Od března letošního roku je součástí francouzské ústavy i právo na potrat. Země galského kohouta tím páchá sebevraždu, přičemž francouzský prezident Emmanuel Macron k ní chce strhnout celou Evropskou unii, píše ve svém komentáři publicista Michal Semín.
Vzorný atlantista Alexandr Vondra udělal nečekaný coming-out, když v rozhovoru pro Lidové noviny (7. 3. 2024) prohlásil, že z něj Emmanuel Macron učinil frankofila. Stačilo málo, vlastně jen neurčitý příslib velikášského Francouze, že nedopustí porážku Ukrajiny. Stačí, aby se Rus přiblížil k Oděse či Kyjevu a Napoleonovi potomci se pokusí, patrně za asistence generála Řehky a těch pár tisíc vojáků, které nám zbyli po přeměně naší armády ve výsadkovou jednotku NATO, o reparát.
Silácká slova prezidenta Macrona však nejsou jediným projevem jeho ambicí. Nechal se totiž slyšet, že bude usilovat o prosazení práva ženy na potrat mezi základní práva občanů Evropské unie. Tak, jak je tomu od 4. března 2024 v jeho vlastní zemi. Ten den přijali francouzští zákonodárci většinou 780 hlasů (proti hlasovalo pouhých 72) ústavní dodatek, začleňující právo na potrat do základního zákona Francouzské republiky. Pro byla i většina poslanců „vlasteneckého“ Národního sdružení.
Francouzská revoluce, pramáti násilných sociálních experimentů naší moderní éry, má tak další pointu: Volnost, rovnost, bratrství… a potrat.
Oznámení výsledku hlasování vybičovalo davy lidí, převážně žen, shromážděných mimo jiné v okolí duhově nasvícené Eiffelovy věže, k šílenství. Bujaré oslavy zákonné možnosti rozdrtit kyretou živé lidské mládě, tomu se říká chucpe.
Proč bylo třeba tuto změnu ústavy prosadit v zemi, kde (i) naprostá většina lidí je pro potraty, kde (ii) jsou potraty legální již půl století, kde (iii) je antikoncepce běžně dostupná a kde (iv) je permisivní sexuální výchova nedílnou součástí školních osnov? Zastánci novely tvrdí, že potřebovali zakotvit právo na potrat v ústavě, aby bylo pro jakoukoli budoucí vládu obtížné ho zrušit. Tím si však nad sebou francouzská společnost vynesla ortel.
S mírou porodnosti 1,83, zahrnující miliony „nových Francouzů“ z dnes probíhající Velké demografické revoluce, pokračuje autochtonní francouzský národ v páchání vlastní sebevraždy. A tančí při tom stejně vesele, jako pasažéři na Titanicu. Proč jsou ženy po celé Francii kvůli této změně ústavy v takové euforii? Proč tvrdí, že jsou těhotenstvím utlačovány? Proč se domnívají, že jim právo na potrat garantuje kontrolu nad vlastním tělem, když by nejen z rozboru DNA měly vědět, že nosí tělo někoho jiného a že ukončením těhotenství okrádají o život své vlastní dítě? Proč ze všech Francouzek ani Marine Le Penová, která je proti masové imigraci lidí z třetího světa do své domoviny, nevidí, že hlasováním pro právo na potrat budoucích Francouzů a Francouzek automaticky činí imigraci ekonomicky a sociálně nezbytnou? Na tyto otázky neexistují racionální odpovědi.
Za těchto okolností si Francie ani jiný osud, než je sebezničení, nezaslouží. Dřív, než se vydá na Moskvu, čeká jí zákonitý civilizační střet uvnitř svého vlastního státu. Střet, ve kterém, tak jako ve válce s Ruskem, nemůže takto dekadentní společnost, z povahy věci, zvítězit. Vondra, nevondra.
Autor vydavatel a publicista.
