Děsivým fenoménem současnosti je neustálé posuzování toho, na které že straně ten který člověk stojí a jaké zastává názory s tím, že pokud je vyhodnoceno, že se jeho postoje neslučují s těmi jedině správnými, čelí dotyčný jedinec pranýřování, lynči a exkomunikaci.
Asi není zapotřebí dodávat, že výše uvedený popis necharakterizuje princip demokratický, ale naopak definuje praktiky ryze totalitní ve stylu: Je proti nám, kdo nejde s námi.
Jako příklad zde poslouží Oldřich Kaiser, herec, komik a skvělý improvizátor.

Stručně k antikomunismu a dělnickému hnutí

Oldřich Kaiser nemusí nikomu nic dokazovat. Vedl život nespoutaný a pestrý. Nikdy nepatřil k těm, co rovnají krok a dávají si pozor na jazyk.
Názorově se profiluje jako zarytý antikomunista. To je bod, v němž se s ním ideově rozcházím, neboť eufemisticky řečeno nesouzním s černobílým viděním, kde vše zavánějící levicí je zlo. Například hra „Žena za pultem 2: Pult osobnosti“, mi přijde plytká, vulgární a povrchní.
Já si přínosu dělnického hnutí cením a odděluji ho od prázdných ideologických frází. Beru to tak, že Neffův Pecold v 19. století bojoval i za má dnešní práva.
To nic ovšem nemění na tom, že dotyčného považuji za vynikajícího herce humorných i vážných rolí. Herce, který má vnitřní obsah a je schopen hlubokých prožitků, a nemusí ani nic říkat (viz například Zahradníkův rok).

Už není jejich?

O to více mě šokuje, že ho takto nedokáže vnímat ta část společnosti, která by narozdíl ode mě k němu měla být ideologicky blízko.
Stačilo, aby se pan Kaiser objevil na jiné než Českou televizí podporované demonstraci, a místo bakaláře Mináře si vybral profesora Druláka.
Najednou je zapomenuto vše minulé, a Oldřich Kaiser je rázem pro řadu z těch, kteří ho včera velebili, odporným vyvrhelem. Dovolil si argumentovat jinak, než je oficiálně předepsáno.

Oldřich Kaiser je stále svůj…

Z mého pohledu však Oldřich Kaiser pouze dostál tomu, jak se celou dobu prezentuje: Jako člověk svobodomyslný a zarytý antikomunista. Na nic si tedy, narozdíl od jiných, nehrál a nehraje. Je sám sebou, což je úkaz vzácný.
Jako zarytý antikomunista nesnáší kariérního komunistu, Petra Pavla, neboť ten, kdy pánové Babiš a Klempíř údajně udávali, stoupal v hierarchii vysoko nad nimi, nad řadovými pěšáky. Proto je pro mě vyloženě nechutné, když před ním tají bývalí disidenti. Tím popírají vše, co dělali před rokem 1989.
Jako zarytý antikomunista nemá Oldřich Kaiser v oblibě „svazáky“. Protiví se mu jednotné proudy na povel. Z tohoto důvodu odmítá následovat Mikuláše Mináře.
Koho zajímá skutečný rozhovor Oldřicha Kaisera s Barborou Mašát Janákovou z Deníku N, může si ho dohledat na internetu.

S trochou nadsázky

Představme si, jak by tento rozhovor mohl vypadat před rokem 1989 (pro jistotu zdůrazním, že se jedná o fikci).
Uvědomělý redaktor: Soudruhu, ty nevěříš naší televizi? Pro tebe snad není dost objektivní?
Ztroskotanec: Já si myslím, že není vůbec objektivní.
Uvědomělý redaktor: Chceš tím snad říci, že neplní to, co má?
Ztroskotanec: Já nevím, co plní, ale já se z ní nic nedozvím.
Uvědomělý redaktor: A co by ses chtěl jako dozvědět?
Ztroskotanec: Tak, co se ve světě děje.
Uvědomělý redaktor: Vždyť naše televize mluví o Ukrajině neustále.
Ztroskotanec: No právě.
Uvědomělý redaktor: A to ti je málo?
Ztroskotanec: Tak já jsem jen hloupej komik, že jo, ale myslil jsem, že svět se nachází i za hranicema Ukrajiny. Je tu třeba Polsko a dění kolem ústavního soudu tam.
Uvědomělý redaktor: Naše televize je samozřejmě na straně demokracie, tedy Tuska. Ty jsi snad na straně Ruska?
Ztroskotanec: Nejsem, ale vy stejně napíšete, že jsem.
Uvědomělý redaktor: Protože stojíš na špatné straně.
Ztroskotanec: To jsem stál vždycky. Na těch správnejch stranách je přetlak. Tam jsou vždy ti, co mění kabáty, košile, a tak.
Uvědomělý redaktor: A co je na změně oblečení špatného, soudruhu? Aspoň pak nesmrdíš v jednom.
Ztroskotanec: A vidíte, tady se právě neshodnem. Mně smrdí ti, co ten kabát měněj, aby si mohli hrát na čistý. A někerý jim ještě tleskaj.
Uvědomělý redaktor: Ty tomu vůbec nerozumíš.
Ztroskotanec: Já to přiznávám. Já tý televizi vůbec nerozumím. Když protestují zemědělci, jsou to hnusní dezoláti a členové ochlokracie. Když protestujou studenti, jsou to morální majáky.
Uvědomělý redaktor: Zato ty jsi nezazářil.
Ztroskotanec: Nikdy jsem nezářil v davu. To mě nebaví.
Uvědomělý redaktor: Měl by sis vzít příklad ze svých zodpovědných kolegů. Těm dochází, jaká je jejich povinnost. Že musí hájit nezávislost naší televize. A ty jim to kazíš. Tobě je jedno, co s její nezávislostí bude.
Ztroskotanec: Já náhodou taky demonstroval za její nestrannost a nezávislost. Tedy za to, aby taková byla. Ale nemohu přece dělat, že taková je. To bych rovnou mohl jít do Perlovky s transparentem, že hájím panenství tamních holek.
Uvědomělý redaktor: Uvědomuješ si, Oldřichu, že jsi sprostej jako…?
Ztroskotanec: Jako Hřebejk? To si nemyslím. Já ničí voliče neurážím.
Uvědomělý redaktor: To je pan umělec. Zato z tebe už bude jen ztroskotanec a zaprodanec.
Ztroskotanec: Ztroskotanec možná. Ale zaprodanec těžko. Mě si nikdo nekoupí.
Uvědomělý redaktor: Protože nemáš žádnou cenu.
Ztroskotanec: Od rozvědčíka bych ani žádnou nevzal. Stejně jako Kocáb.
Uvědomělý redaktor: Závidíš, že nemáš státní vyznamenání za zásluhy.
Ztroskotanec: Za zásluhy vo televizi ho už ani nedostanu. Ale naštěstí tu jsou těch zasloužilejch zástupy. Takže žádný strachy, že by nebylo koho dekorovat.
Uvědomělý redaktor: Uvědomuješ si, soudruhu, že nám všem děláš jen ostudu? Nahráváš nepříteli.
Ztroskotanec: Jako třídnímu? Vidíte, tak toho já vždy budu hájit namísto televize.
Uvědomělý redaktor: Stojí ti to za mizerný kádrový posudek na stará kolena?
Ztroskotanec: Já už se ve svým věku nesehnu. Nedělá mi to dobře na páteř…

Nechť si každý udělá sám názor, do jaké míry se tento fiktivní rozhovory blíží tomu skutečnému.

Demokracie podle Hřebejka

Do role samozvaného arbitra přes morálku se pasuje například Jan Hřebejk, který opakovaně prokázal neschopnost demokratické diskuse, zato se jeho projev vyznačuje nebývalou mírou vulgarity. Například voliče Miloše Zemana nazval „rudými a hnědými prasaty“. Nyní kádruje Oldřicha Kaisera a zpochybňuje jeho právo na vlastní názor.

Odborníci na pana Kaisera

Vrcholem všeho bylo, že se našli tací, kteří měli potřebu ostatním sdělovat, jak že to pan Kaiser vlastně myslil, aniž se zeptali samotného pana Kaisera. Vymýšleli spletité teorie, protože nemohli uvěřit, že by si dotyčný mohl myslit něco jiného než oni. Tím projevili nejen neuvěřitelnou drzost, ale i absenci empatie, povýšenost a aroganci.

Kolektivní vina je nepřijatelná?

Ty, kdo stále dokola vyzdvihují takzvané evropské hodnoty, pobuřuje protimigrační plakát varující před bezpečnostní hrozbou plynoucí z nekontrolované migrace, kdy roste počet brutálních vražd páchaných právě těmito imigranty. Odpůrci ironického hesla, že chirurgy z dovozu (útočníky s noži) tu nechceme, argumentují, že nelze aplikovat princip kolektivní viny, a zapomínají na to, že za bezpečnost své země je zodpovědná vláda toho kterého státu. Je pouze na těchto vládách, jakou imigrační politiku budou prosazovat.
Co se týče aplikace principu kolektivní viny, tak ti samí lidé, kteří ji odmítají v případě imigrace, ji prosazují v případě války na Ukrajině, kdy je pro ně špatný nejen jakýkoli ruský občan, kterého titulují hanlivým výrazem „russák“, ale i kdokoli, kdo nespatřuje řešení tohoto konfliktu v nekonečných dodávkách zbraní zkorumpovanému Zelenského režimu, a koho nazývají „prorusským“.

V patologickém prostředí demokracie neroste…

V atmosféře nálepkování, vulgarit a zastrašování není žádná smysluplná debata možná. Proč jsme se dostali do bodu, kdy místo argumentů o funkci veřejnoprávního média, jeho hospodaření a podobě jeho financování, zaznívají urážky a výhružky? Jednoduše proto, že Evropská unie se od demokratických hodnot odklonila, a její představitelé a jejich nohsledi přešli na cenzuru, redukci diskuse na minimum a nálepkování svých oponentů. Takovéto prostředí je ovšem patologické a společnosti brání v přirozeném rozvoji.

Dost bylo politického surrealismu…

Německý oborový svaz INES, sdružující provozovatele podzemních zásobníků plynu, varoval, že v případě mimořádně chladné zimy by země už v lednu nemusela zvládnout pokrýt veškerou spotřebu, a to ani při maximálním využití dovozních kapacit.
Největší starostí spolkového kancléře, Friedricha Merze, je ovšem to, jak dodat co nejvíce peněz na zbraně na Ukrajinu (z nichž Evropská unie neuvidí již ani pětník). Nelze se divit německým občanům, že proti tomuto politikovi protestují. Stejně tak se nelze divit francouzským občanům, že protestují proti politice Emmanuela Macrona, která je identická s tou Merzovou.
Zato v České republice se demonstruje zcela opačně: Na podporu pánů Merze s Macronem, k nimž lze přiřadit například Petra Fialu či Víta Rakušana. Děje se tak i proto, že Česká televize lidem vůbec neposkytuje informace o zásadních proměnách světa, k nimž v posledních letech došlo, a o nichž naopak pojednává celá řada médií alternativních. Na mysli mám zejména přechod světa od modelu unipolárního k modelu multipolárnímu a vše, co s tímto přerodem souvisí. Přitom reflexe toho, co se skutečně děje, je nezbytná k tomu, aby na tyto změny mohla být ta která společnost připravena.
Paradoxně je u nás určitou částí společnosti vyjadřována podpora médiu, které na svou informační funkci rezignovalo. To vykazuje některé surrealistické znaky, hlavně důraz na iracionalitu a absurditu. Osobně jsem přesvědčen, že potřebujeme z iracionality a absurdity najít cestu ke společnosti racionální a životaschopné, kde místo okřikování a povelů vládne svobodná diskuse.

Na pláni

Sešly se davy na pláni,
sešly se davy na přání.
Nejspíš že cirkus tam zas bude,
jsou vidět šašci takřka všude
a křičí, že svět zachrání.

Jednotný krok je provází,
jejich řeč nezná dotazy,
hlavně, že tvoří správnou řadu,
nikdo z nich nechce zůstat vzadu,
společně rozum porazí.

Sešli se lidé naštvaní,
že hlásnou troubu zachrání,
aby dál trval ten řád skvělý,
kdy správní slyší na povely,
a rebel nemá zastání.

Rotí se praví poddaní,
diskusi rychle odstraní.
Spojení jsou svou nenávistí,
od kacířství zem oni čistí,
že vloží víru do zbraní.

Třebaže chybí šapitó,
dav nerozhodí ani to,
že košile už dlouho plandá,
kdy nepoví mu propaganda,
kolik je dětí zabito.

Snad spoutáni jsou magií,
sbírka na zbraně zabíjí,
však fanatický průvod tleská,
jak je ta akce vlastně hezká.
Nedojde jim, co zasijí.

Svobodný duch jim nevoní,
řvou to samé, co předloni.
Jenomže doba jaksi pádí,
a tak ti ještě včera mladí,
zestárnou, jak se předkloní.

Zatímco dogma podpoří,
kolem nich svět se rozhoří.
Byť tedy spasí troubu hlásnou,
jejich naděje stejně zhasnou
jak dovozoví doktoři.

Trouba jim totiž nesdělí,
že občas přijdou předěly,
kdy věčný pakt se rázem hroutí,
namísto z cihel je zeď z proutí.
Kdyby to byli věděli.

Myslili, že nic nezboří
stavbu, v níž vládli cenzoři.
Taková stavba k zemi padá,
neb na ni jednou dojde řada,
když společnost již nechoří.

Tak dlouho faleš vyhrává,
až pak otázka vtíravá
zeptá se na to, zda-li tuší,
proč pro ně rázem nejsou uši.
Kam došla jejich výprava?

Sešly se davy na pláni,
jimž argument jen zaclání.
Zatímco hlásnou troubu hájí,
poznají, že jsou dávno v háji:
Nikdo jim nedá zadání…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.