Přepisování dějin není dílem okamžiku. Je třeba ho vnímat jako dlouhodobý proces rozdělený do etap.
V české společnosti je charakterizován mediálním přístupem ke třem různým výročím: 1) Ke 14.-16. 3. 1939, 2) K 9. 5. 1945 a 3) K 21. 8. 1968.
Zatímco k protektorátu se v mediálním prostoru rok od roku hlouběji a zarytěji mlčí, srpnové události nabírají oproti tomu na váze, jako by šlo o událost pro naši zemi nejtragičtější. Tehdy ale Československo skutečně zničeno nebylo.
Osvobození Československa od nacizmu bylo předatováno, a role sovětské armády je čím dál více bagatelizována, aby bylo možné mýtizovat roli americkou (bombardování Plzně či Prahy samozřejmě do novodobého výkladu dějin příliš nezapadá).
Pomníky rudoarmějců jsou pomalovávány, ničeny a odinstalovány, a již je pouze chybí nahradit bustami a sochami K. H. Franka, K. Henleina či R. Heydricha.
Místo, aby se ve veřejném prostoru přetřásaly nikdy nesplacené německé reparace, jejichž právní nárok dosud nezanikl, rozebírá se osud takzvaných sudetských Němců.
Je alarmující, kolik českých politiků zpochybňuje výsledky druhé světové války napadáním dekretů prezidenta republiky, Edvarda Beneše. Toho téměř fanaticky nenáviděl Hitler. Dnes jdou v jeho stopách všichni ti, kteří jeho památku pošlapávají, a mají tu drzost vykřikovat, že údajně přihlížel bezpráví. Jeho aktivní role v Hitlerově porážce je neoddiskutovatelná.
Dožili jsme se ovšem doby, kdy jsou Hitlerovy zločiny relativizovány, a kdy Německo opět zbrojí proti Rusku, že mu ani žádná dluhová brzda nesmí překážet.
Právě v této době vidíme, jak moc nám chybí novodobý Edvard Beneš.
Jako příklady politických výroků majících významným způsobem přepsat historická fakta lze zmínit „autonomní protektorát“ v podání Markéty Pekarové Adamové z poloviny března 2021 či nesmysl (tvrzení je v rozporu s historickými fakty), že Československo bylo osvobozeno USA, za nímž si od dubna 2025 stojí představitelka akademické půdy, Danuše Nerudová. Toto nejsou primárně neznalosti dotyčných, ale jedná se o zjevnou snahu posunout výklad kapitol našich dějin určitým směrem s tím, že se počítá s neznalostí části populace, která tyto teze nekriticky přijme jako fakta.
Toto vše zapadá do ideologického konceptu, v němž jsou zločiny hitlerovského Německa bagatelizovány, aby jako hlavní monstrum mohly být vylíčeny Sovětský svaz, a dnes Rusko. Jsou tak systematicky zamlčovány ústupky Západu Hitlerovi, porušování izolace Německa a přímá podpora Hitlera ze strany velkoprůmyslu, aby veřejnost byla intoxikována propagandou, že druhou světovou válku vlastně vyvolal Sovětský svaz. Jistým kruhům se nehodí skutečnost, že bez nesmírného hrdinství a sebeobětování zejména ruských občanů (například Stalingrad) by k porážce Hitlera a nacismu nejspíš nedošlo.
Opakovaně tak narážíme na naprostou dysfunkci českého školství a českých médií, o roli politických představitelů ani nemluvě. Přesně takto vznikají „dějiny postavené na hlavu“, které tak představují výraznou hrozbu pro existenci našeho národa, neboť jedním z jeho atributu je „společná historie“. V případě, že je tato historie systematicky zkreslována, zanechává to přímý dopad na tom, v jaké podobě se náš národ, potažmo naše společnost, nachází. Obrázek to není nikterak pěkný ani potěšitelný.

Dějiny na hlavu postavené

Když se znalost nule blíží,
přijme člověk bez potíží
vše, co mu druhý nakuká.
Vědění nás osvobodí,
bez něj máme díru v lodi,
na které velí náfuka.

Těm, kdo ze škol vyjdou dutí,
propaganda drze vnutí
cokoli, co si umíní.
Jistí totiž vždycky rádi
na „hitlery“ radši vsadí,
nežli na rudou kuchyni.

Tyto kruhy se zas snaží,
nešetří nám na masáži
s tím, že co mohou, obrátí:
Hitler válku nevyvolá,
bude brzy učit škola,
stažená silnou opratí.

Rusko zato bude špatné,
to prý první dráp svůj zatne,
a Hitler Západ ochrání.
Vždyť jen zisky mocných hájí.
Židé žili jako v Ráji,
sahali ale po zbrani.

Vlasovci pak Prahu spasí,
za Hřiba jsou zvláštní časy,
ve kterých sníme o gumách.
Co však, člověk chvíli hloubá,
jiné může dělat houba,
jež pod kloboukem nohu má?

Beneš byl jen lítou saní,
jež německým hochům brání
v jejich cílech bohulibých.
Goebbels nejspíš v hrobě jásá,
jak je tvárná dnešní masa:
Lítostivě šeptá: „Kdyby…“

Nacisté a nebezpečí?
To prý podvratné jsou řeči.
Sovětský svaz více leká.
Západ Hitlerovi tleská,
vznikne v Řeporyjích deska,
co zazáří do daleka?

Jak byl Heydrich ušlechtilý,
jak ho zrádci zastřelili,
a jak škoda je to značná?
Vznikla tady totiž půda,
že zlem armáda je Rudá,
nad námi jsou hnědá mračna.

Že Mnichovská vznikla smlouva,
Západ se nám neomlouvá,
to prý my jsme za vše vinní.
Chudáčky jsme hnali malé,
až se srdce svírá žalem,
co Čech Němci zrůdné činí.

Dokud školy neumožní
(stihnout by to měly do žní)
fakta znát, pak hloupost slaví.
Ze lží pouze válka vzniká:
Zakřičme již svorně: Nikam:
S krkem chceme srostlé hlavy…

Namluveno: http://www.muamarek.cz/files/mp3/dejiny-na-hlavu-postavene.mp3

Tma nás nepokryje…

Ta země hořela, ta země krvácela,
ač hladem týráni, přec lidé vytrvali.
Ne fráze otřelá – však realita celá.
Zvon dodnes vyzvání
za všechny mrtvé v dáli.

Šlo o boj klíčový, o hlavní střet, kdo s koho,
porážku bestie lid hrdý připomíná.
Kdo vůbec vypoví, jak jistí plivat mohou
(tohle kus cesty je) a jaká je v nich slina?

Nacismus vymýtí jen víra nezlomená.
Proč jsme dnes přibiti na kříži za ramena?
Proč nikdo nezmíní kus naší historie?

Panáci vymytí nás srazí na kolena,
zbabělost vždycky ctí – jen ta je povolena.
Vyjděme z jeskyní,
ať tma nás nepokryje…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.