Tomáš Doležal: Benešovy dekrety jsou pilířem naší poválečné státnosti a poslední pojistkou proti ztrátě zbytků naší suverenity ve prospěch berlínského a bruselského impéria

Blog

Právě dnes uplynulo 80. let od vydání Dekretů prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců a kolaborantů s hitlerovským Německem a odsunu německé Páté kolony Sudeťáků.

Takzvané Benešovy dekrety (správně Dekrety prezidenta republiky) byly právní předpisy s mocí zákona přijímané československou vládou v londýnském exilu po slyšení státní rady (válečná obdoba parlamentu). Byly alternativním legislativním řešením po dobu neexistence standardního (parlamentního) režimu.

Zločiny volající po spravedlnosti

Prezidentské dekrety byly po druhé světové války zpětně schváleny Prozatímním národním shromážděním (tzv. ratihabice) ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., a to 5.3. 1946. Prezident republiky Edvard Beneš významnou většinu těchto dekretů zpravidla pouze podepisoval. Na přípravě a formulaci některých z nich, příp. jejich částí, se ovšem aktivně účastnil.

Jedním z nejznámějších a nejpodstatnějších z nich byl tzv. Velký retribuční dekret alias Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech – Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.

Toto je preambule jeho původní verze, která vznikala na přelomu let 1944 a 1945 v londýnském exilu:

O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali nebo asistovali i zpronevěřilí občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili přitom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého potrestání bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.

V důsledku Velkého retribučního dekretu vznikly mimořádné lidové soudy, které rychle a tvrdě trestaly dopadené okupanty a kolaboranty s německým okupačním režimem v českých zemích. Před mimořádné lidové soudy muselo po válce předstoupit přes 30 tisíc lidí. Zhruba 24 tisíc z nich tyto soudy potrestaly.

Retributivní justice

Soudní líčení dle Velkého retribučního dekretu probíhala do května roku 1947. Po únoru 1948 nová komunistická moc retribuční soudnictví na čas obnovila a před lidové soudy se v některých případech znovu dostali už jednou osvobození lidé. Někteří z nich spíše (nebo i) pro nesouhlas s novým komunistickým režimem. Ale naprostá většina lidí odsouzených na základě Velkého retribučního dekretu byla potrestána zcela po právu.

Retributivní justice v obecné rovině představuje starší (tradiční) koncept trestního soudnictví, který se zaměřuje spíše na potrestání (retribuci) pachatele než jeho nápravu či na obnovení předchozích poměrů. Klíčový je zde trest, zejména trest odnětí svobody nikoli tresty alternativní. Jde tedy o odlišný koncept od novějšího restorativního (obnovujícího) soudnictví.

V Československu byly těsně po druhé světové válce v rámci retribučního zákonodárství vydány tři dekrety presidenta republiky označované také jako retribuční:

  • Dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret)
  • Dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17/1945 Sb., o Národním soudu
  • Dekret prezidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret)

Součástí retribučního zákonodárství byl také ústavní dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční.

Na Slovensku se v tomto ohledu postupovalo dle specifického nařízení Slovenské národní rady ze dne 15. května 1945 (č. 33/1945) o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Rozhodující úlohu při přípravě retribucí sehrála československá exilová vláda v Londýně, která spolu s polskou exilovou vládou vyvinula velké úsilí, aby se o potrestání válečných zločinů jednalo a rozhodovalo i na mezinárodní úrovni.

Svatojakubská deklarace

To našlo vyústění v Deklaraci představitelů devíti okupovaných zemí z 13. ledna 1942 o potrestání válečných zločinců, známé i jako Svatojakubská deklarace. Tzv. velký retribuční dekret v původním znění přijala československá exilová vláda ještě před koncem londýnského prozatímního státního zřízení 1. února 1945 – jako prezidentský dekret č. 6/1945, O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

Tento dekret se ale následně v osvobozeném Československu v rámci vlády Národní fronty neuplatnil. Nejprve Slovenská národní rada trvala na vydání svého vlastního předpisu a pro české země se zase mělo vyčkat na zmapování skutečné podoby a rozsahu domácí protektorátní kolaborace. Tvrdší pojetí retribucí, než schválila exilová vláda v Londýně bylo požadováno i v Košickém vládním programu (program první československé koaliční vlády Národní fronty na osvobozeném území, zejména na základě požadavků komunistů. Proto byl tento dekret finálně schválen až 19. června 1945.

První tresty smrti v rámci retribučního soudnictví ovšem byly vyneseny a vykonány mimořádným lidovým soudem ještě na základě původního londýnského velkého retribučního dekretu, a to dne 8. června 1945 v bývalé německé tělocvičně (Turnhalle) pod Špilberkem. Popraven byl příslušník gestapa Leopold Potschka a udavač sousedů za poslech cizího rozhlasu Václav Bébar. Finální (červnový) Velký retribuční dekret nicméně z londýnského textu vycházel. Ovšem zpřísnil některé tresty, zejména za udavačství.

Mimořádné lidové soudy soudily v pětičlenných senátech, v jejichž čele stál soudce z povolání. Dalšími byli soudci z lidu navrhovaní okresními národními výbory. Obžalobu předkládal soudu veřejný žalobce a na vyšetřování se podílel i vyšetřující soudce. Největší význam pro celé řízení mělo vyšetřování uskutečňované bezpečnostními orgány a vyšetřovacími komisemi okresních národních výborů.

Členství v kolaborantských organizacích

Tyto komise prověřovaly tisíce udání, shromažďovaly důkazy, zajišťovaly podezřelé a rozhodovaly, které případy budou předány k podání obžaloby. Nad činností vyšetřovacích komisí okresních národních výborů měly dohlížet vyšetřovací komise Zemských národních výborů a od června roku 1945 i tzv. Komise pro vnitřní národní bezpečnost Zemského národního výboru v Praze.

Velký retribuční dekret mj. zpřísňoval tresty za činy, které byly trestné již podle zvláštního zákona na ochranu republiky z roku 1923 a to, pokud se odehrály v tzv. době zvýšeného ohrožení republiky – tedy od mobilizace v květnu 1938 do konce války (po prodloužení účinnosti až do konce roku 1946).

Mezi nově trestané skutky podle velkého retribučního dekretu patřilo například členství a výkon vedoucích funkcí v nacistických či fašistických organizacích (nejen německých, ale i českých, slovenských nebo maďarských jako byla Vlajka, Český svaz pro spolupráci s Němci, Hlinkova garda apod.), propagace nacistického či fašistického hnutí či rozvracení hnutí směřující k osvobození republiky v cizině.

Nové zvláštní trestné činy byly spatřovány i v majetkových jednáních ve prospěch Německa nebo v udavačství, které mohlo být trestáno i smrtí, pokud mělo za následek ztrátu lidského života. Kromě trestů odnětí svobody mohl soud uložit i ztrátu občanské cti a zařazení do zvláštních nucených pracovních oddílů. Ve prospěch státu mohlo být vysloveno též propadnutí majetku. Za nejtěžší zločiny mohly mimořádné lidové soud uložit trest smrti.

Tímto pojetím potrestání válečných zločinců a kolaborantů (včetně jejich zpětné působnosti) se československé retribuční normy nelišily od francouzských, nizozemských, belgických, polských či norských předpisů tohoto typu, a to včetně využití mimořádných soudních orgánů.

Udavači a kolaboranti

Válečné zločiny ostatně byly nově definovány i mezinárodním právem, a to zejména pro účely Mezinárodního soudního tribunálu pro nacistické zločince v Norimberku. Proti rozsudku mimořádných lidových soudů neexistoval řádný opravný prostředek. Žádost o milost neměla odkladného účinku. Trest smrti se obvykle vykonal do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného mohla být tato lhůta prodloužena o další hodinu.

Před československými mimořádnými lidovými soudy skončila řada válečných zločinců nejtvrdšího kalibru. Například SS-Obergruppenführer a státní ministr pro Čechy a Moravu a dlouholetý předák tzv. sudetských českých Němců K.H. Frank, zastupující říšský protektor K. Daluege, či náměstek pražského primátora (též český Němec) J. Pfitzner. Ti všichni byli po zásluze veřejně popraveni. Mezi další významné případy patřil proces s bestiálním velitelem Malé pevnosti v Terezíně H. Jöckelem v Litoměřicích.

V nejzávažnějších kauzách (jejichž pachatelé byli přímo odpovědni za smrt velkého počtu českých občanů) bylo v rámci Velkého retribučního dekretu uloženo celkem 778 trestů smrti a 741 trestů odnětí svobody na doživotí. Většinu případů před mimořádnými lidovými soudy však tvořily případy typu jednání proti československému státu, členství v nacistických organizacích či jiné projevy domácí kolaborace.

Svou povahou se samozřejmě lišily trestné činy páchané většinově českými Němci a Čechy – když členství v nacistických organizacích pochopitelně převažovalo u Němců, zatímco nejvíce souzených případů u etnických Čechů se týkalo různých forem kolaborace a udavačství.

Jako udavači a kolaboranti byli např. souzeni – a odsouzeni k trestu smrti – Karel Čurda a Viliam Gerik, jejichž udání na gestapu vedlo v červnu roku 1942 k likvidaci parašutistů, kteří odstranili kata českého národa Reinharda Heydricha a k mučení a smrti stovek hrdinných členů domácí odbojové sítě, včetně mladistvých a dětí.

Odsouzení protektorátních kolaborantů

Účinnost Velkého retribučního dekretu byla několikrát prodlužována, ukončena pak byla (napoprvé) symbolicky v předvečer 2. výročí vypuknutí Pražského povstání dne 4. května 1947. Pokud do té doby nebylo trestní řízení skončeno pravomocným rozhodnutím ve věci, pokračoval řádný soud v trestním řízení.

Závěrečný statistický přehled byl přednesen ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou na půdě Národního shromáždění a vyšel i knižně pod názvem „Na soudu národa“. Veřejní žalobci všech 24 krajských a oblastních mimořádných lidových soudů se zabývali celkem 132 549 trestními oznámeními a spisy, z čehož vyřídili 130 114 případů, takže po 4. květnu 1947 zůstalo pouze 2 435 nevyřízených případů.

Z vyřízených případů veřejní žalobci podali žalobu v 38 316 případech a 4 592 postoupili k dalšímu stíhání řádným soudům. Ve 40 534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání dle Velkého retribučního dekretu, ovšem z valné většiny se tyto případy staly předmětem trestního stíhání před okresními národními výbory podle tzv. Malého retribučního dekretu.

Z celkového počtu odsouzených bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti (475 Němců, 234 Čechů), 741 osob potom k doživotnímu těžkému žaláři. K dočasnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno celkem 19 888 osob na celkem 206 334 let, z čehož tedy vyplývá průměrný trest odnětí svobody v trvání deseti let.

Pokud se skutků podle Velkého retribučního dekretu dopustili významní protektorátní představitelé – protektorátní prezident E. Hácha, členové protektorátních vlád, členové vedení Vlajky, Kuratoria, České ligy proti bolševismu či přední kolaborantští novináři a úředníci, zřizoval pro ně dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. tzv. Národní soud.

Tresty pro členy protektorátní vlády

Tento soud fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný. Fungoval-li jako soud čestný, mohl vyslovit, že výše uvedené osoby se po 28. květnu 1938 „nechovaly, jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Poté byly zbaveny aktivního a pasivního volebního práva.

Národní soud projednal celkem 36 trestních žalob proti 80 osobám a pouze ve třech případech působil jako soud čestný. Vzhledem k tomu, že E. Hácha zemřel před ustavením tohoto soudu ve vazbě na Pankráci, staly se nejvýznamnějšími případy vedenými před Národním soudem procesy s předsedy protektorátních vlád J. Krejčím a R. Bienertem a členy těchto vlád – mj. A. Hrubým, J. Kamenickým, J. Kalfusem, J. Ježkem, J. Kaprasem a D. Čiperou.

Ve zvláštním procesu byli souzeni přední členové vlád tzv. druhé republiky J. Havelka, R. Beran a J. Syrový. Národní soud přes nátlak vlády, politických stran a některých médií v těchto případech neuložil ani jeden trest smrti. Nejvyšší tresty doživotí a 25 let těžkého žaláře dostali A. Hrubý, resp. J. Krejčí, R. Beran a J. Syrový pak dostali trest 20 let těžkého žaláře.

Neuspěly ani snahy komunistů prosadit poté v některých těchto případech obnovu řízení a tím i přísnější tresty pro členy protektorátních vlád. Z vedoucích funkcionářů kolaborantských organizací bylo k trestu smrti nakonec odsouzeno 18 osob – mezi nimi představitelé Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže či syn E. Moravce Igor. Zvlášť vysoké tresty vynesl Národní soud i ve zvláštním procesu proti aktivistickým kolaborantským novinářům. Celkem 7 z nich bylo odsouzeno k hrdelnímu trestu – z těch známých např. V. Krychtálek či E. Vajtauer, odsouzený v nepřítomnosti.

Účinnost velkého retribučního dekretu byla poté na jistou dobu obnovena po únoru 1948. Tzv. vládní akční program z 10. března 1948 nově ustaveného Gottwaldova kabinetu označil provedenou retribuci jako nedůslednou. Na schůzi vlády dne 12. března 1948 byla schválena jak osnova zákona č. 34/1948 Sb., o revizi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti, tak osnova zákona č. 33/1948 Sb., jímž se obnovuje účinnost Velkého retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení.

Účelem zákona bylo ukončit případy, které se po první dva roky retribucí nedaly vyřešit, a sjednat revizi řízení, resp. výměry trestů ve „veřejnost pobuřujících případech“. Pro tyto případy mohlo být na návrh veřejného žalobce pravomocně skončené trestní řízení zahájeno nebo i v něm pokračováno bez podmínek a formálností obnovy.

Malý retribuční dekret

Ministr spravedlnosti (tehdy Alexej Čepička) podle tohoto zákona nově získal absolutní kontrolu nad personálním obsazením mimořádných lidových soudů, neboť ustanovoval jejich přednosty, náměstky a soudce z povolání. Jmenoval i soudce z lidu ze seznamů sestavených okresními národními výbory a veřejné žalobce ze státních zástupců, ze soudců v činné službě anebo z osob zapsaných v seznamu obhájců.

Tento zákon dále měnil podobu tribunálu, jelikož nově měl rozhodovat tříčlenný senát složený z jednoho soudce z povolání a dvou soudců z lidu. Pokud ovšem předchozí řízení v téže věci skončilo rozsudkem, pak soudil ve stejném složení jako dle Velkého retribučního dekretu, tedy jeden soudce z povolání a čtyř soudců z lidu.

Lhůta k provedení retribucí byla nově stanovena do konce roku 1948. Retribuce tak byla ukončena až 31. prosince 1948. Celkem bylo odsouzeno od 2. dubna 1948 do 31. prosince 1948 v českých zemích 1 391 Čechů a Slováků, 902 Němců a na Slovensku 511 Čechů a Slováků a 242 Němců.

Malý retribuční dekret, tedy Dekret presidenta republiky č. 138/1945 Sb., byl vydán 27. října 1945. Jeho úkolem bylo „trestání některých provinění proti národní cti.“ Vztahoval se přitom jen na české země a stanovil trest do jednoho roku vězení nebo pokutu do výše jednoho milionu korun, případně veřejné pokárání či kombinaci nebo sloučení všech těchto trestů pro každého, kdo „nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení“.

O výši trestu nerozhodovaly soudy, ale komise okresních národních výborů, které navíc nepodléhaly ministerstvu spravedlnosti, ale ministerstvu vnitra. Mezi osoby potrestané dle Malého retribučního dekretu patřili např. herci Vlasta Burian nebo Lída Baarová.

Zásadní pilíř novodobé státnosti

Dekrety prezidenta Republiky (Benešovy dekrety) jsou zásadním pilířem naší novodobé státnosti, obnovy republiky v předmnichovských hranicích a poslední pojistkou proti ztrátě zbytků naší suverenity ve prospěch berlínského a bruselského EU impéria. Posledním valem před tlakem části současných nenárodních liberálních českých politických elit na sudetské, lichtenštejnské a další majetkové restituce ve prospěch potomků německých okupantů a jejich páté kolony.

Kdo Benešovy dekrety kritizuje či zpochybňuje, jedná vlastizrádně. Z podobných důvodů se nedávno zrodila iniciativa novinářů, historiků a bývalých politiků, která požaduje, aby u sochy prezidenta Edvarda Beneše v Praze na Loretánském náměstí byla umístěna nová pamětní deska, která má sdělovat, že Beneš nese zodpovědnost za nástup komunistů, a že byl tím pádem spoluzodpovědný i za zločiny, kterých se režim dopustil a že zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země.

Návrh má nyní na stole Zastupitelstvo hlavního města Prahy. V čele této iniciativy stojí „obvyklí podezřelí“ exministr spravedlnosti Jan Kalvoda a bývalý předseda Senátu Petr Pithart, kteří nesmějí chybět u žádné aktivity namířené proti české státnosti, suverenitě a svobodě.

Petr Pithart přepisuje české dějiny už několik desítek let, např. v nechvalně proslulé knize Češi v dějinách nové doby. Skoro stejně dlouho se účastní každé iniciativy omlouvající se a podlézající sudetským Němcům.

Odsun sudeťácké Páté kolony

Falešný doktor Kalvoda mj. stál jako advokát přeběhlického poslance Melčáka za zrušením již vyhlášených voleb do Poslanecké sněmovny v září roku 2009 a již několik let jako právní zástupce firmy Diag Human tahá desítky miliard korun z českého státního rozpočtu v neuvěřitelně podvodné kauze se zakázkou na obchod s krevní plazmou.

Tento útok na prezidenta Beneše není ničím jiným, než dalším z řady pokusů o přepsání našich moderních dějin a výsledků druhé světové války. O pokus postupně změnit základní „narativ“ našich moderních dějin ze svobodné svébytné suverénní antinacistické slovanské národní republiky na vazalskou kolonii německé Mitteleuropy. Jde o samu podstatu české i československé státnosti a o útok na ni. K tomu nelze mlčet.

Prezidenta Beneše lze kritizovat za tisíc a jednu věc, zejména za jeho „předmnichovskou“ politiku, přílišné spoléhání na tzv. západní mocnosti, za jeho útoky na prvorepublikovou národně konzervativní vlasteneckou opozici z liberálně levicových kosmopolitních pozic, za elitářské pojetí politiky i společnosti.

Zároveň ale platí, že se po roce 1938 obdivuhodně „restartoval“, v čele exilové vlády podal vynikající výkon, velmi správně opustil jednostrannou „prozápadní“ zahraniční politiku, dokázal obnovit Československo v předválečných hranicích a zejména prosadil svůj životní majstrštyk, odsun německé Páté kolony Československa. Jen díky tomu dosud existujeme jako národní stát v současných hranicích.

Proto je skoro povinností všech českých vlastenců stát v současném boji o Beneše na straně našeho druhého prezidenta.

Původně publikováno na stránkách Ztráty&Nálezy.

Přejít nahoru

Ing. Karolína Kubisková 

Politička, Ekonomka, Podnikatelka

 

je česká politička, ekonomka, podnikatelka a odborná poradkyně pro sociální oblast. Zabývá se prorodinnou politikou  a ochranou ohrožených skupin jako jsou senioři, rodiny s dětmi, samoživitelky a zdravotně handicapovaní.

V letech 2022 až 2024 byla místopředsedkyní hnutí Přísaha. Od roku 2022 je zastupitelkou města Kamenice nad Lipou. Je vdaná a má čtyři děti.

Strávila se svými dětmi téměř rok v policejní ochraně v programu na ochranu svědků, bližší informace: Wikipedia

Karolína vede svůj informační kanál na Facebooku   a publikuje také na Seznam.czParlamentní Listy 

Prut Odolnost

Čekají nás těžké časy. Evropská vládnoucí třída a její místní chráněnci ztratili jakýkoliv kontakt se skutečností a vedou nás do katastrof. Musíme se připravit na fatální oslabení či dokonce hroucení základních státních, společenských i ekonomických struktur. Na situace nedostupnosti vody, elektřiny a dalších základních statků jakož i na občanské nepokoje. Pěstujeme odolnost, abychom i tak nepříznivé podmínky byli schopni jako národ přečkat. Věnujeme se přípravě na krizové situace, učíme se základy topografie, sebeobrany i zdravovědy, pěstujeme fyzickou kondici i duševní sílu.

Správce prutu:
Michal Klusáček – michal.klusacek@seznam.cz

Martin Pecina

podnikatel

Martin Pecina je politik a manažer, v letech 2005–2009 byl předsedou Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, v letech 2003–2005 náměstek ministra průmyslu. V letech 2009–2010 působil jako ministr vnitra ve Fischerově vládě a od července 2013 do ledna 2014 znovu v Rusnokově vládě, jíž byl také místopředsedou. Od května 2010 do března 2011 byl poslanec Parlamentu České republiky za ČSSD. Mandátu se vzdal po zvolení Bohuslava Sobotky předsedou strany pro odlišný pohled na stranickou politiku. V lednu 2013 odešel z ČSSD, později začal spolupracovat se Stranou Práv Občanů ZEMANOVCI.

Michal Klusáček

politik

Dr. Ing. Michal Klusáček je letecký konstruktér a politik. V letech 2001 – 2007 vystudoval obor konstrukce leteckých a raketových motorů na Samarské státní aerokosmické univerzitě v Rusku, kde byl vyhlášen nejlepším absolventem roku Fakulty motorů leteckých aparátů. Doktorát absolvoval na Institutu pro letecké motory ve Stuttgartu, kde vyvinul podle vlastního návrhu nový typ rotoru turbodmychadla se vzduchovými ložisky. Během těchto prací se stal autorem zhruba tří desítek patentových přihlášek v Německu, EU, USA a Číně. Od roku 2012 je předsedou České strany národně sociální, kterou konsolidoval. ČSNS pod jeho vedením začala jasně formulovat požadavky na českou neutralitu a vytvořila program, který reaguje na potřeby současné společnosti v otázce řízení státu, jeho bezpečnosti, právního systému, zdrojů a infrastruktury, vzdělání, hospodářské politiky a sociální a zdravotní péče v duchu národně sociální politiky. Kritizuje českou účast ve strukturách NATO a EU a je odpůrcem liberalismu a progresivismu. Česká strana národně sociální spoluvytváří vlasteneckou koalici STAČILO!. Ve spolku Svatopluk vede prut Odolnost.

Martin Brožek

Student

Martin Brožek (2004) je v současnosti studentem. Krom Svatopluku je členem Společnosti Edvarda Beneše a dalších, převážně levicově zaměřených, organizací. Zajímá se o historii, makroekonomii a politologii, v rámci té o konzervativní a levicové politické myšlení. Rád čte, hraje deskové hry nebo se zabývá kutilstvím.

Zdeněk Koudelka

Právník

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka Ph.D. – narozen 9. 5. 1969 na Moravě v Boskovicích, žije v Brně. Má blog na Blogosvět.cz. Učitel na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Katedře bezpečnosti a práva AMBIS vysoké školy. V letech 1990-98 a 2014-19 člen zastupitelstva, 1990-91 radní a 1991 a 1992-94 místostarosta městské části Brno-Jundrov. V letech 1993-96 advokátní koncipient. Advokátem byl 1996-2006 a je od roku 2014. V letech 1998-2006 člen a 2002-06 místopředseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu. V letech 2006-14 byl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, 2006-11 náměstek nejvyšší státní zástupkyně, 2011-13 náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži. Mimo jiné byl v letech 1993-96 člen Redakční rady časopisu Budování států, 1994-2003 člen Redakční rady Politologického časopisu, 2007-11 člen a 2008-11 předseda Redakční rady časopisu Státní zastupitelství, 2010-17 člen Redakční rady časopisu Trestní právo a od 2014 je předseda Redakční rady časopisu Právo a bezpečnost. Významné publikace a další informace lze nalézt na webu Zdeňka Koudelky.

Tomáš Vitvar

Vysokoškolský pedagog

RNDr. Tomáš Vitvar, PhD., působí jako vysokoškolský učitel v oboru geografie a hydrologie na univerzitách v ČR a Ekvádoru. Své zkušenosti z výzkumu uplatňuje jako člen hodnotících panelů Evropské komise pro posuzování návrhů mezinárodních projektů. V tématice vodních zdrojů vyvíjí expertní činnost pro Mezinárodní agenturu pro atomovou energii při OSN, kde v minulosti působil. Kromě svého oboru má rád pohyb v přírodě, černobílé filmy, cizí jazyky a Latinskou Ameriku.

Jiří Medula

Podnikatel

Jiří Medula je bloger, publicista, moderátor, pořadatel koncertů, organizátor společenských i politických akcí a setkání. V poslední době se věnuje záchraně historických objektů a provozování společenského centra. Jeho sarkastické i vážné texty, kterými reaguje na aktuální společenské dění, stojí za pozornost.

Tomáš Doležal

Asistent poslance

Ing. Mgr. Tomáš Doležal, MBA je ekonom, politolog, publicista a politický konzultant. Zabývá se expertně především oblastmi sociální politiky a veřejné správy. Pracuje pro hnutí SPD, mj. jako poradce předsednictva a poslaneckého klubu. V oblasti politologie se věnuje komparativnímu výzkumu volebních systémů. Dvacet let působil jako manažer v oblastech distribuční a skladové logistiky a obchodu s energetickými komoditami.

Jana Turoňová

Právnička

JUDr. Jana Turoňová je právnička, zapsaná mediátorka a politička. Specializuje se na mezinárodní, evropské a rodinné právo, externě vyučuje na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 2019 vstoupila do ČSSD a působila v její ústřední odborné právní komisi. Po roce 2021 byla činná v rámci frakce strany, která mj. usilovala o vytvoření široké koalice levicových stran orientujících se proti liberalismu a progresivismu. V dubnu 2023 byla několika krajskými a okresními organizacemi ČSSD nominována na předsedkyni strany, ale stranickým vedením ČSSD byla navržena na vyloučení ze strany z důvodu údajného podkopávání politiky strany. Její vyloučení bylo potvrzeno na 45. sjezdu v červnu 2023. V současné době působí ve spolku Svatopluk a v konzervativní levicové koalici Stačilo!. Její komentáře najdete mj. v internetovém časopise !Argument.

Michal Semín

Publicista

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním aktivistou a publicistou. Za svoji veřejnou činnost byl v nemilosti normalizačního režimu, dnes to není o mnoho lepší. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků (mj. Svatopluk, Akce D.O.S.T., Lipový kříž, Institut sv. Josefa, Spolek přátel domácí školy, Patrimonium sancti Adalberti), od roku 2006 vydává časopis katolického zaměření Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Žije na středočeském venkově, je otcem devíti dětí.

Ilona Švihlíková

Ekonomka

Tváře Svatopluka

Ilona Švihlíková (1977) vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor Mezinárodní obchod. Odborně se věnuje tématům globalizace a lokalizace, vývoji na komoditních trzích a hospodářské politice. Je autorkou či spoluautorkou pěti monografií. K nejznámějším patří Globalizace a krize, a Jak jsme se stali kolonií. Založila spolek Alternativa Zdola a podílela se na založení mediálního projektu !Argument. V rámci Svatopluku je správkyní prutu Solidarita. Ráda tančí, plave ve Vltavě a chodí na houby. Miluje moderní umění, zejména surrealisty a vážnou hudbu.

Ilona Švihlíková vede svůj informační kanál na Telegramu a je jedním ze zakladatelů časopisu !Argument, kam pravidelně přispívá.

Petr DrUlák

Politolog

Prof. Ing. Petr Drulák, Ph.D. (životopis zde) je zakladatelem spolku Svatopluk. Učí mezinárodní vztahy na Západočeské univerzitě v Plzni. Působil jako velvyslanec České republiky ve Francii, náměstek ministra zahraničí a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Je autorem desítek odborných článků, několika učebnic a monografií publikovaných doma i v zahraničí. Věnuje se politické publicistice: ve slovenském deníku Štandard, MF Dnes a v internetovém časopise !Argument, kde publikuje své komentáře. Na platformě ABJ má pravidelný pořad Nalevo.

Prut Kultura

Pokaždé, když byl český národ utiskován, fungoval zvýšený zájem o jeho historii a rozvoj jeho kultury jako důležitý nástroj osvobozujícího procesu. I dnes potřebujeme pěstovat vědomí o důležitosti našich kulturních statků, investovat úsilí do jejich ochrany nebo podněcovat jejich růst. V prutu Kultura se proto snažíme oživovat povědomí o nejvýznamnějších uměleckých počinech z české historie a také se snažíme přispět vlastní tvorbou. Pořádáme exkurze do významných institucí, galerií a architektur. Promítáme filmy, organizujeme divadelní představení, pořádáme výstavy a besedy s cílem vzdělávat a obohacovat sami sebe i ostatní. Neživou kulturu oživujeme a tou živou žijeme.

Správce prutu: Jiří Jaskmanický – jaskmanicky@seznam.cz

Zástupkyně: Zuzana Majerová – volimzuzku@gmail.com

Prut Cesty

Naši zemi vnímáme skrze pozoruhodná místa. Některá vytvořila příroda, jiná odkázaly mýty a dějiny. Všechna vstupují do národní tradice. Návštěvami těchto míst si tradici připomínáme a udržujeme ji živou. Ale také se lépe mezi sebou poznáváme a užijeme si i dost legrace. Naše cesty vždy směřují k pozoruhodným cílům, ale pokaždé je cílem i sama cesta.

Správce prutu: Vladimír Krejčí – dvouplosnik@gmail.com

Prut Prosperita

Podnikáním a profesními aktivitami přispíváme k prosperitě naší země. Vycházíme z české společnosti, která nám hodně dává, a my se snažíme jí to vracet. Znepokojuje nás nepřetržitý růst nesmyslných předpisů, bruselské regulace i nepřetržité útoky na základní hodnoty. Jsme přesvědčeni, že bez silného národního kapitálu bude náš ekonomický osud v rukách nadnárodních hráčů. Pro ně jsme jen účetní položkou, kterou mohou kdykoliv nahradit. To není dobrá záruka pro příští generace. Dělení na levici a pravici nepřikládáme význam, za podstatnější považujeme to, kdo hájí národní prosperitu a kdo zastupuje jiné zájmy.

Správce prutu: Petr Drulák – drulak@svatoplukzs.cz

Zástupkyně: Marcela Břízová – marci72@seznam.cz

Prut Solidarita

Hlásíme se k tradiční levici. Chceme stát, který je silný ale nikoliv všemocný. Respektujeme trh tam, kde má své místo, nikoliv ve vzdělání, zdravotnictví, péči, energetice a jinde, kde selhává a nedokáže reagovat na potřeby občanů, či strategický zájem státu. Hájíme důstojnost práce, zaslouží si jak společenské uznání, tak i odpovídající materiální odměnu. Je nepřijatelné, aby v naší relativně bohaté společnosti byli ohroženi chudobou ti, kdo poctivě pracují či z objektivních důvodů pracovat nemohou. Demokracie proto nemůže být pouze politická, nýbrž také ekonomická. Jsme přesvědčeni, že solidarita je základním tmelem společnosti. Ekonomická solidarita se opírá o národní hodnotovou tradici a nesmí být podkopávána progresivistickými společenskými experimenty.

Správkyně prutu: Ilona Švihlíková – ilona.svihlikova@gmail.com

Prut Tradice

Díváme se na svět očima konzervativní pravice. Nejsme stoupenci kolektivismu, ani individualismu, ale společnosti, chránící svobodu a tradiční hodnotový řád, vycházející z duchovních kořenů naší národní identity. Uvědomujeme si, jak je tento řád ohrožován liberalismem a neomezenou expanzí globálního kapitálu. Chceme rozvíjet povědomí o našich dějinách a dobrém díle našich předků, chceme napomáhat společenskému rozvoji našich národních tradic. Chceme se podílet na intelektuální a hodnotové formaci mladých generací a pěstovat v nich lásku k naší zemi a imunitu proti společnost rozkládajícím progresivistickým ideologiím naší éry. Budeme usilovat o maximální svrchovanost České republiky na mezinárodním poli.

Správce prutu: Michal Semín – semin@svatoplukzs.cz

Zástupce: Tomáš Doležal – th.dolezal@seznam.cz