Mainstreamová média pohlížejí na ty, kdo si dovolí poukázat na znaky systémového kolapsu, jako na zločince.
Že přitom skutečně lze mluvit o kolapsu systému jako takového, dokládají jednotlivé oblasti života lidské společnosti.
Desatero dysfunkčnosti
Shrňme si, čí maximalizace zisku je v rozporu se zájmy většiny lidí:
1) Zdravotnictví neuzdravuje, ale vytváří pacienty. Zájmem farmaceutických firem nejsou účinné levné léky, které povedou k uzdravení. Tyto firmy potřebují lidi na medikamentech dlouhodobě závislé. A žádají si jich čím dál více. V souvislosti s tlumením úzkostí a depresí farmaky se hovoří o takzvané prozaková kultuře, kdy postižení, aby zvládali nároky svého okolí se zaměřením na výkon, pravidelně užívají Prozac (fluoxetin).
Dalším významným rysem je propojení farmaceutických gigantů s vrcholnými politiky. Jako příklad lze uvést Pfizergate a roli Ursuly von der Leyen v ní.
2) Zbrojní lobby nemůže potřebovat svět bez válek. Ač by si většina lidí přála žít v míru, odporuje to touze zbrojařských koncernů po maximalizaci svého zisku. Mír je pro tyto kruhy nepřátelským a nežádoucím faktorem.
3) Stavební firmy potřebují půdu. Chtějí stavět co nejlevněji a prodávat co nejdráže. To se projevuje na kvalitě stavebního materiálu i na lokalitách, kde se staví. Hlediska ochrany životního prostředí či vlivu kvality půdy a materiálu na lidské zdraví jsou zcela odsunuta stranou jako nepodstatná.
4) Takzvaná rozvojová pomoc končí u zájmů těžebních korporací. Děti v Africe nepřestanou hladovět a umírat na nemoci, když jim tam budou dovezeny potraviny. Dokud tyto země nebudou moci využít svůj potenciál a své nerostné bohatství, jsou odsouzeny k chudobě. Navíc v řadě afrických zemích (například v Súdánu) stále pokračují zhoubné válečné konflikty, kdy v pozadí figurují zájmy právě o nerostné bohatství.
5) Ochrana životního prostředí není slučitelná se ziskem firem. Proč jsou ve velkém káceny deštné pralesy? Jednak k vůli zemědělské produkci (sója, palma olejná, ad.) jednak za účelem pastvin pro dobytek, a v neposlední řadě i kvůli těžbě (například zlata).
Produkce plastů zamořila oceány, půdu i vzduch. Toxické látky se nacházejí v mase, mléce, zelenině, ovoci a dalších potravinách, které konzumujeme. Spolu s hormony představují plasty značnou hrozbu pro lidskou schopnost reprodukce. Pojídáme jedy, pijeme jedy. Obklopujeme se jedy.
6) Zábavní průmysl produkuje slabomyslné a závislé. Naši potomci odrůstají na počítačových hrách a sociálních sítích. Přestávají být schopni fyzického kontaktu. Stávají se obětí virtuální reality.
7) Sexuální průmysl a závislost na pornu vedou k rigiditě. Ze sexu se stal kult. Píše se o něm, dostal se do centra pozornosti. Paradoxem je, že řada lidí nedovede se druhým pohlavím navázat zdravý vztah.
8) Lidská práce ztrácí smysl. Často je více škodlivá než užitečná. Bez ní se ale člověk neuživí. Zmínit lze například práci ve zbrojařských koncernech, kde lidé vlastně produkují zhoubu pro druhé. Svým způsobem ale totéž platí například při výrobě plastů nebo karcinogenních látek. Fenoménem je rovněž umělá zaměstnanost, kdy dotyčnému musí být jasné, že vykonává cosi zbytečného, jen aby mohl pobírat plat.
9) Školy nevzdělávají, ale indoktrinují (více o tom píši ve stati „Jaký stát a jaké vzdělávání?“ Článek byl publikován dne 18. 8. 2025).
10) Média neinformují, ale šíří propagandu (pojednávám o tom například ve stati nazvané „Konec novinařiny v Čechách“. Článek byl publikován dne 9. 4. 2025).
Rodina jako základ všeho…
Dysfunkčnost systému nejlépe demonstruje rozklad rodiny.
Vraťme se nyní do českého prostředí a soustřeďme se na českou rodinu. Opět nalezneme pomyslné desatero bodů charakterizujících faktory, které k úpadku rodiny vedou:
1) Zpřetrhání mezigeneračních vazeb, zesílený individualismus. Pokud mají rodiče dítě, pak ve vyšším věku. Prarodiče už jsou často staří a nemocní. V mnoha případech spolu rodiče a prarodiče dítěte nekomunikují. Někteří prarodiče jednoduše vnoučata hlídat nechtějí, byť by jim to jejich zdravotní stav umožňoval.
2) Ekonomické faktory, obtížné skloubení pracovního a rodinného života. Někteří lidé si dítě nepořizují, protože se obávají nákladů s ním spojených a toho, že by podstatně klesla jejich životní úroveň. To se týká především příslušníků středních vrstev, kteří by rádi potomkovi zajistili kroužky, placené vzdělání, dovolené atp. Pokud nemají prarodiče na hlídání, jsou tu výdaje za jesle a školky.
3) Pracovní vytížení rodičů. Mnoho z nich splácí hypotéky a další půjčky a mají dvě i vice zaměstnání, kde tráví drtivou většinu svého času. Ten pak logicky nemají na své děti. Těm, hlavně v Praze, ale i jiných městech, platí kroužky, aby jim organizovali jejich čas. Ve městech není moc prostoru pro spontánní hru, a rodiče potřebují své děti nějak zaměstnat v jejich volném čase. Tím je současně i zatěžují. Navíc ony kroužky představují značné náklady, takže si je mohou dovolit platit pouze někteří rodiče.
4) Problematika nedostupnosti bytů. To je zvláště v České republice problém zásadní. Ani s průměrnými platy na vlastní bydlení, a dokonce ani na hypotéku, mnoho párů nedosáhne.
5) Neochota či neschopnost mít děti. Kromě neplodnosti zde hrají roli zhoršený výběr vhodného partnera pro založení rodiny či hodnotový systém, který s potomstvem nepočítá.
6) Indoktrinační školský systém, který děti rodičům odcizuje. Sem spadají mimo jiné i pochybnosti o vlastní identitě.
7) Vliv sociálních sítí a počítačových her. Děti se uzavírají do virtuálního světa. Znovu tak můžeme mluvit o odcizení, ale také pěstování závislosti, gamblingu.
8) Domácí násilí, zjevné i latentní. Zážitky s fyzickým či psychickým týráním (či obojím) se přetavují v celoživotní traumata. Ta se pak přímo podepisují na neschopnosti založit a vytvořit funkční rodinné prostředí.
9) Vyšší pravděpodobnost rozpadu manželství či partnerství. Je zde celá škála rizikových faktorů: Stres, přílišná pracovní vytíženost, úniky k návykovým látkám atd. Děti se pak stávají nedobrovolnými objekty soudních tahanic, což na nich zanechává psychické stopy. V současnosti se rozvádí každé druhé manželství z pěti. V roce 2010 to bylo dokonce každé druhé.
10) Absence komunikace a citového sdílení mezi rodiči a dětmi. Rodiče svým dětem nic nepředávají, vědomosti, znalosti, dovednosti. Nejsou jim oporou. Vyzařují chlad a lhostejnost.
K tomu je nutno připočíst všudypřítomnou nestabilitu a nejistotu (hrozba celosvětového konfliktu).
Závislostní společnost bez vize a nadšení
Stále se snižuje věk, kdy děti poprvé vyzkoušejí nějakou návykovou látku včetně tvrdých drog. Takzvaná zábava je potom velmi úzce propojena s drogovou scénou.
Z mnoha textů zaznívá, jak je nejlepší nic neřešit a jen se opít a vše „prochlastat“. Že nic vlastně nemá cenu – a nic nestojí za větší námahu. Že na vztazích nezáleží – ale je dobré „si užít“. Sex potom získává roli novodobého zlatého telete, podobně jako peníze a kariérní úspěch. Vše ostatní je bagatelizováno a marginalizováno.
Přesně takto bych definoval „antihodnoty“, na nichž stojí dnes zcela zjevně kolabující systém. Systém, který potřebuje jedince zakomplexované a bezradné, kteří sáhnou po čemkoli, co otupí jejich utrpení a jejich prázdnotu.
Takovým lidem je jednoduché zavelet, pro co se mají nadchnout – a co nenávidět. V žádném případě se ale nejedná o základy, na nichž by bylo možno cokoli smysluplného vystavět. Lze hovořit o závislostní společnosti, kdy kdekdo má nějaké psychické problémy, a uniká k počítačovým hrám, gamblerství, k závislosti na mobilu, sociálních sítích, na lécích všeho druhu apod. Čím víc se ve společnosti zveličuje role a význam sexu, tím se paradoxně prohlubují i její impotence a patologické vztahy.
Jestliže chceme uvažovat o alternativě ke stávajícímu systému, vidíme, že to nepůjde bez obnovení mezigeneračních vazeb, bez radikální proměny vzdělávacího systému, který povede k rozvoji myšlení – a nikoli propagandy – a v neposlední řadě bez rozkvětu kultury, která se nebude bát pronikat pod povrch – a která rozhodně nebude prostředkem udržení temného spánku neprobuzených.
Nejde o drobné závady…
Dnes a denně je možno pozorovat, jak současný systém naráží na své limity. A není schopen to změnit. Systém založený na zisku nevede ke zdravé společnosti, ale k těžce nemocné. Ekosystémy nechrání, ale poškozuje je. Negeneruje bezpečí, ale chaos a nejistotu.
Zásadní problémy postihují jak systém ekonomický (například krize evropského automobilového průmyslu), tak politický. V celé řadě evropských zemí můžeme sledovat trend, kdy se hlavní vládní a opoziční strany sobě programově přiblížily natolik, že jsou od sebe v podstatě nerozeznatelné. Přihodilo se to například ODS a ČSSD v České republice, CDU/CSU a SPD v Německu, konzervativcům a labouristům ve Spojeném království či gaullistům a socialistům ve Francii. Současně zde platí trend, kdy sociálně demokratické strany výrazně ztrácejí podporu, protože zjevně nemají svým bývalým voličům co nabídnout. Česká strana sociálně demokratická se již roky propadla hluboko pod pětiprocentní hladinu nutnou ke zvolení.
Potřebujeme znát…
Tyto jevy a procesy je třeba analyzovat, a rozhodně není přínosné, když jsou ti, kteří tak činí, nálepkováni. To je pouze klasické strkání hlavy do písku ze strany těch, kdo si nedokážou či nechtějí připustit realitu. Tím, že problém bude prohlášen za neexistující, nezmizí. Pouze nebude řešen, a nabobtná do extrémních rozměrů.
Být protisystémovým není zločin, ale prozíravost a schopnost věci vnímat v kontextu. Je jenom otázkou, kdy dojde na hledání systému alternativního, který bude funkčním a bude mít valné většině lidí co nabídnout. Ten stávající jim totiž už po hříchu toliko bere.
Podstata systému
Když strava otráví a z léčby člověk choří,
když z míru hrozba je a válka žádaná.
Když mizí pozdravy, z tupců jsou profesoři,
svoboda roztaje, lži chybí zábrana.
Když roste kontrola a prostor snít se úží,
když vše se sjednotí, a rozdíl odstraní.
Když rozkaz povolá, když je čas draní kůží,
slaví jen despoti, a štkají odraní.
A z jejich nářků pak lze vyčíst definici
zrůdného systému, jenž umí pouze říci,
že všechno mimo zisk je jaksi závadné.
Jedincův život tak se jako odpad bere,
k ovoci shnilému je rovnán pod nátěrem
falše, v níž silný stisk vše čiré napadne…
Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.
