První světová válka, jejíž konec si v těchto dnech připomínáme, byla konfliktem, který drsně a zásadně přepsal mapu Evropy a znamenal definitivní konec „starého dobrého světa“ a nástup modernity 20. století – včetně destrukce přirozeného hodnotového řádu a zrodu ničivých totalitních režimů.

Zásadní zlom v moderních dějin lidstva

Spojení světová válka (německy Weltkrieg) pro označení právě probíhajícího konfliktu poprvé použil německý biolog a filozof Ernst Haeckel v září roku 1914.

Konflikt z let 1914 až 1918 představuje jeden ze zásadních zlomů moderních dějin lidstva. Proto Velkou válku mnozí historici označují za katastrofu definitivně ukončující dlouhé 19. a uvozující krátké 20. století. Do první světové války narukovalo zhruba 1,4 milionu českých mužů. Padlo jich téměř 300 000.

Mezi české oběti první světové války je ovšem nutno připočítat ještě osoby zemřelé na následky zranění, nemoci a traumat. A tisíce (dodnes) nezvěstných.

Přesnější výpočet provedl demograf Vladimír Srb, který odhadl nejen české přímé válečné ztráty, tedy ztráty na bitevním poli, ale i potenciální ztráty vzniklé počtem nenarozených dětí a zvýšením úmrtnosti civilního obyvatelstva.

Podle těchto výpočtů činil náš počet padlých během války 1914 až 1918, neregistrovaných v civilních matrikách, tedy zhruba 300 tisíc osob. Mnohem vyšší však byly reprodukční ztráty: v důsledku války klesala sňatečnost, porodnost a zvyšovala se úmrtnost. Celkem lze demografické ztráty za první světové války v českých zemích vyjádřit číslem 910 000 osob.

Nejvíce Čechů samozřejmě bojovalo – byť často proti svému vnitřnímu přesvědčení – za „císaře pána a jeho rodinu“ v rakousko-uherské armádě. Další tisíce jich vstoupili do českých jednotek (legií) v Rusku, ve Francii a v Itálii.

První světová válka skončila podepsáním příměří v neděli 11. listopadu 1918 v Paříži.

Kdy – a čím – začala?

Atentát na následníka trůnu

Dne 28. června 1914 došlo v Sarajevu k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Pachateli byli (bosenští) Srbové. Rakousko-Uhersko následně dalo Srbsku ultimátum. Deset jeho požadavků bylo záměrně sestaveno tak, aby je Srbsko nemohlo přijmout a aby jejich odmítnutí následně umožnilo Rakousku-Uhersku začít válku.

Víceméně smířlivou odpověď na ultimátum předal ve večerních hodinách 25. července 1914 rakousko-uherskému velvyslanci Gieslovi sám legendární srbský premiér Nikola Pašić. Vysloveně byl Srby odmítnut jen jeden bod ultimáta, a to ten, aby na území Srbska volně operovaly rakouské vyšetřovací orgány.

Tím nastala záminka k rozpoutání války, které se nejprve říkalo Velká a později Světová. 26. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko mobilizaci a vzápětí mobilizovali i Srbové. Dne 28. července 2014 vyhlašuje Rakousko-Uhersko Srbsku válku.

Následně se do války přidávají i další státy. Na stranu napadeného Srbska se postavily tzv. Dohodové mocnosti – Rusko, Francie a později i Velká Británie. Na stranu Rakouska-Uherska se připojilo Německo, Osmanská říše a později i Bulharsko. V roce 1917 vstupují do války Spojené státy, čímž původně evropský konflikt získává celosvětový rozměr.

V době první světové války se postupně zhmotnila a rozšiřovala myšlenka na vznik samostatného českého (československého) státu. A Češi si začali uvědomovat, že pokud zvítězí tzv. Centrální mocnosti (Rakousko-Uhersko, Německo a jejich spojenci), tak bude germánský útlak Čechů a Slovanů v monarchii eskalovat.

Československé legie

Vyhlídky nevládnoucích národů rakousko-uherské monarchie na počátku války nebyly obecně příliš optimistické, protože v případě vítězství Centrálních mocností je po válce s velkou pravděpodobností čekala tvrdá vlna germanizace případně maďarizace.

To, že by zacházení se Slovany v případě válečného vítězství Germánů bylo velmi nepříznivé, si čeští vojáci mohli zakusit mj. v zajateckých táborech, kde se Němci a Rakušané velmi nevybíravě chovali k zajatým slovanským vojákům – Srbům, Rusům a dalším.

I proto začali čeští vojáci ve větším měřítku přebíhat na druhou válečnou stranu do zajetí.

Z těchto kořenů vznikly naše legie. V Rusku do nich vstoupilo na 60 000 mužů, v Itálii 20 000 mužů a ve Francii zhruba 10 000 mužů. 5 000 jich na válečných frontách padlo.

Češi v rakousko-uherských uniformách bojovali kromě nejznámějších destinací, Srbska a Itálie, i v Rumunsku, v Albánii, v Černé Hoře nebo na soluňské frontě v Řecku. Velkou zajímavostí je působení našich předků v uniformách monarchie na západní frontě ve Francii v roce 1918. Na Italské frontě zase Češi bránili slovinské území, které bylo obýváno Slovany, proti útokům italské armády.

Samostatnou kapitolou jsou boje československých legií v Rusku, které nám zajistili respekt u mocností Dohody a přispěli k uznání samostatnosti Československa.

Díky ovládnutí ruské Transsibiřské magistrály československými legiemi bylo zabráněno návratu až milionu propuštěných válečných zajatců německé a rakousko-uherské armády. Tito vojáci pak armádám Centrálních mocností chyběli při posledních rozhodujících bojích na západní frontě v roce 1918.

Legionáři bojovali i po válce

Je dobré si také připomenout, že po návratu našich vojáků do (nově vzniklého) Československa boje pro většinu z nich neskončily. Bylo totiž třeba obsadit pohraniční oblasti Čech a Moravy, které chtěli tamní Němci vojenskou silou odtrhnout a připojit k Německu či k Rakousku.

Od listopadu 1918 do července 1919 pak probíhala válka s Maďarskou republikou rad o jižní Slovensko – a v lednu roku 1919 se odehrál konflikt s Polskem o Těšínsko.

První světová válka – neboli Velká válka – z let 1914 až 1918 byla masakrem tisíciletí. Zúčastnilo se jí na 70 milionů vojáků, z nichž jich zemřelo nebo padlo cca 11 milionů. Civilních obětí bylo minimálně dalších 6 milionů.

V Rakousku-Uhersku podlehly nadšení z války především vládnoucí národy Němců a Maďarů. V českém prostředí naopak převládl neutrální až rezervovaný postoj, neboť české obyvatelstvo chápalo válku jako vnucenou – navíc vedenou proti „slovanským bratrům“ Srbům a Rusům.

Značným předělem v průběhu první světové války byl rok 1917, kdy byl ruský car Mikuláš II. během tzv. Únorové revoluce donucen abdikovat.

V Německu a v Habsburské monarchii začaly přibývat protesty a stávky a propukaly masové demonstrace. To donutilo nového císaře Karla, aby na 30. května 1917 svolal parlament, který se nesešel od počátku války.

V den znovuobnovení Říšské rady bylo na její půdě českými poslanci předneseno státoprávní prohlášení, v němž požadovali autonomii českých zemí ve spojení se Slovenskem.

Bolševická revoluce v Rusku a vstup USA do války

Císař Karel, vědom si kritické situace, v níž se monarchie nacházela, se marně pokusil o uzavření příměří. Poté, co Německé císařství odmítlo jeho ideu na podání mírového návrhu, pokusil se císař o tajné separátní mírové jednání s představiteli států Dohody. Po odhalení těchto jednání však Rakousko-Uhersko ztratilo další možnosti na jednání o separátním míru a bylo zcela připoutáno ke svému německému spojenci. Až do hořkého konce.

Válečnou situaci Centrálních mocností z dlouhodobého hlediska výrazně zhoršil i vstup Spojených států amerických do války. Američané vyhlásili válku Německu 6. dubna 1917 a Rakousku-Uhersku pak 7. prosince téhož roku.

Na sklonku roku 1917 se v Rusku během listopadového převratu dostali k moci bolševici, kteří prosazovali ukončení války s Centrálními mocnostmi. 8. listopadu byl vydán Dekret o míru a 28. listopadu zaslali bolševici Německu a Rakousku-Uhersku nótu nabízející mír.

Armády Centrálních mocností mezitím využily slabosti svého ruského soupeře a během jednání s bolševiky o uzavření mírové smlouvy postoupily na východní frontě až do Pobaltí, do Běloruska a na Ukrajinu. Bolševici souhlasili s německými a rakouskými mírovými podmínkami a 3. března 1918 byl podepsán tzv. Brestlitevský mír.

Na jaře roku 1918 postupoval i rozklad rakousko-uherské armády. U mnoha posádek docházelo k vypuknutí nepokojů. Mezi nejznámější vzpoury patřilo povstání námořníků v Boce Kotorské, vzpoura v Rumburku či vzpoura v srbském městě Kragujevac.

Rozklad Rakouska-Uherska byl doprovázen porážkami jeho armád. Poslední ofenzívy Centrálních mocností ve Francii a v severní Itálii se v létě roku 1918 vyčerpaly a iniciativu na všech frontách zcela převzaly Dohodové mocnosti posílené Spojenými státy.

V září se pod tlakem Dohody zhroutila soluňská fronta a na konci října porazili Italové demoralizovaná rakouská vojska v památné bitvě na Piavě.

Rozpad rakousko-uherské monarchie

Zoufalou situaci se císař Karel pokusil vyřešit vydáním svého manifestu 16. října, v němž ohlašoval federalizaci monarchie. Bylo to už ovšem absolutně pozdě a nic to neřešilo. Naopak, jednotlivé národy monarchie začaly vyhlašovat nezávislost a svou samostatnost.

6. října vyhlásila samostatný polský stát polská Regentská rada. Maďaři v Uhrách pak vyhlásili samostatnost 28. října, stejně jako Češi a Slováci. 29. října došlo v Záhřebu k vyhlášení samostatného Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů – pozdější Jugoslávie.

Rozpad rakousko-uherské monarchie znamenal i konec vlády Habsburské dynastie, která v českých zemích nepřetržitě vládla od roku 1526. V první světové válce se nebojoval jen v Evropě. Boje probíhaly i v Africe a Asii i na světových oceánech. Na konci této války zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko, Lichtenštejnsko a státy Skandinávie.

Jako rozhodující bojiště války se ukázala západní fronta, kde se na belgickém a francouzském území střetla německá armáda s Francouzi a Angličany – od roku 1917 podporovanými také Američany.

Dlouhé a nerozhodné boje zde do značné míry probíhaly v zákopech, a proto se hovoří o zákopové a opotřebovávací válce. Na západní frontě došlo i k nejkrvavějším bitvám celé války, u Verdunu a na Sommě.

Bitva u Verdunu trvající od února do prosince roku 1916 představuje nejdelší bitvu první světové války. Francouzi v ní ztratili 542 000 a Němci 434 000 vojáků.

Za konec první světové války se všeobecně označuje a pokládá 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří podepsané téhož dne v 5.30 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Ferdinanda Foche ve francouzském městě Compiègne.

Formálním ukončením první světové války pak byla pařížská mírová konference probíhající v letech 1919 až 1920.

Ludendorffova ofenziva

První světová válka představuje historický zlom v oblasti politické, kulturní i ekonomické. V důsledku této války došlo v Evropě i ve světě k sérii zásadních revolucí a povstání a k zániku ruské, rakousko-uherské, osmanské i německé říše.

Versailleská smlouva nadiktovaná Německu vítěznými státy Dohody během konference v Paříži však zároveň do velké míry předznamenala další světový konflikt, který vypukl zhruba po dvaceti letech – Druhou světovou válku. Ale o tom ještě bude řeč.

O rozsahu bojů v první světové válce snad nejlépe svědčí skutečnost, že celkový počet obětí čtyřnásobně převýšil souhrn všech zemřelých z předcházejících válek, k nimž došlo ve druhé polovině 19. století a ve 20. století.

Celkový vývoj války spěl v průběhu roku 1918 k závěru konfliktu. V první polovině tohoto roku – a pak částečně ještě v létě – v brzký konec války věřili pouze rození optimisté.

Posílená německá armáda totiž zahájila 21. března 1018 řetězec rozsáhlých útočných akcí zvaných souhrnně Ludendorffova ofenziva. Němci měli dokonce velmi blízko k překonání bludného kruhu zákopové války.

Pochopili, že v pozičních bojích nelze spoléhat jen na manévry vlastní palbou a posílili manévrování palebných zdrojů rozdělených do menších celků. Uvedenou taktikou se Němci dokázali opět probojovat k Marně a závažně ohrozit Paříž. Inovace bojové taktiky ale přišla pozdě.

Rozhodující obrat přišel následkem porážky Němců ve druhé bitvě na Marně v létě roku 1918. Německo tehdy čelilo na západní frontě třem armádám: francouzské, britské a americké.

Třebaže první dvě z nich byly vyčerpány několika lety nepřetržitých bojů, během nichž prošly hlubokou krizí, šlo o stále narůstající masu sil a prostředků.

11. listopadu podepsáno příměří

Armády Dohody měly rovněž možnost aktivizovat čerstvé zálohy a nahrazovat ztráty. Stál za nimi obrovský potenciál válečného průmyslu a surovinových zdrojů. Za této situace Německo, které své zálohy i zdroje fakticky vyčerpalo, nemohlo i po uvolnění sil z ruského východu dlouho odolávat. A tak kapitulovalo a 11. listopadu podepsalo příměří.

18. ledna 1919 začala v Paříži mírová konference, kterou uspořádaly vítězné mocnosti první světové války. Skončila 21. ledna 1920 a účastnili se jí představitelé 32 států. Během této konference byly na několika francouzských zámcích vyjednány a podepsány mírové smlouvy s poraženými státy, Centrálními mocnostmi a jejich válečnými spojenci.

Šlo o Versaillskou smlouvu s Německem, Saintgermainskou smlouvu s Rakouskem, Sèvreskou smlouvu s Osmanskou říší (Tureckem), Neuillyskou smlouvu s Bulharskem a Trianonskou smlouvu s Maďarskem.

Saintgermainská smlouva byla tedy mírovou smlouvou s Rakouskem. Jejím cílem bylo formálně ukončit válečný stav a právně zakotvit rozpuštění rakouské části dřívějšího Rakousko-Uherska a stanovit podmínky vzniku nového rakouského státu. Smlouvu podepsalo 10. září 1919 na zámku Saint-Germain-en-Laye poblíž Paříže Rakousko a 27 spojenců.

Saintgermainská smlouva

Smlouva obsahovala celkem 381 článků. K nejdůležitějším z nich patřily tyto body:

• Čechy, Morava, Rakouské Slezsko a drobná území v Dolním Rakousku, České Rakousy a Západní Vitorazsko připadají nově vzniklému Československu
• Jižní Tyrolsko, Istrie, Italské Tyrolsko a Kanálské údolí připadají Itálii
• Bukovina připadá Rumunsku
• Halič a Lemko-rusínská republika připadá Polsku.
• Části dolního Štýrska a Korutanska připadají nově vzniklému státu Srbů, Chorvatů a Slovinců – později Jugoslávii
• Západní oblast Maďarska připadá Rakousku pod novým názvem Burgenland
• Zakazuje se používání názvu státu „Deutschösterreich“ – Německé Rakousko
• Zakazuje se připojení Rakouska k Německé říši
• Rakouský stát se zavazuje platit válečné reparace

Československu byla článkem 208 určena povinnost zaplatit státní majetek, který získalo od Rakousko-Uherska v souvislosti s osamostatněním. Hodnota takto získaného majetku byla odhadována na 7,6 miliardy tehdejších korun.

Smlouva ze St. Germain vstoupila v platnost formálně 16. července 1920 a právně tak potvrdila zánik Rakousko-Uherska. Současně s touto smlouvou byla podepsána též dohoda, na jejímž základě měly Československo, Polsko, Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie) zaplatit příspěvek na náklady spojené s osvobozením, pro který se vžilo označení poplatek za osvobození.

Reparační nároky

Tento příspěvek mohl být kompenzován reparačními nároky těchto států. Výši příspěvku měla navrhnout reparační komise na základě průměrného národního důchodu jednotlivých území v letech 1911-1913, maximální souhrnná výše příspěvku byla určena na 1,5 miliardy zlatých franků. Československo si v rámci dohody vyjednalo strop svého podílu ve výši 750 milionů franků. Ve státním dluhu Československa byla v roce 1926 vedena samostatná část zahraničního dluhu v důsledku mírových smluv ve výši 4,4 miliardy korun.

Na konferenci v Haagu v roce 1930 byla Československu výše příspěvku na osvobození určena na 10 milionů zlatých marek ročně (asi 80 milionů korun ročně) po dobu 37 let, tj. až do roku 1966. Takže osvobození a vznik Československa opravdu nebyly „zadarmo“ a západní spojenci si za něj nechali více než dobře zaplatit.

Sèvreská smlouva je mírová smlouva podepsaná mezi státy Dohody a Osmanskou říší 10. srpna 1920 v Sèvres. Osmanská říše se v ní vzdala všech nároků na neturecká území. Turecko mělo podle této smlouvy ztratit čtyři pětiny svého území (v Evropě mu mělo zůstat jen území Istanbulu a úzký pruh kolem úžin Bospor a Dardanely, které měly být demilitarizovány a postaveny pod správu Společnosti národů). Kromě reparací musel sultán souhlasit s omezením armády na 50 000 mužů a se zabavením válečného loďstva.

Mír ze Sèvres byl ovšem především kvůli územním ziskům Řecka (většina ostrovů v Egejském moři a východní Thrákie) jednoznačně odmítnut tureckými nacionalisty a turecký parlament jej odmítl ratifikovat. Po tzv. kemalistické revoluci a řecko-turecké válce došlo roku 1923 k revizi Sevreské mírové smlouvy v Lausanne.

Lausannská smlouva

Lausannská smlouva je tedy mírová smlouva podepsaná 24. července 1923 v Palais de Rumine v Lausanne, kterou uzavřely státy Dohody (Velká Británie, Francie, Itálie, Japonsko, Řecko, Rumunsko, Jugoslávie) na straně jedné a Turecko na straně druhé a která nahradila Sèvreskou smlouvu.

Lausannská smlouva určila územní uspořádání moderního Turecka. Upřesnila turecké hranice a nařídila přesuny obyvatelstva, které začaly už předtím arménskou a řeckou genocidou. Turci jejím prostřednictvím dosáhli mnoha územních změn ve svůj prospěch – mj. byla potvrzena suverenita Turecka v celé Malé Asii a ve východní Thrákii.

Neuillyská smlouva, podepsaná 27. listopadu 1919 v Neuilly-sur-Seine u Paříže, představovala mírovou smlouvu mezi vítěznými mocnostmi první světové války a poraženým Bulharskem.

Na základě této smlouvy muselo Bulharsko vrátit Rumunsku Dobrudžu, kterou okupovalo během první světové války, a odstoupit nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců několik pohraničních území: oblast Strumice v Makedonii, okolí městeček Bosilegrad a Caribrod a několik vesnic na pravém břehu Timoku v dnešním Srbsku.

Ale Bulharsko především přišlo o přístup k Egejskému moři připojením celé bulharské Thrákie k Řecku.

Kromě územních ztrát byla bulharská armáda omezena na 20 000 mužů, zakázána byla všeobecná branná povinnost, válečné loďstvo s výjimkou pobřežních člunů a těžké dělostřelectvo. Bulharsku byly uloženy reparace ve výši 2,6 miliardy zlatých franků, později byla tato částka snížena zhruba na čtvrtinu.

Trianonská mírová smlouva

Trianonská mírová smlouva mezi Maďarskem a většinou států Dohody byla podepsána 4. června 1920 a vstoupila v účinnost 26. července 1921. Smlouva mezi signatáři ukončila válečný stav a byla podepsána v paláci Grande Trianon ve Versailles.

Smlouva zavazovala její signatářské strany k uznání nových mezinárodních hranic mezi Maďarským královstvím (dosavadním Uherskem) a jeho sousedy: Československem, Rumunskem, Rakouskem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Trianonská smlouva zároveň uložila Maďarsku coby poraženému státu povinnost platit reparace a stanovila limit na velikost jeho ozbrojených sil.

Podle Trianonské smlouvy se Maďarsko muselo vzdát více než dvou třetin (71 procent) svého dosavadního území. To bylo rozděleno mezi státy sousedící s tehdejším Maďarským královstvím:

• Československá republika – Slovensko, Podkarpatská Rus
• Rumunské království – Sedmihradsko, východní Banát, východní Krišana
• Království Srbů, Chorvatů a Slovinců – Chorvatsko, Slavonsko, Vojvodina, západní Banát, jižní Baranja
• Rakousko – Burgenland
• Polsko – části Spiše a Oravy
• Hlavní uherský námořní přístav Fiume (Rijeka) se měl stát svobodným městem, ovšem roku 1924 byl anektován Itálií

Trianonské hranice se beze zbytku nacházely uvnitř bývalého Uherska, původní hranice nebyla nikde zachována. Masivní ztráta území a obyvatel (každý čtvrtý Maďar se ocitl na území cizího státu) vedla k přetrhání tradičních ekonomických a kulturních vazeb a k devastaci hospodářství. Maďarské království přišlo o všechny solné doly, o všechny doly na drahé kovy a o 90 procent veškerých lesů v bývalých Uhrách.

Maďarský pocit křivdy

Maďaři považovali podmínky smlouvy za nespravedlivé a příliš tvrdé a od počátku se snažili o její revizi. Tento faktor určoval zahraniční politiku Maďarska po celé meziválečné období – šlo o snahu najít spojence, kteří by uznali maďarský pohled na věc a postavili se za něj na evropském diplomatickém poli.

Zároveň se však Maďaři obávali, že pokusí-li se o obnovení předválečného Uherska, vyvolají ozbrojený střet se zeměmi Malé dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie), který by pravděpodobně prohráli. I z tohoto důvodu se maďarské vedení v čele s regentem Horthym roku 1921 postavilo proti snahám sesazeného uherského krále Karla I. Habsburského o návrat na trůn.

Silný pocit křivdy nakonec Maďarsko vehnal do spojenectví s fašistickou Itálií a nacistickým Německem.

Se ztrátou historických území se Maďaři nikdy nevyrovnali a dodnes tento sentiment negativně ovlivňuje jejich vztahy se sousedy, zejména těmi s dosud početnou maďarskou menšinou (Rumunsko, Slovensko, Srbsko, Ukrajina). Trianon je široce vnímán jako jedna z největších katastrof maďarských dějin. Parlament v roce 2010 schválil 4. červen, den podpisu Trianonské smlouvy, jako památný „Den národní sounáležitosti“.

Podle průzkumu roku 2020 90 % Maďarů stále považovalo Trianonskou smlouvu za nespravedlivou.

Versailleská mírová smlouva

Versailleská mírová smlouva byla nejdůležitější z mírových smluv uzavřených na Pařížské mírové konferenci.

Tato smlouva stanovila, že Německá říše a její spojenci jsou jako původci války odpovědni za všechny ztráty a škody na civilním majetku, jež utrpěly státy spojené a sdružené v Dohodě. Německu bylo uloženo, aby zaplatilo státům Dohody značné válečné reparace. Postupně mělo Německo splácet celkem 132 miliard zlatých marek, což odpovídalo 33 miliardám amerických dolarů. Později však byla Německu část uložených reparací prominuta.

Dále ztratila Německá říše část svého území v Evropě a všechny své dosavadní kolonie v Africe a Oceánii. Ve smlouvě byly poválečné hranice Německa přesně definovány. Kromě toho byla německá armáda (Reichswehr) omezena na 100 tisíc mužů.

Smlouva byla podepsána 28. června 1919 v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles. Účinnosti nabyla 10. ledna 1920, čímž současně došlo ke vzniku Společnosti národů, jejíž zakládací listina tvořila součást Versaillské smlouvy.

Podmínky smlouvy zahrnovaly mj. ztrátu těchto dosavadních německých území a kolonií:

• Alsasko-Lotrinsko ve prospěch Francie
• Severní Šlesvicko ve prospěch Dánska
• Poznaňsko, Západní Prusko a východní část Horního Slezska ve prospěch Polska
• Hlučínsko ve prospěch Československa
• Eupen a Malmédy ve prospěch Belgie
• Severní část Východního Pruska ve prospěch Litvy.
• Oblast Sárska byla dána pod kontrolu Společnosti národů
• Město Gdaňsk v Polsku spolu s deltou řeky Visly bylo ustanoveno jako Svobodné město Gdaňsk pod dohledem Společnosti národů
• Článek 156 smlouvy převedl německé koncese v čínské provincii Šan-tung na Japonsko. To nakonec vedlo k tomu, že Čína Versailleskou smlouvu nepodepsala. Místo toho deklarovala konec války s Německem až v září 1919 a podepsala s ním separátní dvoustrannou smlouvu v roce 1921.

Vojenské podmínky Versailleské smlouvy vůči Německu byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejenom obavami z příštího vývoje, ale také poměrně pochopitelnou touhou po odplatě.

K utvrzení touhy po odplatě přispěly také obrovský počet padlých a zraněných francouzských vojáků a civilistů a nesmírné ekonomické škody způsobené Němci.

Omezení německé armády

Německá armáda byla ustanoveními Versailleské smlouvy omezena na 100 tisíc mužů. Všeobecná branná povinnost v Německu byla zakázána. Německo nesmělo mít žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo a žádný generální štáb. Ponorky byly Německu zcela zakázány, stejně tak jako vojenské letectvo.

Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Němců je platit jsou některými historiky uváděny jako jedna z příčin politické a hospodářské krize tzv. Výmarské republiky a následného převzetí moci Adolfem Hitlerem ústícím do vypuknutí druhé světové války.

Za Spojené státy americké sice prezident Woodrow Wilson Versailleskou smlouvu přímo na místě podepsal, avšak Senát Spojených států ji odmítl ratifikovat.

Například pensylvánský senátor Philander Knox Wilsonovi řekl:

Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.

Následně byla republikány v Senátě ratifikace Versaillské smlouvy dvakrát zablokována. Částečně z důvodů upřednostňování izolacionismu spojeného s neuznáváním Společnosti národů, částečně potom kvůli z jejich hlediska neúměrné výši reparací uložených Německu.

Tzv. Velká Dohodová trojka chtěla po první světové války od začátku Německo potrestat a omezit či znemožnit jeho schopnost kdykoli v budoucnu vyvolat v Evropě další válečný konflikt. To se nepodařilo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie zase chtěla Německo jako protiváhu francouzské dominanci v Evropě. Spojené státy americké chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející zejména z francouzských požadavků, s minimálním ohledem k ostatním účastníkům.

Cesta k Mnichovu

Versaillská mírová smlouva měla mnohé významné kritiky. Světově uznávaný ekonom John Maynard Keynes, který na Pařížské konferenci zastupoval britské ministerstvo financí, napsal:

Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že na sebe pomsta nenechá čekat.

Německo nebylo Versailleskou smlouvou ani zničeno, ani usmířeno. Versailleská smlouva způsobila značné ochromení německé ekonomiky na začátku dvacátých let 20. století. To vyvolalo hyperinflaci a vleklou ekonomickou krizi. A v politické rovině nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem.

Ten zásadní problém ovšem nebyl v obsahu Versaillské smlouvy, ale v neschopnosti a neochotě dohodových mocností tuto smlouvu tvrdě vymáhat a netolerovat její porušování po Hitlerově nástupu k moci.

Spojenci se například v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, nezmohli ani na diplomatický odpor. Tato jejich submisivnost a nečinnost byly hlavními příčinami vzrůstající německé agresivity a v konečném důsledku i příčinami vypuknutí druhé světové války.

Z našeho národního pohledu byly smutnými milníky na této cestě západního selhání a zrady ostudná Mnichovská dohoda z podzimu roku 1938 a okupace českých zemí v březnu roku 1939.

Ale to už je jiná historie. Nebo ne? Netrvá nakonec ta Velká válka dodnes?

Původně publikováno na stránkách Ztráty&Nálezy.