V projevu Petra Pavla u příležitosti 107. výročí vzniku Československa lze nalézt celou řadu témat, jež by zasloužila hlubší diskusi. Má stať se zaměří na problematiku občanské společnosti. Na její adresu z úst současného prezidenta republiky zaznělo:
„Když mluvím o principech, které pro tuto zemi považuji za zásadní, rád bych v den, kdy vyjadřujeme úctu konkrétním osobnostem a jejich přínosu pro společnost, zmínil také hodnotu nepostradatelnou pro naši úspěšnou budoucnost.
Je jí autentická, sebevědomá a rozvíjející se občanská společnost, ze které mnozí dnes vyznamenaní vycházejí. Ostatně i moderní česká státnost z ní do velké míry vyrůstala.“
Charakteristickým rysem občanské společnosti má být její nezávislost na orgánech státní moci. Je definována jako dobrovolné sdružení lidí propojených určitou aktivitou.
Často může fungovat jako protiváha státní moci a nabízet alternativní řešení a podporovat rozvoj demokracie.

Když občanská společnost nevoní…

Takovou protiváhou státní moci nabízející alternativní řešení je spolek Svatopluk. O něm se ale Petr Pavel ani slovem nezmínil. Přitom se jedná o nepřehlédnutelnou a významnou součást naší občanské společnosti, která je k vládní moci značně kritická.
Z projevu stávající hlavy státu bylo více než patrné, že Petr Pavel si cení toliko té části společnosti, která je k vládní moci ve vztahu ryze konformním. To koneckonců potvrdil oceněním Jana Dvořáka, který inicioval projekt Politika (nejen) pro mladé. Tento projekt usiluje o to, aby se mladí zajímali o politiku, což lze hodnotit kladně. Problematické ovšem je, že mladé lidi směřuje k podpoře konkrétních názorů s tím, že to jsou „ty správné“ postoje.
Již zmíněný spolek Svatopluk nabízí trochu odlišný přístup k realitě, a to mimo jiné prostřednictvím různých tematických trialogů, jejichž hlavním přínosem je diskuse o dané problematice z více úhlů pohledu.

Poněkud rozdílná ocenění

Při troše sarkasmu je možné srovnat pana Jana Dvořáka s paní Martinou Bednářovou. Oba usilovali z funkce pedagoga o totéž, tedy o podnícení zájmu mladých o politiku, jenom s poněkud odlišnými výsledky: Jeden má státní vyznamenání, druhý sedmiměsíční podmínku s nařízeným absolvováním převýchovného kursu, kterému se dnes říká mediální gramotnost.
Ptejme se, co rozvíjí myšlení dospívajících více: Předepsané memorování jediného přípustného pohledu na realitu, nebo provokativní polemika s tímto pohledem? Chceme snad naše děti chránit před otázkami a pochybnostmi? V takovém případě je ale neučíme tomu, co je pro demokracii základní životní funkcí: Diskusi.

Hranice demokracie

Právní pedagog a publicista, Petr Kolman, poukázal na neobhajitelnost soudního procesu s učitelkou Martinou Bednářovou (Lidové noviny, Úhel pohledu, 29. 10 2025). Mimo jiné poznamenává: „Domnívám se, že tohle už není skutečná demokracie, to je posílení autocenzury pod dohledem trestního práva.“
Ti, kdo soudní proces s paní Bednářovou obhajují, operují s argumentem, že se nejedná o postih svobody slova, ale o údajné překročení kompetence učitele. I kdyby tomu tak bylo, to má být trestné?
Jaké jsou tedy kompetence českého učitele na základní škole? Připomeňme si, že šlo o žáky osmé třídy, tedy mladé dospívající lidi, s nimiž by se již o politice mluvit mělo. V naší společnosti se nyní vede spor o to, zda smí učitel se žáky diskutovat a ukazovat jim i jiné úhly pohledu na dané téma. Soudní proces s paní Bednářovou sděluje, že nesmí. To je ale v rozporu s principy demokracie. Kde jinde se mají lidé učit diskutovat bez omezení než ve škole? Na jednu stranu slyšíme, jak je důležité probouzet u mladých zájem o politiku, na stranu druhou takový člověk čelí perzekuci a stíhání. Nejhorší na tom je, kolika zástupcům médií to přijde v pořádku. Stejně, jako jim přijde v pořádku, že si žák cíleně nahrává svého učitele, a nahrávku účelově upraví, aby mohl tohoto pedagoga politicky zničit.

Problém identity

Petr Pavel přitom ve své řeči vyzdvihl význam národního obrození v době, kdy ještě žádné Československo neexistovalo. Zmínil potřebu identity. Má ji naše současná společnost? Kolik toho ze škol znají mladé generace o naší společné historii? Jak tyto generace kultivují svůj mateřský jazyk? Není s naším školským systémem něco zásadně špatně, pokud celé řadě mladých lidí nic neříkají základní historická data spojená s historií státu, na jehož území žijí?

O čem se nediskutuje?

Petr Pavel názorně předvedl, jakým způsobem lze znemožnit jakoukoli legitimní diskusi, když prohlásil:
„Pokud někdo tvrdí, že nám nic nehrozí, že není nutné posilovat bezpečnost a obranu, občanskou informovanost, připravenost a odolnost, že není nutné bránit se před hybridními útoky nebo řízeně manipulovaným obsahem na sociálních sítích, pak vědomě lže.“
Toto souvětí si rozdělme. Hned s jeho první částí je možné polemizovat, když do něho cosi vložíme: Pokud někdo tvrdí, že nám nic jako členovi organizace NATO nehrozí, lže. Takto upravené souvětí vybízí k debatě, nakolik je NATO organizací obrannou, a nakolik zajišťuje bezpečnost svých členů. Provokativní otázka zní: Nezvyšuje tato organizace svou činností eskalaci na mezinárodním poli?
Dále se Petr Pavel zmínil o potřebě občanské informovanosti. Myslí jí zajištění všech relevantních informačních zdrojů nezbytných pro tvorbu fundovaného názoru, nebo mu jde o selektivní podporu jednostranných mainstreamových provládních médií, k nimž má prostý lid, když ne jako k božstvu, vzhlížet s bázní a pokorou jako ke kněžím?
V podobném duchu je možné nazírat na Pavlův apel k připravenosti a odolnosti. Můj přirozený sklon k sarkasmu mi nedá, abych nepodotkl, že hlava státu nejspíše nepropagovala prut odolnosti ve spolku Svatopluk, a ani nehovořila o připravenosti na děje související s přechodem od unipolárního rozdělení světa k multipolárnímu.

Politickým rozdílům navzdory

Z projevu Petra Pavla by rozhodně neměla zapadnout tato slova:
„Naše republika se tak od počátku opírala o živou síť občanských vztahů, které ji propojovaly i přes výrazné politické rozdíly.“
Citujme nyní základní tezi spolku Svatopluk: „Chceme spojovat vlastence levicové s pravicovými…Chceme národ, který se nebojí vzít svůj osud do vlastních rukou a umí odmítnout každého, kdo se ho pokouší podřídit cizím zájmům… Chceme prosperující národ, který se umí o plody práce svých příslušníků podělit napříč společenskými vrstvami…“
Dochází prezidentovi republiky, že představitelé našeho národního obrození v 19. století vystupovali proti tehdejšímu režimu Rakouska-Uherska, a že tento režim jim rozhodně nakloněn nebyl?
Je to spolek Svatopluk, který dnes buduje živou síť občanských vztahů bez ohledu na rozdílnost politického vyznání. On je etalonem naší skutečné občanské společnosti. Pouze si to někteří jedinci nechtějí připustit.

Ochrana proti nenávisti?

Kapitolou samou o sobě je řízený manipulovaný obsah na sociálních sítích. Jestliže se chtěl prezident republiky vymezit například vůči šíření nenávisti, bylo by na místě ji pojmenovat obecně, a odsoudit všechny její formy včetně schvalování atentátů na Roberta Fica či Donalda Trumpa či výhružky likvidací Kateřině Konečné či Tomiu Okamurovi. Kdo na něco podobného čekal, nedočkal se.
Stejně tak nezaznělo, že řadu takzvaných dezinformací, pokud je chápeme jako cokoli odchylující se od ověřitelných faktů, šíří ti názorově správně stojící. Jako příklad může posloužit Danuše Nerudová, která šířila klamavou zprávu, že Československo za druhé světové války osvobodili Američané.

Hlavně nepochybovat…

Celkově lze konstatovat, že se atmosféra večera 28. 10. 2025 nesla v duchu nezpochybňování. Kdo si dovolí pochybovat o prospěšnosti NATO, je zrádce a nepřítel, neboť údajně ohrožuje naši bezpečnost. Naše členství v NATO ji neohrožuje? Dějiny nám ukazují, že každý vojenský pakt jednou skončí, například Varšavská smlouva. Nenaplňuje se právě nyní i osud NATO? Cítíme se nyní skutečně bezpečně? A došlo by k současné eskalaci, kdyby žádné NATO neexistovalo?
Osobně dávám přednost kladení jakkoli provokativních otázek před mašírováním na frontu, kde se již nikdo na nic neptá.
Máloco může být výmluvnější, než když se francouzský prezident Macron v době hluboké politické a ekonomické krize zabývá vysláním francouzských vojáků na Ukrajinu. Inu, dojde-li chléb, chce to koláče, že?

Nehodící se škrtá…

Spolek Svatopluk není jediným subjektem občanské společnosti, který Petr Pavel ve své řeči zcela pominul. Existují další spolky, které by zasloužily ocenění, například: Společenství PRAK, proti represi a kriminalizaci, Společnost pro obranu svobody projevu (SPOS), pěstování vize Radima Valenčíka či Sdružení za obnovu národní suverenity, Kudy z krize.
Za zmínku stoji rovněž iniciativa Ne naším jménem! Ta mimo jiné říká: „Prohlašujeme, že i my nesouhlasíme s naší vládou v její podpoře izraelské okupace palestinských území, izraelského apartheidu, jeho osadnické kolonizace a válečných zločinů… Čelíme nebezpečí, že Palestinci budou vyjmuti z univerzálních hodnot rovnosti a svobody a že izraelské zločiny proti nim budou i vinou naší politické reprezentace zahlazeny a promlčeny.“ Zatímco některé vyvěšování vlajek se u nás bere jako samozřejmé (a demonstruje se, pokud jsou svěšeny), vyvěšení jiných budí pohoršení. Stačí připomenout spor na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění právě v souvislosti se solidaritou s trpícím civilním palestinským obyvatelstvem (někde holt zabíjení dětí nevadí). A to ani nemluvě o tom, co by způsobilo, kdyby se někdo Palestincům složil na raketu například se jménem Egon. To by média nemluvila o ničem jiném než o hanebné podpoře terorismu.
Je evidentní, proč se tato část občanské společnosti do vzletných frází dne 28. 10. nevešla. Protože poukazuje na tristní stav naší společnosti za vlády kabinetu Petra Fialy. Upozorňuje na významnou redukci svobody projevu ve veřejném prostoru a na její kriminalizaci. Bojuje proti cenzuře a proti potlačování diskuse.
Úsilí těchto organizací a jejich představitelů nebylo na Pražském hradě zmíněno vůbec, natož aby bylo vyznamenáno.

Kdo nestojí na správné straně…

Zatím se totiž u nás vyznamenává s podmínkou: Kdo nestojí na správné straně, je buď „dezolát“ či neexistuje. Jedině tak je možné občanskou společnost adorovat, a přitom její podstatnou část bojkotovat, a vlastně proti ní bojovat. Paradoxní je, že právě na půdorysech této její části se formuje nové národní obrození.

Co se dochová?

Olej se vlévá rovnou do plamenů,
pod kotly čerti ještě přitopí.
Démoni války hloubí příkopy,
aby ryk zbraní snížil lidskou cenu.

Pro hydru život pranic neznamená:
Představou lázně velmi krvavé
zlákána doufá, že si zaplave.
Chce do ní vstoupit – aspoň po ramena.

Nechtějme živit hlavy saně lačné,
neboť když jednou oheň chrlit začne,
zůstane popel místo domova.

Zbavme se setby obludné a dračí
s tím, že už bolest světa jaksi stačí.
Když přijde sklizeň – co se dochová?

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.