Možné spojenectví bývalé ČSSD (dnes SOCDEM) a Stačilo! na jedné kandidátní listině vyvolalo silnou nevoli jak v řadách sociální demokracie, tak příznivců antisystémového hnutí.
Mohou některá jména ze sociální demokracie hnutí Stačilo! výrazněji pomoci, nebo ho naopak odsoudí k výsledku pod pětiprocentní hranicí, která zajišťuje vstup do Sněmovny?
V únoru tohoto roku (27. 2.) jsem publikoval stať nazvanou: Co chybou vskutku není. Mimo jiné zde byly stanoveny hypotézy, kdy by daný projekt mohl být hodnocen jako životaschopný.
V prvé řadě si vytyčme body, za nichž by spojení sociálních demokratů (SOCDEM) a Stačilo! dávalo smysl:
1) Voličské hlasy obou subjektů lze v podstatě sečíst. To značí, že zde existuje značný programový průnik, a to, co oba aktéry rozděluje, není zásadní povahy.
2) Ten, kdo do nového uskupení vstupuje, má co nabídnout, například výraznou osobnost, která přitahuje voliče, nebo speciální atraktivní programový bod.
3) V případě sloučení subjektů nenastane pnutí, kdo bude figurovat na jakém místě kandidátní listiny a v jakém kraji.
Měli bychom se zeptat, zda se od doby, kdy posouzení výše uvedených bodů vyznívalo v neprospěch vzájemné spolupráce, nějaké okolnosti výrazně změnily. Odpověď zní, že došlo k výraznému posunu na scéně mezinárodní, a pominout nelze ani vývoj domácí politiky. Ukrajina se čím dál více dostává na vedlejší kolej celosvětového zájmu, zatímco silně eskaluje dění zejména na Blízkém a Středním Východě. Byli jsme svědky neomluvitelného vraždění íránských vědců na základě mocenské zvůle USA a Izraele. Opět jsme se přesvědčili o neexistenci univerzálně platného a vymahatelného mezinárodního práva. Místo něho se mluví o potřebě platit jakési výpalné za ochranu. Takovýto princip není ani trochu demokratický, a je ho třeba odmítnout. Podporou bezpráví svou bezpečnost nijak nezvýšíme. Naopak.
Domácí politika se nese v duchu neřešeného vládního bitcoinového skandálu, a kriminalizace opozičních stran. Hnutí Stačilo! má poškodit nový protikomunistický zákon. Andrej Babiš má být těsně před volbami konečně odsouzen. A na Okamuru a koalici kolem SPD se vytáhnou „nevhodné“ billboardy či něco dalšího. Právě v tomto kontextu vidíme, že za daného rozdělení karet má občan s oprávněním volit tři možnosti:
1) Svého práva se vzdát a nechat o sobě rozhodnout ostatní.
2) Volit stávající vládní strany včetně Pirátů.
3) Volit tak, aby vznikla povolební koalice ANO, SPD a Stačilo!
Buď si člověk vyhodnotí, že emisní povolenky i navýšení výdajů na zbrojení hravě zaplatí, nebo tyto kroky vyhodnotí jako hrozbu své existence.
Nadále platí pochybnosti, kolik hlasů je Jana Maláčová schopna hnutí Stačilo! v Praze zajistit. V každém případě nejspíš více než paní Prokšanová. Praha vskutku není komunistickou baštou, a třebaže v ní pšenka nekvete levici celkově, Jana Maláčová může určitý typ voličů získat. Například zklamané fanoušky Pirátů, pro něž jsou sociální témata důležitá. Navíc by se s vážnou nemocí peroucí Maláčová mohla stát štítem Stačilo! proti útokům nejhorších bojůvek na podporu Fialova režimu. Na rozdíl od Petra Fialy či Víta Rakušana lze člověku bojujícímu o život věřit motivaci, že chce něco udělat pro ty druhé. Můžeme pozorovat, kolik kariéristů opustilo a nadále opouští řady sociální demokracie. To je signál, že dochází k čemusi ozdravnému, byť to nelze přecenit a hnutí Stačilo! by vůči sociální demokracii mělo zůstat maximálně obezřetné. Jeho tváří zahraniční politiky je profesor Drulák, nikoli pan Zaorálek. Pozitivní je, že zde existuje bod, na němž panuje mezi oběma subjekty konsensus, a to je odpor vůči navyšování podílu HDP na zbrojení.
Současně je dnes evidentní, kdo skutečně hájí zájmy neprivilegovaných, a kdo si na jejich ochránce pouze hrál.
ANO, SPD i Stačilo! by mělo co nejdříve dojít, že se vzájemně potřebují. A že pád jednoho z nich je pádem všech. Stačilo! s SPD může najít shodu v zahraniční politice, v boji proti cenzuře a kriminalizaci nepohodlných názorů či v odporu proti migračnímu paktu a Green Dealu. Například profesor Petr Drulák se těší přízni u obou těchto politických subjektů.
Jsou zde ale rovněž třecí plochy. Je otázkou, co vše budou chtít prosadit Svobodní v čele s Petrem Machem. Ti patří k tomu nejasociálnějšímu na naší scéně, což je patrné hlavně v oblasti ekonomiky. Navíc ve svém programu dávají za vzor filosofii NATO. Měli by jasně deklarovat svůj postoj k navýšení podílu HDP na zbrojení. Je pak na každém potenciálním voliči, aby toto ve svém rozhodování zohlednil. Petr Fiala tvrdí, že Česká republika je na takovéto výdaje připravena. Rovněž říká, že komu se nelíbí stávající režim, je extremistou. Obojí přímo volá po zpětné vazbě.
Ocitujme si pasáž o roli NATO přímo z internetových stránek Svobodných: „NATO představuje odlišné východisko pro řešení sporů a krizových situací oproti Evropské unii. Oba přístupy (konsensus všech členů versus majorizace a různá kvóra pro blokační minority vycházející z budování nevraživé rovnováhy a vyvažování) jsou do značné míry protikladné a neslučitelné. Právě proto, že důsledný respekt k svrchovanosti je součástí politické filosofie NATO, dávají této alternativě Svobodní přednost. Svobodní považují filosofii NATO za východisko pro Evropu, na základě kterého by se analogicky měly budovat vztahy mezi velkými, středními a malými státy.“
Lze předpokládat, že Petr Mach o ministerskou pozici usilovat bude – a Svobodní se budou snažit uplatňovat v případné budoucí vládní koalici svůj vliv.
Petr Fiala burcuje své voliče s tím, že je děsí budoucností za vlády opozice. Představme si ale na chvíli budoucnost za pokračování Fialova kabinetu. Máme s ním 4 roky zkušeností. Víme, jak se staví k otázce migrace, k válečné eskalaci, k politice Green Dealu či k energetické politice. Jakmile se dostane do vážných potíží automobilový průmysl, nevyhneme se růstu nezaměstnanosti. První vlaštovky, které však v žádném případě nevěstí jaro, již můžeme pozorovat.
Jsem nadále přesvědčen, že SOCDEM s napojením na Aspen Institute Central Europe není pro Stačilo! žádnou spásou. Na druhou stranu jmenovitě Jana Maláčová, navzdory svému členství ve zmíněném think-tanku, by šanci dostat měla. Je zjevné, že si prochází složitým obdobím, kdy člověk bilancuje a přehodnocuje. Kdy v politice nesetrvává, aby si za jakoukoli cenu nahrabal, ale aby po sobě zanechal něco víc než nahromaděný puch. Navíc je matkou – a osud potomka ji není ukradený.
Znovu zopakuji, že žijeme v době nadmíru turbulentní, kdy se do říjnových voleb ještě stane řada podstatných událostí. Před hnutím Stačilo! nestojí žádné snadné rozhodování. Hranice mezi úspěchem a zkázou je velice tenká a křehká. Z příležitosti se vmžiku může stát hrozba, ale i naopak. Bez jistého rizika se ovšem z místa nepohne. A stagnaci si v tuto chvíli nemůže dovolit.

Následující sonet je věnován všem, kdo stávající poměry nesou velmi těžce, a jimž se nežije vůbec dobře:

Život je křehký…

Srdce se zastaví, kde chladná bomba tiká,
dětské sny zdupány a vyhozeny kdesi,
pod heslem nápravy a logem nebožtíka,
zakryté župany svým zubožením děsí.

Skládka se rozrůstá, rozum se na ní blyští.
Kde cetkám klaní se, tam nejde o klenoty.
Přichází o ústa, kdo místo světa s hřišti
volí ten s nápisem, jak že jde o hodnoty.

Vlny jsou vzedmuté – a pukají i skály,
zalité vermutem – když předtím zatleskaly,
všechno je naopak – meče nás nespasily.

V kolébkách prázdno je, když v rakvích živým sňaly
s tvářemi závoje a s kůží ideály.
Život je křehký tak – chce rašit bez násilí…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.