Kam může zajít ideologický fanatismus, názorně předvedl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, Ladislav Kudrna. Nelíbí se mu totiž, že by jedna ze stanic nové trasy metra D měla nést jméno výrazné osobnosti československé literatury.
„Pokud novou linku pojmenujeme po komunistickém agitátorovi, vysíláme mladé generaci chybný signál“, tvrdí Kudrna. Otázkou je, zda demokratická společnost má mladé generaci vysílat jakékoli signály. Neměla by ji spíše vést ke vzdělávání a schopnosti diskutovat? Pan Kudrna by byl zjevně nejraději, aby mladá generace neznala nic z toho, co on pokládá za politicky škodlivé. To potvrzuje následující otázkou:
„Chceme, aby se naše děti ptaly svých rodičů, učitelů, kdo to byl ten Olbracht? To byl ten, co napsal agitační pamflet Anna proletářka?“
Stále chci doufat, že se žáci nebudou muset na Ivana Olbrachta, tedy Kamila Albrechta Zemana, svých vyučujících ptát, ale že se o něm v hodinách češtiny a literatury budou učit. Stejně jako o Vítězslavovi Nezvalovi, Stanislavovi Kostkovi Neumannovi, Egonovi Erwinovi Kischovi či Janovi Drdovi.
Ivan Olbracht nebyl pouze spisovatel. Jedná se o význačného novináře, překladatele německých děl a v neposlední řadě bojovníka proti nacismu a fašismu.
Na Podkarpatské Rusi založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval ad.).
Je to právě Ivan Olbracht, který ovlivnil naši kulturu na celá desetiletí. Bez jeho Nikoly Šuhaje loupežníka bychom neměli Baladu pro banditu. Pro děti a mládež zanechal Biblické příběhy, Čtení z biblí Kralické či knihu O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.
Filmového zpracování se v roce 1995 dočkal například Golet v údolí (Zázrak s Julčou, Událost v Mikve a O smutných očích Hany Karadžičové).
Jeho tvorba je rozsáhlá, a to jak co do počtu děl, tak po stránce tematické. Zmínit lze například jeho eseje: O jazyce a literatuře (s důrazem na dialog) nebo O umění a společnosti.
Řadí se též k mistrům psychologických děl (O zlých samotářích, Žalář nejtemnější).
Ivan Olbracht je součástí naší historie, naší kultury. Kdo touží obojí zamlčovat a z naší paměti mazat, ubližuje především naší identitě.
Osobně bych uvítal, aby stanice metra byla pojmenována po význačném spisovateli, který mimo jiné usiloval o probuzení zájmu o kulturu u mladých lidí, a který dodnes svou tvorbou inspiruje jiné.
Pro jisté kruhy je ale symptomatické, že ani nevzdychnou ohledně čestného občanství Konrada Henleina, zato jsou pobouřeni zmínkou o levicovém intelektuálovi.
Pan Kudrna svým přístupem přímo volá po přehodnocení užitečnosti Ústavu pro studium totalitních režimů. Pod jeho vedením se totiž tato instituce zjevně nechová vědecky, ale ideologicky. Nový mccarthysmus rozhodně nepotřebujeme.
Chtějme svou historii zkoumat, ne ji zamlčovat a křivit.
O každé době nejvíce vypovídá, který její „živel“ je právě v nemilosti. Pro soudobý mainstream například vůbec neexistuje podmanivá a pestrá básnická a písničkářská tvorba Pavla J. Hejátka (Tanec kostlivců, Rzi plání urouhaných, A mory, Vlaštovky v petroleji či Eden nedohleden). Taktéž dílo Karla Sýse (Co si povídají hodinky, Bordel do třetice, Apokalypsa podle Joba a desítky dalších) jakoby neexistovalo. Jméno básníka Jiřího Žáčka se sice z veřejného prostoru odstranit nepodařilo, ale proti jeho veskrze lidské a procítěné básni Maminka byl veden lítý boj, aby zmizela z dětských čítanek, a nenaváděla dívky podle k lásce mateřské, neboť tu patrně dnešní odosobněná doba bez identity nepotřebuje. Zato nejspíše potřebuje představení „Mami, tati, co je sex?“ To je určené dětem ve věku od pěti do deseti let. Dívky zde rozhodně nebudou traumatizovány, že by se jednoho dne měly stát maminkou, ale dozvědí se něco o „vulvové louce“ či „penisovém lese“.
Skutečně chceme školství, kdy se děti neseznámí se životem a dílem Ivana Olbrachta, ale vulvovou louku budou mít takzvaně v malíčku? Jedná se o budoucnost celé naší společnosti. Nedopusťme, aby se obrazně ubírala tam, kde slunce nesvítí.
Následující sonet věnuji již zmíněnému symbolu naší novodobé poezie, Jiřímu Žáčkovi, který dne 6. 11. slaví osmdesáté narozeniny. Vše nejlepší, Jiří.
Přeji vám dotek…
Přeji Vám, Jiří, jen tak mezi řečí,
zdraví a k němu další maličkosti:
Snad České moře, jeho voda léčí,
kapesní básně. Hudbu proti zlosti.
Napjatá struna občas prasknout může.
Tři roky prázdnin, to se člověk vzchopí.
Ať z pravých nejsou papírové růže
pod heslem: Hurá, zpátky do Evropy.
Přeji Vám dotek anonymní Múzy,
též obejmutí, pravé, bez iluzí,
pro kočku, pod psa, pro nás rýmů mraky.
Text-appeal ať Vám rovněž dále slouží,
a přítel yetti usměje se v louži,
když si čte potmě. Mumlá: Vy mně taky…
Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.
.
