15. březen. Výročí nejtragičtějšího dne v našich novodobých dějinách. 86. výročí počátku dějinné periody, na jejímž počátku byl zlikvidován samostatný český (a československý) stát a na jejímž konci měla být likvidace českého národa.

Den výročí počátku německé vražední a genocidní okupace českých zemí. Den, který dodnes není významným dnem České republiky, přestože tento návrh předložilo hnutí SPD formou návrhu na změnu zákona o státních svátcích a významných dnech již opakovaně. 

Ale obě poslední vlády, jak Babišova, tak Fialova, k němu zaujaly nesouhlasné stanovisko a současní vládní koalice jej odmítá zařadit k projednání na program Poslanecké sněmovny. 

Je to neskonalá hanba a brutální urážka všech obětí této německé okupace a všech statečných bojovníků proti ní.

Toto smutné výročí je rovněž dobrou příležitostí ke stručné rekapitulaci dějin našeho „stýkání a potýkání s Němci“. Zejména, když jsou tyto dějiny současným politickým, mediálním a historiografickým protinárodním „mainstreamem“ plánovitě a systematicky přepisovány a falšovány.

„Území obývané Němci je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“. To řekl Tomáš Garrigue Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918. 

Ano, to je klíčové říci úvodem. Němci nebyli autochtonními obyvateli našeho státu, jak je nám mnohdy lživě podsouváno. Cizí (sousední) státní útvary, ve kterých Němci (či Germáni) dominovali, v našem státě (a v jeho historických předchůdcích) vždy viděli nepřítele, kterého je třeba pokořit a zničit.

Už od dob Velkomoravské říše proti které vedla Francká říše jenom v 9.století více než desítku válečných tažení. 

• V 10. století zaútočili Germáni proti přemyslovskému státu šestkrát, v 11. století pětkrát,
• ve 12. století jednou, ve 13. století třikrát, ve 14. století jednou a v 15.století šestkrát.
• V 17. století zde proběhla tzv. třicetiletá válka, v 18. století byly České země napadeny Pruskem v letech 1740, 1741, 1744 a 1756 (tzv. sedmiletá válka) 
• 19. století část českých zemí zle zpustošila tzv. prusko – rakouská válka (1866).

Němci tedy přišli do prostoru, který dnes obýváme, ve středověku. Až do 13. století zde zcela dominovalo slovanské osídlení. Německá osidlování vesměs našeho  pohraničí počíná v éře vlády posledních Přemyslovců, především od poloviny 13. století, za Přemysla Otakara II. 

Tento fenomén označovaný jako Ostsiedlung se týkal přílivu osadníků germánských, nikoli pouze německých,  kolonistů hlavně  z tehdejších zemí (či regionů) Starobavorska, Frank, Horního Saska, Slezska, Porýní, Nizozemska, Rakouska a Flander. 

Nejednalo se tedy zdaleka pouze o obyvatele dnešního Německa. Značnou část kolonistů tvořili někdejší obyvatelé dnešní Francie, Belgie, Nizozemska, Švýcarska  a Rakouska, kteří se však postupem času (ve své většině) „poněmčili“.

Nešlo však jen o pohraničí.  Zdaleka ne všichni etničtí Němci žili v územně celistvých a snadno vymezitelných oblastech. České a německé obyvatelstvo bylo na mnoha místech smíšené.

V mnoha velkých městech si německojazyčné obyvatelstvo (podporované habsburskou „nomenklaturou“) postupně vybudovalo převahu, kterou si udržovalo až do poloviny 19. století, než se tato města naplnila českými dělníky z venkova. V některých významných městech (tzv. jazykových ostrovech) si Němci udrželi většinu až de facto do roku 1945 – Brno, Olomouc, Jihlava.

Skutečnost, že české země byly spravovány německy hovořícími Habsburky z Vídně, vedla i k permanentnímu zvýhodňování a dominantnímu postavení němčiny v českých zemích – vedle politické dominance německého živlu.

Po roce 1848 (Jaro národů), se vlastenecká česká politická reprezentace  snažila prosadit politicko-jazykové  vyrovnání mezi  Čechy a Němci, zatímco Němci žijící v Čechách a na Moravě se snažili udržet si politickou, jazykovou a kulturní dominanci v oblastech, kde tvořili většinu. Na jejich kongresu v Teplicích v roce 1848 byly tyto požadavky poprvé jasně formulovány. Mimochodem, byla téměř totožné s požadavky a ultimáty, které ve 30. letech 20. století předkládali československé vládě henleinovci…

Vztahy mezi Čechy a Němci se prudce zhoršily ve druhé polovině 19. století v souvislosti s rozšiřováním volebního práva. V dubnu 1897 byla vydána Badeniho jazyková nařízení, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou. Němečtí poslanci na protest proti tomu zahájili obstrukce v Říšské radě ve Vídni a během léta 1897 se v německých oblastech českých zemí konaly protičeské demonstrace, které někdy přerůstaly i v drancování českých obydlí a násilné úroky na Čechy. Po demisi Badeniho vlády v listopadu 1897 se národnostní nepokoje přenesly také do Prahy.

Tyto skutečnosti tedy opět ukazují lživou podstatu současného mainstreamového „narativu“, že soužití Čechů s Němci v českých zemích bylo po dlouhá staletí barvotiskovou idylkou, kterou až v letech 1939 až 1945 narušilo několik henleinovských excesů. Ne, čeští a moravští Němci a jejich reprezentace nikdy neměla zájem o demokratické a pokojné soužití s Čechy, vždy jim šlo pouze o vlastní dominanci a nadvládu z pozice „vyvolených“. Ani před první světovou válku, natož pak po ní.

Na podzim roku 1918 drtivá většina českých a moravských Němců (a celá jejich politická reprezentace) odmítla uznat vznik samostatného Československa a nechtěla se smířit se ztrátou své výsadní pozice z dob habsburské monarchie. Okamžitě po  28. říjnu 1918 tito  Němci vyhlásili v pohraničí separatistické celky a deklarovali jejich připojení k Německu a vznikajícímu (Německému) Rakousku.

Jednalo se o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci, Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, Šumavská župa (Böhmerwaldgau) a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren). Součástí vznikající Rakouské republiky se měla stát i města Brno, Olomouc a Jihlava s okolím.

Toto opět potvrdilo, že antičeskoslovenská a antičeská averze nebyla žádným plodem nacisticého popř. nebo henleinovského hnutí,  ale kontinuláním programem českých a moravských Němců. 

Československo se tehdy pochopitelně odmítlo pohraničních území vzdát, protože bez nich by nový stát nemohl přežít jinak než jako protektorát Velkého Německa. Naše vláda se proto rozhodla pro vojenské obsazení příslušných Němci odtržených území.

Došlo k těžkým bojům v Chebu, v Mostě, v Jablonci, v Liberci, v Šumperku, Znojmě či Mikulově. Šlo o regulérní válku – navíc s účastí rakouské intervenční armády.

Svou suverenitu nad celým územím jsme uhájili a podobu našich (prvorepublikových) hranic nakonec potvrdila dohoda z Versailles a ze Saint Germain z léta roku 1919.

Podle údajů z roku 1921 bylo obyvatelstvo Československa složeno z 6,6 milionů Čechů, 3,3 milionů Němců, 2 milionů Slováků, 700.000 Maďarů, 500.000 podkarpatských  Rusínů, 300.000 Židů, 200.000 Poláků a dalších méně početných etnických a jazykových skupin. Němci tedy tvořili cca jednu třetinu veškerého obyvatelstva českých zemí a cca 23 procent československé populace.

Počet lidí hlásících se k německé národnosti v českých zemích dle Československého statistického úřadu

    1921                             1930    
Čechy                      2.173. 239                    2 326 090    
Morava a Slezsko      799.969                       823.730    
České země            2.973.208                     3.149. 820    

Na tomto místě je vhodné zastavit se krátce u terminologie. Nazývat Němce žijící v českých zemích „sudetskými Němci“ je geograficky i historicky zcela zavádějící a nepřesné označení, užívané až od konce 30. let 20. století německými nacisty z Německa i z Československa.

Ti tento pojem vztahovali na německé obyvatelstvo, od středověku v našem pohraničním území, označovaném (opět nepřesně) jako Sudety. 

Jediný správný termín pro označení Němců žijících v českých historických zemích je „čeští Němci“, případě „čeští, moravští a slezští Němci“.

K chybnému prolnutí obou těchto označení došlo tedy s rozmachem německého  separatismu, kdy tzv. Sudetoněmecká strana začala v rámci své politické propagandy termíny „Sudety“ a sudetský Němec“ svévolně vztahovat na celé pohraničí obývané německou menšinou. -a někdy i na všechny Němce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Pod vlivem dobové atmosféry je pak začali během 30. let 20. století postupně používat i čeští politici a média. Sudety v geografickém slova smyslu přitom označují pouze tzv. Krkonošsko-Jesenickou soustavu.

Termín „Sudetští Němci“ poprvé použil v roce 1903 použil velkoněmecký politický aktivista a publicista Franz Jesser jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí. Je pak zcela příznačné, že utvářející se nacistické hnutí českých Němců nechtělo užívat označení čeští Němci, které bylo a je zeměpisně, historicky atd. správné.

Používání tohoto označení by totiž  upevňovalo integritu vícenárodnostního českého státu, což bylo v přímém rozporu se zájmy německých nacistů v Československu.   Zavedení pojmů „Sudety“, „sudetský Němec“ tak bylo základním předpokladem pro formulování politické role Němců žijících na území Čech, Moravy a Slezska a pro formulování jejich místa v expanzivní velkoněmecké politice.

A totéž platí i dnes. „Sudety“ a „Sudetští Němci“ jsou v politické rovině, z českého piohledu, ekvivalenty pro německých revanšismus, jehož cílem je pomsta za výsledky druhé světové války, jejich přepsání a postupné majetkové restituce a návrat potomků spravedlivě odsunutých německých nacistů z českých zemí do současné České republiky.

Historik Vojtěch Šustek k tomu uvádí: 
„Pojem Sudety považuji za ideologickou floskuli. Používání tohoto slova…považuji za významné dílčí vítězství německé revizionistické propagandy, které se podařilo do povědomí lidí implementovat nepravdivou představu, že takzvané Sudety jsou nějaký historicko-politicko-správní celek, jako je třeba Morava, Slezsko, nebo Bavorsko. Neexistuje pro to ale žádné historické opodstatnění, pokud se ovšem uživatel této floskule neztotožňuje s nacistickou ideologií.“.

Ale zpět do První republiky. 

Oproti rozšířeným mýtům a lžím měli čeští Němci v meziválečném Československu veškerá občanská, politická a sociální práva v stejném rozsahu jako etničtí Češi a Slováci.  Míra ochrany německé menšiny byl i v celoevropském měřítku vysoce nadstandardní.

Na územích, kde byl více než 20 procentní podíl německé menšiny, byla němčina druhým úředním jazykem. 

Od voleb v roce 1920 měli čeští  Němci zastoupení jejich podílu na celkové populaci v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Od roku 1926, kdy byla jmenována třetí vláda premiéra Antonína Švehly, pak byly některé německé politické strany i součástí československé vlády (tzv. panské koalice). 

Po krátkém intermezzu 20. let 20. století začalo stále  více českých Němců sympatizovat s protičeskými, krajně šovinistickými a nacistickými  názory, které prezentovali němečtí politici  Konrád Henlein a K. H. Frank a jimi vedené politické strany – Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), přeměněné později na Sudetendeutsche Partei (SdP). 

Tato nově vzniklá politická strana nejprve falešně navenek hlásala loajalitu k Československu, aby nemohla být úřady zakázána. Zároveň chtěla dosáhnout maxima svých cílů. 

Henleinova politická rétorika dlouho formálně respektovala vnitropolitickou realitu První republiky. Ve svých projevech zpočátku zdůrazňoval odstup od německého nacismu. 

Samozřejmě lhal. Sudetoněmecká politická strana vznikla až poté, co se Henlein osobně setkal s Hitlerem a bylo zahájeno financování její činnosti z Říše.

Od listopadu 1937 pak vedení SdP úzce koordinovalo svoji politiku s vedením NSDAP tak, aby ve finále došlo k oddělení pohraničních území od československého státu a k jejich včlenění do Německa.

Sám Henlein to později (v roce 1941) komentoval takto: „Právě zde, v dunajské kotlině a Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu. Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci.“.

V roce 1935 zvítězila SdP – těsně před agrárníky – ve volbách do Poslanecké sněmovny, nicnémě zůstaal mimo vládní struktury. Přestože například jedna část československá agrární strany účast henleinovců v československé vládě prosazovala.

SdP tenkrát získala 1 250 000 hlasů, což reprezentovalo cca dvě třetiny oprávněných německých voličů. 

V obecních volbách na jaře roku 1938 získala Sudetoněmecká strana bezmála 90 % hlasů všech českých Němců. Což je jasný důkaz její naposto masové podpory – i důkaz odpovědnosti drtivé většiny českých Němců za následující děijinný vývoj i za veškeré německé zločiny během okupace českýh zemí.

Pak následovaly známé události let 1938/39 – tedy odtržení pohraničí na základě mnichovské zrady Československa ze strany Francie a Velké Británie a zahájení genocidní okupace zbytku našeho území.  Opět bez odporu, či spíše za tichého souhlasu tzv. Západu.

Jen neprávem málo připomínanou kapitolou našich dějin z této doby je vyhnání Čechů, Židů a německých antinacistů z odtržených pohraničních území po mnichovské zradě. 

Jen v září a v říjnu 1938 bylo členy německých polovojenských organizací a další v pohraničí povražděno několik stovek českých našich vojáků, četníků, členů finanční stráže či Stráže obrany státu. O tom, kolik bežných českých občanů v té době v pohraničí  umlátil zfanatizovaný německý dav lze je nspekulovat.

Známá habartovská tragédie byla pouze jednou z mnoha, které se v pohraničí na podzim roku 1938 odehrály. Henleinovci napadali a vraždili Čechy, židy či antifašistické Němce a všechny, kdo nesouhlasili s nacistickou ideologií. Nejagresivněji terorizovali zejména státní zaměstnance – četníky, železničáře, pošťáky a jejich rodiny.

V říjnu roku 1938 bylo pohraniční připojeno k Německé říši (jako župa Sudetengau) a místní Němci se stali občany Německa. Zcela dobrovolně a z vlastního rozhodnutí. Jen naprosto zanedbatelná část z nich se stala aktivními odpůrci nacismu – ale bude jim patřit věčná čest a sláva. Zvlášť, když mnoho z nich svou odvahu a loajalitu k Československu zaplatilo životem.

Po mnichovském diktátu přišlo tedy masové vyhánění Čechů z pohraničí.

Tehdejší oficiální statistika, vypracovaná v Ústavu pro péči o uprchlíky uvádí, že k 1. 7. 1939 bylo evidováno celkem 171 401 vyhnanců z pohraničních oblastí do vnitrozemí, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů.  Tato statistika nezahrnuje české státní zaměstnance, kterých bylo přibližně 50 tisíc. K tomuto vyhánění docházelo i v pozdější době, přičemž některé zdroje hovoří o celkovém počtu až 400 000 vyhnaných osob.

Zbývající české obyvatelstvo se po 1. říjnu roku 1938 v tzv. Sudetech ocitlo v pozici bezprávné menšiny. Byly zrušeny a zakázány české politické strany a spolky, byl zakázán český jazyk v úředním styku i na veřejnosti. Bylo zastaveno vydávání českých knih, novin a časopisů. Zakázán byl český film a divadlo – i rozhlasové vysílání a bohoslužby v češtině. Byly zavřeny české střední školy i základní školy. Došlo i ke konfiskaci českého zemědělského majetku.

Zločinná německá okupace českých zemí v období od 15.3.19.39 do 9.5. 1945 způsobila přímou smrt více než 360 000 našich občanů. Více než 360 000 našich občanů bylo Němci zavražděno, často bestiálním způsobem. Další stovky tisíc Čechů zemřely na následky válečných utrpení způsobených Němci – na následky mučení, věznění, totálního nasazení. Lze hovořit téměř o jednom milionu Čechů, kteří zemřeli vinou Němců. Říšských i těch českých.

Bezmála 100.000 Čechů padlo v protiněmeckém odboji. Na obou frontách i na našem území. To jsou, a navždy budou, naši národní hrdinové. Od bezpartijních, přes komunisty až po konzervativní národní demokraty, katolíky a gajdovské nacionalisty. To budiž řečeno jasně. Vojáci i civilisté, muži i ženy, studenti, mládež.

Exekuce protektora Heydricha 27.5.1942  československými vojáky s nenahraditelnou podporou a pomocí domácího odboje byla nejůžasnějším výkonem protiněmeckého odboje v Evropě za celou dobu války. 

Aktem, který zabránil realizaci šíleného Heydrichova plánu na likvidaci českého národa, která měla spočívat v kombinaci genocidy, vystěhování a poněmčení jeho příslušníků. Aktem, který zásadním způsobem přispěl i k pozdější válečné porážce Německa, protože setnul jednu z nejvýkonnějších hlav nacistické hydry.

A aktem, díky němuž došlo k oduznání Mnichovské dohody západními státy a k obnově Československa v jeho původních předmnichovských hranicích.

Toto vše by samozřejmě nemohlo nastat, nebýt heroického úsilí a nasazení Sovětského svazu, sovětského lidu a sovětské Rudé armády v boji proti Německu. Ano, zcela rozhodující podíl na porážce Němců a na tom, že zde v současnosti žijeme jako Češi, má někdejší Sovětský svaz. 

Musíme to opakovat nahlas právě dnes.

Po vítězné válce a po konci německé okupace českých zemí došlo k odsunu Němců z Československa. Nikoli všech Němců, ti, kteří proti této okupaci a nacismu aktivně bojovali a nikdy s ním nekolaborovali, mohli zůstat. Bylo jich cca 200 000.

Přestože nějakou dobu byli ve hře i jiné scénáře, osud českých Němců zcela po zásluze zpečetila heydrichiáda, Lidice, Ležáky a běsnění Němců v Praze a jejím okolí na samém konci války.

Na tomto řešení panovala shoda vítězných válečných mocností, celého tehdejšího československého politického a společenského spektra i zahraničního a domácího odboje.

Odsun byl z hlediska naší národní budoucnosti a bezpečnosti naprosto správným strategickým řešením, politicky i morálně plně ospravedlnitelný. A nebyl legitimní a správný jen, jak se někdy říká „z tehdejšího pohledu“. Ale i z dnešního a i z jakéhokoli budocího pohledu. 

Netolerujme jakékoli zpochybňování odsunu Němců a žádné omluvy za něj. Jde o přímý útok na všechny oběti německého řádění v Čechách a na Moravě a o poplivání hrobů protiněmeckých odbojářů.

Alternativou odsunu byla pouze krvavá občanská válka, s mnoha oběťmi – zejména na německé straně – a časované bomba v základech československého státu a jeho dalšího vývoje v podobě přítomnosti milionové německé iredenty toužící po pomstě na našem území . 

Z hlediska politické a národní strategie šlo zřejmě o nejdůležitější rozhodnutí prezidenta Edvarda Beneše. Budiž mu za ně díky.

Odsun Němců byl rovněž spravedlivou odplatou za jejich podíl na rozbití Československa  a na následné okupaci českých zemí se všemi jejími zločiny, terorem a masovým vražděním Čechů.

A strategicky jediným rozumným řešením poválečné situace v obnoveném Československu.  Řešením, které umožnilo Československu a jeho dvěma následnickým státům přežít v samostatné podobě a ve stávajících hranicích až do dnešních dnů. 

Nesmíme zapomenout ani na to, že po záboru pohraničního území Československa Německem na podzim roku 1938 si naprostá většina tam žijících Němců dobrovolně zvolila německé občanství.V době odsunu již tedy několik let nešlo, z jejich vlastního rozhodnutí, o občany Československa. Odsun tedy de facto realizoval jejich letité přání na návrat „Heim ins Reich“ (domů do Říše).

Odsun byl také zcela racionální, a to oboustranně. V tom smyslu, že s jistotou zabránil vypuknutí živelné občanské války na etnickém základě, která by mj. přinesla i masovou eskalaci protiněmeckého násilí – u vědomí hrůz, které Němci na Češích napáchali navíc docela pochopitelnou.

Mnoho odsunutých Němců, pokud by zůstali v Československu, bylo rovněž odsouzeno za závažně trestné činy během okupace a zcela spravedlivě popraveno. 

Odsun tedy ušetřil až stovky tisíc českých Němců a jim umožnil začátek nové existence v Německu. Většině z nich v jeho západní části, zejména v Bavorsku. Kde jejich potomci sdružení v Sudetoněmeckém landsmanšaftu sní, pod ochranou a s podporou německých politických stran CSU a CDU (nikoli AfD), své sny o protičeském revanši.

Bohužel jim k tomu přizvukují mnozí čeští politici, zejména z okruhu lidovců, TOP 09, Pirátů či sociálních demokratů, kteří se každoročně jezdí do Bavorska servilně klanět na tzv. sudetoněmecké sjezdy, omlouvají se jim jménem českého státu za domněle způsobené škody a oslovují je „Milí krajané“. 

Nejedná se o nic jiného než o čistokrevnou vlastizradu.

Nedopusťme přepisování dějin! Netolerujme poklonkování českých politiků Henleinovým a Frankovým pohrobkům.

V souvislosti s výročím 15. března 1939 nejde pouze o pravdivý výklad minulosti, ale především o boj o naši přítomnost a budoucnost. 

Boj o to, zda zůstaneme tradičně antinacistickým národem a státem, anebo zda nás spláchne mohutná vlna rehabilitace a relativizace nacismu, které se nyní přelévá Evropou.  A bohužel docela úspěšně. Například v Pobaltí nebo na Západní Ukrajině.

Často je veškeré zlo spáchané na naší zemi svalováno na „nacisty“ – „nacistické zločiny“, „nacistická okupace“. Je to manipulace prvního řádu – mnoho (možná většina) Němců, kteří u nás během okupace dopouštěli brutálních zločinů, nebyli členy nacistické politické strany (ať už přímo celoněmecké NSDAP nebo její sudetské či protektorátní filiálky), ale každý nacista byl Němec.

Postavme se proti  tomuto historickémui revizionismu, dokud je čas. Protože za námi už nikdo nejde.

Americký politický filosof Robert Nisbet kdysi napsal, že opravdová konzervativní politika musí dát hlas i mrtvým. V tomto výroku je  obsažena hluboká a věčná  pravda. 

Proto je ve všech dnešních debatách o záležitostech, které souvisí s německou otázkou, s německou okupací a s Německem, ať už jde o osud německých (dosud nesplacených) reparací, restituce Lichtenštejnů, omluvy Němcům, pořádání sudeťáckého sjezdu v České republice a podobně,  nezbytné mít na paměti osudy českých odbojářů, kteří se postavili německé okupační moci a osudy všech jejích obětí.

A ptát se: „Co by tomu řekli Gabčík, Kubiš, Morávek, Fučík nebo lidické děti?“

Původně publikováno na stránkách První zprávy.