Na začátku nového roku zažila Venezuela – a spolu s ní i mnozí z nás – šok, když americké speciální jednotky za zvuku bomb unesly z Caracasu prezidenta Nicoláse Madura. Podle dostupných informací zahynulo kolem 80 lidí. Krátce nato vystoupil americký prezident Donald Trump s prohlášením, že „Venezuelu budou nyní, dokud to bude nutné, spravovat Spojené státy“. Vzniklé náklady nejspíš zaplatí z venezuelské ropy, pro kterou má „prezident, který nezahájil žádnou válku“, vyhlédnuté nové majitele. Americké, samozřejmě. Pro kritiky amerického intervencionismu je to další učebnicový příklad porušení suverenity cizího státu. Jenomže tento příběh není tak jednostranný, jak se na první pohled zdá.
Maduro a jeho lidé se dlouhodobě zaklínali „antiimperialismem“. V jejich výkladu jde o obrácenou logiku vztahu utlačovatel-utlačovaný: kdokoliv se staví proti USA a jejich spojencům, nemůže být sám imperialistou. Tento diskurz zakrýval stále agresivnější politiku vůči svým slabším sousedům. Caracas opakovaně hrozil, že vojensky obsadí zhruba dvě třetiny sousední Guyany, zemi s minimální armádou, ale s bohatými ropnými nalezišti v oblasti Essequibo. V roce 2023 Maduro nakonec sporné území formálně anektoval a začal k hranici přesouvat jednotky podnikající dílčí ozbrojené výpady. V tu chvíli se jeho „antiimperialismus“ definitivně proměnil v obyčejnou politiku silnějšího vůči slabšímu – jen zabalenou do latinskoamerické revoluční rétoriky.
Tento krok zásadně změnil náladu v regionu. Brazilský prezident Lula da Silva, dříve jeden z nejdůležitějších spojenců Caracasu, se náhle ocitl v situaci, kdy jakýkoliv venezuelský útok na Guyanu musel znamenat i porušení brazilského území – silniční spojení do Guyany vede přes Brazílii. Lula proto posílil vojenskou přítomnost na hranici a společně s kolumbijským prezidentem Gustavem Petrem začal otevřeně tlačit na politickou transformaci režimu ve Venezuele. Po zfalšovaných volbách v roce 2024 se k nim přidali i další levicoví lídři – mexický prezident López Obrador a chilský prezident Gabriel Boric – a žádali zveřejnění detailních výsledků hlasování, které režim dodnes tají. Maduro reagoval útoky. Obviňoval je z napojení na Washington a došel tak daleko, že zpochybnil legitimitu samotného Lulova zvolení. Výsledkem bylo, že Brazílie zablokovala vstup Venezuely do bloku BRICS – symbolické, ale pro Caracas bolestivé gesto.
Napětí narůstalo i na dalších frontách. Kolumbijský prezident Petro veřejně obvinil Venezuelu, že podporuje brutální ofenzívu povstalecké skupiny ELN na kolumbijském území, jako odvetu za to, že odmítl uznat Madurovo vítězství. Madurův předchůdce Hugo Chávez si roky budoval vliv v ostrovních státech přes program Petrocaribe – levnou ropu a měkkou sílu, díky níž byl v regionu velmi populární. Maduro však tento kapitál rozfofroval: hrozbami invaze proti Guyaně, a dokonce i proti Trinidadu a Tobagu, udělal z někdejších partnerů nepřátele. Není divu, že právě tyto státy poskytly jedno z logistických zázemí pro současnou americkou operaci.
Zatímco se caracaský režim hádal se sousedy a hrozil malým karibským zemím, začali chladnout i jeho velcí patroni. Ruské, íránské i čínské vedení bylo zaměstnáno vlastními krizemi. Jen několik hodin před svým únosem se Maduro setkal s delegací z Pekingu, která mu dala jasně najevo rostoucí čínskou nespokojenost s tím, že Caracas neplní své dluhové závazky. V rozhodující chvíli tak venezuelský vládce zjistil, že ani staré spojenectví není automatickou pojistkou proti zásahu velmoci, pokud se z něj stane břemeno.
Původně publikováno na stránkách Deníku TO.
.
