Tak jako každý rok jsem se i letos 17. listopadu zúčastnil pietního aktu v Ruzyňských kasárnách.

Na tomto místě bylo časně zrána před 86 lety Němci popraveno devět vlasteneckých vedoucích představitelů českého studentského hnutí. A poté, až do jara roku 1945, ještě stovky našich odbojářů, národních hrdinů.

Bez 17. listopadu 1939 by nebylo 17. listopadu 1989.
A 17. listopadu 1939 by zase nebylo bez 28. října 1939.

V tento den proběhla v Němci okupované Praze mohutná demonstrace českého národního vzdoru. Desítky tisíc občanů provolávaly slávu Československé republice, Masarykovi
a Benešovi. Němci proti nim nasadili jednotky SS, rozehnali je ostrou střelbou a na 400 demonstrantů vážně zranili. Smrtelně zraněni byli Václav Sedláček a student Jan Opletal.

Občanské a studentské nepokoje v den Opletalova pohřbu, 15. listopadu 1939, se staly záminkou pro schválení plánu „Sonderaktion Prag“, zátahu německé okupační moci na české studenty. 1200 českých studentů bylo deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen, 35 z nich tamní pobyt nepřežilo. Následovala poprava devíti studentských předáků a uzavření všech českých vysokých škol.

To mělo původně trvat tři roky, ale po nástupu Reinharda Heydricha na pozici říšského protektora v českých zemích bylo prodlouženo „na věčné časy“. Což jasně potvrdilo, že tento německý krok neměl vést pouze ke krátkodobému odstrašení české společnosti a neutralizaci protiokupačních aktivit, ale že šlo o jasnou součást tzv. konečného řešení německé otázky: germanizaci českomoravského prostoru, vystěhování většiny Čechů na východ a totální likvidaci jakékoli budoucí české inteligence.

Studentští předáci, popravení v Ruzyňských kasárnách dne 17. listopadu 1939, byli různého sociálního původu a různého „politického vyznání“ ve smyslu jejich inklinace k jednotlivým politickým ideologiím. Jedno však měli společné: ryzí vlastenectví a nesmírnou odvahu. Je to patrné i na životních příbězích dvou z nich.

Václav Šaffránek byl nejmladším z popravených 17. listopadu 1939. V době smrti mu ještě nebylo ani 19 let, byl studentem prvního ročníku Českého vysokého učení technického. Byl synem důstojníka československé armády. I proto se, jako sedmnáctiletý, zúčastnil všeobecní mobilizace v roce 1938. Byl silně věřící katolík a předseda Sociální studentské akce v Praze. Tedy dnešní terminologií člověk křesťansko-sociálního zaměření. Od léta roku 1939 byl spojkou vojenské odbojové organizace Obrana národa. 17. listopadu 1939 byl ve dvě hodiny v noci zatčen gestapem a téhož dne ráno bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách.

Jan Weinert naopak patřil k těm starším z popravených. Byl to pedagog a historik, na podzim roku 1939 středoškolský profesor v Praze. Byl aktivním členem kramářovského Národního sjednocení a předsedou Svazu českého studentstva. V říjnu roku 1939 přednesl odvážný veřejný projev, ve kterém mj. prohlásil německou okupaci českých zemí za dočasnou dějinnou záležitost. Dne 15. listopadu 1939 intervenoval na německém policejním ředitelství v Praze ve prospěch studentů, zadržených po pohřbu Jana Opletala. A to ho stálo život. 16. listopadu byl zatčen gestapem a o den později popraven.

Dodnes není úplně zřejmé, kde skončila těla popravených českých studentských představitelů. Dle historických zkoumání a výpovědí pamětníků byla Němci nejspíš převezena do Liberce v tehdejší Sudetské župě Velkoněmecké říše a tam zahrabána do země. Aby se jejich hroby v budoucnu nemohly stát pietními místy a aby tito hrdinové nenalezli spočinutí v rodné zemi, kterou tolik milovali.

Hlavním iniciátorem vražedného zátahu na české studenty a vysoké školy na podzim roku 1939 byl Karl Hermann Frank, mimořádně odpudivá postava nacistického hnutí a jeden z vůdců českých (tzv. sudetských) Němců. V prvních letech německé okupace českých zemí byl státním tajemníkem v úřadu říšského protektora, později německým státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava. Tedy v podstatě pánem nad životem a smrtí Čechů.

Byl architektem a iniciátorem vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků a mnoha dalších zvěrstev. Nařídil i poslední hromadnou popravu Čechů v Protektorátu začátkem května 1945 v Malé pevnosti Terezín, kdy tak učinil dokonce proti vůli a přes zákaz nacistických pohlavárů v Berlíně.

Po popravě devíti českých studentských představitelů a uzavření českých vysokých škol na sklonku roku 1939 Frank prohlásil: „Od nynějška budeme bez jakékoli výstrahy zasahovat těmi nejtvrdšími prostředky. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen!“

Připomínejme si tato jeho slova vždy, když se někdo ze současné české politické reprezentace bude klanět Frankovým pohrobkům na sudetoněmeckých sjezdech a kdykoli nás tito lidé budou vyzývat k omluvám za odsun Němců.

Budiž věčná čest památce hrdinů 17. listopadu 1939!

Původně publikováno na stránkách Parlamentní listy.