Při hodnocení výsledků jakýchkoli voleb je vždy zásadní dějinný rámec, v nichž se tyto volby konají.
Například v období tzv. železné opony se v západoevropských zemích dařilo sociálně demokratickým stranám. Zejména pověstným byl švédský sociální model. Tlak východního bloku na sociální otázku v kapitalistickém západě byl nepopiratelný.
Po pádu železné opony dochází k postupnému úpadku sociálního státu (lze směle mluvit o jeho demontáži) a s tím je spojen i ústup sociálně demokratických stran. Tento fenomén je patrný například v Německu, kde tamní SPD rok od roku citelně slábne. To je patrné jak v jednotlivých spolkových zemích, tak na celorepublikové úrovni.
V České republice dokonce sociální demokracie již několik let není parlamentní stranou, a její celkový ústup z politické scény (Senát, kraje, obce) je možné označit za brutální.
Oslabují ovšem i tradiční pravicové konzervativní strany, jako v Německu CDU či v České republice ODS.
Co za tímto procesem stojí?
Kde se nyní svět nachází?
Vždy bychom měli mít na paměti celosvětový vývoj. Po již zmíněném pádu železné opony nastalo relativně krátké období hegemonie USA a světa unipolárního, v němž sice existuje mezinárodní právo maximálně na papíře, ale nikoli v praxi. Během této doby napadly USA několik států, aniž z těchto válek jakkoli výrazněji profitovaly. Zato ve světě přibývaly rozvrácené státy jako Irák nebo Libye.
Současně však docházelo k výraznému ekonomickému rozvoji Číny a vojenskému posílení Ruska.
V současnosti jsme tak svědky situace, kdy Spojené státy americké ztratily pozici supervelmoci, s čímž se ovšem určité kruhy odmítají smířit. Z toho pramení soupeření kliky toužící po zachování unipolarity za každou cenu (jakkoli je to nereálné) a těch, kdo jsou připraveni se adaptovat na nové mocenské uskupení, multipolární, v němž kromě již zmíněných mocností hraje důležitou roli Indie.
Toto vše se podepisuje i na výsledky voleb v Evropě.
Je důležité si však uvědomit, že se stále pohybujeme v množině stávajícího systému. Donald Trump, Marine le Penová ani Alice Weidelová nepředstavují antisystém, ale pouze opozici vůči unipolarismu v rámci systému stávajícího (a to ještě pouze do jisté míry, jež je dána zájmy kruhů, které za těmito politiky stojí).
Proč v Německu AfD sahá po první příčce, zatímco česká SPD živoří? Odpověď je nasnadě: AfD oslovuje zklamané a naštvané prosystémové voliče, hlavně z CDU. Ostatně několik čelných tváří AfD dlouhou dobu spojila svou politickou kariéru právě s CDU. Navíc Německu schází fenomén České republiky, jímž je Babišovo ANO. Andrej Babiš vytvořil takzvanou catch-all-party, jež se snaží na různorodé politiky přilákat různorodé voliče. Je zákonité, že kdo se snaží zalíbit voliči levicovému i pravicovému a konzervativnímu i liberálnímu, narazí na nemožnost uspokojení všech naráz. Taková strategie dříve či později vede k odlivu voličů.
V Německu subjekt odpovídající hnutí ANO chybí, z čehož těží AfD.
Naopak česká SPD byla nucena zaměřit se na voliče antisystémovější. Ti nespokojení s politikou ČSSD a později s politikou Fialova kabinetu přešli k ANO.
Kamenem úrazu pro SPD je, že antisystémová strana nemůže vládnout v prosystémové koalici. A pokud v ní působí, stává se pro antisystémového voliče zklamáním, neboť nutně podniká kroky, které se neslučují s jejím původním programem.
Není důležité vyhrát, ale být u válu…
To je nakonec patrné i na výsledku českých obecních voleb a do třetiny Senátu ČR v říjnu 2026.
Co se týče voleb do obecních zastupitelstev, je otázkou, na základě jakého parametrů je posuzovat. I vítěz voleb totiž často na radnici té které obce končí v opozici. Nebo je snad vítězstvím, že výsledkům voleb navzdory se dotyčný dostane do vedení obce a je z něj nakonec starosta či primátor, a to i za cenu, že kooperuje s tím, koho jeho voliči nesnášejí? Jako příklad lze uvést plzeňskou koalici ANO se Starosty a nezávislými. Není nakonec vítězstvím zůstat v opozici a připravovat si pozici do dalších voleb?
Zase ten Senát…
Kde ovšem to, zda je zvolen někdo z okruhu stávajících vládních stran, nebo těch opozičních, politický význam má, je Senát.
Dne 16. května jsem publikoval článek nazvaný „Je zde vůbec zájem?“ V něm jsem mimo jiné poznamenal:
„Blíží se senátní volby, které jasně ukážou, zda současné vládní strany potlačí svá ega, a postaví společné kandidáty. Čímž se rovněž zjistí, jak to vládní strany myslí vážně se svým odporem k politice Green Dealu a k emisním povolenkám, k nekontrolované imigraci, k likvidační politice zvyšování nákladů na zbrojení a k eurofederalizaci (v níž se drží ústa i krok) jako takové. A jestli naše společnost o nějakého vyzyvatele Petra Pavla v soupeření o Hrad vůbec stojí.„
Nyní již tedy odpověď máme. Hnutí ANO vsadilo na vlastní, širší veřejnosti neznámé, tváře, místo aby se s koaličními partnery dohodlo na společném kandidátovi typu Ondřeje Hejmy nebo Ivana Vyskočila, kteří by byli přijatelní i pro voliče Motoristů a SPD. Výsledek se pochopitelně dostavil. ANO nového senátora nezískalo, naopak o jednoho přišlo.
V žádném případě však nelze hovořit o debaklu ANO či o předčasných volbách.
Není pokaždé posvícení
V obecních volbách v roce 2018 získalo hnutí ANO 1 670 mandátů (necelých 15 %, v roce 2022 to bylo 1 748 mandátů (17,5 procent) a v roce 2026 se jednalo o 1 482 mandátů (15,5 procent). V roce 2022 Andrej Babiš a hnutí ANO těžili z odporu většiny české populace proti Fialově kabinetu. Je pochopitelné, že když už Fialův kabinet není, a vystřídal ho ten Babišův, je volební výsledek ANO horší. Andrej Babiš ztratil podporu hlavně ve větších městech včetně Prahy. V té neuspěl ani v roce 2018.
Ústup z pozic v roce 2022 rozhodně není fatální porážkou. Po obecních volbách v roce 2022 nepadla Fialova vláda, a ani v roce 2026 patrně nepadne ta Babišova. Otázkou je, jak především karty mezinárodního dění budou rozdány v termínu řádných parlamentních voleb.
Antisystém zatím není na programu…
Nyní se vraťme k člověku, který vnímá dysfunkční rysy současného systému a hledá k němu náhradu. Takového jedince neuspokojí kosmetická změna. Z logiky věci mu nemůže stačit boj proti imigraci či dopadu Green Dealu na průmysl a zemědělství, a tedy i životní úroveň lidí.
Dokud zde bude stávající systém, války neustanou. Nebude řešen hladomor v různých částech takzvaného globálního jihu.
Strany, které by toto chtěly řešit, zatím výrazně ve volbách nepřekračují pět procent, spíše zůstávají pod touto hranicí. Za takové lze označit Das Bündnis Soziale Gerechtigkeit und Wirtschaftliche Vernunft (BSW) se Saharou Wagenknecht v čele či české Stačilo! Tyto strany ovšem nemohou být součástí prosystémových vlád, neboť by tím popřely samy sebe.
Antisystémový jedinec se buď voleb z principu neúčastní nebo se sebezapřením volí ty systémové strany, které se vymezují vůči politice zastánců již překonaného unipolárního uspořádání světa. Netřeba dodávat, že to dvakrát lákavá nabídka není. Jeho jedinou nadějí je, že nebude sám a izolován. A že i díky jeho úsilí bude přibývat těch, kteří se postaví apatii a rezignaci a nebudou svolní k tomu, aby je systémové nastavení zcela zničilo. Jednou za čas se dostavit k volbám nestačí. Stejně tak nestačí ony volby ignorovat. Je potřeba vlastní aktivita, která povede k nalezení funkční alternativy. Čím více lidí toto pochopí, tím pro celou společnost lépe.
Kam máme spět?
Jak nitro promlouvá? Svým jasným hlasem ticha,
kdy bolest vypoví – i příběh o naději.
Dokud je světlo v nás, pak naše víra dýchá,
dokud v nás plamen žhne, rty v modlitbě se chvějí.
Člověk je strašně sám. Je kapkou v širém moři,
přitom v něm oceán hru nekonečna hraje.
Duše je drahokam. Ona je tím, kdo tvoří,
když vichry ze všech stran bičují krušné kraje.
Světlo a temnota jsou spolu propojené,
jen kontrast rozezní to, co jak motor žene,
bez pólů není svět. Je dílem protikladů.
Co z dobra zbylo by bez definice zlého?
Kdo produkt vyrobí, co odnáší si z něho?
Kam vlastně máme spět? Tu otázku si kladu…
Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.
