Tuto stať chci věnovat všem obětem nacismu – který pokládám za nejzrůdnější systém v dějinách lidstva (spolu s fašismem). Nezapomínejme, na jakých základech se tento systém zrodil. Jisté kruhy nepřipustily vznik republik rad s Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem (kteří byli oba zavražděni), zato pak vše vsadily na Adolfa Hitlera a NSDAP. Dnešní výklad dějin záměrně zamlčuje, že za Adolfem Hitlerem stál velkokapitál, například: Hugo Boss, Porsche, Volkswagen, Bayer (IG Farben), Coca-Cola, Ford, IBM, Coco Chanel, Schneider-Creusot a mnohé další firmy.
Nepřejme si dějiny opakovat. Nepřejme si, aby evropské automobilky, například Volkswagen, opět přecházely na válečnou výrobu, jako tomu bylo na sklonku 30. let 20. století (Kübelwagen, Schwimmwagen atd.). Nepodporujme federalizovanou Evropu směřující k militarismu. Té si již minulé generace užily více než dost – a dnes bychom měli slavit 81. výročí porážky takového projektu.
Nedopusťme přepisování dějin a zpochybňování výsledků druhé světové války. Učme se znát svou historii. To mimo jiné znamená nezapomínat na zločiny, které vedly k rozbití Československa a k zabíjení jeho inteligence. Nedopusťme rehabilitaci zločineckých skupin. Hajme odkaz prezidenta Edvarda Beneše, který v exilu dělal vše pro to, aby se Československo opět na mapě Evropy objevilo. Učme naše děti, co měl pro náš národ znamenat projekt zvaný: Endlösung der tschechischen Frage, tedy konečné řešení české otázky.
Připomeňme si rovněž roli médií (například der Stürmer, Árijský boj ad.), která doslova přes noc dokázala z části rovnoprávných občanů učinit občany horší kategorie, bezprávné, „svině“ určené na porážku. Občany onálepkované a dehonestované, do nichž si „ti lepší“ smějí kopnout.
Těch mrtvých bylo tolik, že si nezaslouží naše mlčení, naši lhostejnost a naši nevědomost. Važme si jich. Važme si statečných lidí, k nimž se řadí například Marie Kudeříková. Tito lidé měli jasnou vizi – a bránili skutečné hodnoty. Dokonce za ně položili svůj život.
Nenechme si mazat dějiny – nenechme si vzít historickou paměť. Ta je totiž zásadní při formování naší budoucnosti, o čemž pojednává i má přiložená báseň.

Přemýšlejte o ní…

Devátý květen voněl ratolestí:
Dnes nám z té vůně zvláštní zápach zbývá,
zápach, v němž čtete, jakou barvu pěstí.
Zem bude dunět, jak se bortí zdiva.

Pomníky padnou, dračí zuby raší,
zuby, jež měly být již vytrhané.
Klesáme na dno v černohnědé kaši.
Uhnilo jmelí – šeřík suchem vzplane.

Vděk je dnes smytý krutou demolicí.
Ty, kteří padli – nikdo nevelebí.
Šíří se mýty, aniž smí se říci,
že je květ zvadlý – ten, co žehnal nebi.

Opět hřmí velmi – odkud dříve hřmělo.
Nohy jsou v šicích – ústa stejně křivá.
Na hlavách helmy nocí potemnělou
nutí se zříci zraku, jenž se dívá.

V médiích ostny místo něhy rostou.
Streicherův duch v stokách z mrtvých rázně vstává:
Má pohled zlostný – a řeč zrůdně prostou.
Kdekdo zášť loká – zbaven snů i práva.

Devátý květen den je, který voní.
Snad opět brzy vůně se nám vrátí.
Kamkoli jdete – přemýšlejte o ní:
Zemi, jež slzí do falešných statí…

Navigace pro příspěvek

Původně publikováno na stránkách Litterate.cz.