Když Hermann Göring hájil před norimberským tribunálem existenci vyhlazovacích koncentračních táborů, argumentoval potřebou zbavit se komunistů. Věřil, že na tuto formulaci bude Západ slyšet. Koneckonců, v USA se brzy dostal k moci fanatický mccarthismus, který se snažil vymýtit cokoli levicového.
Ti, kdo kladou rovnítko mezi fašismus na straně jedné a komunismus na té druhé, absolutně odhlížejí od antagonismu obou ideologií. Fašismus je krajní formou kapitalistického zřízení, které v krizi odhazuje demokratickou fasádu. Proto byl podporován firmami jako Coca-Cola, Ferrari, Coco Chanel, Hugo Boss či Schneider-Creusot.
Komunismus a nadnárodní podniky nejdou dohromady.
Ptejme se, proč v jednadvacátém století, kdy i v rámci Evropské unie fungují silné komunistické strany v Řecku či na Kypru, je v České republice zaveden zákaz propagace komunistických symbolů.
Lze namítnout, že podobný zákaz najdeme v sousedním Polsku či v Maďarsku. Ale v obou těchto případech panuje podezření z protiústavního počínání.
Varováním by nám měl být příklad Ukrajiny, kde byly zakázány různé levicové strany (Levá opozice, Svaz levicových sil, Pokroková socialistická strana Ukrajiny, Socialistická strana Ukrajiny či Socialisté), nikoli pouze ta komunistická. Zato používání fašistických symbolů je zde přehlíženo, a to nejen v případě praporu Azov.
Od porážky nacismu a fašismu ve druhé světové válce uplynulo více než osmdesát let, a pánové Posselt či Magyar usilují o zrušení dekretů prezidenta Edvarda Beneše, což je požadavek na faktickou revizi výsledků druhé světové války.
Pokud mizí pomníky k osvobození Československa od nacismu, jako například v Teplicích, považuji to za špatnou zprávu pro celou naši společnost a pro stav naší demokracie.
Vyloženě postrádám tlak zdola na vládu Andreje Babiše, aby se proti antikomunistické legislativě z dílny kabinetu Petra Fialy postavila. Dějiny katolické církve jsou doslova posety mrtvolami a zneužitými chlapci, a přesto nikoho v Evropě ani nenapadne, aby katolické symboly zakazoval. Nemusíme být katolíky, ale respektujeme víru těch, kteří ji sdílejí. Nemusíme být komunisty, ale měli bychom si vážit všech komunistů, kteří obětovali své životy ve válce s fašismem a nacismem. A měli bychom být schopni projevit úctu všem, kdo se podíleli na našem osvobození v roce 1945.
Zatímco v případě Durychovy ulice žádné požadavky na její přejmenování vznášeny nejsou (s ohledem na autorovy postoje v období Masarykovy republiky), návrh na stanici metra pod názvem Olbrachtova vyvolal v určitých kruzích odpor. Budou za chvíli vadit i V. Vančura, J. Drda či E. E. Kisch?
Čím více sílí odpor proti komunismu, tím méně se brojí proti fašismu a nacismu. Omlouvají se symboly vlčího háku či černého slunce, toleruje se kult Bandery apod.
Evropská unie se dnes a denně zaklíná svými hodnotami. Osobně kladu antifašismus hodně vysoko. A nemohu si pomoci, nejvýraznější antifašistickou silou za druhé světové války byli komunisté. Ti byli fašisty nejvíce pronásledováni a vražděni. V Německu plnili koncentrační tábory již od třicátých let 20. století. Pokus o zastření tohoto faktu vede k jedinému: Ke shovívavosti vůči fašismu a k překrucování dějin. Což hodnotím jako poplivání památky všech, kdo v boji proti nacismu a fašismu položili své životy.
Abychom nebyli k tomuto fenoménu lhostejní, napsal jsem následující sonet:

Zbylá setba

Slova se kroutí, význam zapomíná.
Stržen je vděk, a pod ním jizva hnisá.
Ze zrady čest je, z hrdinství pak vina,
jed plní číši, prázdno pojme mísa.

Řeč srůstá s falší, nikdo nerozezná
zrno a plevy. Jedno s druhým splývá.
Zmizely uši, nohám vzali hlezna,
nenávist zraje, kde dřív kvetla slíva.

Z pomníků pravda v deštích lží se drolí.
Zlé je, když živí platí za mrtvoly,
a v suti dějin škleb se usídlí.

Srp rezne v blátě. Tma se na něj dívá.
Odloučen již byl dávno od kladiva.
Setba, co zbývá, raší u vidlí…

Přidám sem ještě jeden svůj sonet, tentokrát věnovaný všem, kdo potřebují povzbudit, aby se opět mohli nadechnout. Všem, kdo mají obavu ze světového vývoje a bojí se zničujícího konfliktu. Všem, kdo potřebují slyšet, že ještě vše není ztraceno.

Stačí nit…

Po pádu člověk pomalu se zvedá,
už to, že začne, žádá mnoho sil.
Najít svou cestu bývá někdy věda.
O vyšší pomoc rovněž poprosil.

Ten, kdo se zvedá, nemívá to snadné.
Poznal již něco, čemu říká zvrat.
Strach často šeptá, že zas brzy spadne.
Ten, kdo má vůli, dokáže však vstát.

Sáhl si na dno, kde to velmi bolí.
Tím víc si přeje vzletět nad vrcholy.
Porazí strach, kdo zvládne ve dne snít.

Zlomené tělo křídla duše chrání,
povznesou mysl v nesobeckém přání:
Pro pevnou chůzi stačí přece nit…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.