O škole, která má vzdělávat, rodičích, kteří mají vychovávat, dětech, které mají nést přiměřenou odpovědnost. O dospělých, kteří se začali bát dětí.
Autorka je pedagožka s dlouholetou zkušeností napříč vzdělávací soustavou. České školství řadu let nejen sleduje, analyzuje, ale především zažívá zevnitř. A protože už dospěla do věku, kdy pamatuje i takové pedagogické vykopávky, jako jsou hranice, důsledky, známky nebo dokonce výuka, dovoluje si klást otázky, které dnes místy působí téměř extremisticky. Například: Neměla by škola především vzdělávat?
Internetová diskuse v profesní učitelské skupině.
Nezřídka do ní přispívají lidé v režimu „anonymní“. K tomuto pozoruhodnému fenoménu se vrátím někdy příště. Dnes mě zajímá jiný příspěvek, na který mě upozornila přítelkyně, se kterou české školství živě a dlouhodobě diskutujeme.
Autorka – paní učitelka, v režimu „anonymní“, popisuje situaci, ve které se ocitla na začátku školního roku. Stala se třídní učitelkou první třídy, ve které došlo k souběhu velmi náročných vzdělávacích a behaviorálních potřeb. Zvykli jsme si zařadit do pedagogického slovníku další z mnoha líbivých a znělých sousloví „třídní management“, tedy ho využijme a konstatujme, že přístup k takové skladbě třídy zásadně představitelný běžný třídní management přesahuje.
První třída. Dvacet šest dětí. Téměř dvě třetiny chlapců.
Dvě děti nemluví a nezapojují se do aktivit. Další dítě má silnou vadu řeči a téměř mu není rozumět. Několik dětí je podle paní učitelky velmi neklidných, nesoustředěných, s ADHD. Jeden chlapec je vulgární slovy i gesty. Další obtěžuje a ohrožuje ostatní. Jiný je agresivní natolik, že s ním děti odmítají sedět a rodiče si výslovně nepřejí, aby byl v bezprostřední blízkosti jejich potomků.
Asistent pedagoga není přítomen při všech hodinách.
Situaci však podle paní učitelky nezvládají ani dva dospělí.
Ve třídě je navíc prostor i vybavení dimenzováno přesně na daný počet žáků. Dvoumístné lavice jsou plně obsazené, volné židle ani místo navíc nejsou. Takže ani prostorové šachy typu „tohoto dáme sem, tamtoho támhle a mezi nimi zřídíme demilitarizovanou zónu“ nejsou příliš reálné.
Paní učitelka se snaží. Respektující přístup, důslednost, střídání aktivit, procházky, nastavování pravidel, povídání o pocitech. Moderní pedagogický arzenál v plné polní.
Nakonec bezmocně konstatuje, že si zatím vlastně pořád jen hrají.
Neumí si představit, jak za této situace začne učit.
Žádá tedy kolegy o radu.
A dostane ji.
Přes dvě stě komentářů.
Na tom příspěvku mě nakonec neděsí ani tak samotný popis třídy, ale právě, a zejména, diskuse pod ním.
Jako červenou nit celého příběhu si z nich dovolím vyzvednout jeden téměř ikonický symbol současného systému, a totiž komunikační kartičky.
Paní učitelka píše, že nemůže učit.
Září v první třídě.
Úsměv a mávat.
Do školy se těšíme, něco nového se naučíme.
Jedno dítě kope, kouše, plive, strká do ostatních a utíká ze třídy. Dvě děti nemluví. Další mají jiné obtíže. Paní učitelka místo výuky řeší krizové situace a bezpečnost dětí. Chodí s nimi na procházky.
Člověk starého střihu, ano, tím jsem kupříkladu i já, by si možná položil poněkud zpátečnickou otázku:
Jak jsme proboha vytvořili třídu, ve které učitel nemůže učit?
Naštěstí už jsme dál. Vývoj nezastavíš. My ubozí lidé „z větve“ přeci můžeme najít spásu v moderní pedagogice a v pedagozích střihu podstatně modernějšího. Ti nám poradí.
Máme kartičky!
A když nepomohou kartičky, máme asistenta (i dva), nebo můžeme mít. Měli bychom mít a běda, jestli nemáme! Psychologa. Speciálního pedagoga. Sociálního pedagoga. Krizového interventa. Metodika prevence. Pedagogicko-psychologickou poradnu. Výchovného poradce. Mediátora. Logopeda do škol. Logopeda ze škol. Koordinátora moderního života, tedy moderního vzdělávání. Více psychoher a her „vzdělávacích“. Více individualizace a korektnosti. Více nových vysvětlení a možností výkladů. Více podpůrných opatření. Více metodik. Více budování kolektivu.
A především méně výuky!
Protože nač se tolik učit, memorovat? Stačí přeci jen to, co budeme v budoucnu skutečně potřebovat! Někdo to totiž ví!
Tak například já jsem třeba nikdy nepotřebovala vědět, jak se vyrábí toaletní papír a z čeho je složen. Úplně mi stačilo, když mi vysvětlili a ukázali, proč, jak a kdy ho mám použít! Praktická gramotnost.
Naštěstí v komentářích se našlo mnoho šikovných rádců, kteří paní učitelce doporučují, aby se výukou celé září příliš neznepokojovala. Důležité je, aby dětem bylo dobře a vytvořil se kolektiv.
Což je bezesporu nádherné.
Učitelka říká, že nemůže učit a pedagogická rada zní: Hlavně se teď nepokoušejte učit.
Problém vyřešen.
Při dostatečně důsledné aplikaci této metody bychom mohli problémy českého školství odstranit úplně. Nebude-li se učit vůbec, nebude už možné tvrdit, že výuka neprobíhá dostatečně kvalitně.
Má to háček. Věřím, že se mnozí současní sociální a školští architekti tímto háčkem intenzivně zabývají a již brzy nám představí jeho řešení. Zatím však si ten háček pro pořádek uveďme: Ta instituce se jmenuje ŠKOLA a chodíme do ní, abychom se UČILI, VDĚLÁVALI.
Dvacet let trvala cesta k nové NORMALIZACI. Žába se vařila pozvolna, o to důsledněji.
Zvykli jsme si na parodii na vzdělávání a začali ji považovat za vzdělávání moderní.
Systém nefunguje. Diskutující pod naším příspěvkem nasvěcují, jak a čím se podobná skutečnost legitimizuje a přijímá za novou normu. Hlasy, které v debatě pod příspěvkem zpochybňují systém, a to zcela opodstatněně, jsou v pro mne děsivé menšině a téměř neslyšitelné. Většina vrství další a další podpůrná opatření. K podpůrnému opatření dosadí „odborníka“. K odborníkovi orientuje metodiku. Metodika ke svému výkladu a implementaci potřebuje koordinátora. Koordinátor patrně vytvoří pracovní skupinu. No, a pokud dítě mezitím někoho kopne do břicha, víme, že potřebujeme vytisknout VĚTŠÍ KARTIČKU.
Jen nesmíme položit tu strašlivě nebezpečnou otázku:
Kdo za co vlastně odpovídá?
Dnes téměř kvantová fyzika.
Tedy přímočaře a přehledně dle newtonovské mechaniky:
ŠKOLA VZDĚLÁVÁ.
Odpovídá za obsah, formu, organizaci a kvalitu vzdělávání.
Pokud učitel nemůže učit, škola neplní svou základní funkci.
Můžeme tomu samozřejmě dát hezčí název zdobící marketingové portfolio školy. Třeba „dynamické inkluzivní prostředí s vysokou mírou individualizované podpory“.
Pořád se tam ale neučí.
RODIČ VYCHOVÁVÁ.
Nastavuje hranice. Vede dítě k respektování pravidel, autority a povinností. Řeší jeho závažné problémy.
Škola opravdu nemůže převzít šestileté dítě a dodatečně do něj nahrát šest let výchovy jako chybějící aktualizaci systému.
Učitel není rodič na státní útraty.
DÍTĚ SE VZDĚLÁVÁ.
Přiměřeně věku odpovídá za svou práci, chování a výsledky.
Nepracuje? Nepřipravuje se? Porušuje pravidla?
Přichází DŮSLEDEK.
Ano. Důsledek.
Takové to starobylé zařízení, kterým se člověk učil, že jeho jednání má následky ještě před vynálezem wellbeingového koordinátora.
A ano, existují i ZNÁMKY.
Známka hodnotí výkon dítěte. To je v pořádku. Známka není diagnóza osobnosti, rozsudek nad jeho budoucností ani vysvědčení učitelovy lidské hodnoty.
Pětka znamená přibližně toto:
„Neumíš to.“
Překvapivě účinná informace pro člověka, který se to něco má naučit.
Pak máme několik dalších vět, které se dnes vyslovují skoro šeptem.
Nezralé dítě potřebuje dozrát.
Proto existuje odklad. Nepředstavujme si deportaci na Sibiř. Je to rok prodlouženého dětství v lidském životě.
Dítě s potřebami, které běžná třída nedokáže zvládnout, potřebuje jiný, skutečně speciální a individuální způsob vzdělávání.
Proto jsme kdysi měli speciální školství.
Dnes jsme zřejmě dospěli k představě, že speciální potřeba nevyžaduje speciální prostředí. Vyžaduje běžné prostředí a dostatečné množství dospělých, kteří budou pobíhat kolem.
Asistent. Psycholog. Speciální pedagog. Sociální pracovník. Koordinátor.
Ještě recepční, catering a někdo na světla a máme konferenci.
A v neposlední řadě inkluze.
Omlouvám se, ale pokud začlenění jednoho dítěte znamená, že učitel nemůže vzdělávat ostatní, přestává mě příliš zajímat, jak vznešeně jsme celý projekt pojmenovali.
Znemožnili jsme vzdělávání všem a výsledek nazvali inkluzí. Pokud tedy ve jménu inkluze vytvoříme prostředí, ve kterém se kvalitně vzdělávat nemůže nikdo, dosáhli jsme poněkud absurdní podoby rovnosti: všichni mají stejné podmínky. Stejně nemožné.
Právo jednoho dítěte na FYZICKOU přítomnost v běžné třídě nemůže automaticky stát nad právem ostatních dětí na vzdělávání a bezpečí.
Ano, vím, jsem krutá, hrozná, na větvi, nedopředná. Chci, aby škola vzdělávala, rodič vychovával a dítě neslo přiměřenou odpovědnost za svou práci. Zkrátka aby každý nesl tu odpovědnost, která mu patří. Chápu. V dnešním tak úzkostlivě prolidském světě je podobná míra nelidskosti téměř neobhajitelná. Ještě že máme kartičky.
Jak se to má v tom dnešním moderním světě s učitelem a jeho profesním profilem: „pedagog“, náhradní vychovatel, regulátor emocí, krizový intervent, administrátor individuálních potřeb, asistent sociálních obtíží, mediátor konfliktů a placený hlídač, au pair.
Výuka patrně podle časových možností.
Kdysi jsem se potkala se sociálním pracovníkem psychiatrické léčebny, který byl postavy menšího kulturisty. Zeptala jsem se ho s neskrývaným zájmem, proč je tak nařachaný.
„My musíme být,“ odpověděl prostě.
Logické.
Tam, kde se počítá s fyzickou agresí, mají také personál připravený fyzickou agresi zvládat.
My dáme do první třídy paní učitelku.
Dítě kope, kouše, plive, utíká.
Paní učitelko, a vyzkoušela jste už skutečně všechny možnosti? I kartičky?
Jádro věci (Jak já mám ráda slovo „jádro“. Kdysi jsme mívali dokonce i „jádrové učivo“. Ach, ta nostalgie. No nic. Jsem stará. Tak stará a neperspektivní.):
Dospělí lidé se začali bát dětí. Ano, začali, netvařme se, že ne.
Bojíme se říci NE. Zdráháme se nastavit hranice. Bojíme se dát špatnou známku, protože tušíme, jaké důsledky by v dnešní společenské atmosféře mohla mít pro nás. A ti, kteří se nebáli? Těch se systém umí zbavit. Složenky se ale na zásadovost neptají. A dnes už při troše kreativity a dostatečně pružných interpretacích nemusí zůstat jen u profesních následků. Troufalec, který překáží, se zkrátka musí naučit uhýbat. Systém je totiž velmi výchovný. K dospělým.
Hledáme sofistikované a maximálně diplomatické způsoby, jak rodiči sdělit prostou větu: „Tohle je vaše odpovědnost.“ A běda, je-li na druhé straně rodič konfliktní, před kterým raději našlapují po špičkách i ti, kteří by měli stát za školou.
Za kruté už se považuje i pouhé konstatování, že jedno dítě ještě není zralé na školu a jiné potřebuje jiný typ vzdělávání. Jako by pojmenování reality bylo samo o sobě proviněním.
Stydíme se jen pomyslet na pro mne a po generace danou samozřejmost, která jen prostě říká, že ne každá potřeba jednotlivce může být uspokojena na úkor fungování celku.
Já vím. Zastaralé. Zpátečnické. Téměř nebezpečné. Ještě chvíli a zakážu mobily, omezím digitální technologie a vytáhnu křídu, tabuli, papír, tužku a, při vší pedagogické zaostalosti, dokonce knížku. Závěrem zasalutuji pod vlajkou odpovědnosti.
Vždyť nás znáte.
Zakonzervovaní pedagogičtí dinosauři. Pořád si myslíme, že ve škole by se mohlo také učit.
Mám nápad, takovou nevyžádanou radu. Až příště učitel napíše:
„Nemohu učit.“
možná bych ještě před objednáním laminovačky na další sadu kartiček zkusila jednu revoluční pedagogickou metodu. Totiž vytvořit podmínky, ve kterých může učitel učit.
Je to trochu retro.
Ale třeba by to mohlo fungovat. Zkusíme to? Najdu tady aktivisty stejného smýšlení? A budeme také konečně hlasití?
