Marek Řezanka: O čem se nediskutuje?

1. 12. 2025

Blog

Pokud má být jakékoli téma uchopeno co nejblíže obrazu reality, je k němu nutné shromáždit maximum relevantních informací a ty podrobit kritice. Jakmile je část informací z úvah vyloučena, výsledný obraz bude zkreslen. Přesně to se stalo v našem veřejném prostoru v okamžiku, kdy se o dění na Ukrajině smělo psát a mluvit toliko v množině takzvaných „západních hodnot“, a vše co jejich konceptu odporovalo, bylo vyloučeno jako „ruská propaganda“. Parafrázujeme-li známý výrok: To, že jste paranoidní, neznamená, že po vás nejdou, získáme poučku: To, že je něco ruskou propagandou, ještě neznamená, že tomu tak není.
Ukrajinská obří úplatkářská aféra směřuje do tamních nejvyšších politických kruhů. Mainstreamová média, která dlouhou dobu osočovala všechny, kdo tvrdili, že Ukrajina je prolezlá korupcí, že jsou „dezoláti“, nyní sama, byť se zjevnou nevolí, informují o rezignaci Andrije Jermaka, šéfa prezidentské kanceláře a nejbližšího spolupracovníka Volodymyra Zelenského a tváří se, že se k němu nikdy neznala.
Po dobu vlády Fialova kabinetu s Vítem Rakušanem na vnitru patřilo téma korupce na Ukrajině mezi tabu. Těch tabu bylo více. Za „dezoláty“ byli označeni rovněž všichni ti, kdo tvrdili že:
1) Zelenskyj vládne autoritativně. Což je fakt, neboť krom toho, že parlament zakázal v zemi řadu opozičních stran, hlavně levicových (Levá opozice, Svaz levicových sil, Pokroková socialistická strana Ukrajiny, Socialistická strana Ukrajiny či Socialisté), Zelenskyj zakázal mnohá opoziční média (Například 112, NewsOne či ZiK). Navíc zůstává ve funkci navzdory skutečnosti, že mandát z demokratických voleb mu dávno vypršel.
2) Ukrajina má vážný problém s fašismem. Důkazů je opět celá řada – od používání fašistických symbolů například praporem Azov po zřejmý kult S. Bandery. Ocituji zde pasáž svého staršího textu (Válka pravdu nenávidí, 21. 4. 2015): „Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, šafry, putny, plesly či leschtiny samozřejmě představitel páté Putinovy kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel přišel s knihou Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014, ISBN – 978–80–904423–4–4, 115 s.). Věnuje se v ní zejména selhání německých mainstreamových médií, což dodává na konkrétních případech. Fakta má podložena relevantními odkazy, takže skutečně nemůže být viněn ze šíření propagandy. Poukazuje na to, co média překrucují – za mnohem nebezpečnější ale pokládá to, co zamlčují: „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27). Bittner se věnuje též otázce anexe Krymu. Tu neoddělitelně spojuje s předchozími událostmi a chápe ji pro zdejší občany jako prospěšnou. Západ totiž netrápí, kolik lidí na východě Ukrajiny zahynulo – a že se tento scénář mohl psát i na Krymu. Pochopitelně krví. Jistě, můžeme diskutovat o tom, zda bylo nutné Krym anektovat a zda nemohl získat pouze nějaký samostatný statut. Pokládat však anexi Krymu za nejhorší porušení mezinárodního práva v poslední době – zvláště ve světle studie zveřejněné Lékaři proti jaderné válce a pojednávající o zodpovědnosti americké armády za úmrtí 1,3 milionu až dvou milionů lidí v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, a to jen v průběhu deseti let – je projevem nejhlubšího pokrytectví.“
3) Ukrajina nevyhrává – a Rusko nemůže porazit. Což po třech letech války konečně (po bojích u Pokrovsku) přiznává i sám mainstream – například ve stati: „Jampil padl“. Kdo si ale dovolil vyjevit podobný rozbor na začátku konfliktu, byl automaticky označen za „ruskou pátou kolonu“.
Osobně mainstreamu nikdy nezapomenu útoky na mírovou iniciativu Mír a spravedlnost, která jako jedna z mála myslila na jediné, a to lidské životy. Tato iniciativa vyzývala k okamžitým mírovým jednáním a ke kompromisu, neboť měla obavu, že pokračování konfliktu povede toliko ke zničení Ukrajiny a k dalším značným zbytečným ztrátám na životech. Mainstream se o ní vyjadřoval pohrdlivě a nenávistně jako o „iniciativě užitečných idiotů“.
V tuto chvíli vidíme, jak prozíravá ona iniciativa, která vznikla v roce 2023, byla. Bohužel v evropském prostoru vítězily arogantní projevy některých evropských představitelů, kteří hlásali, že Rusko nedostane něco, co zatím nedobylo. Rusko to zatím dobylo a dále bojuje, čímž je ovšem prostor pro možný kompromis eliminován na minimum.
Uvědomme si, že i my jsme mohli být na místě Ukrajiny. Stačilo se nalézat na mapě světa východněji. Kdo připomíná, kolik mrtvých si další a další boje vyžádaly? A k čemu vlastně? Aby Rusko získalo mnohem více, než co by získalo po mírových jednáních v roce 2023, nemluvě o tom, kdyby byly dodrženy požadavky minských dohod, které evropští představitelé s americkými zájmy za zády bojkotovali.
Je nehorázné, že si kabinet Petra Fialy dovolil nazývat všechny, kdo hledali cestu k mírovým jednání a k zastavení vraždění, „dezoláty“. Mainstreamová média mu v tom více než vydatně sekundovala.
Vše výše popsané ukazuje mimo jiné právě na zásadní selhání mainstreamových médií, která pracovala neprofesionálně, neobjektivně – a silně propagandisticky – a rozhodně neposkytovala co nejpravdivější a nejvěrohodnější obraz událostí.
To je třeba zasadit do kontextu, kdy média nehnala ke zodpovědnosti ani Víta Rakušana v kauze Dozimetr, ani Petra Hladíka v kauze Taxis. Zato zesměšňovala a dehonestovala představitele české opoziční scény (Kateřinu Konečnou, Daniela Sterzika, Tomia Okamuru, Miloše Zemana či Andreje Babiše).
Ani jedno z mainstreamových médií se nezastalo Martiny Bednářové, která je soudně trestána za diskusní způsob výuky. Dokonce jí byl nařízen kurz kritického myšlení a mediální gramotnosti, což silně zavání ideologií převýchovy.
Přímo modelovým guru takové převýchovy by byl Martin Svárovský, seniorní analytik Bezpečnostního centra Evropské hodnoty. Ten v dubnu 2022 prohlásil: „Nevím, jaký vojenský stratég vyvodil cokoli z toho, že Rusko vyhraje. Rusko je těsně před porážkou. Chtěl bych ty vojenské stratégy vidět – a předpokládám, že tady jsou… Rusko prohraje. Tečka. To je jednoznačné. Otázka je, jak ta porážka bude vypadat a jak dlouho si zachová schopnost ohrožovat Evropu z některého z území Donbasu. Ale Rusko už prohrálo…“ Pan Svárovský je bezpochyby osobou, o níž se děti na školách učí, že stojí na „správné straně“ – a mají mu bezmezně věřit, stejně jako například České televizi či Českému rozhlasu. Jak názorně vidíme, mezi „stáním na správné straně“ a popisem reality může čnít hluboká či přímo bezedná propast.
Ani jedno z mainstreamových médií tvrdě neodsoudilo bojůvky Oganesjanova gangu proti opozici. Oganesjana nazývají tato média youtuberem, přitom jde o „odpornou lidskou bytost“ (půjčuji si od prezidenta Petra Pavla), která vyhrožovala smrtí, konkrétně kulkou do hlavy, starostovi Velkých Hamrů.
Co pokládám za jednu z nejhorších věcí, k níž za vlády Fialova kabinetu došlo? Jedná se právě o vytvoření atmosféry zastrašování, která zamezuje jakékoli smysluplné diskusi, neboť některá témata z diskuse předem vylučuje jako „nevhodná“ či přímo „nebezpečná“.
Náčelník francouzského generálního štábu, Fabien Mandon, zašel tak daleko, že vyzval francouzské občany, aby byli ochotni obětovat své děti. Na tuto nestoudnost by měli lidé okamžitě reagovat – a zpívat si po celé Evropě píseň Reinharda Meye: Ne, své syny vám nedám.
Sami Ukrajinci si nyní musí klást otázku, zač vlastně nepřeberné množství jejich mužů (ale i žen a dětí) položilo své životy – a zda se tak muselo stát?
Ukazuje se jedno, a to v plné nahotě: Dojde-li ve společnosti k odstranění diskuse a k potlačení opozice, válka dostává zelenou. Už proto udělejme vše pro to, abychom se k diskusi a výměně argumentů vrátili. Dostáváme se tak ke zcela základnímu kameni demokracie jako takové.