Právě dnes uplynulo 80. let od vydání Dekretů prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců a kolaborantů s hitlerovským Německem a odsunu německé Páté kolony Sudeťáků.

Takzvané Benešovy dekrety (správně Dekrety prezidenta republiky) byly právní předpisy s mocí zákona přijímané československou vládou v londýnském exilu po slyšení státní rady (válečná obdoba parlamentu). Byly alternativním legislativním řešením po dobu neexistence standardního (parlamentního) režimu.

Zločiny volající po spravedlnosti

Prezidentské dekrety byly po druhé světové války zpětně schváleny Prozatímním národním shromážděním (tzv. ratihabice) ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., a to 5.3. 1946. Prezident republiky Edvard Beneš významnou většinu těchto dekretů zpravidla pouze podepisoval. Na přípravě a formulaci některých z nich, příp. jejich částí, se ovšem aktivně účastnil.

Jedním z nejznámějších a nejpodstatnějších z nich byl tzv. Velký retribuční dekret alias Dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech – Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.

Toto je preambule jeho původní verze, která vznikala na přelomu let 1944 a 1945 v londýnském exilu:

O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali nebo asistovali i zpronevěřilí občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili přitom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého potrestání bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.

V důsledku Velkého retribučního dekretu vznikly mimořádné lidové soudy, které rychle a tvrdě trestaly dopadené okupanty a kolaboranty s německým okupačním režimem v českých zemích. Před mimořádné lidové soudy muselo po válce předstoupit přes 30 tisíc lidí. Zhruba 24 tisíc z nich tyto soudy potrestaly.

Retributivní justice

Soudní líčení dle Velkého retribučního dekretu probíhala do května roku 1947. Po únoru 1948 nová komunistická moc retribuční soudnictví na čas obnovila a před lidové soudy se v některých případech znovu dostali už jednou osvobození lidé. Někteří z nich spíše (nebo i) pro nesouhlas s novým komunistickým režimem. Ale naprostá většina lidí odsouzených na základě Velkého retribučního dekretu byla potrestána zcela po právu.

Retributivní justice v obecné rovině představuje starší (tradiční) koncept trestního soudnictví, který se zaměřuje spíše na potrestání (retribuci) pachatele než jeho nápravu či na obnovení předchozích poměrů. Klíčový je zde trest, zejména trest odnětí svobody nikoli tresty alternativní. Jde tedy o odlišný koncept od novějšího restorativního (obnovujícího) soudnictví.

V Československu byly těsně po druhé světové válce v rámci retribučního zákonodárství vydány tři dekrety presidenta republiky označované také jako retribuční:

• Dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret)
• Dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17/1945 Sb., o Národním soudu
• Dekret prezidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret)

Součástí retribučního zákonodárství byl také ústavní dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční.

Na Slovensku se v tomto ohledu postupovalo dle specifického nařízení Slovenské národní rady ze dne 15. května 1945 (č. 33/1945) o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. Rozhodující úlohu při přípravě retribucí sehrála československá exilová vláda v Londýně, která spolu s polskou exilovou vládou vyvinula velké úsilí, aby se o potrestání válečných zločinů jednalo a rozhodovalo i na mezinárodní úrovni.

Svatojakubská deklarace

To našlo vyústění v Deklaraci představitelů devíti okupovaných zemí z 13. ledna 1942 o potrestání válečných zločinců, známé i jako Svatojakubská deklarace. Tzv. velký retribuční dekret v původním znění přijala československá exilová vláda ještě před koncem londýnského prozatímního státního zřízení 1. února 1945 – jako prezidentský dekret č. 6/1945, O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

Tento dekret se ale následně v osvobozeném Československu v rámci vlády Národní fronty neuplatnil. Nejprve Slovenská národní rada trvala na vydání svého vlastního předpisu a pro české země se zase mělo vyčkat na zmapování skutečné podoby a rozsahu domácí protektorátní kolaborace. Tvrdší pojetí retribucí, než schválila exilová vláda v Londýně bylo požadováno i v Košickém vládním programu (program první československé koaliční vlády Národní fronty na osvobozeném území, zejména na základě požadavků komunistů. Proto byl tento dekret finálně schválen až 19. června 1945.

První tresty smrti v rámci retribučního soudnictví ovšem byly vyneseny a vykonány mimořádným lidovým soudem ještě na základě původního londýnského velkého retribučního dekretu, a to dne 8. června 1945 v bývalé německé tělocvičně (Turnhalle) pod Špilberkem. Popraven byl příslušník gestapa Leopold Potschka a udavač sousedů za poslech cizího rozhlasu Václav Bébar. Finální (červnový) Velký retribuční dekret nicméně z londýnského textu vycházel. Ovšem zpřísnil některé tresty, zejména za udavačství.

Mimořádné lidové soudy soudily v pětičlenných senátech, v jejichž čele stál soudce z povolání. Dalšími byli soudci z lidu navrhovaní okresními národními výbory. Obžalobu předkládal soudu veřejný žalobce a na vyšetřování se podílel i vyšetřující soudce. Největší význam pro celé řízení mělo vyšetřování uskutečňované bezpečnostními orgány a vyšetřovacími komisemi okresních národních výborů.

Členství v kolaborantských organizacích

Tyto komise prověřovaly tisíce udání, shromažďovaly důkazy, zajišťovaly podezřelé a rozhodovaly, které případy budou předány k podání obžaloby. Nad činností vyšetřovacích komisí okresních národních výborů měly dohlížet vyšetřovací komise Zemských národních výborů a od června roku 1945 i tzv. Komise pro vnitřní národní bezpečnost Zemského národního výboru v Praze.

Velký retribuční dekret mj. zpřísňoval tresty za činy, které byly trestné již podle zvláštního zákona na ochranu republiky z roku 1923 a to, pokud se odehrály v tzv. době zvýšeného ohrožení republiky – tedy od mobilizace v květnu 1938 do konce války (po prodloužení účinnosti až do konce roku 1946).

Mezi nově trestané skutky podle velkého retribučního dekretu patřilo například členství a výkon vedoucích funkcí v nacistických či fašistických organizacích (nejen německých, ale i českých, slovenských nebo maďarských jako byla Vlajka, Český svaz pro spolupráci s Němci, Hlinkova garda apod.), propagace nacistického či fašistického hnutí či rozvracení hnutí směřující k osvobození republiky v cizině.

Nové zvláštní trestné činy byly spatřovány i v majetkových jednáních ve prospěch Německa nebo v udavačství, které mohlo být trestáno i smrtí, pokud mělo za následek ztrátu lidského života. Kromě trestů odnětí svobody mohl soud uložit i ztrátu občanské cti a zařazení do zvláštních nucených pracovních oddílů. Ve prospěch státu mohlo být vysloveno též propadnutí majetku. Za nejtěžší zločiny mohly mimořádné lidové soud uložit trest smrti.

Tímto pojetím potrestání válečných zločinců a kolaborantů (včetně jejich zpětné působnosti) se československé retribuční normy nelišily od francouzských, nizozemských, belgických, polských či norských předpisů tohoto typu, a to včetně využití mimořádných soudních orgánů.

Udavači a kolaboranti

Válečné zločiny ostatně byly nově definovány i mezinárodním právem, a to zejména pro účely Mezinárodního soudního tribunálu pro nacistické zločince v Norimberku. Proti rozsudku mimořádných lidových soudů neexistoval řádný opravný prostředek. Žádost o milost neměla odkladného účinku. Trest smrti se obvykle vykonal do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného mohla být tato lhůta prodloužena o další hodinu.

Před československými mimořádnými lidovými soudy skončila řada válečných zločinců nejtvrdšího kalibru. Například SS-Obergruppenführer a státní ministr pro Čechy a Moravu a dlouholetý předák tzv. sudetských českých Němců K.H. Frank, zastupující říšský protektor K. Daluege, či náměstek pražského primátora (též český Němec) J. Pfitzner. Ti všichni byli po zásluze veřejně popraveni. Mezi další významné případy patřil proces s bestiálním velitelem Malé pevnosti v Terezíně H. Jöckelem v Litoměřicích.

V nejzávažnějších kauzách (jejichž pachatelé byli přímo odpovědni za smrt velkého počtu českých občanů) bylo v rámci Velkého retribučního dekretu uloženo celkem 778 trestů smrti a 741 trestů odnětí svobody na doživotí. Většinu případů před mimořádnými lidovými soudy však tvořily případy typu jednání proti československému státu, členství v nacistických organizacích či jiné projevy domácí kolaborace.

Svou povahou se samozřejmě lišily trestné činy páchané většinově českými Němci a Čechy – když členství v nacistických organizacích pochopitelně převažovalo u Němců, zatímco nejvíce souzených případů u etnických Čechů se týkalo různých forem kolaborace a udavačství.

Jako udavači a kolaboranti byli např. souzeni – a odsouzeni k trestu smrti – Karel Čurda a Viliam Gerik, jejichž udání na gestapu vedlo v červnu roku 1942 k likvidaci parašutistů, kteří odstranili kata českého národa Reinharda Heydricha a k mučení a smrti stovek hrdinných členů domácí odbojové sítě, včetně mladistvých a dětí.

Odsouzení protektorátních kolaborantů

Účinnost Velkého retribučního dekretu byla několikrát prodlužována, ukončena pak byla (napoprvé) symbolicky v předvečer 2. výročí vypuknutí Pražského povstání dne 4. května 1947. Pokud do té doby nebylo trestní řízení skončeno pravomocným rozhodnutím ve věci, pokračoval řádný soud v trestním řízení.

Závěrečný statistický přehled byl přednesen ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou na půdě Národního shromáždění a vyšel i knižně pod názvem „Na soudu národa“. Veřejní žalobci všech 24 krajských a oblastních mimořádných lidových soudů se zabývali celkem 132 549 trestními oznámeními a spisy, z čehož vyřídili 130 114 případů, takže po 4. květnu 1947 zůstalo pouze 2 435 nevyřízených případů.

Z vyřízených případů veřejní žalobci podali žalobu v 38 316 případech a 4 592 postoupili k dalšímu stíhání řádným soudům. Ve 40 534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání dle Velkého retribučního dekretu, ovšem z valné většiny se tyto případy staly předmětem trestního stíhání před okresními národními výbory podle tzv. Malého retribučního dekretu.

Z celkového počtu odsouzených bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti (475 Němců, 234 Čechů), 741 osob potom k doživotnímu těžkému žaláři. K dočasnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno celkem 19 888 osob na celkem 206 334 let, z čehož tedy vyplývá průměrný trest odnětí svobody v trvání deseti let.

Pokud se skutků podle Velkého retribučního dekretu dopustili významní protektorátní představitelé – protektorátní prezident E. Hácha, členové protektorátních vlád, členové vedení Vlajky, Kuratoria, České ligy proti bolševismu či přední kolaborantští novináři a úředníci, zřizoval pro ně dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. tzv. Národní soud.

Tresty pro členy protektorátní vlády

Tento soud fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný. Fungoval-li jako soud čestný, mohl vyslovit, že výše uvedené osoby se po 28. květnu 1938 „nechovaly, jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Poté byly zbaveny aktivního a pasivního volebního práva.

Národní soud projednal celkem 36 trestních žalob proti 80 osobám a pouze ve třech případech působil jako soud čestný. Vzhledem k tomu, že E. Hácha zemřel před ustavením tohoto soudu ve vazbě na Pankráci, staly se nejvýznamnějšími případy vedenými před Národním soudem procesy s předsedy protektorátních vlád J. Krejčím a R. Bienertem a členy těchto vlád – mj. A. Hrubým, J. Kamenickým, J. Kalfusem, J. Ježkem, J. Kaprasem a D. Čiperou.

Ve zvláštním procesu byli souzeni přední členové vlád tzv. druhé republiky J. Havelka, R. Beran a J. Syrový. Národní soud přes nátlak vlády, politických stran a některých médií v těchto případech neuložil ani jeden trest smrti. Nejvyšší tresty doživotí a 25 let těžkého žaláře dostali A. Hrubý, resp. J. Krejčí, R. Beran a J. Syrový pak dostali trest 20 let těžkého žaláře.

Neuspěly ani snahy komunistů prosadit poté v některých těchto případech obnovu řízení a tím i přísnější tresty pro členy protektorátních vlád. Z vedoucích funkcionářů kolaborantských organizací bylo k trestu smrti nakonec odsouzeno 18 osob – mezi nimi představitelé Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže či syn E. Moravce Igor. Zvlášť vysoké tresty vynesl Národní soud i ve zvláštním procesu proti aktivistickým kolaborantským novinářům. Celkem 7 z nich bylo odsouzeno k hrdelnímu trestu – z těch známých např. V. Krychtálek či E. Vajtauer, odsouzený v nepřítomnosti.

Účinnost velkého retribučního dekretu byla poté na jistou dobu obnovena po únoru 1948. Tzv. vládní akční program z 10. března 1948 nově ustaveného Gottwaldova kabinetu označil provedenou retribuci jako nedůslednou. Na schůzi vlády dne 12. března 1948 byla schválena jak osnova zákona č. 34/1948 Sb., o revizi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti, tak osnova zákona č. 33/1948 Sb., jímž se obnovuje účinnost Velkého retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení.

Účelem zákona bylo ukončit případy, které se po první dva roky retribucí nedaly vyřešit, a sjednat revizi řízení, resp. výměry trestů ve „veřejnost pobuřujících případech“. Pro tyto případy mohlo být na návrh veřejného žalobce pravomocně skončené trestní řízení zahájeno nebo i v něm pokračováno bez podmínek a formálností obnovy.

Malý retribuční dekret

Ministr spravedlnosti (tehdy Alexej Čepička) podle tohoto zákona nově získal absolutní kontrolu nad personálním obsazením mimořádných lidových soudů, neboť ustanovoval jejich přednosty, náměstky a soudce z povolání. Jmenoval i soudce z lidu ze seznamů sestavených okresními národními výbory a veřejné žalobce ze státních zástupců, ze soudců v činné službě anebo z osob zapsaných v seznamu obhájců.

Tento zákon dále měnil podobu tribunálu, jelikož nově měl rozhodovat tříčlenný senát složený z jednoho soudce z povolání a dvou soudců z lidu. Pokud ovšem předchozí řízení v téže věci skončilo rozsudkem, pak soudil ve stejném složení jako dle Velkého retribučního dekretu, tedy jeden soudce z povolání a čtyř soudců z lidu.

Lhůta k provedení retribucí byla nově stanovena do konce roku 1948. Retribuce tak byla ukončena až 31. prosince 1948. Celkem bylo odsouzeno od 2. dubna 1948 do 31. prosince 1948 v českých zemích 1 391 Čechů a Slováků, 902 Němců a na Slovensku 511 Čechů a Slováků a 242 Němců.

Malý retribuční dekret, tedy Dekret presidenta republiky č. 138/1945 Sb., byl vydán 27. října 1945. Jeho úkolem bylo „trestání některých provinění proti národní cti.“ Vztahoval se přitom jen na české země a stanovil trest do jednoho roku vězení nebo pokutu do výše jednoho milionu korun, případně veřejné pokárání či kombinaci nebo sloučení všech těchto trestů pro každého, kdo „nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení“.

O výši trestu nerozhodovaly soudy, ale komise okresních národních výborů, které navíc nepodléhaly ministerstvu spravedlnosti, ale ministerstvu vnitra. Mezi osoby potrestané dle Malého retribučního dekretu patřili např. herci Vlasta Burian nebo Lída Baarová.

Zásadní pilíř novodobé státnosti

Dekrety prezidenta Republiky (Benešovy dekrety) jsou zásadním pilířem naší novodobé státnosti, obnovy republiky v předmnichovských hranicích a poslední pojistkou proti ztrátě zbytků naší suverenity ve prospěch berlínského a bruselského EU impéria. Posledním valem před tlakem části současných nenárodních liberálních českých politických elit na sudetské, lichtenštejnské a další majetkové restituce ve prospěch potomků německých okupantů a jejich páté kolony.

Kdo Benešovy dekrety kritizuje či zpochybňuje, jedná vlastizrádně. Z podobných důvodů se nedávno zrodila iniciativa novinářů, historiků a bývalých politiků, která požaduje, aby u sochy prezidenta Edvarda Beneše v Praze na Loretánském náměstí byla umístěna nová pamětní deska, která má sdělovat, že Beneš nese zodpovědnost za nástup komunistů, a že byl tím pádem spoluzodpovědný i za zločiny, kterých se režim dopustil a že zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země.

Návrh má nyní na stole Zastupitelstvo hlavního města Prahy. V čele této iniciativy stojí „obvyklí podezřelí“ exministr spravedlnosti Jan Kalvoda a bývalý předseda Senátu Petr Pithart, kteří nesmějí chybět u žádné aktivity namířené proti české státnosti, suverenitě a svobodě.

Petr Pithart přepisuje české dějiny už několik desítek let, např. v nechvalně proslulé knize Češi v dějinách nové doby. Skoro stejně dlouho se účastní každé iniciativy omlouvající se a podlézající sudetským Němcům.

Odsun sudeťácké Páté kolony

Falešný doktor Kalvoda mj. stál jako advokát přeběhlického poslance Melčáka za zrušením již vyhlášených voleb do Poslanecké sněmovny v září roku 2009 a již několik let jako právní zástupce firmy Diag Human tahá desítky miliard korun z českého státního rozpočtu v neuvěřitelně podvodné kauze se zakázkou na obchod s krevní plazmou.

Tento útok na prezidenta Beneše není ničím jiným, než dalším z řady pokusů o přepsání našich moderních dějin a výsledků druhé světové války. O pokus postupně změnit základní „narativ“ našich moderních dějin ze svobodné svébytné suverénní antinacistické slovanské národní republiky na vazalskou kolonii německé Mitteleuropy. Jde o samu podstatu české i československé státnosti a o útok na ni. K tomu nelze mlčet.

Prezidenta Beneše lze kritizovat za tisíc a jednu věc, zejména za jeho „předmnichovskou“ politiku, přílišné spoléhání na tzv. západní mocnosti, za jeho útoky na prvorepublikovou národně konzervativní vlasteneckou opozici z liberálně levicových kosmopolitních pozic, za elitářské pojetí politiky i společnosti.

Zároveň ale platí, že se po roce 1938 obdivuhodně „restartoval“, v čele exilové vlády podal vynikající výkon, velmi správně opustil jednostrannou „prozápadní“ zahraniční politiku, dokázal obnovit Československo v předválečných hranicích a zejména prosadil svůj životní majstrštyk, odsun německé Páté kolony Československa. Jen díky tomu dosud existujeme jako národní stát v současných hranicích.

Proto je skoro povinností všech českých vlastenců stát v současném boji o Beneše na straně našeho druhého prezidenta.

Původně publikováno na stránkách Ztráty&Nálezy.