Agrární strana dala meziválečné Československé republice čtyři předsedy vlády, po druhé světové válce však byla zakázána. Bez tohoto kroku by zcela jistě komunisté nevyhráli volby v roce 1946, píše v komentáři pro ParlamentníListy.cz politolog a místopředseda středočeské SPD Tomáš Doležal. Popisuje osudy strany, která zastupovala zájmy českého venkova.

V květnu letošního roku uplynulo již 90 let od roku (1935), kdy se konaly poslední (čtvrté) parlamentní volby v tzv. první Československé republice.

Stejně jako v těch druhých (1925) a třetích (1929) v nich zvítězila – byť tentokrát pouze na mandáty, nikoli na absolutní počet hlasů (kterého dosáhla Henleinova Sudetoněmecká strana) – Československá strana zemědělského a malorolnického lidu – mnohem známější pod označením „agrární strana“ nebo „agrárníci“.

Šlo o politickou stranu, která vygenerovala čtyři premiéry (Švehla, Udržal, Malypetr, Hodža) a která zásadním způsobem určovala politické směřování československého státu v letech 1918 až 1938. Přičemž v letech 1922 až 1938 byla součástí všech politických vlád naší země.

Co to vlastně bylo za stranu, jak vznikla, koho reprezentovala, jaký měla program a ideologii?

A proč nebyla po druhé světové válce tato nesilnější prvorepubliková politická formace vpuštěna do politické soutěže, proč byla zakázána její obnova – což zásadním způsobem ovlivnilo poválečný vývoj naší země?

U zrodu agrární strany stáli na sklonku 19. století zejména větší sedláci a statkáři. Postupem doby ji ale její nejvýznamnější lídr „všech dob“ Antonín Švehla vtiskl spíše malozemědělský ráz. Budoval politickou stranu pro celý venkov, a to bez ohledu na majetkové poměry jejích členů či případných voličů. A na českém (i moravském) venkově převládali malí a střední rolníci.

Po vzniku Československa podpořil Antonín Švehla – už jako předseda agrární strany – projekt velké pozemkové reformy, a tím svou stranu pevně svázal se středostavovskými zemědělskými vrstvami a s drobnými zemědělci, rolníky
a hospodáři.

Tato pozemková reforma schválená v roce 1919 naopak vyvolala silný odpor velkostatkářské části agrární strany okolo Rudolfa Bergmana a (jejího někdejšího předsedy) Josefa Žďárského, kteří později na protest založili „odštěpeneckou“ stranu Československá rolnická jednota, která ovšem nikdy nezískala významnou voličskou podporu a časem zanikla.

Reorientace strany na drobné a střední zemědělce, tento Švehlův „velký obrat“, byla klíčovým faktorem dalších politických a volebních úspěchů agrárníků a zisku pozice dlouhodobě nejvýznamnější a nejvlivnější provorepublikové politické strany.

I po odchodu Rudolfa Bergmana a Josefa Žďárského ovšem zůstávalo v agrární straně docela významné konzervativní velkostatkářské křídlo, které se mj. ostře vymezovalo proti koaliční spolupráci strany se sociálními demokraty a národními socialisty. Tuto frakci vedl Karel Prášek, předseda Senátu Národního shromáždění (prvorepublikového parlamentu).

Ovšem Karel Prášek o tuto silnou ústavní pozici, spojenou s nemalým vlivem, přišel v roce 1924 v důsledku známé korupční „lihové“ aféry, která vedla i k jeho vyloučení z agrární strany a k založení další „disidentské“ formace, tentokrát nazvané Československá strana agrární a konzervativní.

Ani ta se ovšem nikdy nestala relevantní součástí prvorepublikového stranicko-politického spektra a nikdy nezískala ani jeden poslanecký mandát.

Prvními významnými předchůdci československých agrárníků byly Českomoravský selský spolek pro Moravu a Slezsko a Selská jednota pro království české vzniklé v 80. letech 19. století v rámci Rakousko-uherské monarchie. Nešlo přitom ještě o politické strany, ale o významné stavovské organizace s politickým vlivem, které měly nejblíže k tzv. mladočechům (Národní strana svobodomyslná).

Prvním skutečným agrárním politickým subjektem se tak stala až Česká agrární strana založená 6. ledna 1899 a vzniknuvší do velké míry právě odštěpením
od mladočechů. Mezi zakládající osobnosti této strany patřily právě již zmíněný Karel Prášek a její první předseda, Stanislav Kubr.

O šest let později se tato strana spojila s moravským agrárním hnutím a přijala název Českoslovanská strana agrární. Zpočátku šlo o spíše stavovskou zemědělskou stranu, slovníkem dnešní politologie o tzv. „single issue party“, které šlo zejména o důslednou obhajobu specifických zájmů rolnictva (a obecně venkova) a státní kontrolu nad zemědělskými kartely.

Postupem doby se její programový záběr rozšiřoval, zejména zásluhou osobností, jakými byli Josef Prokop Pražák a národohospodáři Cyril Horáček a František Fiedler. Agrárníci se rovněž začali silněji hlásit k národním tradicím, k odkazu českých dějin a národního obrození.

21. října roku 1909 se stal předsedou strany Antonín Švehla (vystřídal druhého předsedu Josefa Žďárského).

Před vypuknutím první světové války byli agrárníci druhou nejsilnější českou politickou stranou (po sociálních demokratech). Mimochodem – měli tehdy cca 90 000 členů. Co by jakákoli dnešní česká politická strana dala za byť jen třeba třetinu tohoto počtu?

A k tomu ještě musíme připočíst další přidružené organizace typu Agrárního dorostu, Sdružení agrárních akademiků či Ústřední jednoty hospodářských společenstev.

K oficiálnímu přejmenování na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu došlo v roce 1922.

K pozici nejsilnější prvorepublikové strany pomohl agrárníkům zejména rozpad sociální demokracie, resp. vznik samostatné Komunistické strany Československa v roce 1921. Od té doby v parlamentních volbách (co se počtu mandátů týče) vždy zvítězila.

I proto, že – na rozdíl od mnoha jiných prvorepublikových stran – nebyla orientována pouze na české země a na české voliče. Naopak, výborných volebních výsledků dosahovali agrárníci i na Slovensku, kde byli dlouhodobě druhou nejsilnější stranou (po Hlinkově slovenské lidové straně).

A neméně významným faktorem jejich volebních úspěchů byla jejich ideologicko-politická pozice mezi liberalismem na straně jedné a socialismem na straně druhé. Ano, agrárníky lze s klidným svědomím označit za stranu národně konzervativního typu.

Smutným milníkem v dějinách agrární strany byla předčasná smrt (po dlouhé těžké nemoci) jejího dlouholetého předsedy a prvního československého „agrárnického“ premiéra Antonína Švehly v roce 1933.

Tento mimořádný politický talent, muž 28. října, politik, který dokázal balancovat mezi protihradním velkostatkářským křídlem strany, rolníky a domkáři a politickým okruhem tzv. Hradu, včetně udržování vynikajících vztahů s prezidentem Masarykem, by se nejspíše, nebýt jeho brzkého skonu, stal druhým československým prezidentem.

A o tom, kudy by se v takovém případě ubíral vývoj první Československé republiky už nyní můžeme jenom, s odstupem téměř jednoho století, akademicky debatovat.

Po Antonínu Švehlovi se stal předsedou strany představitel jejího konzervativního velkostatkářského křídla Rudolf Beran, pozdější předseda „druhorepublikové“ vlády.

Přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 znamenalo zároveň konec samostatné existence agrární strany. Po přijetí tzv. Žilinské dohody v listopadu roku 1938 slovenští agrárníci vplynuli do Hlinkovy slovenské lidové (státo)strany. Čeští agrárníci se pak, rovněž od listopadu 1938, stali součástí nové Strany národní jednoty.

Někteří politici z řad bývalé agrární strany pak zastávali funkce i v tzv. protektorátních vládách. Neskonale více jich ovšem bylo činných v domácím či zahraničním odboji a v exilových politických orgánech (např. Hodža, Osuský, Feierabend).

A poslední předseda agrárníků Rudolf Beran byl dokonce dva roky (1941 až 1943) vězněn za protiněmeckou činnost. Smutným dějinným paradoxem je to, že byl odsouzen a uvězněn i po osvobození…

Proč tedy nebyla agrární strana po osvobození Československa obnovena?

V závěrečné etapě druhé světové války proběhla jednání mezi prezidentem Edvardem Benešem a moskevským vedením KSČ (v čele s Klementem Gottwaldem), jejichž výsledkem byla mj. dohoda o pozdějším vytvoření domácí vlády Národní fronty Čechů a Slováků.

Součástí této dohody byl výslovný zákaz obnovy některých prvorepublikových politických stran. Vedle agrárníků šlo ještě o kramářovské Národní demokraty (Národní sjednocení) a Živnostensko-obchodnickou stranu.

Tato dohoda pak byla vtělena i do tzv. Košického vládního programu, který byl základem třetí Československé republiky (duben 1945 až únor 1948) založené
na tzv. „národní a demokratické revoluci“, což nebylo nic jiného než synonymum pro zásadní politickou i ekonomickou změnu prvorepublikového režimu.

Na moskevských jednáních tedy došlo k uzavření dohody o vytvoření československé vlády Národní fronty (uzavřeného sdružení povolených politických stran), v níž byly zastoupeny Komunistická strana Československa, Československá sociální demokracie, Československá národně socialistická strana, Československá lidová strana a slovenská Demokratická strana.

Šlo o nový typ tzv. všenárodní vlády – o model, kdy vládu tvoří všechny povolené politické strany a kde neexistuje standardní mimovládní (ani mimoparlamentní) politická opozice.

Šlo o z hlediska dalšího vývoje Československa naprosto zásadní politické rozhodnutí.

Co stojí v této souvislosti v Košickém vládním programu konkrétně?

„Odhodlána vykořenit fašismus politicky a morálně do všech důsledků, vyhlásí vláda zákaz všech fašistických stran a organizací a nedovolí obnovení v jakékoli formě těch politických stran, které se tak těžce provinily na zájmech národa a republiky (agrární strany, její odnože tzv. živnostenské strany, Národního sjednocení, jakož i těch stran, které v r. 1938 splynuly s ľudovou stranou)“.

Toto pro pozdější československý politický vývoj klíčové opatření je věcně
a argumentačně naprosto neudržitelné a neobhajitelné. Šlo pouze o utilitaristický postup stran budoucí Národní fronty a prezidenta Beneše proti potenciální politické a volební konkurenci a zčásti i o osobní mstu za některé prvorepublikové spory.

Zatímco u Hlinkovy slovenské lidové strany, která se skutečně aktivně podílela na rozbití Československa a byla „státostranou“ fašistického a vůči Německu kolaborantského Slovenského štátu (tzv. farské republiky), agrárníky, živnostníky a národní demokraty v žádném případě nelze označit za strany, které se „těžce provinily na zájmech národa a republiky“.

Lépe řečeno, neprovinily se na nich o nic více než ostatní vládní prvorepublikové politické strany, včetně těch, které se součástí poválečné vlády a Národní fronty stát směly.

I pokud bychom jako měřítka „národní zrady“ použili jiné parametry, selektivní zákaz obnovy tří prvorepublikových politických stran neobstojí.

Protože např. v omezeném stranickém systému tzv. Druhé republiky (říjen 1938 až 14. březen 1939) kromě agrárníků (a dalších po válce zakázaných stran),
u kterých to bylo uváděno jako jeden z důvodů k jejich neobnovení, fungovaly
i subjekty, jejichž činnost a zapojení do nové vlády v roce 1945 povoleny byly.

Vládní druhorepublikovou Stranu národní jednoty (a druhorepublikovou vládu) totiž kromě agrárníků, živnostníků a Národního sjednocení tvořili i lidovci, kteří do Národní fronty vpuštěni byli.

A pokud měla být za důvod k zákazu poválečné obnovy určité politické strany účast jejích představitelů v protektorátních vládách, pak to opět nesedí.

Vždyť v těchto vládách figurovali (už jako členové jediné protektorátní povolené politické strany Národní souručenství) nejen někteří agrárníci (Adolf Hrubý)
a národní demokraté (Jan Kapras), ale i někdejší národní socialista Jaroslav Krejčí, který byl dokonce předsedou třetí protektorátní vlády!

Je tedy evidentní, že zákaz obnovy činnosti některých prvorepublikových politických stran byl skutečně jen účelovým konstruktem a poměrně špinavým kompromisem mezi komunisty, sociálními demokraty, národními socialisty, lidovci a prezidentem Edwardem Benešem.

Edvard Beneš přitom původně během války prosazoval jinou podobu poválečného stranického systému, než jaká se později stala skutečností – konkrétně jeho redukci na tři politické strany:

Jednu levicovou, sdružující komunisty, sociální demokraty a národní socialisty, jednu středovou (lidovce) a jednu pravicovou, což měla být (obnovená) agrární strana.

Prezident Beneš tedy nebyl tím, kdo nejurputněji trval na nepřipuštění agrárníků do poválečné politické arény. Netrpěl totiž vůči nim zásadní osobní animozitou – ale naopak, vděčil jim za své zvolení prezidentem v roce 1935. Kdyby totiž agrárníci tehdy setrvali na svém původním stanovisku, podpořit Benešova protikandidáta profesora Němce, Beneš by se pravděpodobně prezidentem nestal.

Pokus o obnovu agrární strany proběhl na sklonku druhé světové války v Londýně a v jeho čele stál ministr financí londýnské exilové vlády Ladislav Feierabend.
V červnu roku 1944 byla v Londýně dokonce již oficiálně ustanovena agrární politická organizace a chystala se zapojit do budoucích jednání o podobě poválečného uspořádání Československa.

Těsně před závěrečnými moskevskými jednáními však zástupci tří stran levicového socialistického bloku (komunisté, sociální demokraté a národní socialisté) přišli s požadavkem, aby agrární strana obnovena nebyla. A lidovci proti tomu nijak významně neprotestovali, protože si už „brousili zuby“ na hlasy někdejších agrárnických voličů.

Jenže bývalí voliči agrárníků v roce 1946 hlasovali ve své většině překvapivě pro komunisty – zejména v důsledku toho, že jim byla postoupena či levně odprodána půda zabavená Němcům, Maďarům, kolaborantům a zrádcům v rámci poválečné pozemkové reformy, kterou provádělo ministerstvo zemědělství v čelem s komunistickým ministrem Ďurišem.

Což významným způsobem přispělo k vítězství komunistů v těchto volbách
a k tomu, že se následně předsedou vlády stal jejich kandidát, Klement Gottwald.

Pokud by v parlamentních volbách v roce 1946 mohli kandidovat agrárníci, národní demokraté a živnostníci, je téměř jisté, že komunisté by tyto volby nevyhráli.

A je úplně jisté, že by v následné vládě neměli komunisté většinu – ani se sociálními demokraty a s nestraníky typu Jana Masaryka a generála Ludvíka Svobody. Což by bylo z hlediska dalšího vývoje naprosto určující.

Politické strany zakázané na základě Košického vládního programu získaly
v posledních předválečných parlamentních volbách v Československu v roce 1935 dohromady téměř třetinu (32,2 %) odevzdaných hlasů.

Pokud odečteme kolaborantskou Hlinkovu slovenskou lidovou stranu, stále hovoříme o více než čtvrtině hlasů (25,3 %).

Zvítězili by tedy v případě přímé konkurence agrární (a navrch ještě národně demokratické a živnostenské) strany komunisté ve volbách v roce 1946? Došlo by v očekávatelném odlišném stranicko-politickém aranžmá k Únoru 1948?

Jak – a s jakým výsledkem – by proběhl pozdější pokus Komunistické strany Československa o totální usurpaci politické moci? A proběhl by tento pokus v únoru roku 1948? Proběhl by vůbec? Měli jsme naději jít finskou či rakouskou cestou?

To už jsou dnes, bohužel, jen otázky pro milovníky tzv. alternativní historie.

Ale existence, odkaz a význam agrární strany je pevnou součástí našich skutečných národních dějin.

Původně publikováno na stránkách Parlamentní listy.