Připomínáme si 610 let od upálení Mistra Jana Husa. Upáleno bylo v historii lidí více než dost – proč tedy zrovna toto konkrétní jméno vystupuje z ohně a dýmu hranice ještě v dnešních dnech?
Abychom odpověděli na tuto otázku, je paradoxně třeba, abychom se tolik nesoustředili na člověka samotného, ale na jeho odkaz. Oním odkazem, k němuž se mimo jiné hlásil T. G. Masaryk, je prosté hledání pravdy. Nejde o to, že by Hus měl vždy pravdu. Tu nemá žádný člověk. Podstatným je ale onen proces hledání a odpor proti vědomé lži.

Namísto hledání tvrdá disciplína?

Vezměme si, jak je na tom po sedmi stech letech naše vysoké školství. Místo zdravě sebevědomých moudrých lidí, kteří se nenechají ničím vydírat a ukazují novým generacím možné směry, zde máme „akademickou frontu“, která mluví jednotně to samé, hájí to samé a ráčí stejným krokem. Vzpomeňme si na „rudé karty pro Zemana“ v listopadu 2014.

K Husovi se vracíme stále znovu nejspíš i proto, že pravda nám hoří na hranici každý den. Jsme svědky mediální manipulace a novodobých honů na čarodějnice, ať již máme na mysli štvanici na Daniela Sterzika, učitelku Bednářovou či na spolek Svatopluk (Nebo jsme si snad nevšimli zpráv, které bagatelizují bojůvky M. Oganesjana a jemu podobných, zato vyjadřují znepokojení nad „antisystémovým radikalismem“?).

Hrdost na vzdělání?

Jsme svědky nesmírné degradace našeho školství včetně toho vysokoškolského. Studium se proměnilo ve hmotný statek, na nějž upoutávají často silně sexistické – a vysokého školství nehodné – reklamy. Existují agentury, které za kulatý obnos nabízejí napsání závěrečné práce. Kritické myšlení se nepodporuje. V televizi nepokrytě zazní názor, že není třeba znát historická fakta, zato je ale důležité, aby „mladí věděli, co je nesvoboda“ (Rozuměj: vše antiestablishmentové, zejména zavánějící levicovostí). Jak ale jinak může být člověk svobodným, než že zná a může se rozhodovat? A na základě čeho se rozhoduje člověk neznalý? Copak toto nebije do očí dostatečně?

Dopustili jsme, že solidarita je ve společnosti vnímána jako něco negativního, něco, za co je třeba se stydět – a co je dobré tak leda pro „socky“. Nechali jsme se rozštěpit a popohnat proti sobě, třebaže minimálně ekonomické zájmy by nás měly spojovat. Přijali jsme jako normu pohrdat těmi, kteří se dostanou na okraj společnosti. Již se ovšem nezabýváme příčinami, proč se tak stalo – a komu se to může stát zítra. Již zítra se to ale může týkat právě těch, kteří se dnes cítí neohrozitelní a kteří pohlížejí na druhé spatra. Mnohdy se neubráním vzpomínce na Neffovu ságu Sňatky z rozumu, konkrétně jeho Zlou krev. Vidím Nedobylovu snahu zašlapat odbory a odboráře pokud možno do země. Co si to ten Pilát jeden vůbec dovoluje, organizovat proti němu ty, kteří mají držet ústa a krok? Zato z dnešních umírněných odborů v mezích zákona by Martin Nedobyl musel mít vyloženou radost.

Dnes se pro jistotu o nějaké sociální otázce v 19. století neučíme. Organizování se považujeme za něco odporného a od akademiků očekáváme, že nás v tomto názoru utvrdí. Zaměstnanci přitom stále ještě mají možnosti, jak hájit svá práva. Vše ale troskotá na neschopnosti táhnout za jeden provaz. Neschopnosti vnímat sebe v rámci určitého organismu s tím, že pro funkčnost celého organismu je soulad jeho jednotlivých částí nezbytný.

Vyměňte jedince, systém jede dál…

Často úplně zapomínáme na fakt, že žijeme v nějakém systému – a že ten systém má své specifické – a přitom charakteristické projevy. Mezi nejmarkantnější patří maximalizace zisku úzkými skupinami (korporacemi) na úkor všech ostatních. Obklopuje nás systém, který odbourává cokoli sociální, neboť to je z pohledu nadnárodních korporací a dalších mocenských kruhů nepotřebná suť. Zájmy občanů se sunou na nějakou pátou kolej.
Pro establishment není žádoucí, abychom se pídili po systémových příčinách současné krize. Místo toho jsou nám až pod nos podsouváni zástupní viníci. Nahoře se potom jako třešeň na dortu vyjímají komunisté či rovnou socialisté. Není nad to vědět, na koho pořádat hon. Jak už to ale bývá, většině obdobné hony nepomohou.

Zastavme se u korupce. Máme se oddat dojmu, že stačí být poctivý a morální – a je po korupci? Žijeme ve zdravém systému s několika nemocnými jedinci, nebo snad v nemocném systému, kde ani zdraví jedinci nejsou schopni ho uzdravit? Tato otázka je zásadní, už proto, že se v nás mainstreamová média snaží vyvolat pocit, že korupci lze potřít legislativou.
Například Erik Best v rozhovoru s Václavem Moravcem (4. 4. 2012) na adresu korupčního jednání podotkl: „To je globální věc. To není jenom český fenomén a myslím si, že to je důležité pro pochopení té situace. Korupci nelze vymýtit v Čechách, když je to všude přítomná na Západě. A myslím si, že za posledních 20 let možná nejjasnější směr západní společnosti je globalizace korupce. To není jenom tady v Čechách, ta je všude a zvlášť ty mezinárodní organizace, které by měly to nějak znemožnit, to nedělají… Nejsem aktivista v tom smyslu, ale myslím si, že bychom měli se snažit tomu rozumět z tohoto hlediska. Že i v Americe ta korupce je velká, tam možná největší rozdíl je, že je to legální, že všechno je už odsouhlaseno Kongresem a možná tady jsme trošku zaostali v tom smyslu, že jsme ještě neuměli to všechno uzákonit. Ale na tom samozřejmě velice usilovně pracujeme.“

Dostáváme se pak znovu k samé podstatě stávající fáze kapitalismu. Fáze, která se snaží korupční mechanismy včlenit jako svou nedílnou součást – jako jednu ze svých životních funkcí.
Důvod, proč mnohokrát nedokážeme rozlišovat mezi pravicí a levicí tkví v tom, že „levice“ není protisystémová – a spolu s pravicí si osvojila podobné vzorce chování. Nenabízí tak alternativu – jen jakousi měkčí verzi kapitalismu, která však s vyhrocením sociálního konfliktu nebývale rychle tvrdne.

Zlo je jinde…

Všimněme si, jakým způsobem si Evropská unie řeže pod sebou pomyslnou větev udržitelnosti. Řecko jí sloužilo jako fackovací panák. Řecké občany jsme hodili přes palubu již dávno – a nyní se tváříme dotčeně, že někteří tonoucí hlasitě řvou. Jsou to nevděčníci. Nechtějí splácet dluhy vlivných finančních kruhů, které přece mají právo hazardovat. Stejně tak je žádoucí utrácet za zbraně. Jak je možné, že se ta „řecká lůza“ opovážila vzdorovat a neplatit?
Uplynulo pár let – a najednou je zadlužování čímsi žádoucím. Tentokrát se ovšem nezadlužuje Řecko, ale Německo, a nečiní tak kvůli růstu ekonomické úrovně své populace, ale kvůli přípravě na válku s Ruskem. Šílenější scénář si člověk jen těžko dokáže představit.

Pokud se nebudeme učit poznávat fakta, budeme závislí na tom, co nám bude doporučeno, co oznámeno jako nezvratná pravda a co do nás bude napumpováno jako vědomí naší svobody. Člověk, jenž neví, však není svobodným. Jeho omezenost ho poutá úzkostmi a běsy. Činí ho závislým na droze v podobě oficiálního názoru.

Naše spálené hranice…

Studentům, ale i profesorům, se doporučuje nemyslet a nevybočovat. Myslící – profesoři i studenti – nejsou pro tento systém žádoucí. První mohou být kdykoli propuštěni pro „nepotřebnost“, druzí zase vyhozeni s tím, že něco „řádně nesplnili“. Ani si nevšimneme, že je něco v nepořádku. Dnešní hranice hoří bez zbytečných kouřových clon.
A tak ani nepostřehneme, že nám chybí to hlavní, čeho si můžeme cenit na husitství jako takovém. Tím bylo rozšíření vzdělanosti mezi lidi – čtení Bible a její vlastní výklad. Až příliš se dnes podřizujeme novodobým kněžím a tomu, co hlásají. Tím ale škodíme sami sobě – a na rozdíl od Mistra Husa, jehož tělesná schránka lehla popelem, ale vize přežily, my každý den pálíme své nitro, vize i sny. Na takové půdě pak nelze čekat, že by vyklíčilo cokoli pozitivního a žádoucího.

Chtěl, ať lidé vědí…

Připomenout chci Mistra Jana Husa:
Z odkazu jeho dávám do popředí,
co nikdy církev zcela nezadusá
a co svou mantrou neustále ředí:
K vzdělání totiž porobených hledí.
Chtěl, aby četly ovládané masy,
požár, co nastal, nikdo neuhasí.
Dál mezi zuby jeho jméno cedí,
na školách, v chrámech po všechny ty časy:
Pročpak Hus hořel? Chtěl, ať lidé vědí.

Vzdělanost bědná, horší je než kusá.
Malého Jan Hus jako ekzém svědí.
Média z pravdy nadělala trus a
dávají rozkaz místo odpovědí.
O atmosféře, také o prostředí,
v Betlémské kapli Mistr slova tasí.
Ukázal jasně, kdo že cizopasí.
Papež i kněží byli celí bledí.
Doufali možná, že je zázrak spasí:
Pročpak Hus hořel? Chtěl, ať lidé vědí.

Prelátům zbyla otevřená pusa,
co kázal Mistr, dodnes totiž sedí.
Proto je pro ně nebetyčný hnusák,
a tento pohled stovky let se dědí.
Kdyby jen mohli, tak ho s chlupy snědí:
Byl to prý kacíř, který sešel z trasy.
Opět je doba, kdy nevole kvasí.
Z médií lidé nic se nedozvědí.
Ve věži Mistr mohl koukat z basy:
Pročpak Hus hořel? Chtěl, ať lidé vědí.

Vykládat po svém stojí za ohlasy.
Studovat Bibli. Myslit. Pročpak asi?
Tupí se na ty vlivné nesoustředí.
Učil to, k čemu mnoho z nás se hlásí:
Pročpak Hus hořel? Chtěl, ať lidé vědí…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.