Státy evropské unie se již delší dobu potýkají s problémem, který je již očividný a jenž se neustále prohlubuje. Zdaleka nejde pouze o kriticky nízkou čistou míru reprodukce, kdy se ženě během jejího reprodukčního období v průměru nenarodí ani jediná dcera potřebná k zachování stávajícího populačního stavu či nízkou úhrnnou plodnost, kdy se ženě v reprodukčním období za předpokladu neměnných reprodukčních podmínek rodí v průměru 1,1 až 1,8 dětí (1,2 v České republice). Toto je spíše důsledek onoho problému, nikoli příčina.
Kontrolou k degeneraci
Původní evropská populace vymírá. Tak dlouho evropské pseudoelity a placený mainstream zdůrazňovaly cosi jako evropské hodnoty, až se mladé generace dostaly mezi dva mlýnské kameny. Jedním je militarizace. Tím druhým potom kontrolní mechanismy pseudoelit (kam se hrabe Ucho na Chat Control 2.0), které dělají vše pro to, aby mladí lidé pochybovali o své identitě včetně té sexuální, aby se sebepoškozovali a trpěli psychickými problémy, a aby byli závislí na psychofarmakách. Vážné psychické problémy (úzkosti, paniky, deprese, poruchy příjmu potravy ad.) má zhruba pětina unijní populace do 24 let (v České republice je tento údaj téměř dvojnásobný).
Je zřejmé, že se Unie vehnala do slepé uličky. Vyprodukovala generace labilní až infantilní, úzkostné a rigidní. Generace, které mají problém s někým navázat skutečný vztah, a jsou utopené ve virtuálním prostředí sociálních sítí.
Představa, že tito lidé, kteří mají problém denně chodit do školy, potáhnou na bitevní pole, je přinejmenším šílená.
Tak dlouho se vytvářeli lidé tvární a manipulovatelní, až se stali nevyužitelnými, a to dokonce i jako, metaforicky řečeno, potrava pro děla.
Příkladem nám budiž stupidní reklama, kdy si dospívající chlapec snaží na mobilním telefonu vygooglit, o čem se má bavit s holkou, aby se pak oba culili a mlčeli za sloganu, že jsou silnější, než si myslí.
Mládí bez impulsu
Jsou to právě ti nejmladší, jimž byly ukradeny sny. Dnešní mladí se nebouří. Jsou vedeni k poslušnosti systému. K tomu, aby neměli ideály, neprotestovali proti válkám či proti tomu, že většina z nich nikdy nedosáhne na vlastní bydlení (což je zejména český problém).
Vidíme tedy, že zde máme hned několik faktorů, které se podepisují pod klesající plodnost:
1) Materiální podmínky (například nedostupné bydlení).
2) Zdravotní stav (závažné psychické problémy).
3) Hodnotový problém (strach ze zodpovědnosti, individualismus, ideologie, že je pro svět lepší potomstvo nemít).
4) Sociální limity (rozmach virtuálního světa, neschopnost navazovat reálné vztahy, sexuální rigidita).
5) Stav životního prostředí, což opět souvisí se zdravotním stavem (plastová a hormonální civilizace a dopady na (ne)plodnost).
Zbraně jsou, ještě ten kanónenfutr…
Je evidentní, že zbrojaři by si přáli populaci válečnou. Automobilový průmysl v Evropě upadá a na programu je masové propouštění. Zbrojaři se již celí třesou, jak se od aut přejde na zbraně (již se přešlo), jak tomu bylo ve třicátých letech 20. století. Zbraně by tedy byly, jen ti aspoň trochu zdatní vojíni scházejí. V desítkách variant sociálních konstruktů pohlaví holt bojeschopná populace jaksi zaniká.
Tahouni?
Navíc ve Francii je třeba počítat s obdobím postmacronovským a v Německu s postmerzovským. Obě tyto bývalé evropské mocnosti nezvládly migrační politiku, což se u nich nyní silně negativně projevuje na školách a v oblasti každodenní bezpečnosti. K tomu je třeba připočíst, že muslimská populace rozhodně nebude s helmami Bundeswehru pochodovat například na Írán.
Podobně je na tom Spojené království, které sice z Unie vystoupilo, ale nikoli svým chováním.
Agónie trvá….
Stále je slyšet, jak Evropa stojí za Ukrajinou. Zřejmě s kudlou připravenou k zabodnutí do jejích zad. Zatímco se v Ankaře hodovalo a pilo, ve válce umírají lidé. I když už Nizozemsko či Bulharsko nemají, co na Ukrajinu poslat (leda své fanatické propagandisty), kolovrátková písnička o neutuchající podpoře milovníků Bandery a Šuchevyče zní do omrzení. Nikomu zjevně nezáleží na právech násilně odvlékaných mužů do armády a na ukrajinském antifašistickém obyvatelstvu, které neskutečně trpí (neboť mu vadí masoví vrazi v pantheonu, stejně jako popírání volyňského masakru).
Jestli nějaký konflikt ke svému konci zjevně nespěje, je to agrese vůči Íránu. Ten měl sice již stokrát kapitulovat (jako Rusko či Palestinci), ovšem realita je jiná.
Bez diskuse to není ono…
V plné nahotě se zde odkrylo, kam vede politika potlačující diskusi. Pokud některé argumenty nesmějí zaznít jako závadné, analýza jakéhokoli problému neprobíhá. Pouze se všichni utvrzují v předem vyhlášených dogmatech.
Společnost, která není schopná reálné analýzy, je společností odsouzenou k úpadku. Nikdy nebude připravena na skutečné hrozby. Nebude jim umět čelit. Na správných narativech se zkrátka nic vybudovat nedá. Nic kromě skanzenu předurčeného k rozpadu.
V předsíni
Pije se, jí a vedou řeči,
až stůl se tíhou prohýbá,
zatímco jinde stíny klečí.
Když mrtvým kážou o bezpečí,
vyklíčí důvod k pochybám.
Někde se plýtvá nejen slovy,
jinde víc než řeč dochází.
Nikdo nic nové nepředpoví,
zatímco kdesi pláčou vdovy
a z dětí je prut do vázy.
Křičí se, mává, výzvy padnou,
jinde však padlé nezmíní.
Nemají cenu? Vůbec žádnou?
Hostinu sklidí mimořádnou,
a čas dál čeká v předsíni…
Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.
