Právě dnes je tomu 105, kdy byla v roce 1920 určena po vzájemných sporech a krátké válce hranice mezi ČSR a Polskem na Těšínsku.

Po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku Československa a Polska na sklonku roku 1918 se obě nově vzniklé republiky od samého počátku přely o podobu a průběh vzájemné hranice – a zejména pak o Těšínsko (nebo také Těšínské Slezsko), region se smíšeným česko-polským obyvatelstvem.

Sedmidenní válka

Spor vyústil v lednu 1919 v ozbrojený konflikt, známý jako Sedmidenní válka. Byla tedy vojenským střetem Československa a Polska o Těšínsko probíhající od počátku roku 1919. Československé vojenské jednotky tehdy po marných pokusech o jednání zaútočily na Polskem protiprávně obsazené Těšínsko, aby zde zabránily konání voleb do polského Sejmu a odvodům místního obyvatelstva do polské armády.

Postup československých jednotek byl zastaven až na nátlak mocností tzv. Dohody (Francie, Velká Británie, USA). Výsledkem pak bylo stanovení nové „demarkační linie“ mezi Československem a Polskem.

Těšínsko se stalo ve druhé polovině 19. století součástí Rakousko-Uherska (tzv. rakouského Slezska). Tehdy zde žili společně Poláci, Češi, Němci a Židé, přičemž významná část obyvatelstva nebyla národnostně vyhraněná a vnímala hlavně svou regionální slezskou příslušnost (tzv. Šlonzáci).

Když se ovšem vrátíme dále do historie, Těšínsko (v podobě Těšínského knížectví) bylo, a to je zcela jednoznačné a klíčové, do konce první světové války několik století vždy historickou součástí českých zemí.

Ostrý spor o Těšínsko

A to od roku 1327, kdy se těšínský kníže Kazimír I. dobrovolně rozhodl stát leníkem českého krále Jana Lucemburského. Příslušnost Těšínska k českým zemím následně potvrdila i smlouva mezi českým králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III. Velikým z roku 1335.

V důsledku industrializace sem (hlavně do uhelného revíru mezi Ostravou a Karvinou) hlavně od druhé poloviny 19. století přicházeli početní přistěhovalci, zejména z polské Haliče. Dle posledního rakouského sčítání lidu v roce 1910 uvedla nadpoloviční většina obyvatel Těšínska jako svoji tzv. obcovací (mateřskou) řeč polštinu. Do této skupiny však byli značně nekorektně zařazeni i tzv. Šlonzáci (hovořící spíše těšínským nářečím), kteří byli orientováni ostře protipolsky. 27 % obyvatel se tehdy hlásilo k českému jazyku a 18 % k jazyku německému.

S rozpadem habsburské monarchie se zrodil i ostrý spor o Těšínsko, kdy si Polsko nárokovalo celé toto území na základě „národnostního klíče“, ale Československo naopak požadovalo řešení podle historické příslušnosti tohoto regionu k zemím Koruny české. Tedy aby celé Těšínsko bylo součástí československého státu. Po rozpadu Rakouska-Uherska na Těšínsku vznikl český národní výbor (Národní výbor pro Slezsko) a polský národní výbor (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego).

Vojenské řešení sporu

Tento polský výbor prohlásil Těšínsko za součást Polska a vojensky většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. Český výbor naopak prohlásil Těšínsko za součást Československa. Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory.

Podle této dohody velká většina Těšínska prozatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, v té době jediným železničním spojením českých zemí se Slovenskem. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako nepřijatelné, polská strana s ním byla naopak spokojena. Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu.

A v rozporu s uzavřenou prozatímní dohodou se tyto volby měly konat i v celé Polskem kontrolované části Těšínska, kde Polsko rovněž zahájilo odvody místního obyvatelstva do polské armády a rozmístilo zde své vojenské jednotky.

Československý protest proti konání polských voleb na Těšínsku a proti vojenským odvodům místního obyvatelstva jako nepřijatelnému projevu polské státní svrchovanosti na sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se tedy rozhodlo pro vojenské řešení sporu.

Operací byl pověřen Šnejdárek

Na československé straně byl provedením operace pověřen podplukovník Josef Šnejdárek. Československé vojenské síly byly tvořeny legionáři z Francie a z Itálie a jednotkami z Olomouce, Šumperka, Fryštátu, Bohumína a Orlové. Operace se na československé straně zúčastnili i mnozí místní dobrovolníci, zformovaní v tzv. Národní gardě.

Polské síly pod velením Franciszka Latinika byly slabší než československé síly. I proto, že Polsko mělo po skončení první světové války územní spory se všemi svými sousedy a v době Sedmidenní války byla velká část jeho vojenských sil vázána v polsko-ukrajinské válce o východní Halič.

Dne 19. ledna 1919 vydalo československé Ministerstvo národní obrany rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska a 21. ledna 1919 vyzvalo Československo Polsko ke stažení polského vojska z Těšínska. Polsko tuto výzvu ignorovalo.

Dne 23. ledna 1919 v 11 hodin se v Těšíně ohlásil u polského velitele Franciszka Latinika československý velitel Josef Šnejdárek. Polské straně bylo předáno ultimátum žádající vyklizení oblasti Těšínska až k řece Bělé do dvou hodin.

Po marném uplynutí této lhůty zahájila ve 13 hodin téhož dne československá vojska postup ve směrech na Bohumín a Karvinou. Poměrně rychle došlo k obsazení Bohumína a Orlové, po těžkých bojích i k obsazení Karviné. Samotný Těšín byl obsazen bez boje 27. ledna a polská vojska ustoupila za řeku Vislu k městu Skočov.

Masaryk chtěl bojovat, Beneš ustoupit

Dne 27. ledna 1919 obdržel Josef Šnejdárek rozkaz k překročení Visly a k zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. Československým vojskům dorazily další posily, čímž se dostala do značné převahy nad polskými jednotkami a připravovala útok na Skočov s předpokladem, že dojde ke zhroucení polské obrany a k obsazení celého území historického Těšínska.

Tento útok se ovšem na nátlak států Dohody neuskutečnil a v noci na 31. ledna 1919 československá vojska zastavila na základě rozkazu československého ministerstva národní obrany bojové akce. Mezi Československem a Polskem bylo podepsáno příměří a 26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii, stanovenou mezinárodní komisí Dohody na základě československo-polské smlouvy, uzavřené 3. února 1919 v Paříži.

Ohledně česko-polské války o Těšínsko války nastal jeden z mála známých vážných sporů mezi prezidentem Masarykem a (tehdy ministrem zahraničních věcí) Edvardem Benešem, který byl i hlavním československým vyjednavačem na probíhající Pařížské mírové konferenci.

Masaryk ozbrojený vstup československé armády na východní Těšínsko a jeho kompletní obsazení jednoznačně podporoval. Beneš naopak v Paříži vnímal protičeskoslovenskou nevoli a odpor vedoucích států Dohody a byl proto proti němu.

Zatímco Masaryk na sklonku bojů tajně nařizoval československým jednotkám vojskům, aby postupovala a útočila dále a se zastavením bojů nesouhlasil, Beneš pod tlakem vedoucích dohodových států žádal okamžité ukončení vojenského tažení.

Po Mnichovu přišla odveta

Po skončení bojů prezident Masaryk přijal důvěrně a se všemi poctami velícího podplukovníka Šnejdárka. Beneš by naopak dle dobových pramenů nejraději všechny velící důstojníky přísně potrestal. Sedmidenní česko-polská válka tedy skončila (po faktické polské kapitulaci) dohodou o příměří a po mezinárodně právní stránce následným rozhodnutím tzv. konference velvyslanců (mezinárodní arbitráž) v červenci roku 1920 o podobě česko-polské hranice a rozdělení Těšínska.

Východní část Těšínska byla připojena k Polsku, zatímco jeho západní část byla ponechána Československu. Město Těšín bylo rozděleno na Cieszyn ležící na pravém břehu řeky Olše, který získali Poláci, a nádraží s okolím ležícím na levém břehu Olše, jež připadlo pod názvem Český Těšín Československé republice. Československo získalo území o rozloze 1280 km², na němž žilo 295 tisíc obyvatel. Polsko pak území o rozloze 1002 km² s 139 tisíci obyvateli.

Klíčová a strategicky důležitá železniční trať Bohumín–Těšín–Jablunkov (jediné železniční spojení se Slovenskem) připadla Československu stejně jako ostravsko-karvinská kamenouhelná pánev. Toto rozhodnutí bylo pro obě země sice určitým momentálně (byť těžko) přijatelným kompromisem, ale zároveň vedlo k dalšímu napětí a sporům. Československé oběti Sedmidenní války připomíná pomník v Orlové, který byl za polské okupace československého Těšínska v roce 1938 zničen a pohozen na veřejné smetiště. Po druhé světové válce byl opět obnoven.

Řeka Ostravice se stala hranicí

Československo-polský spor o Těšínsko ovšem neskončil Sedmidenní válkou a jeho rozdělením v roce 1920. Na podzim roku 1938 využilo Polsko fatálního oslabení našeho státu pro mnichovské zradě našich tzv. západních spojenců a obsadilo (anektovalo) československou (západní) část Těšínska.

Stalo se tak počátkem října roku 1938. Po podpisu německo-polské dohody o neútočení (tzv. Pakt Piłsudski-Hitler z roku 1934) Polsko zahájilo brutální veřejnou a mediální kampaň proti Československu a požadovalo pro sebe celé území československého Těšínska – viz. dobový slogan „Ostravica granica“ („řeka Ostravice je hranice“).

V roce 1938 vznikl iredentistický Svaz Poláků v Československu, který po vzoru nacistické Sudetoněmecké strany začal vznášet územní a jiné požadavky vůči Československu. Tento spolek byl řízen z Varšavy a na rozbití Československa spolupracoval i s německými nacisty, včetně těch sudetských.

Polská vláda poté v roce 1938 využila jednání zástupců Německa, Anglie, Francie a Itálie v Mnichově a zaslala československé vládě 30. září ultimátum, v němž vznesla své územní požadavky a pohrozila vojenským útokem na Československo, pokud jim nebude vyhověno.

Československá vláda si byla po podpisu Mnichovské dohody vědoma zásadního oslabení státu a kapitulovala před polským vydíráním a s okupací Těšínska vyslovila 1. října souhlas. Polská armáda poté toto území obsadila.

Po nastolení polské okupační správy, jak o tom precizně píše ve svých pracích např. publicista Lukáš Lhoťan, následovalo tvrdé pronásledování všech obyvatel Těšínska nepolských národností (včetně Němců), kterým bylo nařízeno komunikovat v úředním styku pouze polsky. Byly zde zrušeny i všechny české školy.

Poláci také začali vyhánět české obyvatelstvo Těšínska do „zbytkového“ Československa, v čemž lze spatřovat jasnou podobnost s chováním henleinovců po Mnichovu. Z obsazených území bylo Poláky vyhnáno kolem 35 tisíc Čechů.

Západ vždy proti nám

Dodejme, že tento stav trval zhruba jeden rok, do napadení Polska Německem a připojení Těšínska k tzv. říšským územím. Po skončení druhé světové války se i nové vedení Polska domnívalo, že si bude moci ponechat okupované československé území Těšínska a odvolávalo se na dohodu podepsanou v roce 1938 pod hrozbou vojenské agrese Polska proti Československu.

S tím ovšem Československo samozřejmě nesouhlasilo a požadovalo návrat všech svých území. Na stranu Čechoslováků se postavil i Stalin, který nařídil Polákům vrátit západní část Těšínska Československu. To bylo rozhodující.

Na příkladu bojů a sporů o Těšínsko je jasně vidět, že tzv. západní Spojenci fakticky vždy postupovali proti československým zájmům. A rovněž je důležité neustále opakovat, že celé Těšínsko po stovky let před rokem 1918 kontinuálně bylo (a z historicko-právního hlediska stále je) součástí zemí Koruny české, tedy českým územím.

Původně publikováno na stránkách Ztráty&Nálezy.