Vážený pane premiére,
vážený pane ministře,
jmenuji se Petr Vrána a obracím se na Vás jako rodič, učitel a ředitel základní školy s více než dvacetiletou pedagogickou praxí, abych vyjádřil své obavy týkající se současného směřování vzdělávací politiky v České republice.
Stále více mě znepokojuje situace v našem školství, které je v posledních více než třiceti letech řízeno většinou jen s výhledem na následující čtyři roky a jehož aktuální stav tento zavedený trend jen reflektuje. Opakovaně je školství zmiňováno jako priorita každé nastupující vlády, ale realita je naprosto odlišná a podobné předvolební či povolební deklarace vyvolávají už jen rezignovaný úsměv na tvářích odborníků i laické veřejnosti. Problémů, které je třeba řešit, je stále více. Administrativní zátěž na všech úrovních narůstá, chybí učitelé, do konkurzů se hlásí stále méně potenciálních ředitelů, svou revizi potřebuje inkluze, chybí směr a perspektiva budoucího zlepšení situace. V oblasti školství působí obrovské množství organizací (odbory, platformy, asociace, „národní konvent“) včetně těch neziskových, které sledují své parciální zájmy a výsledkem je všeobecný chaos, který se promítá do každodenní praxe.
Jako premiér či ministr vlády, která má „poklidnou“ většinu hlasů v Poslanecké sněmovně, můžete směr našeho školství změnit. Máte příležitost nastavit jasnou, srozumitelnou a dlouhodobou koncepci jeho dalšího směřování, a především mu vrátit někdejší prestiž a postupně snad i důvěru veřejnosti. Sami to samozřejmě nezměníte. V ideálním případě by bylo třeba označit školství za skutečnou prioritu naší budoucnosti a najít s opozicí politickou shodu na směrech dalšího rozvoje a nastavit strategii, jak a kdy nových cílů dosáhnout. Je to běh na dlouhou trať a případné výsledky se projeví s mnohaletým zpožděním (zcela určitě ne na konci tohoto volebního období). Aktuální klíčový dokument Strategie vzdělávání 2030+ nás ke zmíněným cílům a mezi státy světa s nejlepším vzděláváním nikdy nemůže dovést. Politika s výhledem jen na následující čtyři roky zatím bohužel vítězí nad perspektivou a budoucností našeho vzdělávacího systému.
Strategie vzdělávání 2030+ si za hlavní cíle klade snížení nerovností v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání pro všechny děti bez ohledu na jejich zázemí a také na proměnu obsahu vzdělávání se zaměřením na získání kompetencí pro aktivní život.
Nejprve se zmíním o tom, jak u nás v současnosti plánujeme snižovat nerovnosti ve vzdělávání prostřednictvím revize RVP pro základní vzdělávání. Očekával bych, že tolik očekávanou revizi budeme zavádět na základě vyhodnocení dat, která jednoznačně doloží přínos zavedení dvoustupňového kurikula pro naše školství. Zatím jsem však nikde ve výstupech MŠMT na podobný dokument nenarazil. Jak se tedy uplynulých 20 let projevilo na znalostech a kompetencích žáků? Jsou současní žáci vzdělanější než ti, které jsme vzdělávali podle původních osnov před třiceti lety? Při rozhovorech s řediteli škol a učiteli s dlouholetou praxí se stále více ujišťuji, že je tomu právě naopak. Je třeba si spíše přiznat, že ve školách pozvolna snižujeme úroveň vzdělávání, přitom se však tváříme, že naše školství rozvíjíme. Špatným krokem, který tento neblahý trend jen podpoří, je návrh revize RVP pro základní vzdělávání. Celý koncept je dle mého názoru jeden velký omyl. Snaha o snížení nerovností ve vzdělávání je postavena na tom, že vytvoříme tisíce různých školních vzdělávacích programů za situace, kdy si každá škola bude stanovovat vlastní rámcový učební plán (sama si určí, kolik hodin se bude věnovat jednotlivým předmětům) a osnovy (náročnost učiva). Následně budeme naivně věřit, že se sníží nerovnosti v našem vzdělávání… Dojde ke zcela zbytečnému výdeji finančních prostředků a energie pedagogů na tvorbu nových školních vzdělávacích programů. Tato změna nemá při vší úctě naději na úspěch.
15. ledna 2026 vyšel v Hospodářských novinách článek o výzkumu vědců z cambridgeské univerzity (https://archiv.hn.cz/c1-67833780-jaky-je-recept-na-nejlepsi-skolstvi-zadna-viceleta-gymnazia-striktni-osnovy-a-nezahlcovani-zaku-detaily). Ve výzkumu vědci porovnávali 14 nejúspěšnějších vzdělávacích systémů na světě (Singapur, Estonsko, kanadské Ontario, Francie, Finsko, Polsko, Japonsko aj.) a pojmenovali jejich společné znaky. Výsledky této studie odhalují, že naše školství jde naprosto opačným směrem! Společnými znaky úspěšných vzdělávacích systémů dle závěrů studie jsou zejména:
§ striktní a jasné definování toho, co přesně se má ve školách učit, jaké množství hodin daným předmětům a tématům věnovat,
§ nastavení stejné obtížnosti výuky na všech školách, čímž se rozdíly mezi školami vyrovnají a sníží se závislost žáka na zázemí rodiny.
Studie také uvádí, že systémy s méně specifickými osnovami (případ České republiky a současné revize RVP ZV) se potýkaly se zmatením učitelů, jejich zvýšenou pracovní zátěží, nerovnostmi mezi školami a potížemi při přechodu žáků na jiné školy. Ze studie dále vyplývá, že obecně úspěšnější jsou systémy, které předčasně neoddělují žáky do různých škol (tedy nemají víceletá gymnázia) a stejně náročné cíle tak mají všichni žáci až do 15 let. Studie dále upozorňuje na to, že úspěch reformy tolik nezáleží na kvalitě nových osnov, ale na podmínkách, za kterých se reforma zavádí. Tedy na tom, aby byly dostupné kvalitní učebnice a učitelé měli dostatek času na přípravu a systematické vzdělávání…
Další nebezpečí vidím i v potenciálním naplnění druhého cíle strategie 2030+, kdy vědomosti žáků budou ustupovat získávání kompetencí. Bez základních znalostí může být člověk snadno manipulovatelný (obzvlášť v dnešní době rozmachu AI, sociálních sítí a šíření dez/informací všeho druhu). Velký problém spatřuji také ve stále větším průniku ideologií do vzdělávání a do škol. Pochod všech neúspěšných agend EU či liberální demokracie institucemi u nás pokračuje, na řadě jsou aktuálně základní školy. Mám na mysli multikulturní výchovu (dopady přínosu multikulturality jsou stále patrnější a viditelnější ve státech EU – zejména v Německu, Francii, Rakousku, Belgii a dalších zemích), problematiku udržitelnosti a Green Dealu (pomýlenost a rizika např. německého koncepčního zavírání jaderných elektráren a boomu výroby elektrické energie z nestabilních obnovitelných zdrojů v podobě větrných a solárních elektráren je dnes schopen popsat i žák základní školy) a v neposlední řadě i genderovou ideologii, která zavádí do společnosti i hlav dětí jakési sociální konstrukty a považuje za naprosto běžné změny identity dětí a dospívajících. Zajímalo by mě, zda tyto novinky směřující do škol někdo konzultoval s psychology či psychiatry a jaký je jejich odborný názor na tuto problematiku. Mám stále silnější pocit, že vše směřující k nám ze západu jen slepě přejímáme, o ničem už nepochybujeme a neklademe si otázky, zda a jakým způsobem jsou daná témata přínosná pro děti a jejich zdravý vývoj. Všechny zmíněné agendy prostupují společností za podpory připravených a štědře finančně dotovaných neziskových organizací, které nám stráží tu správnou (já ji označuji za „selektivní“) demokracii, případně bojují s dezinformacemi, které se velmi často následně potvrzují, jako pravdivé apod. Jsou neustále připraveny podpořit šíření toho „správného“ názoru. Není proto překvapením, že je naše společnost rozdělena a existuje stále více témat, na kterých se nadále štěpí a polarizuje (covid, Ukrajina aj.). Zároveň se bohužel bagatelizuje význam a funkce rodiny. K napětí ve společnosti přispívají média a také sociální sítě, což je další důležité téma, které je třeba v souvislosti se vzděláváním neprodleně řešit. Každým týdnem dosahuje naše politická kultura svého nového dna a tato atmosféra zákonitě působí i na děti a mládež.
Proto jsem velmi rád, že jste ve veřejném prostoru akcentovali problematiku dopadů používání mobilních telefonů a sociálních sítí na děti a žáky škol. Jsem přesvědčen o tom, že se jedná o novodobou drogu, jejíž regulace je žádoucí a už nyní je zřejmé, že tato debata přichází bohužel pozdě. Stále častěji se ve školách setkáváme s různými výzvami, které žáci přejímají ze sociálních sítí a končí často tragicky (skoky z okna, konzumace nebezpečných látek, nadměrné užívání léků, výzvy spojené se sebepoškozováním, ničení čehokoli). Zajděte se podívat do škol a ptejte se učitelů s praxí, co u dnešních žáků pozorují. Jak se vyvíjí jejich pozornost a soustředěnost, kapacita jejich mozků k přijímání nových informací, jakých vzdělávacích výsledků dnes dosahují. Možná dospějete k názoru, že kontinuálně snižujeme úroveň, které je třeba dosáhnout k získání dobré známky/dobré známky na vysvědčení/přijetí na střední školu/složení maturity/přijetí na vysokou školu/složení zkoušky na VŠ atd. Psychický stav dětí/žáků/studentů se stále zhoršuje, což dokládají mnohé studie a výzkumy. Roste procento žáků s depresivními stavy, na vzestupu jsou úzkosti (včetně klimatické) a závislosti všeho druhu. Stále častěji ve školách řešíme poruchy příjmu potravy, sebepoškozování žáků a nemůže nás překvapit statistika o rostoucím počtu sebevražd dětí a mladistvých. Stále více se potýkáme také s obezitou žáků a jejich klesající fyzickou zdatností. V posledních letech se dokonce množí útoky se zbraní. Vše výše popsané se odehrává bez vážnějšího zájmu zjistit, proč se tak děje, jaké jsou příčiny tohoto stavu a jak tento negativní trend obrátit. Nevidím snahu pojmenovat příčiny chování žáků. Neptáme se, co se odehrává v rodinách, co dělají špatně školy, jak působí sociální sítě a další faktory. Děti jen stále více zrcadlí naši nemocnou společnost.
Dalším aktuálním a zprofanovaným tématem je wellbeing (životní pohoda a spokojenost). Pokud má být škola stále ještě vzdělávací institucí, nemůže být jen zábavná a nestresující. Nemůže být jiná, než je reálný život. Skutečnost, že je žák spokojený, neznamená, že mu daný stav prospívá. Již výše jsem uvedl, jak jsou současné děti nemocné a zranitelné. Učení je svým způsobem práce. Aby se děti něčemu novému naučily, musí vynaložit energii. Aby byly úspěšné ve sportu, musí tvrdě trénovat, mnohokrát překousnout porážku, zažít stres a nepohodu, než zvítězí. Podobných přirovnání je možné uvést nespočet. Během povinné školní docházky by měl žák především zjistit, jakým je člověkem, co ho baví, v čem je dobrý a kde jsou jeho přednosti, ale také kde má prostor ke zlepšení, jaké jsou jeho slabiny, v jakých oblastech na sobě musí pracovat. Pokud odstraníme ze života dětí stres, tak je nejen nic nenaučíme, ale vychováváme z nich labilní a nesamostatné jedince, kteří si nejsou schopni poradit sami se sebou. Věřím, že tímto směrem jít nechceme!
Situaci v našich školách neprospívá také nejistota, nekoncepčnost a chaos při zavádění změn. Jako příklady zde mohou posloužit zaváděné novinky ve školství v posledních letech: převedení financování nepedagogických pracovníků na zřizovatele, faktické zrušení odkladů povinné školní docházky, připravované slučování škol, změny PHmaxů, opakované ne/zavádění karierního řádu a mnohé další. V nepředvídatelném a nestabilním prostředí se nedá budovat důvěra a nedá se očekávat nadšení a pozitivní ohlas při přijímání nutných změn.
Pane premiére, pane ministře,
naše školství má spoustu dalších problémů. Nebylo mým cílem je všechny pojmenovat, ale upozornit na ty zásadní. Můžeme před nimi zavírat oči, ale také se můžeme pokusit situaci změnit. Já jsem jednoznačně pro druhou možnost. K realizaci změn je nutná odvaha a politická vůle. Budoucnost ukáže, jestli za vaší vlády nastanou ve školství tolik potřebné změny. Naše školství má bohatou historii, má nač navazovat. Čtyři roky však uplynou velmi rychle…
Navrhuji proto, abychom zrušili revizi RVP pro základní vzdělávání, připravili nové kvalitní osnovy pro všechny základní školy (bez ideologií a vlivu neziskových organizací) a energii učitelů využili ke zkvalitnění výuky. Školám je třeba pro začátek snížit administrativní zátěž a směřovat k nim cílenou podporu, která je připraví na zavádění tolik potřebných změn.
Přeji Vám, abyste při reformě našeho školství činil rozhodnutí, která budou ku prospěchu žáků, učitelů i celé společnosti.
S pozdravem
Petr Vrána
Autor je bývalý ředitel ZŠ a MŠ Troubky, v současné době působí na menší vesnické škole – Pavlovice u Přerova.
