Jistě ještě máme v živé paměti, jak se mainstreamová média a strany stávající vládní koalice stavěly ke snahám Miloše Zemana nejmenovat některé navržené ministry. Z důvodu nekompetentnosti měl ještě za působení sociální demokracie výhrady k Michalovi Šmardovi jako kandidátovi na resort kultury, v případě Fialova kabinetu měl tytéž připomínky k bakalářovi Janovi Lipavskému. Toho nakonec s nejvyšším možným odporem a pohrdáním jmenoval, aby se poté ostře ohradil proti nominaci Petra Hladíka na resort životního prostředí. Hladík totiž figuroval v kauze Taxis, a i když mu nebylo nic prokázáno, pochybnosti rozptýleny nebyly.
Miloše Zemana vystřídal Petr Pavel s tím, že hlava státu ministra jmenovat musí. Když pana Hladíka jmenoval, neodpustil si komentář: „Jsem rád, že mohu ukončit dlouhé období různých dohadů a výhrad. Z toho, co jsem si měl sám možnost zjistit, tak prázdných.“
Uplynulo pár let, a máme zde situaci, kdy je to Petr Pavel, který avizuje možnost protiústavního jednání.
Za Petra Hladíka dával ruku do ohně, že si prý ověřil, že pochybnosti kolem jeho osoby byly liché a ničím nepodložené. Mělo by nás zajímat, z čeho při tomto konstatování Petr Pavel vycházel. On snad něco vyšetřoval?
Zkrátka a dobře poskytl panu Hladíkovi bianco šek s tím, že mu věří. V této souvislosti nelze nezmínit setrvávání ministra Rakušana ve funkci ministra vnitra, třebaže prokazatelně lhal ohledně důvodů ke jmenování Petra Mlejnka ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace. Řeč je zde o kauze Dozimetr.
Panu Pavlovi ale zjevně riziko, že by jím jmenovaný ministr mohl být ve střetu zájmů či se dopustit kriminálního jednání, nevadí. Hlavně když nebude kritizovat NATO.
Jak se Petr Pavel zachová, bude-li na ministra zahraničních věcí navržen někdo z trojice: Jiří Kobza, Jan Zahradil či Petr Drulák? Odmítne je v souladu s Ústavou České republiky jmenovat?
Tragikomickou kulisu by té frašce dotvářel potlesk všech, kdo křičeli, jak údajně Miloš Zeman ohýbá ústavu a fandili rudým trenkám vlajícím nad Hradem.

Hlavně držet linii…

Petr Pavel před parlamentními volbami v roce 2025 vyslal následující signál: „Předpokládám, že zastupuji mandát, který jsem dopředu avizoval. To znamená jasné zakotvení České republiky v NATO a Evropské unii. (…) Při sestavování vlády budu věnovat velkou pozornost tomu, aby ti lidé, kteří budou potom tuhle zemi v exekutivní rovině zastupovat, drželi i tuto linii.“
Ústavní právník Jan Kysela se k možnému nejmenování ministra ze strany prezidenta republiky vyjádřil 10. 12. 2021 dotazu, zda prezident republiky může ministra nejmenovat:
„Podle mého soudu nemůže, ledaže by nastala výjimečná situace, kterou bych připodobnil asi jen k tomu, že by existovala nějaká právní překážka. Typickou právní překážkou může být to, že kandidát je odsouzený v nějakém trestním procesu a trest zahrnuje zákaz výkonu funkcí ve prospěch státní správy nebo veřejné moci. To je asi typický základní argument.“
Znovu si tedy vedle sebe postavme dvě situace:
1) Nominant na ministra je podezřelý, že byl nějakým způsobem zapletený do korupční či podvodné kauzy, třebaže neexistují důkazy, jež by ho z tohoto činu usvědčovaly.
2) Nominant na ministra je kritický k politickým krokům vojenské aliance NATO.
Můžeme konstatovat, že pro stávajícího prezidenta republiky je druhý bod závažnější než prve uvedený.
Prezident republiky nemá co mluvit do vládního programu vítězné parlamentní strany nebo koalice. Není-li ministr souzen a odsouzen za kriminální jednání, jmenovat ho musí. Po vzoru Miloše Zemana může poukázat na možnou nekompetentnost ministra, jako například jeho nedostatečné vzdělání či neznalost resortu, který má řídit (pokud taková situace nastane jako v případě bakaláře Jana Lipavského či ministra zemědělství, Marka Výborného).

Podíváme-li se na postoje jednotlivých stran a jejich představitelů k NATO, plné vystoupení nepožaduje nikdo z nich. Motoristé v něm hodlají setrvat, podle Okamury nemá alternativu, a Petr Drulák zvažuje vystoupení z vojenských struktur NATO jako reakci na eskalační vojenskou politiku této aliance. To tu již v historii v podání Francie bylo.
K této otázce by bylo na místě referendum, aby o sobě mohli rozhodovat sami občané ČR, a ne, aby o nich rozhodoval Petr nebo Pavel.

K čemu NATO?

Diskuse o budoucnosti NATO je klíčová, a v žádném případě by neměla být tabuizována. Debata o tom, zda občanům jednotlivých zemí Evropské unie skýtá členství v NATO vyšší bezpečnost, či větší hrozbu, je zcela legitimní a žádoucí. To samé se týká dotazu, zda NATO slouží jako aliance obranná, nebo útočná. Do třetice by role NATO měla být konfrontována s proměnou světa unipolárního s jedním mocenským hegemonem na svět multipolární.
Je zcela evidentní, že v České republice jsou podobné debaty potlačovány a démonizovány. Zákaz přemýšlení o jakémkoli problému z různých úhlů pohledu je vždy tou nejhorší zprávou o stavu svobody v dané společnosti.
Měli bychom si připomínat zločinné bombardování vlaku s civilisty v Grdelické soutěsce v dubnu 1999, roli NATO ve válce v Iráku od roku 2003, a měli bychom se zamýšlet nad důsledky rozšiřování NATO východním směrem právě z hlediska bezpečnostní (ne)stability.
Jednou z otázek, kterou bychom si při pohledu na mrtvé Ukrajince a Rusy v krvavé válce měli klást, je, zda by k ní došlo za předpokladu neexistence NATO.
Jakmile existují témata, o nichž se nediskutuje, vzniká prostředí nezdravé až patologické.
Ekonom Jeffrey Sachs opakovaně upozorňoval na fakt, že přibližování aliance NATO k hranicím Ruska není politikou obrannou, ale hazardem s bezpečností: „…Ukrajina by neměla vstupovat do NATO, a měla by zůstat neutrální zemí. Je příliš nebezpečné, aby americká vojenská aliance sahala až k ruské hranici, zejména ve vysoce citlivém regionu Černého moře. Ze stejného důvodu jsem proti tomu, aby do NATO vstoupila Gruzie.“
Bývalý předseda Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, Kishore Mahbubani se k roli NATO v ukrajinském konfliktu vyjádřil naprosto srozumitelně: „Evropa mě mate. Nejzřetelnějším příkladem je válka na Ukrajině: dalo se jí předejít od samého začátku. Evropa se jen musela vážně zabývat hluboce zakořeněnými bezpečnostními zájmy Ruska. Když NATO v roce 2008 oznámilo, že by se Ukrajina měla připojit k obranné alianci, byla to pro Rusko obrovská provokace. Proč lidé dělají takové věci? To svědčí o nedostatku zdravého rozumu. V říjnu 2022 jsem mluvil s Henrym Kissingerem a on mi řekl, že jen těžko chápe, co se s Evropou stalo. Před sto lety vládla Evropa světu – dnes už není schopna vést ani sama sebe.“ Poukázal tak na nesmírnou aroganci Evropy, která se mimo jiné projevuje neschopností analýzy současného stavu věcí (A to patrně nezná ministryni Černochovou z České republiky, která vyzývala k vystoupení z OSN, protože podle ní si zřejmě palestinští civilisté nic jiného než utrpení a smrt nezaslouží). Ti, kdo vykřikují, že Ukrajina musí být v NATO, jinými slovy říkají, že válka musí pokračovat – i za cenu eskalace do jaderných rozměrů. Toto pokládám za čiré šílenství, které mělo být již dávno zastaveno – a které denně stojí mnoho zbytečně zmařených lidských životů.

Žako to zvládne…

Současný ministr zahraničních věcí, bakalář Jan Lipavský, patrně Petrovi Pavlovi nevadí. Přitom ho lze objektivně hodnotit jako jednoho z nejhorších ministrů, který na tomto resortu kdy působil. Za něho došlo k jednoznačnému rozkladu české diplomacie, která naprosto ztratila obsah – a redukovala se toliko na pubertální gesta. Je to velice smutná a tragická vizitka pro stát, který měl kdysi (ještě jako Československo) na postu zahraničních věcí osobnosti typu Edvarda Beneše či Jana Masaryka. V současnosti by obsah české zahraniční politice mohl vrátit například profesor Petr Drulák. To bychom ale nesměli žít v režimu, který hodnotí fráze, a nikoli obsah. Proto soudobý ministr zahraničních věcí nemusí mít schopnosti a vzdělání takřka žádné, a s trochou nadsázky by jeho profesi mohl vykonávat i papoušek šedý-žako, když by se naučil poměrně triviální větu: „Mám rád NATO.“

Stačí znát správná slova?

V českém mediálním prostředí bohužel pro názory pánů Mahbubaniho či Sachse příliš prostoru nezbývá – spíše žádný. V našem mainstreamovém mediálním prostředí je totiž NATO nezpochybnitelnou modlou. Dokud toto bude platit, stačí, aby politik aspirující na roli ministra deklaroval, že bude hájit NATO do roztrhání těla – a stává se v podstatě nedotknutelným, Dozimetr či Taxis sem, Dozimetr či Taxis tam.
Za základní chybu považuji, že ke vstupu České republiky do NATO neproběhlo referendum. To ještě v dobách, kdy byla silným politickým hráčem, prosazovala Česká strana sociálně demokratická. Nakonec ovšem na tento požadavek, tak jak u ní bylo zvykem, rezignovala.
Zatímco dnes Petr Pavel označuje za hlavní překážku pro jakéhokoli politika stát se ministrem jeho kritický pohled na roli NATO v současném světě, měli bychom se zabývat tím, co je v něm hlavní překážkou pro dlouhodobé mírové soužití jednotlivých států. A až tu překážku pojmenujeme, měli bychom ji urychleně odstranit. Jinak se totiž v krvi, a bohužel i té vlastní, brzy utopíme.

Rusko neprohrává…

Ptám se, zda členství v NATO prospívá:
Když, tedy komu? Bezpečí nám dává?
Válka se stále vede ošklivá,
na další vleklý konflikt zadělává.
Být členem NATO je posvátná kráva.
Je to však hrozba, která se nám zvýší.
Kočka si hraje, my jsme pro ni myši.
Ve válce člověk nemá žádná práva.
Máme jen zbrojit? Z toho tupost čiší:
Přiznejme si již: Rusko neprohrává.

Generál se nám celý rozplývá:
Munice více ještě obstarává.
Toho si cení parta horlivá,
staví mu pomník, jaká že je hlava.
Na Rusa. Na zteč, šašek provolává.
Evropa ráda stala by se říší:
Ratlík se ovšem od chrta dost liší,
z ovčáka pudlík najednou se stává.
Ten, kdo je hluchý, apel neuslyší:
Přiznejme si již: Rusko neprohrává.

Kdo jenom cekne, je hned popliván,
že je prý zrádce, že se hodnot vzdává.
Doba nám opět lynčem oplývá,
demokracie v zášti ztroskotává.
Slovesa zde lze užít dokonavá.
Kde vládne dogma, rozum chce víc skrýší.
Fanatismus pak nic už neutiší.
Společnost falše nemůže být zdravá,
zvlášť, pokud stojí pouze na fetiši:
Přiznejme si již: Rusko neprohrává.

Kontrola sílí. Je nám čím dál bližší.
Averze roste. Hněv se dere z chýší.
Lež sklízí úspěch. Provází ji sláva.
Urny se plní. Pohřeb neuspíší?
Přiznejme si již: Rusko neprohrává…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.