Má-li být jakýkoli politický systém sestávající z konkrétních institucí, vztahů a norem funkčním a udržitelným, je nezbytné, aby pro většinu své populace vytyčil cíl hodný dosažení a aby byl schopen zajistit společenskou integritu a její konsensus.
Položme si otázku, jaký společný úkol charakterizuje libovolný politický systém bez ohledu na typ režimu, bipartismus či multipartismus nebo skutečnost, zda se jedná o monarchii či republiku.
Zde se rýsuje zřejmý společný jmenovatel: Udržet si moc, zajistit si společenský konsensus.
Jakmile většina společnosti nebude dodržovat dané zákony a neztotožní se s institucemi, které ji mají udržovat v chodu, hrozí, že daný systém bude nahrazen jiným. Proto každý politický systém kromě propagandy, která mu má zajistit u lidí důvěru, posiluje kontrolní mechanismy, aby se stal nesvrhnutelným.
Tyto kontrolní mechanismy se odvíjejí od úrovně technického pokroku. Z toho plyne fakt, že kontrolní mechanismy v době takzvané umělé inteligence mají mnohem větší dosah než ve dvacátém století, o středověku a počátcích novověku ani nemluvě.

Cíle a integrita Evropské unie

Věnujme se nyní současné Evropské unii. Ta byla budována s tím, že má stát na cílech budování společnosti bezpečné a blahobytné. Měla tedy usilovat o mír a zajištění smíru sociálního.
Od těchto cílů se ovšem minimálně od roku 2014 odklání. Svůj sociální stát si dobrovolně rozbíjí svou migrační politikou. Svou fiskální politiku s dluhovými brzdami pošlapává, aby se naopak enormně zadlužovala s tím, že deklaruje dva nové cíle, jež jsou ovšem zcela protichůdné: Masivní zbrojení versus politika Green Dealu.
Na jednu stranu deklaruje ochranu práv každého jednotlivce s důrazem na práva žen, na stranu druhou posiluje hlasy radikálů žádajících právo šaría, vraždy ze cti atp. Namísto ochrany žen tak Unie zaznamenává rostoucí femicidu.
Místo bezpečí se rozmáhají zločinecké gangy, které neváhají do těch nejhorších zločinů zapojovat i děti a mladistvé.
Řecko bylo voláno k fiskální odpovědnosti, aby Francie spadla do dluhové pasti s tím, že Německo k ní nemá daleko.
Automobilový průmysl je v krizi, aby byl podporován ten zbrojní.
Navíc lze v zemích Evropské unie pozorovat proces závažného omezování svobody projevu a rostoucí cenzury, to vše pod pláštěm takzvané korektnosti a ujišťování, že jsme ve válce, a ve válce se přece nediskutuje.
Čím více se systém zpronevěřuje vlastním deklarovaným cílům, tím vytváří tužší kontrolu a tlak na obyvatelstvo, aby se mu podřídilo.
Není-li schopen nalézt společný tmel v podobě témat sociálních a ekonomických, uchyluje se k identifikace nepřítele, a to vnějšího, ale i vnitřního, vůči nimž je třeba se vymezit a proti nimž je nezbytné se sjednotit, neboť jedině tak si systém ještě dokáže udržet svou legitimitu.
Nutností boje proti údajné hrozbě ospravedlňuje rezignaci na dodržování základních lidských práv.

Francie přímo modelová…

Na příkladu Francie lze demonstrovat souvislost mezi ztrátou důležitých surovinových zdrojů a konsensu ve společnosti. Právě Francie přichází v posledních letech o vliv na africkém kontinentu (například Mali, Burkina Faso, Niger), což se v případě posledně jmenovaného státu projevuje výpadkem dodávek přírodního uranu. V Mali se kromě uranu jedná ještě o těžbu zlata, podobně jako v Burkině Faso, kde se těží i jiné barevné kovy či fosfátové horniny (důležité pro fosfátová hnojiva).
Když k tomuto připočteme nezvládnutou migraci a tvrdou asociální politiku, dostaneme odpověď na nestabilitu francouzských vlád.
Zde dochází k názorné demonstraci provázanosti systému politického s ekonomickým.

Už jenom ty vzorce…

Vezměme si nyní k ruce paradigma Talcotta Parsonse, AGIL:

• Adaptation
• Goals
• Integration
• Latent pattern maintenance.
  Má-li sociální systém fungovat, musí se v prvé řadě úspěšně adaptovat na vnější prostředí, z něhož mimo jiné čerpá zdroje. Potřebuje stanovit pro většinu členů společnosti žádoucí cíle, a posilovat její integritu kulturními vzorci, sdílenými hodnotami.
  Dojde-li k narušení vztahů s vnějším prostředím, následuje zcela logicky rozpad vnitřní integrity. Nemusí se tak ovšem dít okamžitě.
  Jako příklad znovu poslouží Evropská unie: Čínu a Rusko vnímá jako nepřítele, proti němuž mobilizuje. Navíc se zhoršily vztahy EU a USA, kdy se současný americký režim vymezuje proti režimům evropským. Jak již bylo naznačeno, bývalé evropské koloniální mocnosti přicházejí ve svých bývalých koloniích o svůj poslední vliv. Chlubily se bohatstvím, které již nejsou schopny svým občanům zajistit. Z pompézních hodnot se stala prázdná vymlácená sláma. Evropské společnosti se tak dostávají do varu. Pořád je tu ovšem vrstva společnosti, která profituje z existence kolabující moci, a proto ji podporuje, i když ta se zpronevěřuje jak deklarovanému hodnotovému systému, tak volebním slibům.
• Šlendriánem k vyšší podpoře
• Toto nakonec vidíme názorně v České republice. Dokonce i Fialovu kabinetu nakloněný projekt Demagog.cz publikoval rozbor dokazující, že tento kabinet splnil pouze třetinu svých slibů. Přesto tyto strany v součtu voliče ještě získaly, i navzdory závažným kauzám a zpackané digitalizaci stavebního řízení.
  Školský systém produkuje mladé generace, které nevolí podle splněných programových bodů ani podle kompetentnosti politiků či jejich kauz, ale podle toho, co je takzvaně správné. Petr Fiala tomu říká: Stát na správné straně.
  Jsme ve fázi, kdy stávající systém kolabuje z hlediska mechanismů adaptačních a nedaří se mu ani naplňovat vyhlášené cíle.
  Stále si však do značné míry udržuje integritu s tím, že odpadlíky označuje za vnitřní nepřátele.
  Jeho nejsilnější stránkou jsou propaganda a kontrola, které vykonává zejména prostřednictvím indoktrinačního školského systému (který nelze považovat za vzdělávací) a v neposlední řadě skrze média a jejich různé platformy (youtubeři atp.).
• Jediný systémový cíl
• V mých minulých statích bylo pojednáváno o neadekvátnosti tvrzení, že zdrojem veškeré moci je lid. Stejně tak bylo poukázáno na škodlivou roli státu, pokud zasahuje do oblasti vzdělávání a uzurpuje si jako líheň pro systémovou oporu.
  Lze konstatovat, že současný evropský politický systém rezignuje na cíle, a soustředí se plně na cíl jediný, a to zachování své moci.
  Tento systém tak z logiky věci rezignuje na diskusi, na prosazování míru či sociálního smíru, ale rovněž na vzdělanost, a hlavně na rodinu jako základní společenskou jednotku, čímž ničí vše, co je zakotveno v jeho hodnotovém systému.
  Dokonce již není schopen udržet zdání svobodných voleb. Jakákoli opozice už totiž narušuje jeho integritu, jeho vzorce přežití, jeho podstatu. To je možné nyní sledovat v démonizaci sice prosystémových stran ANO a Motoristů, které však slibují odklon od určitých agend, s nimiž se stávající systém, který potřebuje Fialův kabinet na věčné časy, ztotožnil.
  Vzniká nám tu tak paradox, kdy je na jedné straně tabu referendum o členství v EU či NATO, a na straně druhé bují procesy, jakými jsou krize eurozóny či neschopnost některých států prudce navyšovat náklady na zbrojení, a hovoří se o jejich vylučování z NATO (Španělsko).
• Do hořkého konce
• Systém, který vlastní obyvatelstvo paralyzuje, aby sám přežil, není pro jakoukoli společnost žádoucí, a ani sebedokonalejší kontrola mu z dlouhodobého hlediska nepomůže. Dokud však jeho dysfunkci drtivá většina populace nepocítí na vlastní kůži, bude tento systém, jakkoli defektní, přežívat, nebo výstižněji řečeno, živořit.
• Následující villonská balada je věnována popisu stavu současného systému:

Když jí otevřeli…

Ledová plocha je čím dál víc užší,
přibližují se k sobě mantinely.
Manévrovací prostor toto zkruší,
hnout se lze hůře než uprostřed cely.
Brusle si lidé sami odepřeli,
a tak tam kloužou, padají co chvíli,
aniž by mohli doklouzat se k cíli.
Není jim tento fakt snad podezřelý,
že zde cíl schází, byť se na něj střílí?:
Temnota vešla, když jí otevřeli.

Že je led tenký, lidé jaksi tuší,
však pouze na něj všichni vstoupit směli.
Proboří se snad? Vždy je jednodušší
nemyslet, plynout, nebýt osamělí.
V uších jim libě hlavní teze zněly
o tom, jak právě oni tuze sílí,
že dobře bruslí, v kázni, bez násilí,
že mají vítat pod sebou proud vřelý.
Vybrat si mají z Charybdy a Scylly:
Temnota vešla, když jí otevřeli.

Kdo spadne pod led, již se neosuší.
Vždy se to nějak svede na minely.
Řekne se, že kdo tone, nemá duši,
a že je jeho chybou, zahyne-li.
Ostatní čarou od díry se dělí,
aniž by se mu pomoct pokusili.
Možná, že lektvar z prázdnot okusili,
ze lhostejnosti, z nedostatku skřelí,
z pocitu zmaru, že již došly díly:
Temnota vešla, když jí otevřeli.

Studený poryv vklouzl za košili.
Třesou se zimou, blekotají, šílí.
Ano, ti správní, ale vyhořelí.
Ránu v svých srdcích klamem zapošili:
Temnota vešla, když jí otevřeli…

P. S. Psáno pro projekt Souhlas Česka (Téma: Co je prvním a základním úkolem politického systému?).

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.

.