Tak jako každý rok jsem se i letos 17. listopadu zúčastnil pietního aktu v Ruzyňských kasárnách.

Jistě si všichni vzpomenou, jak se mainstreamová média vyjadřovala na adresu demonstrací proti kabinetu Petra Fialy. Padaly výrazy jako „lůza“, „proruští kolaboranti“, „pátá kolona“, „dezoláti“. Tyto demonstrace nebyly nikdy propagovány Českou televizí – a jejich představitelé byli hrubě dehonestováni. Lékaři, učitelé, zemědělci – ti všichni, kteří se do těchto demonstrací zapojili, si vyslechli, že stojí na špatné straně a podporují „zlo“.

Den 17. listopadu by pro nás všechny měl být mementem. Rok 1939 je symbolem naší poroby a zničení našeho státu. Je symbolem útlaku, nesvobody, ale i vzdoru. Tehdy naši vysokoškolští studenti bojovali proti nacismu. Někteří, jako například Jan Opletal, zaplatili cenu nejvyšší.
Nezapomínejme na násilné uzavření našich vysokých škol. Nezapomínejme na vyhánění našich lidí z pohraničí. Nezapomínejme na všudypřítomný teror a strach.
Bohužel z mainstreamových médií mizí jak připomínka událostí 14. až 16. března, tak 17. listopadu 1939. Nejhorší, co se národu může stát, je, když přichází o svou historickou paměť.

První světová válka, jejíž konec si v těchto dnech připomínáme, byla konfliktem, který drsně a zásadně přepsal mapu Evropy a znamenal definitivní konec „starého dobrého světa“ a nástup modernity 20. století – včetně destrukce přirozeného hodnotového řádu a zrodu ničivých totalitních režimů.

Kam může zajít ideologický fanatismus, názorně předvedl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, Ladislav Kudrna. Nelíbí se mu totiž, že by jedna ze stanic nové trasy metra D měla nést jméno výrazné osobnosti československé literatury.

V projevu Petra Pavla u příležitosti 107. výročí vzniku Československa lze nalézt celou řadu témat, jež by zasloužila hlubší diskusi. Má stať se zaměří na problematiku občanské společnosti.

Dnes je vhodná příležitost k zamyšlení nad tím, jaké jsou vlastně ideové kořeny naší novodobé státnosti. Právě 28. října v Den vzniku samostatné Československé republiky.

V přímém přenosu sledujeme snahu jak rozbít, zneuznat či alespoň zdiskreditovat výsledek voleb, říká Zuzana Majerová. Role, jakou při tom sehrávají neziskovky a další „občanský sektor“ podle ní jen potvrzuje, že skutečně bude třeba přijmout českou obdobu amerického zákona FARA.

Zamýšlíme-li se nad výsledky parlamentních voleb v České republice, speciální pozornost by měla být věnována prvovoličům.
Jak a proč volí lidé ve věku 18 až 22 let? Co jejich rozhodování ovlivňuje? Jaká perspektiva tyto lidi čeká?
Hned na začátku tohoto pojednání je třeba zdůraznit, že sledovaná populace není homogenní. Liší se svým pohlavím, úrovní svého vzdělání, sociálním a ekonomickým statusem, příslušností k městu či venkovu atp.

Má-li být jakýkoli politický systém sestávající z konkrétních institucí, vztahů a norem funkčním a udržitelným, je nezbytné, aby pro většinu své populace vytyčil cíl hodný dosažení a aby byl schopen zajistit společenskou integritu a její konsensus.
Položme si otázku, jaký společný úkol charakterizuje libovolný politický systém bez ohledu na typ režimu, bipartismus či multipartismus nebo skutečnost, zda se jedná o monarchii či republiku.
Zde se rýsuje zřejmý společný jmenovatel: Udržet si moc, zajistit si společenský konsensus.