Situace v Německu má vždy (stejně jako před 35 lety) nesmírně silný vliv na situaci v celé kontinentální Evropě a v českých zemích zvláště. Připomeňme si zásadní milníky těchto dějin.

300 a jedno

K prvnímu sjednocení Německa, tedy k politickému a administrativnímu sjednocení drtivé většiny německých států do jednoho národního státu Němců, došlo 18. ledna 1871. Deklarace tohoto sjednocení proběhla v zrcadlové síni paláce Versailles ve Francii, kde německá knížata slavnostně prohlásila Viléma I. Pruského německým císařem po kapitulaci Francie v prusko-francouzské válce. Prusové tehdy dokonce zajali francouzského krále, anektovali francouzské regiony Alsasko a Lotrinsko a dostali se až na periferii Paříže.

Toto francouzské ponížení zůstává dodnes, přes propast času, neuralgickým bodem ve vztazích těchto dvou západoevropských velmocí. Ostatně, způsob a okolnosti vyhlášení prvního sjednocení Německa vedl k eskalaci francouzsko-německé rivality, myšlenek revanšismu a v delším časovém horizontu v podstatě i k vypuknutí obou ničivých světových válek ve 20. století.

Mimo sjednocený Německý stát ovšem i po tomto datu zůstalo německojazyčné obyvatelstvo habsburského Rakouska a Švýcarska. Z hlediska moderních evropských dějin je důležité dodat, že prakticky ve stejné době došlo ke sjednocení Itálie.

Před rokem 1871, dlouhou dobu v rámci tzv. Svaté říše římské, byly německé země (útvary s německojazyčným obyvatelstvem) rozděleny do více než 300 politických entit, od říšských měst a drobných panství až po velká království typu Bavorska.

Německý spolek

V roce 1806, po porážce Pruska s Francií v bitvách u Jeny a u Auerstedtu Napoleon nadiktoval takovou podobu míru, kterým byla Svatá říše římská zrušena. Po tzv. Vídeňském kongresu v roce 1815 byl založen tzv. Německý spolek, jehož sněmy se konaly ve Frankfurtu nad Mohanem pod předsednictvím rakouského císaře.

Model sfér vlivu a rovnováhy sil po Vídeňském kongresu učinil z Rakouského císařství dominantní mocnost ve střední (a de facto i západní) Evropě. Vídeň však nebrala v úvahu narůstající ekonomickou, politickou i vojenskou sílu Pruska a neuvědomovala si, že Prusko může časem konkurovat Rakousku jako vůdčí mocnost mezi německými státy.

Tento jakýsi německý dualismus nabízel různá řešení národního sjednocení Německa, konkrétně byly ve hře tři tyto koncepce:

• Maloněmecká koncepce (Kleindeutsche Lösung) – „malé Německo“, které nezahrnovalo rakouské země,
• Velkoněmecká koncepce (Großdeutsche Lösung) – „velké Německo“ se zahrnutím rakouských (a tím pádem i českých) zemí.
• koncepce třetího Německa, tj. varianta německého státu bez Pruska i bez Rakouska (šlo o velmi menšinovou myšlenku)

Sjednotitel

Od napoleonských válek v německých zemích rostl velmi bojovný nacionalismus, zprvu jako hnutí odporu proti francouzské nadvládě, později jako hnutí za jednotný německý stát. Ruku v ruce s tím kráčel i mohutný hospodářský a průmyslový rozvoj německých zemí. Vojenské úspěchy Pruska v prusko-dánské válce (1864), v prusko-rakouské válce (1866) a zejména pak již zmíněná porážka Francie v prusko-francouzské válce (1870) připravily podmínky pro první německé sjednocení.

Této úlohy se politicky ujal pruský kancléř Otto von Bismarck. Podstatné je říci, že Německá říše jako jednotné císařství s Vilémem I. v čele nevznikla rozhodnutím voleného parlamentu, nýbrž slavnostním provoláním německých knížat, což jí dalo velmi konzervativní ráz.

„Maloněmecké“ sjednocení Německa (bez Rakouska) v roce 1871 alespoň dočasně vyřešilo otázku dualismu a vytvořilo ve Střední Evropě další neobyčejně mocný stát. Důsledky tohoto kroku pak silně negativně poznamenaly evropské dějiny až do poloviny 20. století. Nebo v podstatě až dodnes.

Důsledky prvního sjednocení Německa byly nedozírné, protože na evropské politické mapě se objevil nový průmyslově i vojensky velmi vyspělý hráč, který významně proměnil tehdejší mocenské poměry.

Rakousko tehdy s Německem začalo úzce spolupracovat. Kvůli pruské dominanci na severu střední Evropy ale přeorientovalo svou orientaci spíše směrem na Balkán, což o necelé čtyři dekády později vedlo až k sarajevskému atentátu.

Výbojný německý imperialismus

Prusko si ve sjednoceném německém státě udržovalo enormní politickou převahu. Hlavním městem státu se stal Berlín, pruští králové se stali německými císaři a pruský ministerský předseda říšským kancléřem.

Z řad pruských velkostatkářů (junkerů) se rekrutovala nová společenská elita a stěžejní vliv v zemi si zachovávala armáda, o niž Pruské království v minulosti opíralo svou identitu. Ne náhodou se říkalo, že Prusko není státem, který si vydržuje svoji armádu, ale armádou, která si vydržuje svůj stát.

Významný český historik Jan Křen v knize Dvě století střední Evropy mj. píše: „Sjednocení dynastickou cestou shora pod vedením autoritářského, byrokratického, militaristického Pruska, hohenzollernské dynastie a důstojnictva bylo v následujících třiceti letech základem ke zformování výbojného německého imperialismu, který ve dvacátém století rozpoutal dvě strašlivé světové války.“.

Nové německé císařství tížily problematické vztahy s okolními státy. Aby si Berlín zajistil podporu v případném válečném konfliktu, vstoupil roku 1879 do takzvaného Dvojspolku se císařským Rakouskem a posléze i s Itálií – to už se jednalo o Trojspolek známý též pod označením Centrální mocnosti.

Německá vina na první i druhé světové válce

Vzestup sjednoceného Německa neznervózňoval jen Francii, ale také carské Rusko, které mělo navíc významné neshody s Rakouskem na Balkáně. To vedlo ke vzniku aliance mezi těmito státy, k nimž se po vyjasnění sporů vzájemných na Blízkém východě přidala v roce 1907 i Velká Británie. Systém koncertu velmocí se tak rozpadl a na počátku 20. století proti sobě v Evropě stály dvě politické a vojenské aliance vázané strukturou spojeneckých smluv. Trojspolek a Dohoda (Trojdohoda).

Jejich „stýkání a potýkání“ nakonec za známých okolností a ze známých příčin vedlo k první světové válce (tzv. Velká válka), po které už Evropa nikdy nebyla tím, co do té doby.

Německo bylo v této válce největším poraženým, přičemž podmínky kapitulace (odevzdání území, demilitarizace, reparace) byly tvrdé. Zcela jistě po zásluze, ale současně je třeba konstatovat, že vedly ke zrodu, nástupu a (naštěstí dočasnému) vítězství nacismu a ke druhé světové válce, která přepsala mapu i charakter našeho kontinentu naprosto zásadním způsobem a která přinesla desítky milionů obětí na lidských životech. Čistě a výhradně německou vinou.

Německo bylo ve druhé světové válce poraženo. Naštěstí. V rámci jednání o poválečném uspořádání bylo mj. rozhodnuto o tom, že veškeré německé územní anexe po roce 1937 budou anulovány a hranice musí být vráceny zpět, že Rakousko bude odděleno od Německa, které má být demilitarizováno, denacifikováno, demokratizováno a demonopolizováno (tzv. program

A došlo k rozdělení Německa (a Berlína) do čtyř okupačních zón. Ovšem původní plán poválečné podoby Německa byl jiný, a z hlediska dalšího vývoje lze považovat za velkou chybu, že nebyl realizován. O co šlo?

Přeměna Německa na zemědělský stát se nerealizovala

V září roku 1944 předložil americký ministr financí Henry Morgenthau prezidentu Rooseveltovi návrh, podle kterého měla v Německu proběhnout totální deindustrializace a přeměna na zemědělský stát. Prusko a Slezsko mělo připadnout Polsku a Sovětskému svazu, Sársko Francii, Porúří a Porýní se měly stát mezinárodním pásmem a zbytek území měl být rozdělen na nezávislý Jihoněmecký a Severoněmecký stát.

Roosevelt o tomto plánu jednal s Churchillem a ten jej přijal. Ovšem poté, co tento plán pronikl skrze americký tisk na veřejnost, od něj Spojenci (bohužel) odstoupili. Pokud by k tomu nedošlo, moderní světové dějiny by kráčely jinou cestou, než je ta, kterou známe.

Německo (a jeho tehdejší hlavní město Berlín) tak nakonec bylo rozděleno na čtyři okupační zóny – sovětskou, americkou, britskou a francouzskou. Přičemž tři zóny pod kontrolou západních spojenců se v roce 1949, oproti původním dohodám, spojily v jeden celek a daly vzniknout tzv. Spolkové republice Německo („Západní Německo“ – NSR). Sovětská okupační zóna se v reakci na to transformovala v tzv. Německou demokratickou republiku („Východní Německo“ – NDR).

Rozdělení Berlína na západní a východní část symbolicky a fyzicky, završila v roce 1961 stavba Berlínské zdi. Dva německé státy existovaly dlouhou dobu vedle sebe ve faktické izolaci. Až v roce 1984 přijal šéf východoněmecké komunistické strany Erich Honecker jako první východoevropský politik pozvání k návštěvě Německé spolkové republiky.

Maltský Mnichov

To bylo sice napoprvé odvoláno na protest proti rozmístění balistických raket středního doletu v západním Německu, ale o tři roky později, v roce 1987, se Honecker s tehdejším západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem přece jen setkal.

Zásadním milníkem k uvolnění vztahů mezi dvěma německými státy byl potom nástup Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu a sovětského státu v roce 1985. I když postoj Gorbačova ke znovusjednocení Německa byl jednoznačně negativní, připustil a v říjnu 1989 dokonce veřejně prohlásil, že východoevropské země mají právo řídit svou politiku po svém. Což byl, slovy končícího českého premiéra Petra Fialy, „jasný signál“ k rozpadu a rozkladu uspořádání Evropy po druhé světové válce.

24. října 1989 se odehrála první schůzka mezi Helmutem Kohlem a Gorbačovem. Ten opětovnému sjednocení Německa nefandil a Kohl nejdříve ani nevěřil, že by s ním o tom mohl jednat.

Gorbačov při jednání s americkým prezidentem Georgem Bushem na Maltě 1. prosince 1989 varoval před důsledky sjednocení Německa pro celou Evropu. Bývalý sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko později nazval tato jednání vcelku výstižně „maltským Mnichovem“. Ale reálně proti sjednocení Německa tehdy Sověti neudělali nic, ačkoli dozajista mohli. Gorbačov dokonce ustoupil i od svého původního požadavku, aby sjednocené Německo bylo neutrálním státem mimo NATO.

Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989. Následný postup směrem ke sjednocení Německa však stále ještě nebyl jasný a přímočarý. Mnozí významní politici tehdejšího Západu si ho velmi prozíravě nepřáli.

Thatcherová před sjednocením Německa varovala

Například tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová, která tehdy mj. na téma znovusjednocení Německa řekla. „Devadesátá léta začínají euforií, ale je riziko, že skončí katastrofou,“ řekla Thatcherová při jednom setkání na téma sjednocení Německa. Thatcherová tehdy rovněž tvrdě protestovala proti jakýmkoli snahám o rozbití Jugoslávie i o přeměnu ekonomického Evropského společenství na Politickou Evropskou unii.

Na konci roku byla ovšem vlastní Konzervativní stranou z postu premiérky sesazena, což mělo zásadně negativní vliv na další vývoj v Evropě. Thatcherová se mj. domnívala, že je nutné, aby se proti nebezpečí německého sjednocení spojily nejen Francie a Británie, i Rusko.

Žádným velkým podporovatelem německého znovusjednocení nebyl ani tehdejší francouzský prezident Francois Mitterand. Z poznámek francouzských diplomatů vyplývá, že při jednáních s Thatcherovou v lednu 1990 Mitterand řekl, že s Thatcherovou sdílí obavy, že by Německo mohlo opět začít “zlobit“.

Bohužel, Gorbačovova pasivní rezistence a tlak USA byly silnější. Od 1. července mezi NDR a NSR měnová unie a dne 23. srpna 1990 přijal východoněmecký parlament na svém mimořádném zasedání návrh na znovusjednocení obou částí Německa.

Sjednocení Německa stvrdil Gorbačov s Kohlem

Mimochodem, výměna východních marek za západní marky v poměru 1:1 byla ekonomicky velmi problematickým krokem, který v konečném důsledku poškodil východoněmecké hospodářství. Obě země podepsaly smlouvu o sjednocení 31. srpna 1990. Hlavním městem nového Německa měl být opět Berlín, a oficiální den sjednocení, 3. říjen, se stal německým státním svátkem.

Proces sjednocování vyvrcholil na schůzce spolkového kancléře Kohla a sovětského prezidenta Gorbačova v městečku Miněralnyje Vody 15. července 1990. Kohl tam tehdy přislíbil, že jaderné zbraně NATO nebudou nikdy rozmístěny na teritoriu bývalé NDR. Navíc kromě předchozího dlouhodobého úvěru poskytnutého SSSR ve výši pěti miliard marek SRN kývla na příspěvek 1,25 miliardy marek na pokrytí pobytu Sovětské armády v Německu po následující tři roky. Sovětské jednotky se měly stáhnout do roku 1994 a do té doby neměla vojska NATO překročit západoněmecko – východoněmeckou hranici.

Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, tzv. Dohoda 2+4, byla podepsána čtyřmi vítěznými mocnostmi ve druhé světové válce (USA, Velká Británie, Francie, SSSR) a oběma (zanikajícími) německými státy 12. září 1990 v Moskvě. Německo se tím se stalo nejlidnatějším a hospodářsky nejsilnějším státem Evropy.

Německo se tedy oficiálně sjednotilo 3. listopadu 1990. Na základě článku 23 Základního zákona SRN (obdoba ústavy) se šest bývalých zemí NDR připojilo ke Spolkové republice Německo (Západnímu Německu).

Proti byli Rusové, Angličani i Francouzi

Gorbačov tedy de facto prodal sjednocení Německa za necelé čtyři miliardy marek, které měly usnadnit odsun sovětské armády z východoněmeckého území. Kdyby byl razantnější, mohl celý proces probíhat zásadně jinak. Šedesátistránkové memorandum, které na počátku roku 1990 obdržel francouzský prezident Mitterrand od svého ministerstva zahraničí doporučovalo v této věci velmi opatrný a pomalý postup.

Podle tohoto memoranda by se až v roce 1995, jak uvádí francouzský historik Georges-Henri Soutou, mohla ustavit německá konfederace, které by až za 30 let byla povolena přeměna v plnohodnotnou federaci. A i ta by, podle rakouského vzoru, zůstala neutrální. Pokud by tehdy v Moskvě, v Paříži a v Londýně pod tlakem Němců a amerických politiků neustoupili, sjednocený německý stát by možná dodnes nevznikl. Anebo by se o jeho možném vzniku jednala až právě v letošním roce. A celá Evropa by vypadala jinak.

Proces znovusjednocení Německa byl ovšem spojen i s velkými hospodářskými i sociálními rozdíly mezi německým západem a východem, které dodnes nejsou vyrovnány. Naopak se v některých oblastech spíše prohlubují.

Podle některých odhadů expertů si německé sjednocení dosud vyžádalo přes dva bilióny eur. Navzdory těmto obrovským investicím je nezaměstnanost v nových spolkových (východních) zemích dvakrát vyšší než ve starých (západních) zemích a mzdy „východních“ Němců jsou přinejlepším na dvou třetinách jejich „západních sousedů“.

Východní Němce přivedlo sjednocení k ekonomickým problémům

Některá východoněmecká průmyslová města přišla až o polovinu své populace, jež se odstěhovala na západ. Spíše, než o sjednocení šlo v říjnu roku 1990 o připojení „východního“ Německa k Západnímu Německu – a to za podmínek Západu. Privatizace státního majetku ve východním Německu probíhala většinou do rukou západoněmeckých firem, které si zpravidla „vyzobaly“ z východoněmeckého průmyslu jeho lukrativní části a zbytek nechaly padnout.

Z východu Německa postupem času odešly na západ více než čtyři miliony lidí – tedy více, než kolik bylo po druhé světové válce z Československa odsunuto Němců. Východní Německo si navíc po sjednocení tamní obyvatelé nespravovali sami. Přišla tam do rozhodujících pozic tzv. západoněmecká elita, do úřadů, do firem, na univerzity.

Sjednocení a následný vývoj pod kuratelou západní části Německa přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. To podporuje u značného množství z nich pocit, že východní Němci jsou spolkovou vládou ignorováni nebo opomíjeni. Což vyvolává touhu po některých aspektech režimu bývalého východního Německa, jako je např. plná zaměstnanost, sociální jistoty a bezpečí (bez migrantů) nazývanou nazývané „Ostalgie“.

Britský germanista James Hawes říká, že schizma mezi východem a západem Německa je odvěké a sahá až do doby římské říše. Jde podle něj o trvalý souboj mezi katolickým západem a převážně protestanským východem, ovlivněným důsledky kolonizace a germanizace slovanských kmenů.

A poslední celostátní německé volby rovněž potvrdily skutečnost, že Německo je hluboce rozdělenou zemí. Společensky i politicky. A nejde přitom o žádné drobné regionální rozdíly, které se přirozeně zrcadlí ve volebních výsledcích. Ve smyslu těchto výsledků tu vedle sebe existuje minimálně šest výrazně odlišných německých „států“. A zdůrazněme, že tyto razantní prostorové rozdíly v politických preferencích a ve volebním hlasování nejsou způsobeny tím, že by v jednotlivých německých spolkových zemích a regionech žili nejrůznější početné národnostní či náboženské menšiny.

Německo je dlouhodobě hluboce politicky i ideologicky rozděleno

Jde o to, že Německo je dlouhodobě hluboce politicky i ideologicky rozděleno. A že celoněmecký volební výsledek je pouze průnikem jednotlivých, značně odlišných, regionálních volebních výsledků. Je tomu tak i proto, že sjednocené Německo je poměrně mladým státním útvarem. A nehovoříme nyní pouze (anebo hlavně) o německém (znovu)sjednocení v roce 1990, ale také o sjednocení Pruska a několika desítek menších subjektů s německým obyvatelstvem do tzv. císařského Německa v roce 1871.

Ono základní dělení jde od té doby v základu přesně po této geografické ose: Prusko a zbytek Německa, kde hranicí je zhruba řeka Labe, popř. „východní“ (NDR) a „západní“ (SRN) Německo. Ale to není zdaleka vše. Dalšími faktory, které v podobě německého stranicko-politického systému budou hrát čím dál silnější roli, jsou volební chování a volební preference dle věkových skupin (krátkodobá a střednědobá perspektiva) a perspektiva vývoje etnického (a náboženského) složení Německa (střednědobá a dlouhodobá perspektiva).

V pěti východoněmeckých spolkových zemích totálně dominuje národně konzervativní euroskeptická a protimigrační Alternativa pro Německo (AfD) s volebními zisky na zemské úrovni v rozpětí 35–39 procent. Sociálně progresivistická a promigrační Levice (Die Linke) osciluje mezi 10 a 15 procenty a konzervativně levicové (a protimigrační) Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW) pak mezi 8 a 11 procenty. Tento – dejme tomu antisystémový – blok tedy na východě Německa společně disponuje 53 až 65 procenty hlasů. Tedy zcela dominuje.

Ovšem společnému vládnutí těchto tří subjektů brání aktivní přítomnost Die Linke a BSW v mainstreanmovém bloku politických sil, které mezi sebou a AfD postavili tzv. protipožární zeď, izolují ji a delegitimizují a odmítají s ní vládnout na jakékoli úrovni. Pak je zde specifické hlavní město Berlín. A téměř šokující volební vítězství Die Linke s 20 procenty hlasů a ziskem čtyř přímých poslaneckých mandátů ve východním Berlíně.

Posilování AfD v celém Německu

I zde funguje kouzlo minulosti, když si uvědomíme, že tato strana je z velké části nástupnickým subjektem někdejší východoněmecké komunistické „státostrany“ (SED, později PDS). A za ní, prakticky bok po boku, jsou v intervalu 15 až 18 procent seřazeni Křesťansko-demokratická unie (CDU), Zelení, SPD a AfD, která zde má mnohem slabší výsledky než ve velké části bývalého „Západního Německa“.

V Bavorsku soupeře dlouhodobě válcuje, hlavně v menších městech a na venkově, Křesťansko-sociální unie (CSU), která existuje a kandiduje pouze v této spolkové zemi (Svobodný stát Bavorsko, někdejší Bavorské království). Letos zde na zemské úrovni dosáhla výsledku 37,2 procenta, a to je také tím hlavním důvodem, proč na spolkové úrovni stále vítězí blok CDU/CSU, kterému bavorská CSU dodala 3 miliony hlasů.

Samotná CDU, která existuje a samostatně kandiduje ve všech spolkových zemích kromě Bavorska, totiž získala 11 100 000 hlasů – a AfD 10 300 000 hlasů, takže rozdíl mezi nimi není už tak docela dramatický, lze hovořit o celoněmecky srovnatelné podpoře.

A to je zde ještě 770 000 hlasů, které obdržela pouze v Bavorsku kandidující konzervativní agrární strana Svobodní voliči (na zemské úrovni bavorský vládní partner CSU). AfD měla v Bavorsku 19 procent hlasů. Takže v tomto nám známém a blízkém regionu existuje silná třípětinová konzervativní většina a levice zde vyloženě paběrkuje. Zejména neúspěch v Bavorsku (3 procenta) de facto poslal BSW mimo Spolkový sněm.

Pak je zde jihozápadní Německo. Sem je nutno řadit velmi lidnaté Bádensko-Württembersko, Sársko a Porýní-Falc. Ve všech těchto spolkových zemích je nadprůměrně silná křesťanská demokracie (CDU) a AfD, která zde všude získala okolo 20 procent hlasů, v Sársku dokonce 21,6 procenta, což je její nejlepší výsledek mimo východní Německo.

Německá volební geografie

Ve městě Kaiserslautern (Porýní-Falc) zase AfD jako v jediném volebním obvodě na německém Západě zvítězila (25,9 procenta). Středozápad Německa. Tvoří jej tři spolkové země – Hesensko (které je v některých aspektech volebně částečně blízké i německému Jihozápadu a Bavorsku), Dolní Sasko a nejlidnatější spolková země (18 000 000 obyvatel) Severní Porýní-Vesfálsko. V těchto zemích jsou výsledky AfD významně pod celostátním průměrem – a naopak je zde nadprůměrně silná sociální demokracie (SPD), která tu tradičně získává i nejvíce svých přímých mandátů (letos většinu).

Sever a (přímořský) Severozápad). Jde o tři spolkové země, resp. lokality: Šlesvicko-Holštýnsko (s frískou menšinou, jejíž politická strana získala jeden mandát ve Spolkovém sněmu) a přístavní města Hamburk a Brémy. Brémy a Hamburk jsou tradičně levicové. Vítězí zde sociální demokrati a letos zde abnormálně zabodovala i Die Linke (přes 15 procent), což ukazuje, že zdaleka nejde jen o „východoněmeckou“ stranu. Nadprůměrně silná je zde podpora Zelených, naopak výsledky AfD jsou tady výrazně podprůměrné.

Tento letmý pohled na německou volební geografii tedy ukazuje, že rozložení volební podpory pro jednotlivé německé politické strany je dramaticky nerovnoměrné – a že zde vedle sebe existuje (minimálně) šest specifických a rozdílných samostatných stranicko-politických systémů. Se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Pak je zde jeden mimořádně zajímavý údaj, a to jsou výsledky hlasování ve věkové kategorii 18 až 24 let: Die Linke 25 procent, AfD 21 procent, CDU/CSU 13 procent, SPD 12 procent, Zelení 10 procent, BSW 6 procent. Přičemž, jak jsme si ukázali, v případě Die Linke, (ale do velké míry ani v případě AfD) už nejde dominantně jen o východoněmecký trend.

AfD volí i mladí voliči

Ve věkové kategorii voličů 25 až 34 let dosáhla AfD 24 procent a Die Linke 16 procent. Pokud se tyto výsledky a trendy přímo úměrně „prolongují“ i do prostředí příštích prvovoličů, celým systémem to může již skutečně zatřást. A těmi, kdo budou rozdávat „povolební noty“ už v tom případě napříště zcela jistě nebudou tzv. strany kartelu (CDU/CSU, SPD, Zelení). Toho jsme letos byli svědky možná již úplně naposledy.

Pokud nedojde ke zboření zmíněné tzv. protipožární zdi vůči AfD, bude příštím „jazýčkem na vahách“ povolebního vyjednávání a podoby a směřování spolkové vlády postkomunistická progresivní levice, Die Linke, jejímž dominantním programovým rysem je bezvýhradná podpora masové ilegální migrace do Německa a všemožná ochrana a podpora migrantů. Proto tuto stranu volí významná část občanů Německa, kteří nejsou etnickými Němci, resp. kteří mají migrační původ. Včetně muslimů.

Což nás vede k poslednímu nahlédnutí do statistických a demografických dat. Od roku 1972 zaznamenává Německo přirozený úbytek (původního) obyvatelstva. Od té doby počet úmrtí každoročně převyšuje počet živě narozených dětí. Růst počtu obyvatel (z 78 700 000 v roce 1972 na současných 83 500 000 je jen a pouze důsledkem trvalé a čím dál početnější imigrace – zejména z mimoevropských zemí a kultur.

Německo páchá sebevraždu

V roce 2005 tvořili lidé s migračním pozadím (lidé, kteří se nenarodili v Německu a nejsou etničtí Němci, popř. lidé, kteří se sice již v Německu narodili, ale oba jejich rodiče nejsou etničtí Němci) 18,7 % obyvatel Německa. V roce 2023 to bylo již 29,3 %. Přičemž tento demografický posun je ještě markantnější ve velkých městech. Mezi lidmi nad 50 let věku má migrační pozadí 19,8 procenta z nich. Mezi dětmi do 10 let je to již 43 procent. U novorozenců pak 50 procent.

Autor knižního bestselleru „Německo páchá sebevraždu“, dlouholetý člen představenstva německé centrální banky, Thilo Sarrazin, k tomu v nedávném rozhovoru pro web Echo 24 uvádí další zajímavé údaje: „Za posledních deset let činila migrace do Německa v průměru 500 tisíc lidí ročně. Z těchto 500 tisíc je cca 200 tisíc ze států Evropské unie, popř. z východní Evropy a zbývajících 300 tisíc z muslimských zemí (zejména ze Sýrie, Afghánistánu a podobně).“ Z toho vyplývá, že už během několika málo dekád se (etničtí) Němci ve své vlasti stanou menšinou.

Sarrazin říká, vycházeje z dat o porodnosti a imigraci a jejich dlouhodobé projekce, že nejpozději za sto let počet etnických Němců v Německu klesne na zhruba 20 milionů, zatímco podíl (německých) muslimů stoupne až na 35 milionů. A dále odhaduje, že v roce 2070 v 80 procentech porodů v Německu nebudou rodičkami etnické Němky. A že drtivá většina narozených dětí bude z muslimských rodin. Už dnes má přitom Německo největší podíl občanů narozených v cizině – 20 procent. Na etnické Němce nyní připadá 40 procent německých porodů. Tolik neúprosná statistika.

Co z toho vyplývá? Pokud budou politické, volební a demografické trendy v Německu i nadále probíhat a pokračovat po nastavené trajektorii, rozpolcení německého státu se dále prohloubí.

Islamizace Německa

Pokud jednoznačně nejsilnější strana ve východním Německu, AfD, bude i nadále ostrakizována a jako vítězi voleb ji bude souručenstvím ostatních stran upírána možnost účasti na vládě (v celostátním i zemském měřítku) a realizace jejího programu, který je navíc jasně definovaný a výrazně odlišný od zbytku německé politické scény, anebo pokud bude tato strana zakázána, popř. jí nebude umožněno zásahem státní moci vládnout na zemské úrovni, i když dosáhne v zemském parlamentu nadpoloviční většiny mandátů (např. prostřednictvím zrušení voleb), nelze ve střednědobé perspektivě vyloučit (minimálně) na východě Německa masové občanské nepokoje rezultující třeba i v politický požadavek na znovurozdělení Německa.

Masová (zejména muslimská) migrace do Německa a vyšší porodnost v rodinách s migračním pozadím – oproti německým rodinám – povede v horizontu dvou až tří generací k razantní proměně národnostního, náboženského a kulturně civilizačního složení německé populace.

Což bude mít samozřejmě přímý dopad na budoucí podobu volebních výsledků a na budoucí podobu a politiku německé vlády. Nejpozději ve druhé polovině (či třetí třetině) tohoto století. A můžeme si být jisti, že půjde o politiku a ideologii, která nebude národním zájmům České republiky konvenovat. Jako soused Německa se na to musíme připravit.

A jsou tu i další aktuální otázky:

• Opravdu nebude Německo v budoucnu usilovat o nukleární zbraně?
• Když se Spojené státy skutečně stáhnou z Evropy, jak naznačují prezident Trump a viceprezident Vance, kdo si zde začne hrát na hegemona?
• A jaké budou nové nároky Německa směrem na východ?
• Nebudou se například týkat redefinice hraniční linie Odra-Nisa?
• Opravdu Polsko tak intenzivně posiluje svoji armádu jenom kvůli Rusku?

I tohle je aktuální odkaz německého znovusjednocení…

Původně publikováno na stránkách Ztráty&Nálezy.