Čím více a častěji z médií slyšíme, jak se máme nejlépe v našich dějinách, a jak moc je současný režim demokratický, měli bychom se zamyslit, proč jsme přesvědčováni o něčem, co bychom v první řadě měli být schopni posoudit sami.
Pokud se totiž máme dobře a cítíme se svobodně, není třeba nám to připomínat.
Realita je ovšem taková, že minimálně od května 2009 (vrhání stovek vajec na politiky ČSSD na předvolebních setkáních s voliči) se zastrašování a snaha o umlčení politického oponenta stávají běžnou normou.
K vygradování těchto praktik došlo v éře prezidenta Miloše Zemana, kdy nezůstalo pouze u vrhání vajec, ale byla zničena prezidentská standarta a nad Hradem byly vyvěšeny rudé trenky.
Stalo se normou, že odpůrci Miloše Zemana a Andreje Babiše veřejně nálepkovali jejich voliče jako méněcenné a jako „rudá a hnědá prasata“.
Za symbol hysterie může sloužit Kristýna Horynová, která na předvolebním mítinku Andreje Babiše s malým dítětem na ramenou řvala na tohoto politika, že je „lhář a estébák“.
Tyto výše zmíněné projevy spojuje společný jmenovatel: Poškodit opozici, snažit se ji oktrojovat, oslabit, zničit. S tím úzce souvisí potlačení diskuse a upřednostnění agrese a násilí.
Od počátku vlády kabinetu Petra Fialy se čímsi běžným staly rovněž cenzura, snaha kriminalizovat takzvaně nesprávné názory, plošně označované za dezinformace a ruskou propagandu či bojůvky proti demonstrantům a vládě nepohodlným politikům.
Za znaky současného režimu lze zmínit Martina Langa, který veřejně nabádal k podřezání a upálení několika politiků včetně tehdejšího prezidenta republiky, Miloše Zemana, Pavla Novotného, který kromě mimořádné vulgarity proslul nebezpečným vyhrožováním Markovi Vítovi či šikanou K. Kristelové, a MikeJePana, tedy M. Oganesjana. Ten dlouhodobě šikanoval pražské policisty, starostovi Velkých Hamrů vyhrožoval kulkou do hlavy, a byl podezřelý z korupce, vydírání a shromažďování a šíření pornografie či textů s nacistickým obsahem. Ve skupině Discord se také měl šířit rasistický a neonacistický obsah zaměřený proti LGBT nebo lidem jiné barvy pleti nebo snímky oslavující Hitlera a nacisty. Rovněž měl zneužívat fotografie žen z platformy OnlyFans (Viz Apolena Rychlíková, Page Not Found).
Do vězení přesto neputoval. Údajně se totiž napravil. Tato náprava spočívá v šikaně protestujících seniorů či politiků hnutí Stačilo! Porovnejme případy M. Oganesjana a T. Čermáka, který byl za vyhrožování politikům odsouzen k odnětí svobody na 5,5 roku za údajný terorismus, a skončil ve vězení. Holt nepochopil, komu má vyhrožovat, koho terorizovat a koho napadat. V tomto světle je též naprosto jasné, jak nesmyslné je mluvit o našem státě jako o právním.
Od házení vajec tedy naše politická kultura přešla k podpoře těch nejhorších kriminálních živlů.
Na besedě Otakara Foltýna s občany Nového Jičína byl zbit jeden z diskutujících pouze proto, že měl jiný názor než většina přítomných. Vládní koordinátor komunikace seděl na pódiu, a násilí blahosklonně přihlížel.
Toto vše se samozřejmě neděje ve vakuu. Máme zde případy z Rumunska a Francie, kde určití politici kandidovat jaksi nesmějí, protože jsou kriminalizováni. V Německu je druhá (a možná brzy první) nejsilnější politická strana označena jako extremistická. Zato strany, které chtějí Německo bezprecedentně zadlužit a zrušit všechny dluhové brzdy, jen aby bylo na zbraně a válku, jsou mainstreamem velebeny jako demokratické.
Je na čase si položit otázku: Skutečně si přejeme žít ve společnosti, kde vládní moc využívá vydíratelné „mouřeníny“ jako nástroj k potlačení opozice?
V tomto kontextu je apel Petra Druláka na nutnost režimní změny více než pochopitelný a žádoucí. Aspoň pro všechny, kdo touží po demokratické diskusi, a z duše nenávidí zastrašování, násilí a novodobé hony na čarodějnice.

Konec jedné z ér…

Uprostřed davu, sama na pranýři,
slyšela výsměch, nadávky a řev.
Viděla lidskou zlobu na talíři,
že je prý hrozbou a že bludy šíří,
v brunátných tvářích nečetla jen hněv.

Všimla si strachu, jenž byl grandiózní,
strachu, co v mysli usadí se hned.
Čekala marně, až ten jekot dozní,
sousedi, jindy milí, seriózní,
křičeli nahlas: „Vyřízněte vřed.“

Vzdělaná byla, sečtělá a znalá,
neměla šanci. Ortel vyřkl dav.
Slova, jež jindy ženě pomáhala,
ztratila cenu. Kolem čněla skála,
do níž byl vyryt její epitaf.

Slýchala kdysi, jak že si jí váží,
dnes na ni každý plival o sto šest.
„Čarodějnice. Trávit se nás snaží“,
křičeli v transu, už ne jenom v ráži.
Věděla, že to všechno musí snést.

Rvali z ní šaty s tím, že není čistá,
a že v ní ďábel určitě je skryt.
Musí ji zabít, prý ve jménu Krista,
neboť se zničit všechno dobré chystá,
aby se Peklo mohlo tetelit.

Šílenství bylo náhle hlavní řečí,
každý si musel vybrat ze dvou stran:
Kacíř být, nebo ten, kdo mečem léčí
herezi, z níž je obří nebezpečí:
Upálit, či být spálen, rozmetán.

„Kopejte příkop“, inkvizitor velí,
a ať je hlubší, než kdy dříve byl.
Tvrdí, že tento rozsudek je skvělý.
Fanatici se chvilku nezachvěli,
mají svou modlu. Dostali svůj cíl.

Pod vodou hlava nešťastnice vězí.
Přežije-li to, je to důkaz jen,
že zde již nejde pouze o herezi,
ale že démon tady, mezi knězi,
posedl tuto ze všech hříšných žen.

Hranice v temné noci opět hoří,
a kdo byl proti, brzy na ní stál.
Proces se konal rovnou na nádvoří,
důkazy nejsou, anebo se stvoří,
a kdo se vzpouzel, bude na podpal.

Uprostřed davu sama zášti čelí,
proti těm správným, kteří drží směr.
I když tu jednu z mnoha umlčeli,
s jarem se v květech vyrojily včely:
Ve větvích bzučí konec jedné z ér…

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz

.