Na začátku nového roku zažila Venezuela – a spolu s ní i mnozí z nás – šok, když americké speciální jednotky za zvuku bomb unesly z Caracasu prezidenta Nicoláse Madura. Podle dostupných informací zahynulo kolem 80 lidí. Krátce nato vystoupil americký prezident Donald Trump s prohlášením, že „Venezuelu budou nyní, dokud to bude nutné, spravovat Spojené státy“. Vzniklé náklady nejspíš zaplatí z venezuelské ropy, pro kterou má „prezident, který nezahájil žádnou válku“, vyhlédnuté nové majitele. Americké, samozřejmě. Pro kritiky amerického intervencionismu je to další učebnicový příklad porušení suverenity cizího státu. Jenomže tento příběh není tak jednostranný, jak se na první pohled zdá.

Milí čtenáři,
v této stati vám všem chci v prvé řadě popřát klidné předvánoční a posléze pohodové vánoční období a vše nejlepší v dalším roce. Tímto textem se s vámi v letošním roce rozloučím, a budu se na vás těšit opět v tom následujícím.

Milí čtenáři,
v této stati vám všem chci v prvé řadě popřát klidné předvánoční a posléze pohodové vánoční období a vše nejlepší v dalším roce. Tímto textem se s vámi v letošním roce rozloučím, a budu se na vás těšit opět v tom následujícím.

Pokud má být jakékoli téma uchopeno co nejblíže obrazu reality, je k němu nutné shromáždit maximum relevantních informací a ty podrobit kritice. Jakmile je část informací z úvah vyloučena, výsledný obraz bude zkreslen. Přesně to se stalo v našem veřejném prostoru v okamžiku, kdy se o dění na Ukrajině smělo psát a mluvit toliko v množině takzvaných „západních hodnot“, a vše co jejich konceptu odporovalo, bylo vyloučeno jako „ruská propaganda“. Parafrázujeme-li známý výrok: To, že jste paranoidní, neznamená, že po vás nejdou, získáme poučku: To, že je něco ruskou propagandou, ještě neznamená, že tomu tak není.

Tak jako každý rok jsem se i letos 17. listopadu zúčastnil pietního aktu v Ruzyňských kasárnách.

Jistě si všichni vzpomenou, jak se mainstreamová média vyjadřovala na adresu demonstrací proti kabinetu Petra Fialy. Padaly výrazy jako „lůza“, „proruští kolaboranti“, „pátá kolona“, „dezoláti“. Tyto demonstrace nebyly nikdy propagovány Českou televizí – a jejich představitelé byli hrubě dehonestováni. Lékaři, učitelé, zemědělci – ti všichni, kteří se do těchto demonstrací zapojili, si vyslechli, že stojí na špatné straně a podporují „zlo“.

Den 17. listopadu by pro nás všechny měl být mementem. Rok 1939 je symbolem naší poroby a zničení našeho státu. Je symbolem útlaku, nesvobody, ale i vzdoru. Tehdy naši vysokoškolští studenti bojovali proti nacismu. Někteří, jako například Jan Opletal, zaplatili cenu nejvyšší.
Nezapomínejme na násilné uzavření našich vysokých škol. Nezapomínejme na vyhánění našich lidí z pohraničí. Nezapomínejme na všudypřítomný teror a strach.
Bohužel z mainstreamových médií mizí jak připomínka událostí 14. až 16. března, tak 17. listopadu 1939. Nejhorší, co se národu může stát, je, když přichází o svou historickou paměť.

První světová válka, jejíž konec si v těchto dnech připomínáme, byla konfliktem, který drsně a zásadně přepsal mapu Evropy a znamenal definitivní konec „starého dobrého světa“ a nástup modernity 20. století – včetně destrukce přirozeného hodnotového řádu a zrodu ničivých totalitních režimů.

Kam může zajít ideologický fanatismus, názorně předvedl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, Ladislav Kudrna. Nelíbí se mu totiž, že by jedna ze stanic nové trasy metra D měla nést jméno výrazné osobnosti československé literatury.

V projevu Petra Pavla u příležitosti 107. výročí vzniku Československa lze nalézt celou řadu témat, jež by zasloužila hlubší diskusi. Má stať se zaměří na problematiku občanské společnosti.