Ve středověku byl oficiálně hlavním zdrojem moci panovník, ale za de facto skutečné držitele moci lze označit šlechtu a církev. V období vrcholného středověku se jako významný hráč přidávají měšťané. Souhrnně hovoříme o stavech.
Jak vlastně definujeme, že má někdo moc? Ve středověku byla moc jednoznačně vázána na vlastnictví půdy. Drtivé procento populace živilo zemědělství, což se s rozvojem řemesel a manufaktur pozvolna mění až do nástupu průmyslové revoluce.
Vlastnictví půdy ale nebylo jediným atributem moci. Nelze pominout úlohu tehdejší vzdělanosti, a tu si zejména do začátku 14. století uzurpovala církev (během 14. století byla její moc oslabena papežským schizmatem a avignonským zajetím).

Něco je zřejmě špatně…

Nyní se přenesme v čase až k Článku 2 Ústavy České republiky. Zde je lid definován jako zdroj moci, kterou údajně vykonává zprostředkovaně díky třem pilířům: Moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Mandát demokraticky zvoleného politika má spočívat ve vůli lidu. Podíváme-li se však na účast v různých typech voleb v České republice, zjistíme poměrně alarmující podíl nevoličů.
Nejvyšší podíl osob s voličským oprávněním nalezneme v případě voleb parlamentních. V devadesátých letech v těchto volbách hlasovaly tři čtvrtiny voličů. Po roce 2000 tyto hodnoty kolísaly, v poslední době voličská účast představuje zhruba 65 procent. Tedy cca 35 procent oprávněných voličů se svého práva zříká, a mělo by být analyzován hlavní důvod, proč se tak děje.
Velmi nízkou volební účastí se vyznačují volby do Evropského parlamentu. V roce 2014 byla tato účast pouze osmnáctiprocentní, v roce 2024 sice dvojnásobná, ale to stále znamená, že přibližně dvě třetiny voličů se k hlasování nedostavily.
To samé se týká senátních voleb, kdy ve druhém kole voličská účast v některých případech klesá pod jednu pětinu.
Pro dokreslení: V dosud posledních krajských volbách byla účast třetinová.
Poměrně vysoká účast byla naopak v prezidentských volbách v roce 2023 – v obou kolech cca zhruba 70%. Je však nutno podotknout, že ve společnosti se silně rezonujícím antikomunismem se hlavou státu stal někdo, kdo v osmdesátých letech v dospělém věku schvaloval srpnové události roku 1968, a připravoval se na vysokou funkci v ozbrojených složkách tehdejšího režimu. V protikladu k němu předchozí prezident České republiky nesměl hned po střední škole pro své postoje studovat vysokou školu a v srpnu 1989 publikoval stať „Prognostika a přestavba“ v Technickém magazínu, kde kritizoval tehdejší režim.
Co se soudní moci týče, na ni hlas lidu nemá sebemenší vliv. Celkově lze tedy konstatovat, že co je psáno v Ústavě, poněkud koliduje s reálným stavem.
Je tedy lid zdrojem veškeré moci? Většina voličské populace České republiky si to zjevně nemyslí, a lze předpokládat, že svou nevolbou deklaruje právě toto: Odmítáme si hrát na něco, co neexistuje. Nechceme posvěcovat kamufláž.
Toto jistě není krédo všech nevoličů, někteří se zkrátka o politiku nezajímají, a jsou k ní lhostejní. Každopádně toto stanovisko tu však rezonovat bude, a naši politickou scénu by mělo mimořádně zajímat.

Referendum – jen další simulakrum?

Jedním z nástrojů pro naplňování hesla, že zdrojem veškeré moci je lid, mají být referenda. I zde lze ovšem nastavit takové parametry, aby tento nástroj mocenské elity neohrozil, a jeho dostupnost a využitelnost byla pro lidi minimální.
Navíc tu je jedna podmínka, aby referenda měla smysl:
Lidé potřebují k dané problematice co nejkomplexnější znalosti, aby se k ní mohli kompetentně vyjádřit. K tomu potřebují:
1) Funkční vzdělávací systém.
2) Média, která nemanipulují, ale informují.
Bez tohoto předpokladu referendum poslouží mocným toliko jako falešné zdání něčeho, co se nekoná. Propaganda zajistí jimi očekávaný výsledek a vloží jim do úst argument, že taková je přece vůle lidu.

Středověk neskončil?

Ono se toho od doby středověku zase tolik nezměnilo. I v současnosti bychom mohli identifikovat stavy, které si uzurpují přístup k bohatství a k informacím s tím, že masa tímto bohatstvím ani informacemi nedisponuje.
Jestliže ve středověku byli ovládáni lidé negramotní, dnes jsme se posunuli tam, kde nevzdělaná ovládaná masa klidně může disponovat vysokoškolským titulem. Její reálné vědomostní obzory jsou však chabé, a tito lidé v přeneseném slova smyslu spoléhají na své kněží, jako tomu bylo u středověkého prostého lidu. Tím se opět dostáváme k důležitosti vzdělávání jako kontrastu k indoktrinaci. Velmi cennou informací o stavu demokracie té které společnosti je, jak se (ne)mění statusová příslušnost mezi generacemi. Pokud se více méně dědí a je uzavřená, lze jednoznačně hovořit o společnosti stavovské.

Někteří jsou si rovnější?

Důležitým faktorem v posuzování míry demokracie je rovněž okolnost, zda volební právo mají všichni občané. Například většina černošské populace USA získala volební právo až v roce 1964, a v některých zemích byly z hlediska práva volit diskriminovány ženy. Švýcarsko zavedlo volební právo pro ženy na federální úrovni až v roce 1971. Zejména v některých muslimských zemích toto právo neplatí, či je pouze na papíře (Afghánistán, Sýrie).
I v českém prostředí se setkáme s pokusy, jak volební právo redukovat.
Ekonom Dušan Tříska navrhoval, aby o voličské právo přišli chudí a sociálně deprivovaní spoluobčané.
V poslední době v éteru zaznívá požadavek, aby nemohli volit senioři, tedy lidé starší 65 let. Naopak vládní strany usilují o snížení věkové hranice pro účast ve volbách.

Volba netušících…

Problém, který má výrazný dopad na výsledky voleb, souvisí s nízkou až nedostatečnou znalostí a informovaností voličů. Mnozí ani neznají jména stávajících ministrů, natož aby se orientovali v konkrétních politických souvislostech, o mezinárodním dění ani nemluvě. Bylo zmíněno, že v USA bylo volební právo dlouho upíráno menšinám, a to například skrze testy gramotnosti, neboť většina této populace byla negramotná.
Voliči by měli být gramotní – a za jejich gramotnost by měl zodpovídat stát. Gramotnost ovšem nestačí, jak bylo upozorněno výše. Lidé, kteří nemají základní přehled o tom, co se kolem nich děje, jsou handicapovaní. Jak ale tito lidé mohou uplatnit jakoukoli moc, když volí toliko na základě dojmů, pocitů, a toho, co si přečtou či co slyší v mainstreamových médiích?

Propastná nerovnováha

Jak již bylo napsáno v úvodu této stati, v minulosti byl držitelem ten, kdo vlastnil, a kdo měl relevantní informace.
Jedno procento světové populace vlastní již více než 50 % světového bohatství, přičemž trvá trend, kdy stále méně lidí si uzurpuje čím dál větší část zdrojů (Například studie Credit Suisse). To je výrazná nerovnováha.
Až dvě miliardy lidí na světě nemají přístup k bezpečné pitné vodě, a nedostatek pitné vody se týká téměř půl miliardy dětí (viz ADRA).
Mohlo by se říci, že voda či sluneční záření patří všem. Ale v současném systému tomu tak rozhodně není. Problematice korporací a jejich ovládání zdrojů vody v České republice a zisků z ní plynoucích se dlouhodobě věnuje Radek Novotný (Nadační fond Pravda o vodě). S politikou kolem fotovoltaiky jsou zase spojeni takzvaní solární baroni, kteří zbohatli na spekulacích.

Kdo ovládá média, vštěpuje názor…

Jestli něco lidu skutečně nepatří ani omylem, jsou to mainstreamová média. Je zřejmé, že jejich úhel pohledu je přímo závislý na majiteli, který je ovládá.

Otázka přímo kardinální

Má být lid zdrojem veškeré moci? Na tuto otázku nalézám pouze protiotázku?: A kdo jiný by tímto zdrojem být měl? Problémem je, že nikde ve světě nenajdeme společnost, kde by tato definice platila, či by se stav v ní tomuto modelu blížil. Došli jsme toliko do stavu, že ti, kdo mocí skutečně disponují, touží po posvěcení své moci od těch, které ovládají.

Následující sonet je varováním před cestou dogmatickou až fanatickou, na jejímž konci je vždy pouze zmar.

Půda v rameni

Chodba je slepá, nikam nevede,
pouze tam, kde ční obvodová zdiva.
Bez oken, dveří. Přesto s přehledem
kráčí tam hluší, jak se připozdívá.

Uprostřed ticha, ve tmě před tepnou
dogmata zvůle do debaty vtekla.
Jednotná gesta program nepřepnou,
po sublimaci nejvíc vřou ta vzteklá.

S tikotem stěn zní otřes v tupé zemi,
v níž empatie strádá bez zázemí,
a z něhož jenom bezmoc pramení.

Bezmoc, že boty víc než slova zmohou,
a proto svět je v díře jednou nohou,
tou druhou hledá půdu v rameni…

P. S. Psáno pro projekt Souhlas Česka (Téma: Má být lid zdrojem veškeré moci?)

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.