Zabýváme-li se sporem ohledně (ne)jmenování Filipa Turka ministrem, nelze odhlížet od kontextu, jímž byl pokus jistých kruhů zbavit se Miloše Zemana. Tehdy bylo dovoleno doslova vše. Vyhrožovalo se aplikací ústavního článku 66, a žádná dehonestace a urážka nemocného člověka nebyla tabu. Tím byla ovšem nastavena laťka pro časy budoucí, a netřeba podotýkat, že byla nastavena proklatě nízko.

Když Hermann Göring hájil před norimberským tribunálem existenci vyhlazovacích koncentračních táborů, argumentoval potřebou zbavit se komunistů. Věřil, že na tuto formulaci bude Západ slyšet. Koneckonců, v USA se brzy dostal k moci fanatický mccarthismus, který se snažil vymýtit cokoli levicového.

Na začátku nového roku zažila Venezuela – a spolu s ní i mnozí z nás – šok, když americké speciální jednotky za zvuku bomb unesly z Caracasu prezidenta Nicoláse Madura. Podle dostupných informací zahynulo kolem 80 lidí. Krátce nato vystoupil americký prezident Donald Trump s prohlášením, že „Venezuelu budou nyní, dokud to bude nutné, spravovat Spojené státy“. Vzniklé náklady nejspíš zaplatí z venezuelské ropy, pro kterou má „prezident, který nezahájil žádnou válku“, vyhlédnuté nové majitele. Americké, samozřejmě. Pro kritiky amerického intervencionismu je to další učebnicový příklad porušení suverenity cizího státu. Jenomže tento příběh není tak jednostranný, jak se na první pohled zdá.

Milí čtenáři,
v této stati vám všem chci v prvé řadě popřát klidné předvánoční a posléze pohodové vánoční období a vše nejlepší v dalším roce. Tímto textem se s vámi v letošním roce rozloučím, a budu se na vás těšit opět v tom následujícím.