Byly to Spojené státy, které po desetiletí podobné jevy, jež viceprezident USA v Mnichově odsuzoval, aktivně podporovaly. Kritika EU je jistě na místě, opomenutí americké role při utváření bruselského režimu je ale neomluvitelné, píše v komentáři pro Deník TO Michal Semín.
Nemá smysl jen rozmnožovat počet pochvalných komentářů na adresu projevu amerického viceprezidenta J.D. Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Jistě byl v mnoha ohledech přelomový a právem se zapíše do dějin vztahů mezi USA a Evropou. V ostrém kontrastu s diplomatickými frázemi, které na podobných akcích často zaznívají, zaútočil Vance na protidemokratický vývoj v Evropě a obvinil kontinentální lídry z bezuzdné cenzury či z rušení voleb, když je jejich vítěz, podobně jako Trump, „antisystémový“.
Prý tak činí v zoufalé snaze udržet se u moci a potlačit demokratický odpor veřejnosti proti své chybné politice. Neobvinil explicitně europapaláše z totalitních sklonů, ale co jiného mohl mít na mysli, když poukazoval na stíhání, pokutování a věznění křesťanů, tiše a nenápadně se modlících v „nárazníkové zóně“ potratových klinik, jak se dnes děje ve Velké Británii.
Všiml si někdo z mainstreamového komentariátu třeba těchto slov? „V říjnu loňského roku, jen před několika měsíci, začala skotská vláda distribuovat dopisy občanům, jejichž domovy se nacházejí v takzvaných bezpečných přístupových zónách a varovala je, že dokonce i soukromá modlitba v domácnosti může být porušením zákona. Vláda naléhá na občany, aby nahlásili každého podezřelého spoluobčana ze spáchání myšlenkového zločinu.“ Pokud je důvod k pláči, pak nad těmito zločinnými praktikami, ale vyprávějte to slzícímu předsedovi konference a dlouholetému spolupracovníkovi Angely Merkelové Christophu Heusgenovi, kterému Vance nelítostně rozkopal pracně budovanou transatlantickou bábovičku.
Vanceovy oprávněné šťouchance vyvolaly v Evropě šok a ostrou kritiku ze strany mainstreamových lídrů a odborníků, jakož i nadšení a pochvalu ze strany antiprogresivistů a národních konzervativců. Ti z nás, kteří již dlouho varují před nástupem eurototality, si užívali pocit zadostiučinění, když viděli, jak je současná evropská garnitura svým dosavadním transatlantickým páníčkem políčkována.
Zrušení voleb v Rumunsku incioval Washington
Přesto všechno bychom neměli přehlížet jisté vnitřní rozpory, které Vanceův projev obsahoval. Byly to přeci Spojené státy, které po desetiletí podobné jevy, jež viceprezident USA v Mnichově odsuzoval, aktivně podporovaly. Kritika EU je jistě na místě, opomenutí americké role při utváření bruselského režimu je ale neomluvitelné. Dokonale to ilustrují Vancem zmíněné zrušené výsledky prezidentské volby v Rumunsku. Jak upozornil politický komentátor Arnaud Bertrand na síti X, bylo to právě americké ministerstvo zahraničí, které jako první vydalo prohlášení vyjadřující obavy z ruského zasahování do volební kampaně, a to dva dny předtím, než rumunský ústavní soud již jednou potvrzený výsledek volby zrušil. Jak je možné, že Vance tento fakt přehlíží, stejně jako roli, kterou při organizování tohoto bezprecedentního soudního zásahu sehrály „rumunské“ nevládní organizace financované vládou, kterou dnes reprezentuje?
Pokud jde o přímou podporu destruktivní progresivistické agendy americkými úřady v Evropě, pak není nutné hledět až k Bukurešti. Prahou by nikdy neprocházel obscénní duhový „festival hrdosti“, kdyby neměl finanční i politické krytí za velkou louží, respektive na Tržišti.
Poslušná Praha
Liberální Praha, stejně jako celá EU zkrátka nejednala nezávisle, jen poslušně následovala příklad USA. Je proto poněkud nemístné, poukazuje-li Vance, jakkoli pravdivě, na úpadek demokracie v Evropě, aniž by uznal, že Amerika má na tomto jejím stavu lví podíl. Totéž platí při hodnocení zavádění cenzury. Velká část cenzurních opatření na internetu vznikla v úzké koordinaci s americkými agenturami a technologickými společnostmi. Jak zdůraznil bývalý úředník amerického ministerstva zahraničí Mike Benz, NATO – řízené z velké míry Washingtonem – se významně podílelo na vytvoření rámce „boje proti dezinformacím“. Vance i tuto skutečnost ignoruje a líčí Evropu jako jediného tvůrce politik, které byly ve skutečnosti transatlanticky koordinovány.
Je důležité si uvědomit, že slabost či jiné vady dnešního evropského establishmentu nejsou náhodné, ale že jsou výsledkem desetiletí trvajícího úsilí USA udržet Evropu ve stavu strategického vazalství a podřízenosti. Washington si soustavně pěstoval evropské politiky, kteří jsou ochotni upřednostňovat americké zájmy před zájmy svých vlastních národů. Tento širší kontext tzv. transatlantického partnerství ve Vanceově projevu rovněž chybí.
Takže jak dál? Bude se chtít Trumpova Amerika od Evropy opravdu mocensky odstřihnout a nechat ji rozhodovat o sobě bez toho, že by své významné kroky musela předem projednávat či koordinovat s americkými úřady? Nebo se progresivistické poručníkování jen promění v konzervativní? Budou si čeští trumpisté chodit pro jistě dobře míněné rady k MAGA velvyslanci, jak to činili jejich předchůdci v případě velvyslanců liberálně progresivistického atlantismu?
Teprve praxe příštích měsíců ukáže, zda Vanceova mnichovská sprcha znamená skutečný zlom, nebo jen novou, jakkoli snesitelnější fázi amerického dohledu nad evropskými národy.
Původně publikováno na stránkách Deníku TO.