Milí čtenáři,

v této stati vám všem chci v prvé řadě popřát klidné předvánoční a posléze pohodové vánoční období a vše nejlepší v dalším roce.
Tímto textem se s vámi v letošním roce rozloučím, a budu se na vás těšit opět v tom následujícím.

Rok rozhodnutí s pachutí zmaru

Pojďme se zamyslit, co pro Českou republiku rok 2025 znamenal, a to jak z pohledu vývoje domácího, tak zejména v kontextu celosvětového dění.
Vyjdeme-li z fráze Petra Fialy, prožili jsme rok rozhodnutí. Máme za sebou parlamentní volby, jejichž hlavním výsledkem je konec Fialova kabinetu.
Většina občanů se vyslovila proti podpoře Green Dealu a emisním povolenkám, proti bez limitní imigrační politice a proti zběsilému navyšování výdajů na zbrojení na úkor sociální politiky, zdravotního a vzdělávacího systému, zemědělství, průmyslu, ale též budování dopravní infrastruktury a bytové výstavby.
Současně ale nelze zavírat oči před faktem, že vládní strany jako celek zaznamenaly oproti minulým parlamentním volbám nárůst hlasů. Navzdory korupčním kauzám, selhání v oblastech energetické politiky, digitalizace stavebního řízení či v oblastech školství a zdravotnictví. Navzdory výraznému potlačení svobody projevu, kdy jsme se opět dočkali cenzury, a kromě ní KRITu, kriminalizaci takzvaně nevhodných názorů, nezákonného vypínání alternativních webů, dělení občanů do kategorií včetně pejorativního označení „dezolát“ či zřízení funkce koordinátora strategické komunikace. Navzdory poklesu životní úrovně mnohých z nás. Navzdory potlačení diskuse s apelem na poslušnost a prosazováni dogmat.

Válkou ohraničený kabinet

Říjnové parlamentní volby mimo jiné ukázaly, že zde zatím není místo ani pro sjednocenou levici, natož pro subjekty antisystémové. Většina voličů se upíná k osobě Andreje Babiše jako ke spasiteli. Toto samo o sobě je vzkazem neradostným. Je zřejmé, že většina lidí se bude muset dobrat poznání, že spasitelé v politice neexistují.
Z hlediska fungování společnosti jsou pro mě důležité tři resorty: Zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí. Za vlády Fialova kabinetu na nich působili Válek, Bek a Jurečka. Co zmůže muzikolog ve školství či zemědělec v problematice sociálního zabezpečení, jsme bohužel pocítili na vlastní kůži. Za Válka pak nebyly k dispozici základní léky. Bouřili se lékaři i učitelé.
Žádná zásadní změna se nedá čekat od tria Vojtěch, Plaga a Juchelka, přičemž první dva jmenovaní již ministry byli. Aleš Juchelka začínal v politice v dresu TOP09.
Fialův kabinet začal vládnout těsně před vypuknutím války na Ukrajině, a je symbolické, že skončí patrně těsně před jejím koncem. Jednalo se o kabinet, jenž si bral vzor z režimu, co byl prolezlý korupcí a zakazoval opoziční, většinou levicové, strany a rovněž opoziční média. Podle mého tedy není na škodu, když se ještě chvíli podusí ve vlastní šťávě.

Pan Pavel nemá pana Turka stále rád…

Petr Pavel odmítá jmenovat Filipa Turka ministrem. Tímto počínáním je nekonsistentní sám se sebou. Připomeňme si kauzu pana Hladíka, kterého pro změnu odmítal do ministerské funkce jmenovat Miloš Zeman. Petr Pavel tehdy prohlásil:
„Jsem rád, že hned po inauguraci mohu učinit první pracovní krok, a jmenovat nového ministra životního prostředí. Mohu tím ukončit dlouhé období dohadů a výhrad. Jsem rád, že i z toho, co jsem měl možnost si zjistit, tak byly prázdné.“
Na schůzce (která patrně nebyla jediná – a zjevně tak nebyla náhodná) Petra Hladíka a starosty městské části Židenice Aleše Mrázka ohledně privatizace domu v Židenicích byl přítomen i vlivný brněnský lidovec Filip Leder. O dům mělo zájem bytové družstvo vedené manželkou hlavního obviněného Michala Horkého, Leder byl přitom právník rodiny Horkých. Hladík měl iDnesu říct, že si na schůzku nevzpomíná.
Policisté prověřovali podezření, že Hladík byl jedním z politiků, kteří gangu okolo Horkého pomáhali privatizace domů prosadit v zastupitelstvech. Petr Hladík v případu figuroval jako svědek. Policie však zaznamenala několik schůzek, a to včetně jedné, na které se sešel s výše zmíněným podnikatelem. Sice zde nejsou proti panu Hladíkovi důkazy, nicméně podezření z kriminálního jednání výše zmíněná fakta vyvolávají. Přesto Petr Pavel důvod k nejmenování pana Hladíka ministrem nespatřoval.
Zatímco v případě pana Hladíka měl prezident Pavel jasno, že pochybnosti nejsou na místě, u pana Turka si je jist, že ministrem být nemůže, třebaže z kriminálního jednání podezřelý není (takovéto spekulace ovšem prezidentovi republiky nepřísluší):
„Já nechci spekulovat, s čím Filip Turek přijde. Na druhou stranu si dokážu jen těžko představit něco, co by mohlo nějakým způsobem zvrátit názor, který není pouze můj, ale velké části veřejnosti. A to, že Filip Turek je nositelem vlastností a přístupu nejen k právu, ale i k pravidlům, který skutečně není slučitelný s funkcí tak vysokého veřejného činitele, jako je ministr.“
Osobně rozhodně nepokládám Filipa Turka jako vhodného kandidáta ani na resort zahraničí, ani životního prostředí. V čele ministerstva zahraničních věcí bych rád viděl zkušeného diplomata, a nikoli někoho se sklonem k pubertálním gestům, jimiž smutně proslul bakalář Lipavský. Životní prostředí by dle mého měl vést někdo, kdo této problematice rozumí a zabývá se jí.
Ale o tom, kdo bude ministrem, nerozhoduji já, a neměl by ani prezident republiky.
Na druhou stranu se přiznám, že jsem schvaloval výtky prezidenta Miloše Zemana k bakaláři Lipavskému jako ministrovi zahraničí. Jeho nedostatečné vzdělání bylo handicapem, což se v praxi projevilo.
Abych byl konsistentní, může prezident Pavel vyvíjet tlak na Filipa Turka. Problém spočívá, jak jsem již zmínil, v nekonsistenci prezidenta Pavla. U jednoho kandidáta na ministra životního prostředí mu nevadilo podezření z nekalých praktik, u druhého má být nepřekonatelnou překážkou to, co údajně psal na sociální sítě? Když ale mohl být ministrem Výborný, který se netajil, že svému resortu vůbec nerozumí, tak proč ne Turek? Petr Pavel hovoří v souvislosti s panem Turkem o nastavení morálních limitů. K tomu lze dodat následující: Hlava státu nemá kádrovat kandidáty na ministry z něčeho tak vágního, jako je morální hledisko. Za druhé je pak zde příprava Petra Pavla na rozvědčíka v době, kdy byli „dezoláti“ nazýváni „ztroskotanci“.

Prostor pro antisystémovou stranu?

Osobně jsem velice rád, že období vlády Fialova kabinetu skončilo. Nikdy se nemohu cítit dobře, pokud o životě občanů rozhodují lidé jako Jermak, von der Leyenová, Mogheriniová či Rakušan. Nikdy se mi v mém dospělém období nedýchalo tak těžko jako za Fialovy vlády.
Paradoxně většina voličů toužila po jediném – sdělit Fialovu kabinetu, že už skutečně stačilo, jenom bez toho, aby volila hnutí, které si toto heslo vetkalo do svého názvu. Ukázalo se, že pro mainstream zde existuje jedno zlo větší, než Andrej Babiš – a to komunismus. „Antibabišismus“ tak zcela zanikl v hysterickém a zuřivém antikomunismu.
Teprve uvidíme, jaká vláda nám tu vznikne, co bude prosazovat, a proti čemu se zásadním způsobem vymezí.
Od toho se bude odvíjet i osud SPD a Stačilo! Vznikne zde jedna silná antisystémová strana? V co se přerodí Stačilo? Či snad tento subjekt zcela zanikne?
Záležet zde bude hlavně na tom, co všechno se v nejbližších měsících stane. Rozpadne se koalice Spolu? Kdo a jakým směrem povede ODS? Dojde k rozštěpení této strany? Zmizí lidovci a TOP09 z politické mapy České republiky? Bude nová vláda prosazovat sociální politiku?

Chcete obětovat své děti pro Mandona?

Odpovědi na tyto otázky zároveň zodpoví dotaz, zda zde bude poptávka po přejmenovanému subjektu Stačilo! A možná ani nebude třeba měnit jeho název. „Stačilo“ může sloužit jako apel proti další nesnesitelné vládě – ovšem i kolabujícímu systému. Někdo vychází z hypotézy, že naše společnost bude žít v blahobytu, Evropská unie bude vzkvétat na věčné časy a NATO se rozšíří až na Mars. Proti této hypotéze ale stojí zoufale zadlužené motory EU, mezi něž se řadí jak Německo, tak Francie – a rovněž vývoj války na Ukrajině, kdy ta v propagandistickém mainstreamu tak dlouho vítězila, až je zralá na pomyslný ručník v ringu. Fabian Mandon, horký favorit na pomyslnou cenu Marie Antoinetty, Zlatý koláč, místo řešení rozsáhlé ekonomické krize vybízí francouzské občany, aby byli připraveni obětovat své děti. Je jen otázkou času, kdy francouzští občané vyjeví svou připravenost obětovat pana Mandona a jemu podobné.

Co hlavně je třeba změnit?

Je třeba si současně uvědomit, že pnutí v naší společnosti nekončí, ale je dále živeno. Vyrostly nám tu dva nesmiřitelné tábory, které jsou ochotny na cestě k moci obětovat v podstatě cokoli.
Jako jedno z hlavních předsevzetí do nového roku bych tedy stanovil snahu o vzájemnou diskusi a pomyslné zasypávání již velice hlubokých příkopů. Máme-li mít jako národ budoucnost, nesmíme se především sami zničit. Současně potřebujeme školství, které nebude naše děti indoktrinovat a vštěpovat jim, co si mají myslet, ale bude je učit přemýšlet, a rovněž potřebujeme média, která nepovedou permanentní propagandu, ale zajistí nám přístup k relevantním informacím pro naše svobodné rozhodování.

A co na to Česká republika?

Zcela klíčový však pro naše směřování bude vývoj celosvětový. Už v tuto chvíli je zřejmé, že unipolární mocenský řád byl nahrazen multipolárním. Bude pro nás nesmírně důležité sledovat, jak na tento vývoj zareaguje Evropa.
Nelze přehlížet zadlužení Francie či Německa, což v kombinaci s nezvládnutou migrační politikou, masivním zbrojením, politikou Green Dealu a problémy automobilového průmyslu může vést k výrazným sociálním otřesům. Rozpadne se v jejich důsledku Evropská unie?
Co bude s Ukrajinou? Čím dál více se mluví o obří korupci jejích vrcholných představitelů, a na frontě je den za dnem blíže totální porážce.
Spojené státy americké se rozcházejí se Spojeným královstvím. Kde jsou doby, kdy G. W. Bush a A. Blair společně hájili neobhajitelný útok na suverénní stát Irák. Civilní oběti zde ani jednomu nevadily. Hlavně, že se pěly ódy na takzvané západní hodnoty.
USA zatím přejmenovaly resort obrany na ministerstvo války, a hodlají napadnout Venezuelu. Pokud se tak stane, uvalí na ně EU sankční balíčky? Vyloučí je z olympiád a mistrovství světa v různých sportech? Zavlají na našich budovách venezuelské vlajky?
V tomto kontextu je nejvyšší čas se ptát, co s NATO. Bude následovat osud Varšavské smlouvy? Nebo nás ještě před tím čeká střet tohoto paktu s Ruskem a Čínou, a možná i Indií?
Jsou zde ale i jiné druhy válek než ozbrojené konflikty (Ostatně, nakolik hodnotově uvědomělé Evropany vzrušují masakry civilistů včetně dětí v Súdánu?). Mám na mysli války obchodní, celní, blokaci důležitých surovinových zdrojů.
Evropa již není mocností koloniální, a dokonce ani postkoloniální. Z toho ovšem vyplývá, že její sociální blahobyt končí. Pomalu, ale jistě, se přesouvá na periferii mocenské šachovnice. Jak na tento vývoj bude reagovat Česká republika?

Předpokládám, že řadu odpovědí na tyto otázky získáme již během následujícího roku.

Ještě jednou nám všem přeji, abychom si mohli aspoň trochu vydechnout, a nemuseli jsme prožívat každodenní úzkost, že budeme zataženi do zničující válečné apokalypsy. Aby se tak nestalo, nečekejme s rukama založenýma v klíně. Vzdělávejme se, zajímejme se o okolní dění, buďme aktivní. Sice si tak nezaručíme, že se nám povede lépe, ale aspoň budeme vědět, že jsme pro to něco udělali. A to není málo.

Ve tmě churaví…

Když se nám opět svátky k dveřím blíží,
v nichž klid a mír prý léta pramení,
hledejme sebe navzdory vší tíži,
hledejme v druhých dobrá znamení.

Přeji nám mysl, co je otevřená,
a která z dogmat hradby nestaví.
Přeji nám hloubku, jež nás poznamená,
přeji nám cit, jak poznat bezpráví.

Ať touha chápat stále dál nás žene,
poznání léčí tabu nakažené,
pochybnost lék je, který uzdraví.

Přejme si pohnout tím, co na nás padlo,
dýchejme volně. Pozor na chapadlo.
Chtějme svět světla. Ve tmě churaví…

Co stojí na ní…

Co že vám předně v novém roce přeji?
Lásku, jež dává mír a bezpečí,
a jež, když bolest bodá nejostřeji,
mysl, co choří, rázem vyléčí.

Lásku, co umí otevírat dveře,
které nám často ego zamyká.
Postaví most, jenž stojí na důvěře
nad strží, která zve se panika.

Přeji vám lásku pevnější než sloupy:
S ní není hříchu, který nevykoupí.
Překoná všechny druhy obtíží.

Láska má moc, s níž měnit lze tvář světa,
co stojí na ní, to nic nerozmetá:
Skrz duši na vše totiž pohlíží…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.