Dnes je vhodná příležitost k zamyšlení nad tím, jaké jsou vlastně ideové kořeny naší novodobé státnosti. Právě 28. října v Den vzniku samostatné Československé republiky.

V národně konzervativním prostředí není mnohdy jasné, na jaké tradice ohledně vzniku ČSR vlastně navazujeme. V této souvislosti se nelze vyhnout zásadní debatě o tzv. První Československé republice, o jejích klíčových politických osobnostech a o charakteru této konstitutivní periody našich moderních dějin. Zejména proto, že určitá, minimálně v politickém smyslu slova, podobnost mezi První Československou a První (současnou) Českou republikou není pouze čistě náhodná.

Konflikt mezi euroatlantisty a vlastenci

A protože by bylo též na čase zbavit se často povrchního a zavádějícího hodnocení některých „Otců zakladatelů“ Československa z hlediska politických ideologií a hodnotových postojů, které reálně zastávali, a ze kterého pak nutně vyplývá jejich někdy zcela až nemístná adorace. A to pohříchu právě i v dnešním českém národně konzervativním prostředí.

Nejde o to T. G. Masaryka a Edvarda Beneše prvoplánově a bezhlavě kritizovat, hanět a „ostřelovat“ za každou cenu, ale je nutné říkat si o nich pravdu bez růžových brýlí. I o podobě a charakteru politického režimu a stranicko-politického systému První Československé republiky a o hlavním ideologickém boji, který se v jeho aréně odehrával.

Řečeno dnešní terminologií, byli prezidenti Masaryk a Beneš více než čímkoli jiným internacionalistickými a kosmopolitními liberálními demokraty. A to bez jakéhokoli pejorativního nádechu a ve vší úctě k tomu, co pro náš stát vykonali. Masaryk byl v letech 1900 až 1914 členem a vůdčí představitelem České strany pokrokové, a po roce 1918 několikrát veřejně prohlásil, že je voličem sociální demokracie. Beneš byl nejprve členem České strany pokrokové (1908-1914) a později (víceméně formálním) členem Československé strany národně socialistické.

Žargonem dneška byli tedy oba svým smýšlením a politickým přesvědčením představiteli „liberální levice“. Co se týče zahraniční politiky, není pochyb o tom, že (v Benešově případě do podzimu roku 1938, pak už je to trochu jiný příběh) byli oba přesvědčenými „euroatlantisty“, tedy proponenty jednoznačné orientace naší země na západoevropské mocnosti a USA. V současné terminologii šlo tedy v zásadě o zastánce nadnárodního modelu zahraniční politiky, nikoli o přívržence myšlenky primátu naší národní a státní suverenity.

Masaryk kontra Kramář

Proto je zcela na místě, když se k jejich odkazu hlásil Václav Havel a jeho političtí příznivci, popř. strany dnešní vládní koalice a Pirátů. Co však nedává přílišný smysl, je stav, když se na Masaryka, a na „předmnichovského“ Beneše a na československý prvorepublikový politický mainstream odvolávají představitelé současné české národně konzervativní opozice. Protože právě přesvědčení vlastenci a skuteční národní konzervativci tvořili politickou, publicistickou, myšlenkovou a kulturní opozici i po celou dobu naší První Československé republiky.

I proti Masarykovi a Benešovi. A byli proto dlouhodobě hlavními terči nevybíravých útoků Masaryka a Beneše, resp. jejich politických a mediálních kamaril. Kdo tedy v období 1. Československé republiky ztělesňoval politiku a ideologii národní suverenity a národního konzervatismu? Do určité míry, a po určitou to byli tzv. agrárníci (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu), nejsilnější česká politická strana v letech 1918-1938 a její dlouholetý předák Antonín Švehla, mimořádná a bohužel předčasně zesnulá politická osobnost naší prvorepublikové éry.

Ale i agrární strana měla své hradní liberální křídlo a spíše než ke klasickým suverenistům a národovcům bychom ji mohli připodobnit k ODS v jejích nejlepších, tedy klausovských, časech. Ani srovnání Antonína Švehly a Václava Klause tzv. „přes propast času“ není úplně nepřípadné.

Ovšem hlavním reprezentantem suverenistického národního konzervatismu v období První Československé republiky byla politická strana zvaná Československá národní demokracie, vzniklá na bázi tzv. Mladočechů a později transformovaná a přejmenovaná na Národní sjednocení.

A pokud jde o konkrétní politické osobnosti, musíme jmenovat její dva nejvýznamnější představitele, přičemž každý ztělesňoval jinou generaci – Karla Kramáře a Ladislava Rašína. Vznik samostatné a suverénní Československé republiky v říjnu roku 1918 bývá dnes automaticky a nespravedlivě spojován praktický výhradně s T. G. Masarykem a Edvardem Benešem, coby jejími jedinými „otci-zakladateli“.

Kramář odsouzený k trestu smrti

V jejich stínu se tak neprávem ocitají osobnosti a politické síly, jejichž zásluhy o vznik a udržení existence Československa jsou minimálně srovnatelné s úlohou, kterou hráli první dva českoslovenští prezidenti. Ale spíše jsou vyšší. V prvé řadě jde právě o Karla Kramáře a Československou národní demokracii.

JUDr. Karel Kramář byl první předseda vlády Československé republiky, účastník Prvního československého, resp. českého a slovenského domácího odboje a jeden z klíčových „Mužů 28. října“. A také dlouholetý předseda politické strany Československá národní demokracie, a poté následnického Národního sjednocení. Tento mimořádný politik byl v roce 1891 zvolen do vídeňské Říšské rady za tzv. Mladočechy (Národní strana svobodomyslná). Později, v roce 1897, byl zvolen i předsedou tohoto politického subjektu, který zásadním způsobem utvářel samostatnou českou národní politiku v poslední fázi existence Rakouska-Uherska.

Karel Kramář byl rovněž dlouhou dobu před rokem 1918 zastáncem a propagátorem myšlenky slovanské a středoevropské spolupráce, což je i jedna z hlavních idejí současného českého národního konzervatismu. (SPD, spolek Svatopluk a někteří další). Po vypuknutí První světové války začal Karel Kramář organizovat český domácí odboj, za což byl roku 1915 zatčen a spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství.

Tento trest mu byl později změněn na 20 let odnětí svobody a následně, v červenci roku 1917, byl spolu s dalšími odsouzenými nově nastoupivším císařem Karlem I. amnestován. Jen tak mimochodem, např. významný český historik Otto Urban uvádí, že kdyby Karel Kramář na počátku První světové války odešel do exilu, velmi pravděpodobně by se stal díky svým politickým zkušenostem, renomé a kontaktům vůdcem českého zahraničního odboje on, nikoli Masaryk.

Po propuštění z vězení se Kramář vrátil i do čela Mladočeské strany, která se v únoru roku 1918 sloučila s několika menšími stranami a přejmenovala se na Českou státoprávní demokracii. Krátce po vzniku Československa pak změnila název na Československou národní demokracii.

Domácí odboj a pokus a atentát na Kramáře

V době vyhlášení vzniku Československa byl Karel Kramář předsedou vrcholného orgánu odboje – Národního výboru. Nějaký čas byl zastáncem monarchistické podoby nového státu, později přistoupil na myšlenku republikánské formy vlády. 14. listopadu 1918 byl Karel Kramář zvolen Národním shromážděním prvním předsedou československé vlády. V téže době vedl i československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, kde neúspěšně prosazoval názor, že by tzv. vítězné válečné mocnosti měly vojensky intervenovat proti novému bolševickému režimu v Rusku. Mj. i v rozporu s názorem Edvarda Beneše.

Hluboké politické, ideové i osobní spory mezi prvním československým ministerským předsedou Kramářem a ministrem zahraničí, a poté druhým československým prezidentem Edvardem Benešem pak byly konstantou veřejného a politického života První Československé republiky.

8. ledna roku 1919 byl Kramář cílem pokusu o atentát ze strany mladého komunisty Aloise Šťastného. Přežil. Druhý muž tehdejší Československé národní demokracie, ministr financí a Kramářův odbojový soukmenovec Alois Rašín podobné štěstí při atentátu v roce 1923 již, bohužel, neměl…

Ve funkci premiéra setrval Karel Kramář jen do 8. července roku 1919, kdy jím vedená vláda odstoupila po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěšně. V žádné další československé vládě pak již on osobně nepůsobil, přestože jiní zástupci Národní demokracie ano.

Národní demokracie a křesťanská morálka

Jako předseda Československé národní demokracie a posléze Národního sjednocení byl Kramář dlouhou dobu součástí tzv. Pětky (později Šestky či Osmy), což byla, jakožto aliance vedoucích činitelů vládních stran a (ač neformální a mimoústavní), klíčová a rozhodující politická instituce prvorepublikového politického režimu. Karel Kramář vždy neochvějně zastával konzervativní hodnoty a názory, byl jednoznačným stoupencem ideje suverénního československého národního státu. A byl i tvrdým kritikem skupiny tzv. Hradu, mocenského a vlivového politicko-mediálního uskupení okolo prezidentů Masaryka a Beneše.

Zemřel roku 1937, v symbolický předvečer soumraku československé demokracie a státnosti, v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech. Československá národní demokracie coby politická a ideologická síla byla stranou konzervativní a nesocialistickou, byť otázka sociální spravedlnosti byla pro ni velmi důležitá. Stejně tak jako myšlenka silného státu, zejména v oblastech bezpečnosti a obrany.

A přes postupný příklon k sekularismu hrála v její programu důležitou úlohu i křesťanská morálka a etika a jednoznačný respekt a úcta k tradičním prověřeným společenským hodnotám. Kromě Karla Kramáře patřili k jejím významným představitelům např. Přemysl Šámal, Adolf Stránský, básník Viktor Dyk, spisovatel Alois Jirásek, profesor František Mareš či Benešův prezidentský protikandidát v prezidentské volbě v roce 1935 prof. Bohumil Němec.

Během 30. let minulého století se tato strana stávala čím dál kritičtější vůči politice skupiny Hradu, zejména po nástupu Edvarda Beneše na prezidentský stolec. Hlavně, co se týče československé zahraniční politiky a nedostatku národního cítění ve vládní a prezidentské politické ideologii a praxi.

Národní demokracie, a poté i následnické Národní sjednocení, také vždy razantně vystupovala proti stupňujícím se požadavkům českých Němců a na obranu republiky, včetně možnosti použití vojenské síly. Tato strana vždy tvrdě odmítala defétistické ustupování henleinovské Sudetoněmecké straně i snahy např. agrárníků o její zapojení do vládní koalice po parlamentních volbách v roce 1935.

Výbor na obranu republiky

V září pohnutého roku 1938, kdy německý tlak na Československo za podpory našich tzv. západních spojenců, Anglie a Francie, vrcholil, dokonce tradičně antikomunistické Národní sjednocení neváhalo vytvořit, společně s Komunistickou stranou Československa, Výbor na obranu republiky, který mj. uspořádal památnou manifestaci národní jednoty a odhodlání k boji, před tehdejším československým Parlamentem sídlícím v budově pražského Rudolfina.

Ke shromážděným davům tehdy z parlamentního balkónu hovořili bok po boku předák (po úmrtí Karla Kramáře) Národní demokracie Ladislav Rašín, národní hrdina a rozený politický lídr, syn Aloise Rašína, Klement Gottwald i legendární legionářský generál Radola Gajda, další výrazná a neprávem totálně Masarykem a Benešem dehonestovaná a pronásledovaná zakladatelská osobnost československých dějin.

Stojí za to si zas a znovu připomínat slova Ladislava Rašína adresovaná prezidentu Benešovi těsně po přijetí mnichovského diktátu: „Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe!”.

Ladislav Rašín byl mimořádnou politickou i lidskou osobností s pozoruhodným politický talentem. Narodil se 22. června roku 1900 jako prvorozený syn Aloise Rašína, dalšího z „Mužů 28. října“ a Kramářova souputníka z vedení Mladočeské a později národně demokratické strany. Po první světové válce začal Rašín mladší studovat práva na Univerzitě Karlově a současně působil i jako osobní tajemník svého otce. V roce 1924 napsal a vydal knihu „Vznik a uznání československého státu“, která mj. hlavně na základě studia dokumentů z Pařížské mírové konference dokazovala význam domácího odboje a domácí protirakouské akce pro vznik samostatného Československa. Následně připravil k vydání Paměti svého otce, které vyšly až po jeho násilné smrti rukou atentátníka v roce 1923.

Ladislav Rašín ve šlépějích svého otce

Po otcově smrti mladý Ladislav přísahal, že půjde v jeho šlépějích. Což bezezbytku naplnil. Ladislav Rašín se úspěšně věnoval advokacii, obhajoval například Jiřího Stříbrného, někdejšího souputníka Rašína staršího a Kramáře, dalšího z „Mužů 28. října“, národního socialistu, několikanásobného ministra, ale i rebela a kritika tzv. skupiny Hradu, a především Edvarda Beneše, kterého dokázal před soudem očistit z politicky účelového obvinění z korupce.

Ladislav Rašín se v rámci Československé národní demokracie nejprve angažoval ve skupině okolo časopisu Národní myšlenka, jehož byl spoluzakladatelem. Aktivně působil i ve stranické mládežnické organizaci, v Mladé generaci Československé národní demokracie. V parlamentních volbách v roce 1935, na počátku soumraku První republiky, byl zvolen poslancem za Národní sjednocení, což byla nová národně konzervativní politická strana vzniklá na základě sloučení Národní demokracie, Národní fronty profesora Františka Mareše a Národní ligy Jiřího Stříbrného, po jeho vyloučení ze strany národních socialistů.

Pro obecní volby v pohnutém roce 1938 Ladislav Rašín navrhoval v sídlech s vysokým zastoupením německého obyvatelstva sestavovat jednotné kandidátky všech českých stran, které by byly účinnou protiváhou nacisticky a protičesky zaměřené prohitlerovské Sudetoněmecké strany. Tento návrh se ovšem realizovat nepodařilo. Stejně tak jako Rašínův návrh na nepřipuštění Sudetoněmecké strany k těmto volbám z důvodu jejího evidentního průkazně protistátního a protidemokratického zaměření.

V období, nakonec neúspěšného heroického boje proti Benešově „mnichovské“ kapitulaci na podzim roku 1938 se Ladislav Rašín účastnil i jednání významných osobností z okruhu vedení armády a politických stran, které se s touto kapitulací odmítaly smířit a diskutovaly možnost vojenského odporu, včetně provedení vojenského převratu.

V době tzv. Druhé Československé republiky (1.10.1938 – 15.3.1939) patřil Ladislav Rašín mezi hlavní odpůrce změn politického systému směrem k jeho autoritářskému pojetí, k omezování politické plurality i k podlézavosti vůči hitlerovskému Německu. V druhorepublikovém Parlamentu hlasoval jak proti ústavním zákonům o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, tak i proti tzv. zmocňovacímu zákonu, který eliminoval zákonodárný sbor z ústavního systému Československa a který veškerou výkonnou a zákonodárnou moc převáděl na exekutivu.

Národ je veliký jen silou své odvahy

V jednom ze svých posledních parlamentních projevů, 14. prosince roku 1938 mj. uvedl: „V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti.“

Po zahájení německé okupace a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se Ladislav Rašín ihned zapojil do odbojové činnosti v rámci organizace Politické ústředí. 13. prosince 1939 byl ve svém bytě v Žitné ulici zatčen gestapem a internován v pankrácké věznici. V létě roku 1940 byl pak převezen do vězení v Berlíně, kde byl následně, až v prosinci roku 1941 postaven před soud.

Zde přednesl odvážnou obhajobu, při které deklaroval věrnost svému národu a obvinil Německo z porušování protektorátní autonomie. Berlínský soud jej odsoudil k trestu smrti, kterýžto rozsudek byl po čase změněn na 15 let těžkého žaláře. Ladislav Rašín posléze prošel řadou dalších německých věznic a během pobytu v nich a v jejich nelidských podmínkách těžce onemocněl.

Zemřel 15. března roku 1945, krátce před příchodem americké armády, ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem. Je ohromnou dějinnou nespravedlností, s německým podpisem a zaviněním, že se nedožil osvobození své vlasti, kterou nade vše miloval. Po osvobození Československa v roce 1945 prezident Edvard Beneš v rámci režimu okleštěné pseudodemokracie v podobě tzv. Národní fronty obnovení existence a politické činnosti Československé národní demokracie nepovolil. A to přesto, že mnozí její vedoucí představitelé a členové byli významnou součástí domácího i zahraničního protiněmeckého odboje.

Resentimenty, uražená ješitnost a nevyřízené politické účty z období První Československé republiky spolu se sázkou na silně liberálně-socialistickou koncepci a orientaci země, tehdy sehrály svou velmi neblahou roli. Ke škodě Československa. Ale velikost jejich činů nedovolí na skutečné hrdiny 28. října 1918 a na klíčové pilíře české a československé státnosti, tedy na Československou národní demokracii, na Karla Kramáře, na otce a syna Rašinovi a mnohé další nikdy zapomenout.

Poválečný zákaz Národní demokracie

Poválečný zákaz obnovy Československé národní demokracie, politické síly, která se mimořádně zasloužila o náš samostatný stát, vždy za jeho existenci a svobodu bojovala a nikdy jej nezradila, byl mimořádnou hanebností. A nebýt jej, možná by se naše, nejen těsně poválečné dějiny ubíraly poněkud jiným směrem. Kdo ví.

Každopádně platí, že v moderních dějinách našeho státu není mnoho postav politiků či státníků, kteří si za každé situace stáli za svými názory a nepodléhali konjunkturalistickým či většinově převládajícím postojům ve společnosti. A kteří nikdy nekapitulovali před silnějším protivníkem, byli důslednými českými, či československými vlastenci a v boji za prosazení svých ideálů neváhali nasadit ani to nejcennější, vlastní život.

A nejsou to jen hrdinové typu Karla Kramáře či Ladislava Rašína, tedy velcí politici a státníci a zakladatelské osobnosti Československé republiky spojené s datem 28. října 1918. Z hlediska odkazu našich národních dějin je obdobně významným a přelomovým datem i 17. listopad 1939. Dodnes nedoceněným a nedostatečně připomínaným, na rozdíl od 17. listopadu 1989.

Studentští předáci popravení 17. listopadu 1939 v Ruzyňských kasárnách na příkaz vůdce tzv. sudetských Němců K. H. Franka za organizaci protiněmeckých demonstrací na památku německými okupanty zastřeleného studenta Jana Opletala – tedy Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert – by už asi, bohužel, postupně úplně vymizeli z našeho národního povědomí, nebýt toho, že jim v roce 2022 prezident Miloš Zeman udělil státní vyznamenání, Medaili za hrdinství, za což mu budiž věčná čest a sláva.

Zapomenutí hrdinové

Proč se o těchto hrdinech desítky let prakticky vůbec veřejně nehovořilo a proč bylo jejich vyznamenání in memoriam zpochybňováno a kritizováno, např. Českou televizí? Protože v sedmi případech z devíti šlo o dlouholeté aktivní členy pronárodních a skutečně vlasteneckých konzervativních českých prvorepublikových politických stran, které tvrdě hájily naše národní zájmy a byly silně kritické k internacionalisticko-kosmopolitní nenárodní politice prvorepublikového Hradu (Masaryka a Beneše) i vůči v tehdejším politickém a mediálním prostoru převažujícímu liberalismu a hodnotovému relativismu.

Josef Adamec, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský a Jan Weinert byli členy Národního sjednocení, následnické formace Kramářovy Národní demokracie a Jan Černý, který si ortel smrti „podepsal“ tím, že důrazně intervenoval u německé okupační správy za propuštění českých studentů, kteří byli zadrženi během nepokojů po pohřbu Jana Opletala německou policií, byl pak členem prvorepublikové Vlajky (Hnutí za Nové Československo), jejímž programem byl křesťansko – konzervativní národní stavovský stát (neplést s pozdější protektorátní kolaborantskou Vlajkou – Českým národně socialistickým táborem).

Toto byl hlavní důvod, proč o těchto hrdinech mlčel „reálně-socialistický“ režim i režim polistopadové „havlovské“ a „liberálně-demokratické“ České republiky. Mějme to na paměti a neklaňme se na české národně konzervativní scéně falešným modlám, když máme své vlastní velké hrdiny.

Původně publikováno na stránkách Ztráty&Nálezy.