Tomáš Doležal se ve svém textu vrací k výsledkům parlamentních voleb v Německu.
Profesor Petr Drulák ve svém vynikajícím komentáři na !Argumentu ze dne 27.2 („Bezvládí v Německu a trpké ostružiny Sahry Wagenknechtové“) provedl skvělým a nesmírně objevným způsobem výchozí zhodnocení výsledku německých parlamentních voleb, které proběhly o minulém víkendu.
Dovolím si k tématu doplnit několik poznámek.
Především: Tyto volby potvrdily skutečnost, že Německo je hluboce rozdělenou zemí. Společensky a hlavně politicky. A nejde přitom o žádné drobné regionální rozdíly a odlišnosti, které se přirozeně zrcadlí ve volebních výsledcích.
Ve smyslu volebních preferencí a volebního rozhodování Němců tu vedle sebe existuje minimálně šest výrazně odlišných německých „států“, jak si dále ukážeme podrobněji.
A zdůrazněme, že tyto razantní prostorové rozdíly v politických preferencích a ve volebním hlasování nejsou způsobeny tím, že by v jednotlivých německých spolkových zemích a regionech žili nejrůznější početné národnostní či náboženské menšiny.
Nikoli. Jde o to, že Německo je dlouhodobě (a čím dál více) hluboce politicky i ideologicky rozděleno. A že celoněmecký volební výsledek je průnikem jednotlivých, značně odlišných, regionálních volebních výsledků.
Je tomu tak i proto, že sjednocené Německo je poměrně mladým státním útvarem. A nehovoříme nyní pouze (anebo hlavně) o německém (znovu)sjednocení v roce 1990, ale také o sjednocení Pruska a několika menších států a subjektů s německým obyvatelstvem do tzv. císařského Německa v roce 1871.
Ono základní dělení – vyjádřené i politickými a volebními preferencemi německých občanů – jde od té doby v základu přesně po této geografické ose: Prusko a zbytek Německa, kde hranicí je zhruba řeka Labe, popř. „východní“ (NDR) a „západní“ (SRN) Německo. Ale to není zdaleka vše.
Dalšími faktory, které v podobě německého stranicko-politického systému budou hrát čím dál silnější roli, jsou volební chování a volební preference dle věkových skupin (krátkodobá a střednědobá perspektiva) a perspektiva vývoje etnického (a náboženského) složení Německa (střednědobá a dlouhodobá perspektiva).
Pojďme se na to podívat blíže.
VÝCHODNÍ NĚMECKO
Tak tedy – v pěti východoněmeckých spolkových zemích totálně dominovala národně konzervativní euroskeptická a protimigrační Alternativa pro Německo (AfD) s volebními zisky na zemské úrovni v rozpětí 35–39 procent (na úrovni volebních obvodů to bylo mnohde i 45–50 %).
Sociálně progresivistická a promigrační Levice (Die Linke) oscilovala mezi 10 a 15 procenty a konzervativně levicové (a protimigrační) Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW) pak mezi 8 a 11 procenty.
Tento – dejme tomu lehce antisystémový – blok tedy na východě Německa společně disponuje 53 až 65 procenty hlasů. Tedy zcela dominuje.
Obdobné zde jsou (a velmi pravděpodobně i budou) i výsledky zemských voleb. Ovšem společnému vládnutí těchto tří subjektů (někde by většiny dosáhlo AfD jen s jedním z těchto dvou levicových partnerů) brání aktivní přítomnost Die Linke a BSW v mainstreanmovém bloku politických sil, které mezi sebou a AfD postavili tzv. protipožární zeď, izolují ji a delegitimizují a odmítají s ní vládnout na jakékoli úrovni.
O tom, že tento postoj stál BSW zřejmě místo ve Spolkovém sněmu, psal ve svém článku přesně právě Petr Drulák.
Kdo ve východním Německu vyložene volebně živoří, jsou německá Sociální demokracie (SPD) a Zelení. SPD je téměř všude pod 10 procenty a Zelení pod 5 procenty. Jejich celostátní propad má hlavní zdroj zde, na východě Německa.
BERLÍN
Pak je zde specifické hlavní město. A téměř šokující vítězství Die Linke s 20 procenty hlasů a ziskem čtyř přímých poslaneckých mandátů ve východním Berlíně.
I zde funguje kouzlo minulosti, když si uvědomíme, že tato strana je z velké části nástupnickým subjektem někdejší východoněmecké komunistické „státostrany“ (SED, později PDS).
A za ní, prakticky bok po boku, jsou v intervalu 15 až 18 procent seřazeni Křesťansko demokratická unie (CDU), Zelení, SPD a AfD, která zde ztrácí mnohem výrazněji, než ve velké části bývalého „Západního Německa“.
BAVORSKO
Letos zde na zemské úrovni dosáhla výsledku 37,2 procenta a to je také tím hlavním důvodem, proč na spolkové úrovni stále vítezí blok CDU/CSU, kterému bavorská CSU dodala 3 miliony hlasů.
Samotná CDU, která existuje a samostatně kandiduje ve všech spolkových zemích kromě Bavorska, totiž získala 11 100 000 hlasů – a AfD 10 300 000 hlasů, takže rozdíl mezi nimi není už tak docela dramatický, lze hovořit o celoněmecky srovnatelné podpoře.
A to je zde ještě 770 000 hlasů, které obdržela pouze v Bavorsku kandidující konzervativní agrární strana Svobodní voliči (na zemské úrovni bavorský vládní partner CSU). AfD měla v Bavorsku 19 procent hlasů.
Takže v tomto nám známém a blízkém regionu existuje silná třípětinová konzervativní větina a levice zde vyloženě paběrkuje. Zejména neúspěch v Bavorsku (3 procenta) de facto poslal BSW mimo Spolkový sněm.
JIHOZÁPADNÍ NĚMECKO
Sem je nutno – vzhledem k politické tradici a výsledkům hlasování ( v lecčems podobným Bavorsku) – počítat velmi lidnaté Bádensko-Württembersko, Sársko a Porýní-Falc.
A to proto, že ve všech těchto spolkových zemích je nadprůměrně silná křesťanská demokracie (CDU, resp. CSU) a AfD, která zde všude získala okolo 20 procent hlasů, v Sársku dokonce 21,6 procenta, což je její nejlepší výsledek mimo východní Německo.
Ve městě Kaiserslautern (Porýní-Falc) zase AfD jako v jediném volebním obvodě na německém Západě zvítězila (25,9 procenta).
STŘEDOZÁPAD
V Bavorsku soupeře dlouhodobě válcuje, hlavně v menších městech a na venkově, Křesťansko-sociální unie (CSU), která existuje a kandiduje pouze v této spolkové zemi (Svobodný stát Bavorsko, někdejší Bavorské království).
Patří sem tři spolkové země – Hesensko (které je v některých aspektech volebně částečně blízké i německému Jihozápadu a Jihu), Dolní Sasko a nejlidnatější spolková země (18 000 000 obyvatel) Severní Porýní-Vesfálsko.
V těchto zemích jsou výsledky AfD významně pod celostátním průměrem – a naopak je zde nadprůměrně silná SPD, která tu tradičně získává i nejvíce svých přímých mandátů (letos většinu).
Sever (přímořský Severozápad). Jde o tři spolkové země, resp. lokality: Šlesvicko-Holštýnsko (s frískou menšinou, jejiž politická strana získala jeden mandát ve Spolkovém sněmu) a přístavní města Hamburk a Brémy. Brémy a Hamburk jsou tradičně levicové.
Vítězí zde SPD a letos zde abnormálně zabodovala i Die Linke (přes 15 procent), což ukazuje, že zdaleka nejde jen o „východoněmeckou“ stranu. Nadprůměrně silná je zde podpora Zelených, naopak výsledky AfD jsou tady (hlavně v Hamburku) výrazně podpůměrné.
Tento letmý pohled na volební geografii tedy skutečně ukazuje, že rozložení volební pdopory pro jednotlivé německé politické strany je dramaticky nerovnoměrné – a že zde vedle sebe existuje (minimálně) šest specifických a rozdílných samostatných stranicko-politických systémů. Se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
Pak je zde jeden mimořádně zajímavý údaj, a to výsledky hlasování ve věkové kategorii 18 až 24 let:
Die Linke 25 procent, AfD 21 procent, CDU/CSU 13 procent, SPD 12 procent, Zelení 10 procent, BSW 6 procent. Přičemž, jak jsme si ukázali, v případě Die Linke (ale do velké míry ani v případě AfD) už nejde dominantně jen o východoněmecký trend.
Ve věkové kategorii voličů 25 až 34 let dosáhla AfD 24 procent a Die Linke 16 procent. Pokud se tyto výsledky a trendy přímo úměrně „prolongují“ i do prostředí příštích prvovoličů, celým systémem to může již skutečně zatřást.
A těmi, kdo budou rozdávat „povolební noty“ už v tom případě napříště zcela jistě nebudou tzv. strany kartelu (CDU/CSU, SPD, Zelení). Toho jsme letos byli svědky možná již úplně naposledy.
Pokud nedojde ke zboření zmíněné tzv. protipožární zdi vůči AfD, bude příštím „jazýčkem na vahách“ povolebního vyjednávání a podoby a směřování spolkové vlády postkomunistická progresivní levice, Die Linke, jejímž dominantním programovým rysem je bezvýhradná podpora masové ilegální migrace do Německa a všemožná ochrana a podpora migrantů.
Proto tuto stranu volí významná část občanů Německa, kteří nejsou etnickými Němci, resp. kteří mají migrační původ. Včetně muslimů.
Což nás vede k poslednímu nahlédnutí do statistických a demografických dat.
Od roku 1972 zaznamenává Německo přirozený úbytek (původního) obyvatelstva. Od té doby počet úmrtí každoročně převyšuje počet živě narozených dětí.
Růst počtu obyvatel (z 78 700 000 v roce 1972 na současných 83 500 000 je jen a pouze důsledkem trvalé a čím dál početnější imigrace – zejména z mimoevropských zemí a kultur.
V roce 2005 tvořili lidé s migračním pozadím (lidé, kteří se nenarodili v Německu a nejsou etničtí Němci, popř. lidé, kteří se sice již v Německu narodili, ale oba jejich rodiče nejsou etničtí Němci) 18,7 % obyvatel Německa.
V roce 2023 to bylo již 29,3 %. Přičemž tento demografický posun je ještě markantnější ve velkých městech.
Mezi lidmi nad 50 let věku má migrační pozadí 19,8 procenta z nich. Mezi dětmi do 10 let je to již 43 procent. U novorozenců pak 50 procent.
Autor knižního bestselleru „Německo páchá sebevraždu“, dlouholetý člen představenstva německé centrální banky, Thilo Sarrazin, k tomu v nedávném rozhovoru pro web Echo 24 uvádí další zajímavé údaje: „Za posledních deset let činila migrace do Německa v průměru 500 tisíc lidí ročně. Z těchto 500 tisíc je cca 200 tisíc ze států Evropské unie, popř. z východní Evropy a zbývajících 300 tisíc z muslimských zemí (zejména ze Sýrie, Afghánistánu a podobně).“
Z toho vyplývá, že už během několika málo dekád se (etničtí) Němci ve své vlasti stanou menšinou.
Sarrazin říká, vycházeje z dat o porodnosti a imigraci a jejich dlouhodobé projekce, že nejpozději za sto let počet etnických Němců v Německu klesne na zhruba 20 milionů, zatímco podíl (německých) muslimů stoupne až na 35 milionů.
Dále odhaduje, že v roce 2070, v 80 procentech porodů v Německu nebudou rodičkami etnické Němky. A že drtivá většina narozených dětí bude z muslimských rodin.
Už dnes má přitom Německo největší podíl občanů narozených v cizině – 20 procent. Na etnické Němce nyní připadá 40 procent německých porodů.
Tolik neúprosná statistika.
CO Z TOHO VYPLÝVÁ?
Pokud budou politické, volební a demografické trendy v Německu i nadále probíhat a pokračovat po nastavené trajektorii, rozpolcení německého státu se dále prohloubí.
Pokud jednoznačně nejsilnější strana ve východním Německu, AfD, bude i nadále ostrakizována a jako vítězi voleb ji bude souručenstvím ostatních stran upírána možnost účasti na vládě (v celostátním i zemském měřítku) a realizace jejího programu, který je navíc jasně definovaný a výrazně odlišný od zbytku německé politické scény, anebo pokud bude tato strana zakázána, popř. jí nebude umožněno zásahem státní moci vládnout na zemské úrovni, i když dosáhne v zemském parlamentu nadpoloviční většiny mandátů (např. prostřednictvím zrušení voleb), nelze ve střednědobé perspektivě vyloučit (minimálně) na východě Německa masové občanské nepokoje rezultující třeba i v politický požadavek na znovurozdělení Německa.
Masová (zejména muslimská) migrace do Německa a vyšší porodnost v rodinách s migračním pozadím – oproti německým rodinám – povede v horizontu dvou až tří generací k razantní proměně národnostního, náboženského a kulturně civilizačního složení německé populace.
Což bude mít samozřejmě přímý dopad na budoucí podobu volebních výsledků a na budoucí podobu a politiku německé vlády. Nejpozději ve druhé polovině (či třetí třetině) tohoto století.
A můžeme si být jisti, že půjde o politiku (a ideologii), která nebude národním zájmům České republiky konvenovat. Jako soused Německa se na to musíme připravit.
Původně publikováno na stránkách časopisu !Argument.