tyto masakry civilistů a zajatých povstalců na různých místech Prahy, a to i po vypršení termínu německé bezpodmínečné kapitulace o půlnoci z 8. na 9. května.

Těchto masakrů se dopouštěli především příslušníci Waffen-SS, kterým se většinou před příchodem Rudé armády podařilo ustoupit do amerického zajetí. Většina těchto německých válečných zločinů spáchaných během Pražského povstání zůstala po válce nepotrestána, protože Německá spolková republika (tzv. Západní Německo) a Rakousko odmítaly vydávat své podezřelé občany do Československa.

Například 8. května bylo na rampě nad Jelením příkopem na Hradčanech zavražděno 21 českých zajatců a civilistů, jejichž těla byla zohavena a nesla známky mučení (rozpáraná břicha s vyhřezlými střevy, bajonetem vypíchané oči, bodné rány v krku a na zádech). Němcům většinou nestačilo zastřelení civilistů, zajatců či rukojmí. Mučili je a posmrtně zohavovali. Uřezávali jim uši, vypichovali oči.

Nejmasovější teror podstoupili obyvatelé Pankráce, kterým se Němci mstili za své bojové neúspěchy. Podobnou tyranii zažili i občané Krče a Spořilova. Jeden z nejhrůznějších masakrů Pražského povstání se odehrál v podvečerních hodinách dne 6. května 1945. Německým ozbrojeným silám dislokovaným na jihovýchodním okraji Prahy se stále nedařilo prorazit do centra města. Kvůli těžkým bojům na Pankráci se někteří čeští obyvatelé pavlačových domů v Úsobské ulici skryli do společného sklepa.

Dle všeho na základě udání místních Němců vnikli do sklepa domu čp. 255 esesáci a počali do ukrytých civilistů střílet. Používali přitom ničivé střely střel dum-dum. Celkem bylo ve sklepě povražděno 37 osob, z toho 10 dětí ve věku od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se 12 osob, které před střelbou padly na zem a předstíraly, že jsou mrtvé. Byly svědky všech zvěrstev a viděly, jak esesmani po střelbě ještě do mrtvých bodali.

Když esesáci dokončili toto krvavé dílo, vyrabovali ještě v domě 21 bytů a zapálili je. V jednom z nich našli osmašedesátiletého pana Háčka, který byl těžce nemocný a hluchý. I toho zastřelili. Po tomto masakru esesáci v řádění pokračovali. Na zahradě domu č. 254 postříleli dalších 16 obyvatel, z toho 6 dětí. Čtrnáctiletá Jarmila Šárová měla podle lékařského zjištění vypíchané oči. Božena Šrámková, těhotná, a její šestiletá dcera Eva, kterou držel na ruce otec, byly zabity.

Přes veškerou snahu československých úřadů nebyl nikdo z pachatelů těchto zločinů vypátrán, postaven před soud a potrestán. Jednalo se dle dobových svědectví hlavně o mladé rekruty Waffen-SS. Mnozí z nich přitom podle očitých svědků hovořili chorvatsky. Na zahradě Brettschneiderovy vily v Hornokrčské ulici příslušníci SS dopoledne 7. května 1945 postříleli 14 mužů z vily a okolních domů. Nejstarším zastřeleným byl sedmdesátiletý Jan Čech, nejmladším osmnáctiletý Vilém Brettschneider, který první palbu přežil a byl dobit, když se plazil z místa pryč.

Největší masakr se uskutečnil na Masarykově nádraží 8. května, kde bylo popraveno 53 zajatých Čechů, zčásti povstalců, zčásti civilistů. Němci Čechy vyhnali z nádražních krytů, v nichž se schovávali. Ženy na jednu stranu, muži na druhou. Pak je postříleli. Mezi popravenými byli nejen železniční zaměstnanci, ale i cestující, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků.

Za tyto nelidské zločiny, stejně tak jako za většinu zločinů spáchaných Němci na českém území v letech 1939-1945, nebyl po válce nikdo potrestán. Němci se našim orgánům v letech 1948 až 1989 nejčastěji vymlouvali na to, že nevědí, kde se tyto osoby nacházejí, anebo žádosti o spolupráci rovnou ignorovali. V mnoha případech (západní) Němci a Rakušané dokonce odmítali vydat usvědčené válečné zločince, kteří klidně žili na jejich území. Typickým příkladem je třeba šéf pražského gestapa Gerke.

K tomu, že se se většina těchto vrahů vyhnula odpovědnosti a spravedlivému trestu, přispělo do velké míry i to, že po roce 1989 byla novou mocí trestuhodně bez náhrady zrušena československá Vládní komise pro vyhledání válečných zločinců. Což lze bez nadsázky rovněž považovat za zločin. V tomto kontextu je velice zajímavý i osud krvavého řezníka Ferdinanda Schörnera, který velel skupině armád Střed na území Protektorátu Čechy a Morava.

Poté, co jej Američané v zajateckém táboře poznali a odhalili, byl deportován do SSSR, kde byl po sedmi letech vazby v roce 1952 odsouzen k 25 letům vězení. Trest mu byl však později snížen na 12 let a v prosinci 1954 byl dokonce propuštěn na svobodu a poté převezen do NDR, kde mu byla nabídnuta funkce generálního inspektora Lidové armády! Tuto funkci však odmítl a v roce 1958 mu vláda východního Německa umožnila emigraci do Spolkové republiky Německo. Tam byl odsouzen ke „drakonickým“ čtyřem a půl roku vězení. Propuštěn byl v roce 1963 a až do své smrti v roce 1973 žil v klidu v Mnichově.

Jaký byl skutečný význam Pražského povstání? A mají pravdu ty hlasy, které jej zpochybňují a označují za nepřipravený a zbytečným hazard s lidskými životy? V žádném případě ne! Kdyby k povstání nedošlo, o Prahu by se nejspíše sváděly brutální boje mezi německou armádou, vojsky SS a Rudou armádou. Byly by vyhozeny do povětří všechny pražské mosty, a mnohé budovy by byly zničeny. To Němci nepokrytě plánovali. Ztráty na životech by byly řádově vyšší.

Navíc Pražské povstání nebylo žádnou lokální epizodou. Mělo totiž značný strategický význam, protože díky němu a odvaze a odhodlání českých odbojářů a občanů došlo k téměř úplnému zhroucení týlu německé armádní skupiny Střed. Šlo zároveň o jednu z největších bitev 2. světové války svedenou Čechoslováky.

Němci také dlouho předpokládali, že se v českomoravském prostoru budou bránit nejméně do 20. května. Stejně tak sovětské politické i armádní vedení rovněž odhadovalo až 20. květen jako datum, kdy by bojové operace na našem území mohly finálně skončit. Do Prahy původně Sověti plánovali dorazit nejdříve až 13. května. Pražské povstání tak připravilo německé jednotky o zajištěný týl a zásadně překazilo jejich plány.

Německá armáda měla ústupový plán, který se bez pražské komunikační křižovatky neobešel. Pro Dönitzovu berlínskou vládu tak bylo zahájení Pražského povstání podnětem k tomu, aby začala jednat o konečné kapitulaci. Tím, že Pražské povstání připravilo německou frontu o přísun z českých týlových skladů a o bezpečný týl jako takový. To do velké míry zabránilo i velkým frontovým bojům na našem území. Pokud by tedy k Pražskému povstání nedošlo, pozdější ztráty na českém civilním obyvatelstvu by byly enormní.

Všehoschopný maršál Schörner by se také určitě rozhodoval jinak, kdyby neměl povstání v týlu. Nelze pominout ani vliv Pražského povstání na rychlost uzavření remešské kapitulace. Jednotlivé události na konci války byly vzájemně propojeny a ovlivňovaly jedna druhou. „Pražské povstání je největším vojenským vystoupením Čechů na vlastním území v minulém století.“. To tvrdí historik Vojenského historického ústavu Jindřich Marek. A má nepochybně pravdu.

Povstání pomohlo druhou světovou válku v Evropě zkrátit minimálně o dva až tři dny – a tím pádem ušetřilo tisíce životů. Nejen Čechů, ale i spojeneckých vojáků. V obou světových válkách naši vojáci bojovali prakticky na všech bojištích, na zemi, na moři i ve vzduchu. Do 5. května 1945 ale nikdy ne přímo na území českých zemí. Tři tisíce obětí a pět dní bojů Pražského povstání jsou tak jednoznačně největším vojenským vystoupením českého národa na jeho území ve 20. století.

Povstalcům se podařilo přimět mnohem silnější Němce ke kapitulaci, zabránit mnohonásobně většímu krveprolití a přispět i k rychlejšímu příchodu a zásahu Rudé armády. Což zase znemožnilo Němcům uskutečnit další masakry civilistů a zničit podstatnou část Prahy, jak měli naplánováno.

Pražské povstání tak v žádném případě rozhodně nebylo nějakou zbytečnou či alibistickou akcí proti již poražené německé armádě, jak nám čím dál častěji tvrdí nejrůznější revizionisté či oikofobové nenávidící český národ. Naopak, šlo o vrcholný výkon českého odboje a českého národa. Vojáků i civilistů.

Buďme na něj – a ne ně – hrdí.

Původně publikováno na stránkách Ztráty & Nálezy.cz v roce 2022.

.